Vážení účastníci protifašistického odboje, dámy, pánové,

sešli jsme se tu dnes, abychom si připomněli brzké 68. výročí vítězství aliance protihitlerovských spojeneckých sil v čele s Velkou Británií, Sovětským svazem a Spojenými státy americkými. Vítězství, na němž měly podíl i obě exilové československé reprezentace, londýnská a moskevská, vítězství, o něž celé válečné období usiloval domácí odboj, ať už komunistický, nebo nekomunistický, vítězství, jemuž své životy obětovalo na barikádách přes 1500 statečných Pražanů.

Mnoho velkých evropských intelektuálů si po válce kladlo otázku: jak to, že byl úspěch fašistů možný? Který lid to dovolil? Celé školy studovaly otázku viny, svědomí jednotlivců, odpovědnost vlád. A konec konců: jak již nikdy nedopustit znovu?

Je velmi pravděpodobné, že nejmocnějším faktorem umožnivším ve třicátých letech vzestup pravicového autoritářství byly otřesné následky hospodářské krize. Tisíce a tisíce nezaměstnaných bez nejmenší podpory ze strany státu, lidí bez domova, bez ošacení, bez potravin, bez pomoci, lidí bez perspektivy.

Teprve v tomto kontextu se rodí masová podpora dosud okrajové a vysmívané politické postavy Hitlerovy. Směsí státní tvorby pracovních míst ve zbrojním a s ním souvisejících dopravních, leteckém, hutním a dalších průmyslech, tedy podpory zaměstnanosti, a šovinistické rétoriky zaměřené proti tzv. parazitním skupinám obyvatelstva, tedy samozřejmě proti Židům, ale též proti Slovanům, Romům, homosexuálům, lidem s postižením, tělesným i duševním, a pak už proti komukoli, sbírá nacionální socialismus podporu té čisté, zdravé, krásné, bílé většiny, jíž pomáhá najít a potrestat viníka společné bídy.

Poražen je Hitler, poražen i naším přičiněním, a nikdy nevzdáme dost úcty statečným odbojářům, padlým i přeživším, nikdy dost nedoceníme obdivuhodnou prozíravost a mistrovské politické vedení prezidenta Edvarda Beneše a jeho zahraničního ministra Jana Masaryka, jejichž nezdolná víra dodávala všem lidem v Československu ve válečných časech sílu a odhodlání přežít a znovu vybudovat svobodnou, demokratickou a nově též sociálně spravedlivou republiku. Příležitostná relativizace těchto zásluh v současnosti si nezaslouží než pohrdání.

Poražen je Hitler, nikoli však příčiny, které jej umožnily. Také v roce 2013 procházíme hospodářskou krizí. Je snad méně viditelná, než její sestra ze třicátých let, snad i menší rozsahem, a také stát není již tak bezmocný jako tenkrát, ale vleče se ta krize neméně dlouho a plodí obdobné vášně. Zase je hledán viník, parazit, který společnosti nic nedává a který jen nastavuje ruku. Zneužívá prý štědrost sociálního systému, zneužívá podpory v nezaměstnanosti, dávek na bydlení, zdravotní péče, bezplatného vzdělávání, vozí se zdarma veřejnou dopravou a obtěžuje už svou přítomností.

Nesneseme totiž pohled očima svého úspěchu na cizí bídu, a rádi bychom často tyto lidi odstranili ze svého zorného pole, někam do ubytoven, za plot, za město, kde nebudou nikomu kazit jeho představu o dokonalém světě. Snaha škrtnout těmto „nepřizpůsobivým“ zbytek podpory a tím je potrestat a převychovat, „naučit“, a odlehčit ostatním, slušným a pracovitým, které obtěžují, to je snaha, která stála u vzniku atmosféry příznivé pro pravicově autoritářská řešení, včetně těch fašistických. Tím viníkem, na něhož bude ukázáno, však může být i kterýkoli z nás.

Stejně proto současná narůstající existence lidí bez práce, bez domova, bez podpory, bez perspektivy, jako naše rostoucí snaha je odříznout od pomoci a odklidit z nepříjemného dohledu a sebe ještě „zachránit“, tedy jejich existence i tato naše snaha se nápadně podobají kořenům příčin, z nichž čerpal a vyrostl před osmdesáti lety fašismus.

Nedopusťme dnes za žádnou cenu další označování bezmocných nepravých viníků hospodářské krize a snižování našeho životního standardu — nejsou to ti, jež by nám bohatí a mocní rádi jako takové označili a zbavili nás jejich přítěže seškrtáním sociálního státu a jejich odvozem do modernějších a snad i luxusnějších koncentračních táborů v podobě ubytoven a jiných ghett pro chudé.

Je to pouhé odvádění pozornosti od skutečných příčin hospodářské krize a není jejich skutečným řešením, řešením, do něhož se vejdeme všichni jako rovní, plnoprávní občané demokratického státu; protože svět je jenom jeden, jako ukázala i světová válka, výročí jejíhož, pro nás všechny triumfálního, konce si v těchto dnech společně připomínáme. Nedopustit opakování jejích příčin, znamená vyvarovat se i války samé — a právě to je, myslím, dnes nejdůležitější si připomenout.

Děkuji Vám za pozornost.