Jiráskův Hronov 2015

Alena Zemančíková

V neděli skončil 85. ročník Jiráskova Hronova. Ten je zásadním festivalem amatérského divadla. Nabídl pestrý program a nevyhýbal se ani nejpalčivějším otázkám současnosti.

Jiráskův Hronov je přehlídkou nejlepších inscenací českého amatérského divadla za poslední rok. Respektive přehlídkou těch, jejichž tvůrci se cítí být součástí společenství, které divadlo amatérsky nejen hraje, ale zajímá se i o jeho reflexi, konfrontaci s kolegy z odjinud a vůbec o to, co lidé na jevištích ve svém volném čase provozují a tropí.

Samozřejmě, že amatérské divadlo provozuje řada spolků, kteří se žádných přehlídek neúčastní. V současné době zahrnuje Hronov nejen činoherní divadlo, ale i nejrůznější nepravidelné formy, scénický tanec, divadlo pro děti i to, jež je hráno dětmi, loutkové inscenace i hudební žánry a vždycky se přihodí ještě něco, co tady (myslím na Hronově) dosud nebylo a co mimořádně obohatí celkový festivalový zážitek.

Inscenace amatérského divadla naštěstí můžou mít libovolnou délku a můžou se odehrávat v nejrůznějším prostoru, i když standardně je v Hronově k dispozici klasické Jiráskovo divadlo, sál Josefa Čapka, který se dá alespoň poněkud přestavět, a místní sokolovna, jež hostí zpravidla komornější inscenace a různé výstřednosti.

To, co člověk na přehlídce vidí, vede nejen k úvahám o uměleckých výsledcích, ale také o nejrůznějších funkcích divadla — a zejména o tématech, která vedou k nejzdařilejším zpracováním.

Inscenace amatérského divadla naštěstí můžou mít libovolnou délku a můžou se odehrávat v nejrůznějším prostoru. Foto jiraskuvhronov.cz

Rodina našich nesnází

V jedné inscenaci (Advent, adaptace románu Jarmily Glazarové od Martina Františáka, hraná souborem z Karolinky) vidíme model vesnické společnosti jako v 19. Století, na němž se dobře uplatňují staré vzorce patriarchálního chování (žena se pod tlakem vlastní matky vdá za bohatého sedláka kvůli zaopatření svého nemanželského dítěte, čímž sebe i synka přivede do neštěstí a nakonec neštěstí postihne i jejího nemilovaného a nemilujícího muže.)

Jarmila Glazarová akcentuje ve svém příběhu z Valašska sociální rozměr celé tragédie — budoucnost malého Metuda je napnutá mezi možností stát se proletářským grázlem nebo slušným venkovským ogarem. Inscenace se ale od sociálního tématu odvrací a hledá v příběhu archetypální akcenty, jimiž ho umisťuje do bezčasí. Pak jde o pokácený strom víc než o osiřelé dítě a vzniká jakýsi novopohanský kýč, přizdobený folklorním ornamentem.

Kladenské divadlo V. A. D. přivádí ve své inscenaci nazvané Upokojenkyně stárnoucího syna do seniorského zařízení, v němž už deset let žije jeho matka, která upoutaná na lůžku sdílí pokoj s podobně nemohoucí stařenou. Je to hodný syn, matku navštěvuje obden, a jeho život je tím zatížen a lisován do podoby bezútěšné placky. Při jedné návštěvě vnuka vyjde najevo, že babička by si přála k devadesátým narozeninám smrt — a rozvine se černá komedie plná omylů, při níž se pozůstalí pokoušejí o vraždu (či je to eutanazie?), mezitím vyjde najevo leccos o nich samotných i o spoluobyvatelce pokoje, dvě osoby jsou zabity jaksi nedopatřením a všechno skončí svatbou babičky s filmovým idolem ze starých časů právě v den narozenin — je to sen nebo si pro ni v téhle podobě přece jen přišla milosrdná smrt?

×