Pár minut jsem strávil na pražské demonstraci proti velké magistrátní koalici. Schválně: chtěl jsem symbolicky projevit nesouhlas. Nic víc, nic míň. Termín akce — kýčovitý. Argumenty — mnohdy nepřesné, ba zavádějící.

Není problém v tom, že byl obejit vítěz voleb. Není to podle příruček z nedělních škol, ale v politice se to stává běžně. Vzpomeňme květnové volby do Sněmovny. Není ani potíž ve spojení ODS a ČSSD. Jsou situace, kdy může mít smysl. Dokonce bych někde připustil i průnik komunálních programů. Navíc se může stát, že občané budou z velké pražské koalice, která bude muset rychle nasadit přívětivou tvář, těžit. A volat po nových volbách nemá smysl: v rukou je bude mít výhradně — doufejme, že nezávisle rozhodující — Ústavní soud. Nic na tom nemění ani můj osobní dojem, že ústavní právo rovných volebních šancí bylo rozparcelováním Prahy na sedm obvodů, kde se přes rozdílnou lidnatost rozdělovalo vždy po devíti mandátech, porušeno.

Hlavními oběťmi koalice jsou ve skutečnosti strany, jejichž pražské organizace ji uzavřely. Nová pražská vláda bude vládou chladnokrevného kalkulu a nepokrytého zatloukání. Sotva může co víc ublížit úsilí Petra Nečase o „odkmotrování“ ODS a snahám špiček ČSSD přiblížit se městským, liberálněji smýšlejícím voličům.