Na přehlídce amatérského divadla v Hradci Králové se přihodila podivuhodná věc. Do programu na pátek večer byla zařazena inscenace, která se celkem školometsky jmenovala Putování s Janem Amosem, s anotací, že je inspirovaná životem, dílem a dobou Jana Amose Komenského. Od osmi do půlnoci, kdo to vydrží, když předtím musel do práce, pak odjet do Hradce, zhlédnout a zhodnotit dvě průměrná představení a jednu vernisáž?

A pak to začalo. Na hromadě písku nám loutkáři s pomocí plošných figurek na špejli rozprostřeli Evropu rozdělenou mezi katolíky a protestanty a nenápadně rozpoutali třicetiletou válku…

V popředí stála zlatá plechová krabička od čaje, do níž za každého vojáka, zapíchnutého do pole, padla dvacka (zlatka). Ale ještě předtím, než toto nastalo, narodil se v Nivnici 28. března 1592 v bratrské měšťanské rodině Jan Komenský.

Jsme v loutkovém divadle, takže Jan se narodí rovnou jako knížka, která roste, je velmi neposedná, stále se dožaduje nových obsahů a vědomostí. Je vychováván Jednotou bratrskou, poslán do přerovského bratrského gymnázia, stává se Amosem a odchází na evangelickou univerzitu do Německa. Vrací se s originálem Koperníkova rukopisu a je poslán do Fulneku jako rektor bratrského sboru a učitel místní školy.

Ve Fulneku ho vidíme (stále plošná loutka výtvarně pojednané ve stylu dřevorytů z vydání Komenského spisů) jak hledá shodu a srozumění se všemi obyvateli města včetně převora augustiniánského kláštera. Zde k němu dolehne zpráva o prohře na Bílé hoře, kvapně Fulnek opouští a na jevišti vidíme, jak katolický převor přešoupne Komenského knihovnu do vlastní budovy a pak už císařské vojsko město jen pustoší.

Vidíme ale také výjevy z vyučování, jak jdou žáci na zahradu a do přírody (plošná loutka spojených čtyř kluků) a malou holčičku, která za nimi neustále „dolejzá“: „Co tu má co dělat katolická holka?“ říká se ve hře a Jan Amos večer sepisuje pojednání o tom, že vzdělání má být pro všechny, pro chlapce i dívky, bez rozdílu víry a v rodném jazyce.

Mezitím se stále objevují vojáci a zlatky padají do plechové krabičky. Knihovna ve Fulneku je veřejně spálena, Komenský se skrývá různě v kraji, zemře mu na mor manželka Magdaléna i děti, zakotví na panství Karla Staršího ze Žerotína, kde je pověřen politickými úkoly ve prospěch Jednoty bratrské. Vojáci přibývají, zlatky cinkají, Valdštejn vítězí, Komenský se podruhé žení s Dorotou Cyrillovou, posedle píše, píše a píše Labyrint světa.

Vojáci přicválají, zlatky cinkají. Informatorium školy mateřské, Brána jazyků otevřená. Slyšíme Komenským zapsanou říkanku, která nás bude provázet až do konce hry: Cundy, cundy, cundičky, dal nám Pán Bůh ručičky, aby nožičky běhaly, a ručičky dělaly.

Obnovené zřízení zemské (cuius regio, eius religio) znamená, že v habsburské monarchii Jednotě bratrské žíti nelze. Komenský odchází do exilu. Silueta Krkonoš, žádný Růžový palouček, žádný sentiment. Lešno poprvé.

Přestávka…

Druhá polovina inscenace už není tak životopisně lineární. Začíná se v Londýně, kde jediný herec s pomocí mnoha svíček sehraje Komenského londýnský pokus o založení učeného bratrstva a obsah spisu Via lucis — tato část se ostatně jmenuje SVĚT.LO.NDÝN. Komenský je oslavován svými přívrženci, reformuje školu o sto šest (cundy cundy cundičky - jak to říci anglicky?).

Cromwellova revoluce velí ke spěšnému opuštění Anglie, tam i zpět bouře na moři. Ještě předtím však dopis od ženy Doroty „kde jsi, už tak dlouho jsme tě neviděli, špatně se nám žije, uvidíme se ještě někdy?“ a potom smrt nemocné manželky Doroty (znázorněná jen zapíchnutím křížku ze špejlí do písku).

Následuje Kšeft Jednoty bratrské, hraný rovněž jediným hercem, tentokrát s pomocí papírových vystřižených figurek a přístroje zvaného meotar (herec sám ovšem v kostýmu Komenského). Setkání s Descartesem, Oxenstjernou, Komenský přistupuje na to, že zreformuje švédské školství doufaje, že z toho budou nějaké výhody pro Jednotu bratrskou.

Válka trvá, zlatky cinkají v krabičce. Komenský píše švédský slabikář, početnici, čítanku — znovu cundy, cundy, cundičky. Král Gustav Adolf mrtev, nastupuje královna Kristýna, Komenskému zvláště nakloněná.

Okouzlující ironický výjev, kdy Komenský navštíví královnu v jejím paláci a vidí na stěně všechny ty obrazy, které Švédové uloupili jako válečnou kořist v Praze. „Pěkně jste si to tu zařídila“, říká.

Vestfálský mír, který českým bratřím nepřinese nic. Strašné zklamání, z kšeftu se švédskou královnou je Kšaft umírající matky jednoty bratrské.

Touto dobou už jsme svědky Komenského posedlosti napsat Obecnou nápravu věcí lidských, veledílo, od něhož je neustále vyrušován dalšími angažmá coby reformátora školství. Jsme v Sárospataku v Uhrách, Komenský ve službách sedmihradských knížat Rákócziů, svědky pokusu o zřízení první pansofické školy.

Vypálení Lešna, zpočátku komická klauniáda s přítomným hasičem, končí tak, že celá knihovna i s městem Lešnem shoří před našima očima (pochopíme, proč se hraje na písku). Dříve, než k tomu dojde, slyšíme spolu s hasičem některá hesla ze slovníku Orbis pictus…

Vnější a vnitřní smysly

Vnějších smyslů je pět. Oko vidí barvy, co je bílé nebo černé, zelené nebo modré, červené nebo žluté.

Ucho slyší zvuky, jak přirozené (hlasy, řeč a slova), tak umělé (hudební zvuky).

Nos cítí vůně a pachy.

Jazyk s patrem ochutnává, co je sladké nebo hořké, peprné, nebo kyselé, trpké či ostré.

Ruka rozlišuje dotekem velikost a jakost věcí, teplé a studené, vlhké a suché, tvrdé a měkké, hladké a drsné, těžké a lehké.

Vnitřní smysly jsou tři. Smysl pospolný (pod přední částí hlavy) chápe věci vnímané vnějšími smysly.

Myšlení (pod temenem hlavy) posuzuje věci, přemýšlí a mívá sny.

Paměť (pod týlem hlavy) každou věc uchovává a znovu vydává, něco zapomíná. Spánek je odpočinek smyslů.

V Lešně shoří roku 1656 všechno. Poslední výjev je z Amsterodamu, kde Komenský tráví v domě svého příznivce de Geera poslední čtyři roky života, posedlý myšlenkou dopsat všechno, co dosud nestačil, dokončit svoji Všenápravu. Loutka dlí v místnosti, podobné akváriu, stále víc a víc zavalované zmačkanými papíry.

Poslední žena Jana Gajusová a jediný přeživší syn projevují starost, ve městě se mluví o Komenského bláznivosti, o revelacích, vidinách bývalého spolužáka Mikuláše Drabíka, ale také o proroctvích Kryštofa Kottera a Kristiny Poniatowské.

Zavalen zmuchlaným papírem Komenský umírá, aniž dílo dokončil, kromě nedokončené Pansofie po něm zbývá nekonečný, mnohametrový pás papíru se seznamem úkolů, kde se periodicky opakuje mezi úkoly pro Jednotu, rodinu, Evropu i vlastní učené dílo i neustálé „vysypat koš“.

K Putování s Janem Amosem se spojilo sedm loutkářských souborů z východních Čech i hudební dvojice Karla a Terezy Šefrnových ze Svitav. Ti stvořili hudbu pro dva kontrabasy, housle a lidský hlas, prvek, který provází divadelní dílo, vytvořené jinak na různých místech a spojené v celek až na generální zkoušce.

Dětské soubory ze základních uměleckých škol hrají své pasáže víc pro děti (narození, Sárospatak), Tomáš Hájek z Poniklé se svým meotarem se dopouští intelektuálního humoru a nadsázky, vysokoškolák Matěj Kubina z Jaroměře (studiem v Brně) lehce aktualizuje Cestu světla. Divadlo DNO z Hradce Králové sehraje etudu s hasičem a se zápalem sobě vlastním vypálí Lešno.

V témže divadle Drak jsem vloni touto dobou viděla profesionálně udělaný Komenského Labyrint, při kterém jsme, každý poutníkem sám za sebe, procházeli labyrintem Draku a zažívali Komenského myšlenky i podobenství na vlastní oči a kůži.

Ale ani tento silný zážitek se nevyrovnal Putování s Janem Amosem co do vystižení komplexní Komenského osobnosti v náboženském, pedagogickém, filozofickém, literárním i politickém rozměru. Ještě nikdy jsem nezaznamenala v jeho díle tolik humoru a poezie.

Oblouk jeho života se vine od snahy po všeobecné porozumění ve Fulneku až po pošetilé stařecké bláznění v Amsterodamu, vidíme ho jako velkého učence a učitele, ale i jako sebestředného intelektuála, politického intrikána, o domov a rodnou řeč připraveného Čecha (Labyrint je napsán česky, pozdější díla už jen latinsky).

Slyšíme citace jeho snů o vzdělanosti, spojené Evropě, o školách, které se musí změnit z „robotáren a duševních rasoven“ na „pravé dílny moudrosti a lidskosti“, o válce, která je „cosi zvířeckého“. Mluví se pochopitelně i o tom, jak to máme s Turkem, s nímž se máme podílet na „obecné nápravě věci lidských“.

Můžeme nahlédnout, i jak vypadá bratrská rodina, co to znamená být exulant, který rodinu zanechal doma — zejména co to znamená pro tu rodinu. Jak se taky ve chvíli, kdy je vše připraveno k tomu, abychom se znovu shledali, může stát, že přijde mor či válečná katastrofa a naši blízcí zemřou, aniž bychom se kdy dostali k jejich hrobu.

V té fascinující inscenaci, která spojením osmi divadelních souborů je sama o sobě metaforou spojeného úsilí (Evropy, chceme-li), jež výtvarným řešením dokládá Komenského tezi o názornosti, která postavami herců, jejichž věk zahrnuje tři generace (od desetiletých dětí po sedmasedmdesátiletého Karla Šefrnu, který hraje na basu a housle a zpívá) zobrazuje spění od narození k smrti, v tom díle, vytvořeném s ohromným podílem hravosti, která je nezbytná na cestě k poznání, vidíme vše, co hýbe světem i dnes.

Ve škole inkluzi („katolická holka“), v Evropě vnitřní konflikt (boj evangelíků proti Habsburkům), v církvi nesnášenlivost, v politice hrabivost (té válečné kořisti!), a otázku „co s tím Turkem?“, ve válce uprchlíky. V denním životě drahotu i hlad oproti spoustě zlata, které spolyká armáda. Promíchání národů a jazyků. Strmý let vědeckého poznání. Bezdomovectví.

Poslední dobou se hodně operuje slovem „národ“, často v takových situacích a výkladech pojmu, s jakými člověk nechce mít nic společného. A přitom cítí, že pojem nelze přenechat fašizujícím nacionalistům, že to snad přece něco znamená.

Inscenace Putování s Janem Amosem je kromě své neobyčejné umělecké i pedagogické hodnoty fascinující i tím, že ukazuje nejen velkou osobnost národní minulosti, ale i ohromnou schopnost současnosti, spočívající v kreativitě a spolupráci českého amatérského divadla.

Na konec sluší ještě říci, že iniciátorkou této (a podobných) věci je výtvarnice a loutkářka Hana Voříšková z Chocně, kterou se ostýchám sama charakterizovat, ačkoliv ji už léta znám. Proto kopíruji část hesla z Databáze českého amatérského divadla: Autorka, režisérka, výtvarnice, herečka, učitelka a organizátorka, vychutnávající si krásy loutkového, silně výtvarně zaměřeného (zejména papírového) divadla jednoho herce, jež sama nazývá obrázkovým. Učitelka výtvarného oboru ZUŠ v Chocni.