Dějiny, paměť, osvobození

Filip Outrata

Spory o to, kdo byl a kdo nebyl v roce 1945 osvoboditelem, tu budou stále. Buďme za to rádi, tato různost hlasů je podstatnou součástí naší svobody.

Tak jako před rokem a téměř jistě i napřesrok a v dalších letech, rozhořely se na začátku května v zemích českých spory, jak to vlastně bylo s tím osvobozením. Koho si připomínat jako osvoboditele? A kde si ho připomínat? Jak je to s přítomností sovětského tanku při oslavách v Plzni? A s ruskými motorkáři blízkými prezidentu Putinovi na tradiční májové projížďce Evropou?

Vlastně bychom se těm sporům neměli vůbec divit. Historie je odjakživa stavební látkou přítomnosti, je využívaná i zneužívaná k nejrůznějším účelům. Zvláště jde-li o událost z hlediska národních dějin a mentality tak klíčovou, jakou stále je pro Čechy, Moravany a Slezany konec války, či osvobození, v roce 1945. Vlastně jsou ty spory a střety různých názorů tou lepší možností, mnohem lepší než vnucené přijímání jediného pohledu na dějiny. Jakéhokoli.

Historie, dějinná paměť, je sice často zneužívaná, ale svou kůži nedá lacino. Jistá útěcha a naděje je v tom, že skutečná historická paměť přetrvává. V tomto případě konkrétně to, jak skuteční lidé na různých místech osvobozené republiky skutečně prožívali ony dny teplého jara 1945. Když se z jedné strany snažil předlistopadový režim potlačit vzpomínku na americké vojáky na západě Čech, nemohlo to dlouhodobě uspět, nemohlo to vymazat skutečné vzpomínky na to, kdo byl osvoboditelem.

Úplně stejně tak, když se dnes opakovaně ozývá, že sovětští vojáci nepřinesli osvobození, ale rovnou přivezli novou totalitu, naráží to na stejně hluboký zdroj odporu, totiž na skutečné vzpomínky obyvatel těch mnoha míst, kde sovětští vojáci ztratili život, když osvobozovali území od německých vojsk, krutých i při své již neodvratné porážce. Myslím, že nikomu se nemůže podařit přesvědčit ty, kdo považují sovětské vojáky za osvoboditele, aby změnili názor.

Jiné dějiny, stejné dějiny

Stojí za to se podívat na názory jednoho z těch, kteří dlouhodobě tvrdí, že sovětská vojska přinesla Československu rovnou novou okupaci. Letos napsal Jan Urban v komentáři k jízdě Nočních vlků mimo jiné toto:

„Zbytky bývalého Československa, tedy republiky Česká a Slovenská, jsou dnes už jedinou a poslední částí Stalinem v letech 1944 a 1945 obsazené Evropy, která ještě výročí konce války vnímá jako připomenutí a oslavu ‚osvobození Rudou armádou'. Všichni ostatní — Poláci, Maďaři, Estonci, Litevci, Lotyši a další — už nejpozději od roku 1989 mluví o dvojí okupaci — nacistické a sovětské, o ztrátě samostatnosti a zločinech komunismu. Asi měli jiné dějiny. Nebo jsme jiní my — a mělo by nás to vést k zamyšlení.“

Z toho, že vojáci toho a toho státu osvobozovali území naší vlasti před sedmdesáti lety, nemůže být vyvozováno, jaký mají mít pro nás a naši svobodu význam dnes. Ať je padlým vzdána čest, ale pak ať v pokoji dál odpočívají. Foto antifaweyhe.de

To, čemu se Urban s pohoršením diví, je ale přece naprosto zjevná historická skutečnost. Území bývalého Československa, na rozdíl od Polska, o pobaltských státech ani nemluvě, nebylo během války (s výjimkou Podkarpatské Rusi) Stalinovým Sovětským svazem okupováno. Historická zkušenost obyvatel Československa byla pochopitelně zcela jiná, nesrovnatelná se situací v Polsku nebo třeba v Estonsku. Pokud jde o Maďarsko, to technicky vzato nebylo sovětskou armádou osvobozeno, ale spíše jakožto německý spojenec poraženo.

Řekl bych, že toto všechno Jan Urban ví. Divil bych se, kdyby si neuvědomoval, že české dějiny jsou v tomto ohledu skutečně dosti jiné, než třeba dějiny polské. A nikdy nebudou stejné, ať se je kdokoli snaží jakkoli pozměnit k obrazu svému.

To je ale jen část celkového obrazu. V něčem naopak dějiny Československa, Polska, Maďarska a pobaltských států stejné jsou. V tom, že poté, co bylo osvobozeno od jedné okupace, kruté a zničující, dostalo se poměrně záhy do pozice satelitu Sovětského svazu, po dvaceti letech znovu i vojensky okupovaného.

Rozpor je jen zdánlivý. To, že na jedné straně byli sovětští vojáci v roce 1945 oprávněně přijímáni jako osvoboditelé a že na druhé straně po roce 1948 a definitivně po roce 1968 (pro některé obyvatele Československa ale již záhy po osvobození v roce 1945) se stejně oprávněně stali ztělesněním nové okupantské velmoci, se obojí vejde do jedné historické zkušenosti, do jedněch a týchž dějin. Dějin, které jsou zajímavé a poučné právě ve své složitosti a zvratech.

Padlým čest a odpočinek v pokoji

To jsou ale dějiny. Skutečné dějiny, historie sice často nejednoznačná a nepřehledná, ale přesto uzavřená. Něco jiného jsou dnešní pokusy osedlat si historické události, historickou paměť k aktuálním politickým cílům. Řečeno obecně: z toho, že vojáci toho a toho státu osvobozovali území naší vlasti před sedmdesáti lety, nemůže být vyvozováno, jaký mají mít pro nás a naši svobodu význam dnes. Ať je padlým vzdána čest, ale pak ať v pokoji dál odpočívají.

Pokud někdo chce využívat skutečnost, že sovětští vojáci padli na našem území v roce 1945 jako osvoboditelé, k tomu, aby získal nějaké výhody pro dnešní režim vládnoucí v Rusku, nebo dokonce aby Českou republiku přivedl do ruské sféry vlivu, pak je to zneužití jejich památky. Historii to nijak nemění, ale vrhá to určité světlo na toho, kdo by měl podobné plány.

Před rokem jsem v článku na stejné téma končil slovy o tom, že připomínat si různé podoby osvobození, různé osvoboditele a padlé oněch dní, hledat jejich stopy, je dobrý způsob jak si svobodně připomenout poměrně dávné výročí. Dnes se mi to zdá snad ještě aktuálnější než loni.

Připojil bych k tomu snad jen to, jak důležitá je různost pohledů na vlastní minulost. To, že je možné vyslovovat, šířit, diskutovat různé názory, různé zkušenosti, je zásadní hodnota. A to i přes to, že se někdy rušivě tříští, že některé popuzují a člověk by je nejraději neslyšel. Doufejme, že v tomto náročném mnohohlasu budeme žít co nejdéle. Že nás od něj nikdo nebude chtít osvobodit.

    Diskuse
    May 10, 2016 v 23.36
    K Janu Urbanovi
    V letech 1987 až 1990 jsem se s Janem Urbanem dost přátelil, v letech 1988 a 1989 jsme prakticky denně spolupracovali ve Východoevropské informační agentuře a byli jsme oba jednou nohou v kriminále. Proto mě zamrzely jeho věty, když jsem si je náhodně přečetl na jeho blogu na Aktuálně.cz (jsme tam abecedně umístěni vedle sebe), které cituje Filip Outrata.

    Nezamrzely mě jen proto, že jsou nepravdivé (v tom odkazuju na argumenty Filipa Outraty), ale hlavně proto, že jsem přesvědčen, že Jan Urban úmyslně hlásá nepravdu.

    Jan Urban absolvoval v roce 1989 ruské gymnázium v Helsinkách, kde byl jeho otec československým velvyslancem. V roce 1974 vystudoval Jan Urban historii (a filozofii) na pražské Filozofické fakultě a do roku 1977 působil jako středoškolský profesor dějepisu v Prachaticích. Jen proto, že se odmítl připojit k petici odsuzující Chartu 77, ho z gymnázia vyhodili. Mimochodem, říkalo se tehdy, že důvod k propuštění ze zaměstnání mohl být i takový, tedy odmítnutí kopnout si do Chartyt 77, ale v praxi jsem ve svém okolí zaznamenal jen jediný případ – právě Jana Urbana. Aktivně se Jan Urban k Chartě 77 připojil až na podzim 1987, jeho podpis pod Chartou byl zveřejněn spolu s dalšími podpisy dne 31. prosince 1987.

    V roce 1988, kdy lidé, vyloučení v letech 1969 a 1970 z KSČ, založili v Praze Klub za socialistickou přestavbu Obroda, vstoupil do něho i Jan Urban. Říkali jsme jim „reformní komunisté“, a to v dobrém. Vysvětlil mi tehdy, že to učinil z úcty ke svému tehdy již zemřelému otci, který byl rovněž stranicky (a občansky) postižen. Když jsem mu vyjádřil sympatie a poznamenal jsem, že je zřejmě jediný člověk, který vstoupil do Obrody a který předtím nikdy nebyl členem KSČ, řekl mi, že tam je ještě jeden takový.

    V roce 1990 se naše cesty rozešly. Ještě jeho kritiku Václava Havla jsem považoval oprávněnou, aspoň do značné míry, avšak jeho další různorodá angažmá jsem čím dál tím více odmítal. Jan Urban vystupoval veřejně ve prospěch jaderné energetiky, ve prospěch zločinné Kosovské osvobozovací armády UÇK, ve prospěch firmy Diag Human a jejího majitele Josefa Šťávy, švýcarského obchodníka s krevní plazmou, a dokonce otevřeně podporoval bombardování Jugoslávie.

    S výjimkou témat, na nichž mohl mít i finanční zájem, vysvětloval jsem si jeho angažování geopoliticky – nyní je správné podporovat NATO a USA a jejich zájmy ve světě. Jan Urban nebyl jediný chartista, který záměrně opustil pravdu, která je vždy pestrobarevná, a dal se do služeb „pravdy“ amerického vojensko-průmyslového komplexu, ať je takové černo-bílé vidění světa v československých a českých podmínkách sebeabsurdnější.

    Zvlášť bolestné mi přijde, že hovoří o Lotyších a Estoncích v etnickém smyslu toho slova, a ne o ruskojazyčném obyvatelstvu Lotyšska a Estonska, které v těchto zemích tvoří víc než třetinu obyvatel (často bez státního občanství! a důstojné množnosti je získat). Jan Urban zneužívá skutečnosti, že čeština neodlišuje mezi Litevcem (národnost) a Litvanem (státní příslušnost), tak jak se třeba v ruštině odlišuje russkij (národnost) a rossijskij (zemská nebo státní příslušnost).

    Tím přispívá Jan Urban k nevraživosti vůči Rusům, která vede k nenávisti a ta zase k násilí. Je to záměrná demagogie, i pokud jde o maďarskou a polskou společnost, a zjevná nepravda, zamyslíme-li se nad různorodou a hodně diferencovanou historickou reflexí v desítce balkánských zemí (včetně Řecka a Rumunska), u „porobených národů“ bývalého SSSR nebo i společností v Číně a v dalších asijských zemí a také na Kubě. Vzhledem k rodinné a vzdělanostní anamnéze Jana Urbana je to zvlášť odpudivé.
    FO
    May 11, 2016 v 23.28
    Díky Petru Uhlovi
    za osobní vzpomínku na J. Urbana a také za připomenutí ruskojazyčného obyvatelstva pobaltských států. I to patří do pestrého, komplexního obrazu dějin, který by si mnozí tak rádi zjednodušili...
    May 12, 2016 v 9.56
    Panu Outratovi - jaký je Váš názor na Noční vlky a jejich české fanoušky?
    "Pokud někdo chce využívat skutečnost, že sovětští vojáci padli na našem území v roce 1945 jako osvoboditelé, k tomu, aby získal nějaké výhody pro dnešní režim vládnoucí v Rusku, nebo dokonce aby Českou republiku přivedl do ruské sféry vlivu, pak je to zneužití jejich památky"

    S tím zcela souhlasím, je to ale hodně opatrně řečeno.

    Zajímalo by mě, co si pan Outrata myslí o hlavním tématu Urbanova článku. Tedy o Nočních vlcích a zapojení čelných politiků ČSSD do jejich propagandistické akce. Je správné, aby čeští politici podporovali organizaci, která hlásá "smrt teploušům" a otevřeně plánuje násilné potlačování politické opozice k Putinovu režimu?

    Zdá se mi, že většina článků na DR se jako čert kříži vyhýbá jakékoliv zmínce o ruské propagandě, jakoby tento fenomén vůbec neexistoval nebo byl zcela bezvýznamný. Spíše je to ale něco, s čím si málokdo chce pálit prsty.
    FO
    May 12, 2016 v 10.28
    Panu Kubičkovi - Noční vlci
    citovaný odstavec vystihuje můj názor. Nevím, koho máte na mysli tím "čeští politici", zřejmě Michala Haška, který se s Nočními vlky vyfotil. To považuji za hloupost, ale je to ojedinělý exces, řekl bych. Chtěl jsem zůstat záměrně na obecné rovině, ale mohl jsem tam dát větu o tom, že ostatní politici by se od toho měli zřetelně distancovat.

    Pokud jde o Noční vlky jako takové, asi bych jim nezakazoval vjezd do země, pokud se něčeho konkrétního nedopustí. Nechal bych je se vyfotit na hřbitově, nedopřál bych jim žádnou publicitu navíc. Jako by o nic nešlo. Nepřifukovat propagandu z druhé strany.

    Nemám absolutně žádný problém s uznáním toho, že ruská propaganda tu je. Je to zcela pochopitelné a nedá se s tím nic moc dělat, obávám se. O něco víc bych se obával omezování svobody médií ve jménu boje proti této propagandě.
    FO
    May 12, 2016 v 10.45
    Fanoušci Nočních vlků
    Ještě jsem zapomněl, že jste mluvil výslovně o "fanoušcích" Nočních vlků. Pokud je to formulováno takto, tak fanoušci Nočních vlků jsou moji spoluobčané, kteří mají tento názor a tyhle sympatie. Já je nesdílím, ale respektuji, že oni ano.
    May 12, 2016 v 11.6
    Nejen Hašek,
    ale také Foldyna, který Noční vlky vítal v Děčíně a opakovaně vystoupil na jejich obranu v televizi a rozhlase. Charakteristicky se nezmínil o jejich spojení s Putinem, jen o tom, že to jsou potomci osvoboditelů.

    Nemyslím, že je to ojedinělý exces, jde zřetelnou politickou linii, kde se spojuje podpora Putinova režimu s odporem k EU na vlně protimigrační rétoriky. Petr Uhl je naprostá výjimka v tom, že hájí Rusko i migranty.

    viz

    http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/jaroslav-foldyna-privital-nocni-vlky-hordy-lidi-bez-pasu-nam-nevadi-ale-20-ruskych-motorkaru-ano--1611436

    Nemyslím si, že s ruskou propagandou se nedá nic dělat. Dá se vyvracet. To dělá věcně a konkrétně málokdo, dá to hodně práce. Pokud to někdo přece dělá, hned se ozve námitka, že jde o omezování svobody projevu.
    IH
    May 12, 2016 v 15.27
    Deficit specifické dovednosti
    Autoritativní a diktátorské režimy věnují vždy hodně pozornosti a prostředků propagandě. Stačí uvést, jakou kariéru udělal v NDR D. Reed, vzácný americký exulant, nebo jak byl pro návrat dříve získán H. Mann. Naproti tomu ve Francii se o ruskou emigraci nestarali, špičkoví intelektuálové nebo umělci se živili jako taxikáři, nebo taky hůře, mnohé postihla chandra a skončili ve stalinském SSSR a někteří posléze zahynuli v gulagu.
    Je to až zajímavé. V kapitalismu výrazně investují do reklamy soukromníci, a stát s vyjímkou nějakého toho umírněného rádia, nikoliv. Tam, kde je stát hegemonem, mají mocní větší smysl pro vytváření propagandistických obrazů a žádoucích asociací.
    Co k tomu říci? Že se Jan Palach podle svého vyjádření upálil na protest proti vydávání (okupantských) Zpráv? Nebo že při výročí 21. srpna 1968 nebyla a nebude fasáda Národního muzea veřejně prezentována zbavena plomb vynucené vysprávky?
    Snad tedy: Nejsme jako oni.


    FO
    May 12, 2016 v 20.55
    Na Foldynu jsem zapomněl,
    máte pravdu. Myslím, že ve své proruské orientaci je v ČSSD zřejmě nejvyhraněnější, byť není jistě sám. To nejdůležitější ale podle mě je, že se názory a vystoupení Foldyny a spol. nepromítají do celkové zahraniční politiky soc. dem. Dokud to tak je, jedná se skutečně o excesy, nic víc.

    Celkem souhlasím s tím, že s propagandou se nedá dělat nic jiného než ji věcně vyvracet. Zuřivě proti ní brojit a zdůrazňovat její fatální nebezpečnost jí nakonec může jen posilovat. Neříkám tvářit se jakoby nic, ale nezaměřovat se na to příliš.
    MP
    May 13, 2016 v 12.6
    Filipovi Outratovi
    Ve skutečnosti propagandě jen prospíváte, když ji vyvracíte. Opírá se totiž o polarizaci. Putinovská propaganda by nebyla zdaleka tak úspěšná, kdyby neměla protihráče, doporučuji jako příklad článek článek Karla Dolejšího http://blisty.cz/art/82233.html, ze kterého jsme pochopil, že když čtu Puškina, podporuji ruské světovládné choutky.

    V této situaci, pokud propagandu vyvracíte, jste v lepším případě taxován jako nevinný idiot z intelektuálské pýchy podporující říši zla, v horším jako ztroskotanec a zaprodanec. Samozřejmě, přesto je třeba propagandu vyvracet a obhajovat zbývající prostor kritického myšlení, ale politicky to žádný efekt nemá.

    Mohu mít lidsky určitý respekt k Jaroslavu Foldynovi, je ve svých postojích důsledný, ať se jednalo o intervenci NATO v Jugoslávii za Zemanovy vlády či dnes o Noční vlky, vždy stejný národovecký panslavismus.

    Nicméně nemohu to odbýt jako exces, pokud jde o politickou stranu, za kterou byl zvolen poslancem. Právě proto, že jeho národovecké a panslavistické postoje byly v době jeho zařazení na kandidátku veřejně známé a ČSSD se tak rozhodla za ně vzít politickou odpovědnost.

    Ano, Foldynovy názory nepromítají se do celkové zahraniční politiky ČSSD -- toto konstatování by ovšem mělo větší váhu, kdyby ČSSD a současná vláda nějakou čitelnou zahraniční politiku měly. Promítají se však do mediálního prostoru. A v masových demokraciích velká část občanů důvěřuje právě v zahraničně politických otázkách "politickým elitám", že vědí, o čem mluví a že by právě v otázkách války a míru a uchování státu nelhali tak, jak to od nich tytíž občané de facto oewkávají v případě státních investic a zakázek. Když to říkal pan poslanec, pan ministr, pan prezident, tak se to přece musí brát vážně a do Evropy se valí samí bohatí, mladí muži s ajpody s hlavou plnou touhy po zničení našeho způsobu života.
    Chvíli si mohu říkat, že je ČSSD ve složité situaci, ale je mi vůči Sobotkovi, kterého příliš dlouho znám jako velmi slušného a inteligentního chlapa, trapné, věšet mu nad hlavu ceduli: "Nestřílejte na pianistu, dělá co může.".
    DU
    May 13, 2016 v 19.5
    Chronologický seznam zemí, které čelily ruské či sovětské vojenské agresi
    Japonsko 1904
    Ukrajina 1918
    Azerbajdžán 1918
    Finsko 1918
    Bělorusko 1918
    Donská kozácká republika 1918
    Kubáňská lidová republika 1918
    Severoingrijská republika 1918
    Idel-Ural 1918
    Sibiř 1918
    Republika Zelený klín 1919
    Severokavkazská federace 1919
    Polsko 1920
    Mongolsko 1924
    Tunguzská republika 1925
    Čína 1929
    Japonsko 1938
    Polsko 1939
    Finsko 1939
    Litva 1940
    Lotyšsko 1940
    Estonsko 1940
    Japonsko 1945
    Čína 1946
    Severní Korea 1950
    Čína 1950
    Východní Německo 1953
    Maďarsko 1956
    Laos 1960
    Vietnam 1961
    Alžírsko 1962
    Egypt (Spojená arabská republika) 1962
    Jemen 1962
    Sýrie 1967
    Československo 1968
    Čína 1969
    Kambodža 1970
    Bangladéš 1972
    Angola 1975
    Etiopie 1977
    Libanon 1982
    Afgánistán 1979
    Ázerbájdžán 1988
    Gruzie 1991
    Tádžikistán 1992
    Moldávie 1992
    Gruzie 1992
    Tádžikistán 1992
    Ázerbájdžán 1992
    Ingušsko 1992
    Čečensko 1994
    Ázerbájdžán 1994
    Dagestán 1994 a 1999
    Gruzie 2008
    Ukrajina 2014

    Kolegové historici, budu rád, když mě opravíte.
    + Další komentáře