Konaly se čtyři demonstrace
Jakub PatočkaV Praze se včera konaly tři pozoruhodné demonstrace, zbytečná, užitečná a ekologická. Ta čtvrtá, jediná hrozná, ale zato nejpovzbudivější, se konala v Litvínově. Vstupujeme do nových časů, v nichž se sociální témata stanou osou politiky.
Je dobře, že máme 28. říjen a 17. listopad. Jednou zadrnčí jeden, jindy druhý, ale oba jsou obtěžkáni masivem symbolů, které podle potřeb, zájmů a ducha doby vystupují na povrch, jak hrany skály, jichž se můžeme chytit, stačíme-li na to ještě.
Letos sbírka veřejných vystoupení k 17. listopadu nabídla vějíř snad všech nadějí i bludných cest, které se před českou společností nyní rozevírají. V Praze se demonstrovalo pozdě, ale přece pozdě, proti koalici, k níž vše směřovalo takřka od uzavření volebních místností, také se potichoučku demonstrovalo proti zboření Horního Jiřetína; a proti komercionalizaci školství manifestovali na svůj svátek studenti.
Do Litvínova přijeli čeští rasisté, ale bylo jich tak málo, že jejich akce se stala hlavně výpovědí o stresu, v němž se jejich zavrženíhodné hnutí ocitlo po spravedlivých rozsudcích z vítkovského procesu. Je skvělé, že víc o tom říct tentokrát není potřeba. Zato všemi pražskými demonstracemi má smysl se zabývat důkladně.
Nejvíce lidí, podle některých odhadů na dva tisíce, přišlo na demonstraci proti vznikající pražské koalici ODS a ČSSD. Odpor proti ní zejména ze strany sociálně-demokratických idealistů je sice pochopitelný, včerejší demonstrace ale už málo. A to hned z několika důvodů.
To, že se ke koalici schyluje, bylo jasné nejpozději druhý den po volbách. Protestní hnutí demonstrující třeba i radikálně před sídlem pražské ČSSD či ODS, či před domovy klíčových funkcionářů mělo řádově větší smysl provozovat přesně do předvčerejška. Držet protestní stráž proti vstupu do koalice s ODS před domy Karla Březiny a Petra Hulinského mohlo něco změnit, včerejší demonstrace už nanejvýš poněkud zvýšit motivaci nové koalice vládnout aspoň trochu slušně.
Anebo si myslí někdo, že něčím pohne, označí-li nevkusnou, ale poměrně běžnou a důsledně vzato ze zvyklostí demokratického provozu nevybočující, koalici exaltovaně za „podvod století“? Očekává, že se pražská předsednictva obou koalujících stran nad sebou hluboce zamyslí a zalita studem přece jen se pokusí domluvit s TOP 09, aby tím pádem už epochálně nepodváděla? To je cílem protestního hnutí Vyměňte politiky, jehož organizátoři svou politickou duchaplnost už dříve prokázali podporou Věcí veřejných před sněmovními volbami?
Potkal jsem tam spoustu lidí, kteří svoji účastí vyjadřovali - jistě ex post - protest proti důsledkům rozdělení Prahy na volební obvody, který stál na začátku manévru na jehož konci se ocitá koalice pokračování stávajích poměrů.
Myslím si, že ČSSD z toho celého vychází úplně nejhůř z těchto důvodů:
1. ODS se svým působením na pražské scéně stala natolik čitelnou, že téměř cokoli by vůči ní dostalo šanci, představovalo to naději alternativy.
2. Pokud by touto šancí měla být TOP09, jak vyplývalo nejlogičtěji z volebního výsledku, šlo by potenciálně jen o alternativu v rámci stejného programu, snad realizovanou férovějšími prostředky.
3. ČSSD, která byla v dobách své dosavadní pražské opozice neviditelná, měla potenciál stát se buď opozicí viditelnou a programovou, nebo součástí z volebního výsledku nevyhnutné koalice s TOP09 - nicméně stále součástí alternativy vůči dosavadním poměrům. Podobně jako ODS se stala pro mnoho lidí čitelnou až přes husté kontury kreací na pražské scéně, které významně přispěly k jejímu vnímání v celostátním měřítku, nedokážu si představit, že by se tento mechanismus neprojevil také v případě ČSSD.
Pokud se aktéři této prebendové rošády setkají s jakýmkoli odporem veřejnosti, nemůže to být na škodu. Pakliže je takovýto odpor zpozdilý či trapně bezcílný a bezideový (s Jakubovým hodnocením Vyměňte politiky souhlasím), může to jen povzbudit nadějnější iniciativy k tomu, aby se staly krystalizačním jádrem veřejného mínění včas a s lepším zacílením.
Dokonce je určitým způsobem spravedlivé, že je tím postižena zejména Strana zelených, jež jako člen vládní koalice, který v roce 2006 získal 6 % hlasů, ale 3 % mandátů, ani tuto jednu jedinou věc obecnějšího systémového charakteru během svého zlopověstného vládního angažmá neprosadil.
V mém textu navíc jde o něco jiného: poukázat na absenci skutečných alternativ, které současná pražská politika nabízí, a jak tento stav souvisí s celkovým přístupem pořadatelů demonstrace k politice.
Souhlasím s přesným postřehem, že zapojíme-li se více a angažovaněji do řešení otázky sociální, překonáme jeden z výrazných rysů zdejšího provincialismu a propojíme své úsilí s mnoha jinými zeměmi, kde se za sociální témata zápasí intenzivněji, než tomu doposud bylo u nás.
Co tu vyslovím, není postřeh nijak nový, jen poněkud pozapomenutý, a je tedy dobré ho připomenout - připomenout to, co říkali někteří staří českoslovenští a čeští demokraté, neboť to, zdá se, dnes opět začíná platit naléhavěji než v době nedávné: totiž že svou veřejnou angažovaností v otázce sociální se zároveň angažujeme v otázce české. Neboť jen máloco je tak vlastenecké jako překonávání provincialismu naší politické perspektivy. Sociální solidarita je hodnotou mezinárodní stejně jako hodnotou národní.
Nechci tu jakkoli plédovat za národovectví staré či nové. Jde mi jen o to, že naše levice se až příliš snadno nechala zahnat do defenzívy, když připustila, aby se v našem veřejném diskursu "hájení národních zájmů" po dlouhou dobu ve vědomí víceméně asociovalo s pravicovou ideologií.
Nepochybně: zahrávat si s nacionální rétorikou je vždy ošidné a nijak se mi po její levicové variantě nestýská. Ale i tak by myslím stálo za úvahu, zda by nebylo možno narušovat pravicovou diskursivní hegemonii třeba i docela prostým heslem, které zní většině českých uší stále ještě neobvykle a paradoxně, ač na něm nic paradoxního není: "Mezinárodní sociální solidarita je hájením českých národních zájmů ."
Řečeno postaru to znělo stručněji: "Česká otázka byla vždy také otázkou sociální."