↗

Matěj Spurný je český historik zabývající se dějinami dvacátého století. Středobodem jeho zájmu je výzkum minulých „myšlenkových světů“, čímž rozumí především soubor ideologií, očekávání a horizontů, kterými lidé v minulosti žili. Ve svých pracích popisuje vznik a proměny modernity, technokratického vládnutí, expertního vědění nebo vytváření legitimity uvnitř státně-socialistických režimů. Působí na Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK a na Ústavu soudobých dějin AV ČR. Foto Jiří Smlsal

S přibývajícími roky, které nás dělí od konce největší války v dějinách, ubývá těch, kteří mohou autenticky vzpomínat, a naopak přibývá těch, pro něž jsou různá výročí jen příležitostí pro nejrůznější paměťovou produkci nebo kladení věnců. Mezi historiky snažící se o živější přístup k minulosti, vedený snahou rozpoznat klíčové události, dějinné linky a vyvodit z poznání poučení pro dnešek, patří Matěj Spurný, se kterým jsme hovořili jen několik dní před oslavami konce druhé světové války.

Před osmdesáti lety skončila druhá světová válka. Co konec války znamenal pro obyvatele protektorátu? Jak byste situaci přiblížil současníkům?

Pro většinu obyvatel protektorátu konec války přinesl hlavně úlevu. Ne až tolik od samotných ozbrojených bojů, protože válečné operace české země zasáhly v poměrně malé míře. Hlavní bylo, že skončila nacistická diktatura a s ní i organizované násilí proti různým skupinám obyvatelstva.

Nacistický teror sice na území protektorátu neměl tak radikální podobu a nevyžádal si tolik obětí na životech jako například na území Polska nebo na dobytých územích Sovětského svazu, i tak byl ale bezprecedentní — a navíc se v průběhu války stupňoval. Nejpozději od atentátu na zastupujícího říšského protektora Heydricha, likvidace Lidic a Ležáků, hromadných poprav a předčítání seznamů odsouzených v rozhlase byla každodennost, zejména ve větších městech, prosycena strachem. To v květnu 1945 skončilo.

Vše ostatní už je ale těžké generalizovat. Mnozí lidé za války na nejrůznějších úrovních spolupracovali s okupanty, přičemž nemuselo jít jen o kolaboraci v kriminálním smyslu toho slova.

Po květnu 1945 tak byli znejistění, obávali se, že nyní přinejmenším přijdou o postavení, jež si během válečných let vybudovali, nebo že je dokonce čeká nějaký trest. Mnozí z nich se snažili překrýt svoji problematickou protektorátní kariéru horečnou aktivitou v revolučních gardách a mstili se na nyní již bezbranných Němcích.

Jiní, kteří naopak za války přišli o všechno kromě holého života, se nyní vraceli z koncentračních táborů a pochodů smrti — a vzhledem k tomu, co prožili a o co přišli, se nedokázali identifikovat s bujarými oslavami svých spoluobčanů, kteří se na rozdíl od nich mohli těšit z konce války ve svých domovech a se svými blízkými.

Zkrátka, i za protektorátu byla zdejší společnost diferencovaná. Konec války proto pro různé její členy přinášel trochu jiné důvody k radosti, starostem, obavám, nebo dokonce i smutku.

Jak lze s odstupem a tím, co dnes o odboji za války víme, zhodnotit význam českého domácího odboje proti nacistické okupaci?

Zhodnotit význam českého domácího odboje za protektorátu není vůbec jednoduché. Často byl glorifikován a jeho rozsah byl zveličován, až se zdálo, že skoro všichni Češi byli za války odbojáři. Mnohými, kteří ve svých výzkumech a interpretacích zdůrazňovali spíše pasivitu či kolaboraci české společnosti, byl naopak podceňován.

Domácí odboj každopádně sehrál zcela zásadní roli pro získání legitimity české a československé exilové politiky v zahraničí. Díky odboji mohl být po válce československý stát rekonstruován.

Spojení mezi domácím odbojem a exilovou vládou v Londýně přitom nespočívalo jen v tom, že Edvard Beneš a další exiloví politici používali existenci domácího odboje pro legitimizaci snah o obnovení státu. Bylo to spojení reálné, na něž také mnozí odbojáři doplatili životem.

Připomíná nám to úspěšný atentát na zastupujícího protektora Heydricha, v evropském srovnání ojedinělý čin, který by pro výsadkáře z Anglie nebyl možný bez pomoci domácího odboje. A samozřejmě i na atentát reagující vypálení Ležáků, kde na rozdíl od Lidic skutečně byla umístěna jedna z vysílaček, jež propojení odboje s exilem zajišťovala.

Nejen známí odbojáři, jako byli „Tři králové“ napojení původně na organizaci Obrana národa, ale i mnozí bojovníci třeba z Vysočiny, Brd či Beskyd, jejichž jména se nikdy nedozvíme, odvedli v odboji mnoho práce a mnozí za to zaplatili svými životy. Jedním z těch, kdo si opatřili zbraň a neváhali nasadit svůj život pro svoji zemi, byl i „černý partyzán“, Rom Josef Serinek, jehož příběh nám připomíná, že zdejší odboj nebyl jen „národní“ záležitostí etnických Čechů.

Na druhou stranu tu byly faktory, které snižovaly účinnost zdejšího odboje. Bylo to jeho vnitřní „politické“ rozdělení na odboj rekrutující se spíše z národně-konzervativního prostředí a odboj komunistický, ale i celková roztříštěnost odbojových aktivit. Ty byly navíc citelně oslabeny masovou perzekucí, jež vyvrcholila na jaře 1942 po zmíněném atentátu na Reinharda Heydricha.

V závěru války si pak nacisté počínali obzvláště brutálně zejména na Moravě, kde v odvetě za partyzánské aktivity vyvraždili a vypálili několik obcí, zejména na Litovelsku a Valašsku. Mstili se tak nejen partyzánům, ale i těm, kdo je přímo či nepřímo podporovali. Oběť všech těchto lidí i zlikvidované obce jako Javoříčko či Ploština by měly být připomínány vedle Lidic a Ležáků.

Jak se proměnila společnost na území bývalého Československa během druhé světové války? Čí postavení se od meziválečného Československa zásadně nelišilo, a kdo naopak byl ze společnosti po květnu 1945 vyčleněn?