Květen čili máj je tak krásný měsíc, že když si chci vzpomenout, jak jsme prožívali májové oslavy kdysi, vidím hlavně krajinu, kvetoucí stromy, zahrady.

Z dětství si pamatuji budíček, kdy pod okny vyhrávala dechovka budovatelské písně a pochody (ale žádný z repertoáru Osvobozeného divadla) a vstávalo se do průvodu. Byl to dobrý důvod vzít si na sebe něco nového, alespoň bílé podkolenky.

Vzpomínám si na alegorické vozy, na nichž v našem pohraničním okrese zejména zemědělci manifestovali, kolik toho sklidili a čeho. Vidím před sebou portréty vůdců dělnického hnutí (a lituju ty, kteří je nesli, někdy se do nich opíral vítr jako do plachet) — od té doby vím, jak vypadali.

Z projevů si nepamatuju nic, ale vzpomínám si, jaký měla moje maminka bleděmodrý kabát. Oběd býval na 1. máje později, protože naši, když už byli ve městě, zašli s přáteli do vinárny. To běžně nedělali, takže to taky patřilo k oslavám.

Totem v Tachově

Devátý květen (tehdy to byl devátý) jsme neslavili, v našem pohraničním městečku šeříky ještě nekvetly a osvobodila je už koncem dubna americká armáda, což byl zamlčený fakt.