Květen čili máj je tak krásný měsíc, že když si chci vzpomenout, jak jsme prožívali májové oslavy kdysi, vidím hlavně krajinu, kvetoucí stromy, zahrady.

Z dětství si pamatuji budíček, kdy pod okny vyhrávala dechovka budovatelské písně a pochody (ale žádný z repertoáru Osvobozeného divadla) a vstávalo se do průvodu. Byl to dobrý důvod vzít si na sebe něco nového, alespoň bílé podkolenky.

Vzpomínám si na alegorické vozy, na nichž v našem pohraničním okrese zejména zemědělci manifestovali, kolik toho sklidili a čeho. Vidím před sebou portréty vůdců dělnického hnutí (a lituju ty, kteří je nesli, někdy se do nich opíral vítr jako do plachet) — od té doby vím, jak vypadali.

Z projevů si nepamatuju nic, ale vzpomínám si, jaký měla moje maminka bleděmodrý kabát. Oběd býval na 1. máje později, protože naši, když už byli ve městě, zašli s přáteli do vinárny. To běžně nedělali, takže to taky patřilo k oslavám.

Totem v Tachově

Devátý květen (tehdy to byl devátý) jsme neslavili, v našem pohraničním městečku šeříky ještě nekvetly a osvobodila je už koncem dubna americká armáda, což byl zamlčený fakt.

Dnes vždycky ve svátek 8. května vzpomenu na tachovskou sochařku Alenu Burešovou, která v roce 1990 vytvořila pro Tachov pomník osvobození. Vypadá jako indiánský totem s křídly, na vrcholu sloupu je zlatá sluneční koule a perutě křídel jsou tvořeny otisky rukou. To vše je provedeno v elektroporcelánu, tvrdě vypáleném keramickém materiálu, který odolá povětrnosti.

Alena Burešová si před několika lety vzala život, jistě to nebylo jen kvůli tomu, že po roce 1990 byly zničeny a bez jejího vědomí odstraněny z veřejného prostoru její realizace, naprosto neideologické (jako ten totem s křídly), jen prostě vytvořené za socialismu. Ani fakt, že s tím, jak se postupně zavíraly karlovarské porcelánky, ztrácela jednu možnost vypalování větších věcí za druhou, až jí zůstala jediná továrna v Merklíně v Krušných horách, kde se vyrábí elektroporcelán.

↗

Vždycky ve svátek 8. května vzpomenu na tachovskou sochařku Alenu Burešovou, která v roce 1990 vytvořila pro Tachov pomník osvobození. Foto plzensky.denik.cz

Tam se ovšem vytvořila fronta výtvarníků a ceny za využití pece několikanásobně stouply (ostatně stouply i ceny elektřiny, abych byla spravedlivá, a vypálení elektroporcelánu při vysoké teplotě je energeticky nesmírně náročné).

Poslední léta vzpomínám 8. května hlavně na Alenu Burešovou, oddanou posluchačku Vltavy, jak už to u výtvarníků bývá, která se už nedožila toho, že se znovu začalo mluvit o tom, že výtvarné umění ve veřejném prostoru zasluhuje podporu. Která nechtěla na stará kolena vyrábět hezké hrnečky a prodávat je na trhu.

Patton a ptáci

V roce 1990 jsme se dobrovolně, ba nadšeně zúčastnili manifestace na 1. máje. Měli jsme tehdy koně, vytvořili jsme tedy alegorický vůz, jímž jsme parodovali ty někdejší demonstrované úspěchy státních statků, a připojili jsme se k budíčku, který uspořádali herci Západočeského divadla v Chebu.

Budovatelských písní se podařilo nacvičit celkem dost, jeden kluk tancoval s koštětem s červeným praporem na násadě, jiný herec kynul davům umělou rukou. Byla to velká legrace a vyvolala stížnost, že hanobíme symboly. To je ten věčný spor o tenkou hranici mezi recesí a hanobením, tehdy se samozřejmě ozvali čerstvě poražení komunisté. Od nás to nebyl žádný boj, cítili jsme se vítězi a nemohlo se nám nic stát.