Květen čili máj je tak krásný měsíc, že když si chci vzpomenout, jak jsme prožívali májové oslavy kdysi, vidím hlavně krajinu, kvetoucí stromy, zahrady.

Z dětství si pamatuji budíček, kdy pod okny vyhrávala dechovka budovatelské písně a pochody (ale žádný z repertoáru Osvobozeného divadla) a vstávalo se do průvodu. Byl to dobrý důvod vzít si na sebe něco nového, alespoň bílé podkolenky.

Vzpomínám si na alegorické vozy, na nichž v našem pohraničním okrese zejména zemědělci manifestovali, kolik toho sklidili a čeho. Vidím před sebou portréty vůdců dělnického hnutí (a lituju ty, kteří je nesli, někdy se do nich opíral vítr jako do plachet) — od té doby vím, jak vypadali.

Z projevů si nepamatuju nic, ale vzpomínám si, jaký měla moje maminka bleděmodrý kabát. Oběd býval na 1. máje později, protože naši, když už byli ve městě, zašli s přáteli do vinárny. To běžně nedělali, takže to taky patřilo k oslavám.

Totem v Tachově

Devátý květen (tehdy to byl devátý) jsme neslavili, v našem pohraničním městečku šeříky ještě nekvetly a osvobodila je už koncem dubna americká armáda, což byl zamlčený fakt.

Dnes vždycky ve svátek 8. května vzpomenu na tachovskou sochařku Alenu Burešovou, která v roce 1990 vytvořila pro Tachov pomník osvobození. Vypadá jako indiánský totem s křídly, na vrcholu sloupu je zlatá sluneční koule a perutě křídel jsou tvořeny otisky rukou. To vše je provedeno v elektroporcelánu, tvrdě vypáleném keramickém materiálu, který odolá povětrnosti.

Alena Burešová si před několika lety vzala život, jistě to nebylo jen kvůli tomu, že po roce 1990 byly zničeny a bez jejího vědomí odstraněny z veřejného prostoru její realizace, naprosto neideologické (jako ten totem s křídly), jen prostě vytvořené za socialismu. Ani fakt, že s tím, jak se postupně zavíraly karlovarské porcelánky, ztrácela jednu možnost vypalování větších věcí za druhou, až jí zůstala jediná továrna v Merklíně v Krušných horách, kde se vyrábí elektroporcelán.

↗

Vždycky ve svátek 8. května vzpomenu na tachovskou sochařku Alenu Burešovou, která v roce 1990 vytvořila pro Tachov pomník osvobození. Foto plzensky.denik.cz

Tam se ovšem vytvořila fronta výtvarníků a ceny za využití pece několikanásobně stouply (ostatně stouply i ceny elektřiny, abych byla spravedlivá, a vypálení elektroporcelánu při vysoké teplotě je energeticky nesmírně náročné).

Poslední léta vzpomínám 8. května hlavně na Alenu Burešovou, oddanou posluchačku Vltavy, jak už to u výtvarníků bývá, která se už nedožila toho, že se znovu začalo mluvit o tom, že výtvarné umění ve veřejném prostoru zasluhuje podporu. Která nechtěla na stará kolena vyrábět hezké hrnečky a prodávat je na trhu.

Patton a ptáci

V roce 1990 jsme se dobrovolně, ba nadšeně zúčastnili manifestace na 1. máje. Měli jsme tehdy koně, vytvořili jsme tedy alegorický vůz, jímž jsme parodovali ty někdejší demonstrované úspěchy státních statků, a připojili jsme se k budíčku, který uspořádali herci Západočeského divadla v Chebu.

Budovatelských písní se podařilo nacvičit celkem dost, jeden kluk tancoval s koštětem s červeným praporem na násadě, jiný herec kynul davům umělou rukou. Byla to velká legrace a vyvolala stížnost, že hanobíme symboly. To je ten věčný spor o tenkou hranici mezi recesí a hanobením, tehdy se samozřejmě ozvali čerstvě poražení komunisté. Od nás to nebyl žádný boj, cítili jsme se vítězi a nemohlo se nám nic stát.

Jen heslo, které jsme tehdy vymysleli, bylo zcela nadčasové. Znělo: Ať žije První máj (a druhý nemaj)! Dnes nevědomky demonstrují nakupující změnu poměrů na místech, kde tenkrát ještě stály chebské továrny, v nákupních centrech Tesco, Albert a Kaufland.

Šestadvacátého dubna (protože právě tehdy byl Cheb osvobozen) roku 1990 přijela tehdejší americká velvyslankyně Shirley Templeová a byla spontánně uvítána ovacemi. Z parku u divadla byl odstěhován obludný pískovcový pohraničník se psem a nahrazen pamětní deskou s gramatickou chybou, která se pak zopakovala i ve Františkových Lázních: Památce americkým osvoboditelům. Jako kdyby to formuloval (přece památce koho čeho? Nebo Na památku komu čemu. Nebo prostě jen Americkým osvoboditelům) právě překabátěný stranický tajemník.

↗

Byla jsem otrávená z obludné adorace generála Pattona v Plzni, z té oslavy zbraní a generálů, zdálo se mi, že už nejde tolik o osvobození, jako zase o militarismus a demonstraci síly armád. Foto history.com

Mnoho let poté jsme májové svátky trávili při sčítání ptáků, což se děje poslechem za doprovodu zkušených amatérských ornitologů, kteří jednotlivé ptačí hlasy umějí rozeznat. Ten náš byl profesí matikář na průmyslovce. Je to, mimochodem, jedna z nejskromnějších dobrovolnických akcí. Od rozbřesku do půl osmé se člověk probírá a prodírá nejrůznějším terénem, aby zaznamenal ptačí hlasy v rozmanitých biotopech: v poli, na kraji lesa, u vody, v hloubi lesa, na kraji obce. Po pravdě řečeno, první pták, kterého člověk ráno na vsi slyší, je kráva v kravíně.

Poslední léta konáme na 1. máje vlakový výlet. I z toho je poznání, například o tom, že člověk může jednou tratí dojet někam, pak jít pár kilometrů pěšky a vrátit se jiným vlakem po úplně jiné trati. Obtížnost zvýšena tím, že se dvě sekce výletníků rozjíždějí do dvou různých krajů — a stejně se za jediný den dá výlet uskutečnit, tak hustou železniční síť u nás máme.

Vloni jsem byla otrávená z obludné adorace generála Pattona v Plzni, z té oslavy zbraní a generálů, zdálo se mi, že už nejde tolik o osvobození, jako zase o militarismus a demonstraci síly armád. Už vloni táhli zemí Noční vlci, ale politikové se s nimi ještě nefotili. Letos jsem v těchto dnech chystala četbu na pokračování z knihy Jatka č. 5 Kurta Vonneguta z roku 1969. Ten tedy rozhodně armády neadoroval. Tak to chodí.

K těm slavným májovým dnům mi patří ještě jeden rituál: za každou cenu vlézt do přírodní vody a plavat. Při tom se kdesi hluboko v mysli usadí na dno nánosy všeho možného zimního smetí a na povrch mysli vyplavou věci, jež stojí za to dělat. Beru ručník a jdu, jsem zvědavá, které to budou.