Tak jako před rokem a téměř jistě i napřesrok a v dalších letech, rozhořely se na začátku května v zemích českých spory, jak to vlastně bylo s tím osvobozením. Koho si připomínat jako osvoboditele? A kde si ho připomínat? Jak je to s přítomností sovětského tanku při oslavách v Plzni? A s ruskými motorkáři blízkými prezidentu Putinovi na tradiční májové projížďce Evropou?

Vlastně bychom se těm sporům neměli vůbec divit. Historie je odjakživa stavební látkou přítomnosti, je využívaná i zneužívaná k nejrůznějším účelům. Zvláště jde-li o událost z hlediska národních dějin a mentality tak klíčovou, jakou stále je pro Čechy, Moravany a Slezany konec války, či osvobození, v roce 1945. Vlastně jsou ty spory a střety různých názorů tou lepší možností, mnohem lepší než vnucené přijímání jediného pohledu na dějiny. Jakéhokoli.

Historie, dějinná paměť, je sice často zneužívaná, ale svou kůži nedá lacino. Jistá útěcha a naděje je v tom, že skutečná historická paměť přetrvává. V tomto případě konkrétně to, jak skuteční lidé na různých místech osvobozené republiky skutečně prožívali ony dny teplého jara 1945. Když se z jedné strany snažil předlistopadový režim potlačit vzpomínku na americké vojáky na západě Čech, nemohlo to dlouhodobě uspět, nemohlo to vymazat skutečné vzpomínky na to, kdo byl osvoboditelem.

Úplně stejně tak, když se dnes opakovaně ozývá, že sovětští vojáci nepřinesli osvobození, ale rovnou přivezli novou totalitu, naráží to na stejně hluboký zdroj odporu, totiž na skutečné vzpomínky obyvatel těch mnoha míst, kde sovětští vojáci ztratili život, když osvobozovali území od německých vojsk, krutých i při své již neodvratné porážce. Myslím, že nikomu se nemůže podařit přesvědčit ty, kdo považují sovětské vojáky za osvoboditele, aby změnili názor.

Jiné dějiny, stejné dějiny

Stojí za to se podívat na názory jednoho z těch, kteří dlouhodobě tvrdí, že sovětská vojska přinesla Československu rovnou novou okupaci. Letos napsal Jan Urban v komentáři k jízdě Nočních vlků mimo jiné toto:

„Zbytky bývalého Československa, tedy republiky Česká a Slovenská, jsou dnes už jedinou a poslední částí Stalinem v letech 1944 a 1945 obsazené Evropy, která ještě výročí konce války vnímá jako připomenutí a oslavu ‚osvobození Rudou armádou'. Všichni ostatní — Poláci, Maďaři, Estonci, Litevci, Lotyši a další — už nejpozději od roku 1989 mluví o dvojí okupaci — nacistické a sovětské, o ztrátě samostatnosti a zločinech komunismu. Asi měli jiné dějiny. Nebo jsme jiní my — a mělo by nás to vést k zamyšlení.“

↗

Z toho, že vojáci toho a toho státu osvobozovali území naší vlasti před sedmdesáti lety, nemůže být vyvozováno, jaký mají mít pro nás a naši svobodu význam dnes. Ať je padlým vzdána čest, ale pak ať v pokoji dál odpočívají. Foto antifaweyhe.de

To, čemu se Urban s pohoršením diví, je ale přece naprosto zjevná historická skutečnost. Území bývalého Československa, na rozdíl od Polska, o pobaltských státech ani nemluvě, nebylo během války (s výjimkou Podkarpatské Rusi) Stalinovým Sovětským svazem okupováno. Historická zkušenost obyvatel Československa byla pochopitelně zcela jiná, nesrovnatelná se situací v Polsku nebo třeba v Estonsku. Pokud jde o Maďarsko, to technicky vzato nebylo sovětskou armádou osvobozeno, ale spíše jakožto německý spojenec poraženo.

Řekl bych, že toto všechno Jan Urban ví. Divil bych se, kdyby si neuvědomoval, že české dějiny jsou v tomto ohledu skutečně dosti jiné, než třeba dějiny polské. A nikdy nebudou stejné, ať se je kdokoli snaží jakkoli pozměnit k obrazu svému.

To je ale jen část celkového obrazu. V něčem naopak dějiny Československa, Polska, Maďarska a pobaltských států stejné jsou. V tom, že poté, co bylo osvobozeno od jedné okupace, kruté a zničující, dostalo se poměrně záhy do pozice satelitu Sovětského svazu, po dvaceti letech znovu i vojensky okupovaného.

Rozpor je jen zdánlivý. To, že na jedné straně byli sovětští vojáci v roce 1945 oprávněně přijímáni jako osvoboditelé a že na druhé straně po roce 1948 a definitivně po roce 1968 (pro některé obyvatele Československa ale již záhy po osvobození v roce 1945) se stejně oprávněně stali ztělesněním nové okupantské velmoci, se obojí vejde do jedné historické zkušenosti, do jedněch a týchž dějin. Dějin, které jsou zajímavé a poučné právě ve své složitosti a zvratech.

Padlým čest a odpočinek v pokoji

To jsou ale dějiny. Skutečné dějiny, historie sice často nejednoznačná a nepřehledná, ale přesto uzavřená. Něco jiného jsou dnešní pokusy osedlat si historické události, historickou paměť k aktuálním politickým cílům. Řečeno obecně: z toho, že vojáci toho a toho státu osvobozovali území naší vlasti před sedmdesáti lety, nemůže být vyvozováno, jaký mají mít pro nás a naši svobodu význam dnes. Ať je padlým vzdána čest, ale pak ať v pokoji dál odpočívají.

Pokud někdo chce využívat skutečnost, že sovětští vojáci padli na našem území v roce 1945 jako osvoboditelé, k tomu, aby získal nějaké výhody pro dnešní režim vládnoucí v Rusku, nebo dokonce aby Českou republiku přivedl do ruské sféry vlivu, pak je to zneužití jejich památky. Historii to nijak nemění, ale vrhá to určité světlo na toho, kdo by měl podobné plány.

Před rokem jsem v článku na stejné téma končil slovy o tom, že připomínat si různé podoby osvobození, různé osvoboditele a padlé oněch dní, hledat jejich stopy, je dobrý způsob jak si svobodně připomenout poměrně dávné výročí. Dnes se mi to zdá snad ještě aktuálnější než loni.

Připojil bych k tomu snad jen to, jak důležitá je různost pohledů na vlastní minulost. To, že je možné vyslovovat, šířit, diskutovat různé názory, různé zkušenosti, je zásadní hodnota. A to i přes to, že se někdy rušivě tříští, že některé popuzují a člověk by je nejraději neslyšel. Doufejme, že v tomto náročném mnohohlasu budeme žít co nejdéle. Že nás od něj nikdo nebude chtít osvobodit.