Pár minut jsem strávil na pražské demonstraci proti velké magistrátní koalici. Schválně: chtěl jsem symbolicky projevit nesouhlas. Nic víc, nic míň. Termín akce — kýčovitý. Argumenty — mnohdy nepřesné, ba zavádějící.

Není problém v tom, že byl obejit vítěz voleb. Není to podle příruček z nedělních škol, ale v politice se to stává běžně. Vzpomeňme květnové volby do Sněmovny. Není ani potíž ve spojení ODS a ČSSD. Jsou situace, kdy může mít smysl. Dokonce bych někde připustil i průnik komunálních programů. Navíc se může stát, že občané budou z velké pražské koalice, která bude muset rychle nasadit přívětivou tvář, těžit. A volat po nových volbách nemá smysl: v rukou je bude mít výhradně — doufejme, že nezávisle rozhodující — Ústavní soud. Nic na tom nemění ani můj osobní dojem, že ústavní právo rovných volebních šancí bylo rozparcelováním Prahy na sedm obvodů, kde se přes rozdílnou lidnatost rozdělovalo vždy po devíti mandátech, porušeno.

Hlavními oběťmi koalice jsou ve skutečnosti strany, jejichž pražské organizace ji uzavřely. Nová pražská vláda bude vládou chladnokrevného kalkulu a nepokrytého zatloukání. Sotva může co víc ublížit úsilí Petra Nečase o „odkmotrování“ ODS a snahám špiček ČSSD přiblížit se městským, liberálněji smýšlejícím voličům.

Podrobná a ambiciózní koaliční dohoda mohla být jen stěží dojednána a sepsána během několika málo hodin. Sociální demokraté na ni museli pracovat, aniž by zkusili vést programový dialog s TOP 09. Jak si proto mohou být jisti, že ze svého programu nemohli prosadit víc? A ODS chlácholila topku ještě pár hodin před podpisem smlouvy s úhlavním levicovým rivalem. Dohoda byla stvrzena za hluboké tmy a ještě následující ráno se lídr ODS Bohuslav Svoboda před novináři tvářil, že strávil normální noc a nic dohodnuto není.

Další šrám souvisí s cynismem vyjednavačů. Sebereflexe občanských demokratů je nulová. Má snad být příznakem očisty přesunutí dosluhujícího primátora Pavla Béma do Sněmovny a radních Milana Richtera a Pavla Klegy na posty starostů Prahy 10 a Prahy 15 (v obou případech v koalici s ČSSD)? Kam zmizely vystavované celebrity Jan Kalousek a Petr Bříza? Jsou novými tvářemi ti, co sice v minulé radě neseděli, ale jsou známí coby Bémovi, v horším případě pak Hrdličkovi věrní? A docent Svoboda mezi ně svými manýrami vhodně zapadl…

Sociální demokraté zase zapomněli na svá předvolební vyhlášení, že nevědí o nikom, kdo by chtěl uzavřít koalici s ODS. A hovoří výhradně o programovém rozměru dohody s ODS, aniž by brali v potaz (ne)důvěryhodnost partnera. Nestoudně zásadového lídra Jiřího Dienstbiera ml. by nadto nejraději poslali do politických kytek.

„Zametání chodníků není levicové, ani pravicové,“ slýcháme nyní často. Další z bulíků věšených na naše nosy. V komunální i celostátní politice jde o totéž: o rozsah, kvalitu a způsob obhospodařování veřejných služeb, veřejné infrastruktury. Pohledy pravice a levice jsou naprosto přirozeně odlišné. A pokud se stane, že politická strana jinak jedná na úrovni obce a státu, je něco špatně. Přinejmenším někde dochází k pokrytectví a podvádění jak voličů, tak základního politického programu.

Pražská koalice se tváří, že bude poctivá, odpovědná, k obyvatelům velkorysá, sociálně uznalá. Naplnění uzavřené smlouvy by Prahu výrazně přiblížilo Vídni a dalším evropským metropolím. Budou však k němu peníze? Například jízdné zdarma pro mládež a seniory nelze nepochválit. Jenže už dnes tře dopravní podnik bídu s nouzí… Podobnou pochybnost můžeme vznést k výstavbě sociálních bytů i k jiným bodům smlouvy. Nadšení bude na místě, až (staro)noví vládci Prahy postoupí od slov k činům.

Ještě obtížnější pro ně bude vypořádat se s podezřením, že se poměry na pražském magistrátu pokusí zakonzervovat. Někteří klíčoví, přitom nepříliš úspěšní úředníci v minulých týdnech ani nepomýšleli na to začít se balit, tak moc si byli jisti, že k médii a voliči vzývanému průvanu nedojde… Kdo ponese politickou odpovědnost za dosavadní kiksy? Bém, Richter a Klega?

Přiznejme občanským demokratům, že hráli o všechno. Zbylí voliči, kteří je v říjnu podpořili, mohou být spokojeni: strana zůstala u vesla, má i primátora a v koalici bude hrát prim. Naopak ti, kteří odešli, mohou definitivně zlomit hůl nad Petrem Nečasem a jeho potenciálem k reformě ODS, jejíž regionální bossové se nemění.

V sociální demokracii usoudili, že je bližší košile než kabát. Na své si přijdou funkcionáři, třeba i partaj. A voliči? Těm se odvypráví pohádka o plnění programových priorit. Co na tom, že při bilancování velkých pražských koalic už v letech 2002 a 2006 pohrozili sociálním demokratům prstem…

Velké strany v Praze opět upřednostnily momentální zisk před budováním dlouhodobé pověsti a autority. Jenže s tímto přístupem nic nenadělá ani sebevětší demonstrace. A už vůbec nepomůže jediné relevantní opozici v hlavním městě, TOP 09. Její chaotické vyjednávání, ideologické nálepkování partnerů a nakonec i budování mučednické pověsti (člověk měl až dojem, že topka touží po opozičním angažmá) navíc radí příliš na ni v příštích čtyřech letech nespoléhat. Možná by šlo se TOP 09 zastat v případě hloupých nařčení, že tancuje, jak Háva, Bakala a další byznysmeni nebo lobbisté pískají. Ovšem z faktu, že například v Praze 3 uzavřela koalici s ODS, jejíž místní pověst si s tou celopražskou v ničem nezadá, se hned tak nevylže.

Demonstrace nelhostejných Pražanů, na níž jsem potkal spoustu milých známých tváří, mne potěšila. Aby se však nejednalo jen o kýč na pozadí 17. listopadu, předpokládám, že její účastníci ve všedních dnech vyvinou na politické strany a jejich reprezentanty tlak souvislejší a racionálnější. Uvnitř partají i ve zbytku veřejného prostoru je pro něj místa dost a spojenci se jistě také najdou.