Jiráskův Hronov je přehlídkou nejlepších inscenací českého amatérského divadla za poslední rok. Respektive přehlídkou těch, jejichž tvůrci se cítí být součástí společenství, které divadlo amatérsky nejen hraje, ale zajímá se i o jeho reflexi, konfrontaci s kolegy z odjinud a vůbec o to, co lidé na jevištích ve svém volném čase provozují a tropí.

Samozřejmě, že amatérské divadlo provozuje řada spolků, kteří se žádných přehlídek neúčastní. V současné době zahrnuje Hronov nejen činoherní divadlo, ale i nejrůznější nepravidelné formy, scénický tanec, divadlo pro děti i to, jež je hráno dětmi, loutkové inscenace i hudební žánry a vždycky se přihodí ještě něco, co tady (myslím na Hronově) dosud nebylo a co mimořádně obohatí celkový festivalový zážitek.

Inscenace amatérského divadla naštěstí můžou mít libovolnou délku a můžou se odehrávat v nejrůznějším prostoru, i když standardně je v Hronově k dispozici klasické Jiráskovo divadlo, sál Josefa Čapka, který se dá alespoň poněkud přestavět, a místní sokolovna, jež hostí zpravidla komornější inscenace a různé výstřednosti.

To, co člověk na přehlídce vidí, vede nejen k úvahám o uměleckých výsledcích, ale také o nejrůznějších funkcích divadla — a zejména o tématech, která vedou k nejzdařilejším zpracováním.

Rodina našich nesnází

V jedné inscenaci (Advent, adaptace románu Jarmily Glazarové od Martina Františáka, hraná souborem z Karolinky) vidíme model vesnické společnosti jako v 19. Století, na němž se dobře uplatňují staré vzorce patriarchálního chování (žena se pod tlakem vlastní matky vdá za bohatého sedláka kvůli zaopatření svého nemanželského dítěte, čímž sebe i synka přivede do neštěstí a nakonec neštěstí postihne i jejího nemilovaného a nemilujícího muže.)

Jarmila Glazarová akcentuje ve svém příběhu z Valašska sociální rozměr celé tragédie — budoucnost malého Metuda je napnutá mezi možností stát se proletářským grázlem nebo slušným venkovským ogarem. Inscenace se ale od sociálního tématu odvrací a hledá v příběhu archetypální akcenty, jimiž ho umisťuje do bezčasí. Pak jde o pokácený strom víc než o osiřelé dítě a vzniká jakýsi novopohanský kýč, přizdobený folklorním ornamentem.

Kladenské divadlo V. A. D. přivádí ve své inscenaci nazvané Upokojenkyně stárnoucího syna do seniorského zařízení, v němž už deset let žije jeho matka, která upoutaná na lůžku sdílí pokoj s podobně nemohoucí stařenou. Je to hodný syn, matku navštěvuje obden, a jeho život je tím zatížen a lisován do podoby bezútěšné placky. Při jedné návštěvě vnuka vyjde najevo, že babička by si přála k devadesátým narozeninám smrt — a rozvine se černá komedie plná omylů, při níž se pozůstalí pokoušejí o vraždu (či je to eutanazie?), mezitím vyjde najevo leccos o nich samotných i o spoluobyvatelce pokoje, dvě osoby jsou zabity jaksi nedopatřením a všechno skončí svatbou babičky s filmovým idolem ze starých časů právě v den narozenin — je to sen nebo si pro ni v téhle podobě přece jen přišla milosrdná smrt?