Jiráskův Hronov je přehlídkou nejlepších inscenací českého amatérského divadla za poslední rok. Respektive přehlídkou těch, jejichž tvůrci se cítí být součástí společenství, které divadlo amatérsky nejen hraje, ale zajímá se i o jeho reflexi, konfrontaci s kolegy z odjinud a vůbec o to, co lidé na jevištích ve svém volném čase provozují a tropí.

Samozřejmě, že amatérské divadlo provozuje řada spolků, kteří se žádných přehlídek neúčastní. V současné době zahrnuje Hronov nejen činoherní divadlo, ale i nejrůznější nepravidelné formy, scénický tanec, divadlo pro děti i to, jež je hráno dětmi, loutkové inscenace i hudební žánry a vždycky se přihodí ještě něco, co tady (myslím na Hronově) dosud nebylo a co mimořádně obohatí celkový festivalový zážitek.

Inscenace amatérského divadla naštěstí můžou mít libovolnou délku a můžou se odehrávat v nejrůznějším prostoru, i když standardně je v Hronově k dispozici klasické Jiráskovo divadlo, sál Josefa Čapka, který se dá alespoň poněkud přestavět, a místní sokolovna, jež hostí zpravidla komornější inscenace a různé výstřednosti.

To, co člověk na přehlídce vidí, vede nejen k úvahám o uměleckých výsledcích, ale také o nejrůznějších funkcích divadla — a zejména o tématech, která vedou k nejzdařilejším zpracováním.

Rodina našich nesnází

V jedné inscenaci (Advent, adaptace románu Jarmily Glazarové od Martina Františáka, hraná souborem z Karolinky) vidíme model vesnické společnosti jako v 19. Století, na němž se dobře uplatňují staré vzorce patriarchálního chování (žena se pod tlakem vlastní matky vdá za bohatého sedláka kvůli zaopatření svého nemanželského dítěte, čímž sebe i synka přivede do neštěstí a nakonec neštěstí postihne i jejího nemilovaného a nemilujícího muže.)

Jarmila Glazarová akcentuje ve svém příběhu z Valašska sociální rozměr celé tragédie — budoucnost malého Metuda je napnutá mezi možností stát se proletářským grázlem nebo slušným venkovským ogarem. Inscenace se ale od sociálního tématu odvrací a hledá v příběhu archetypální akcenty, jimiž ho umisťuje do bezčasí. Pak jde o pokácený strom víc než o osiřelé dítě a vzniká jakýsi novopohanský kýč, přizdobený folklorním ornamentem.

Kladenské divadlo V. A. D. přivádí ve své inscenaci nazvané Upokojenkyně stárnoucího syna do seniorského zařízení, v němž už deset let žije jeho matka, která upoutaná na lůžku sdílí pokoj s podobně nemohoucí stařenou. Je to hodný syn, matku navštěvuje obden, a jeho život je tím zatížen a lisován do podoby bezútěšné placky. Při jedné návštěvě vnuka vyjde najevo, že babička by si přála k devadesátým narozeninám smrt — a rozvine se černá komedie plná omylů, při níž se pozůstalí pokoušejí o vraždu (či je to eutanazie?), mezitím vyjde najevo leccos o nich samotných i o spoluobyvatelce pokoje, dvě osoby jsou zabity jaksi nedopatřením a všechno skončí svatbou babičky s filmovým idolem ze starých časů právě v den narozenin — je to sen nebo si pro ni v téhle podobě přece jen přišla milosrdná smrt?

Inscenace je nesentimentální a přece cituplná, drastická i decentní. Obě „upokojenkyně“ hrají ženy středního věku, které nenapodobují stáří žádnými vnějšími prostředky, v seniorském domově se setkáme i se svéráznou erotikou mezi klienty i nahlédneme do života personálu. Důležitým plánem je i život mladších generací, jejichž příslušníci jsou v zajetí svých kariér a hypoték postiženi stářím dřív, než na ně samo padne. Přemýšlím, kolik jsem viděla v televizi inscenací o starých lidech na konci života a jaké znám na to téma rozhlasové hry, ale žádná z nich nepřistupuje ke všem obtížím této rodinné fáze tak klidně, pravdivě, svobodně.

Kufr z Himaláje

Viděli jsme celou řadu scénických choreografií, a i když člověk přečte sdělení, převažuje stejně estetika těl a hudby. A pak vletí na jeviště pětadvacet dětí ve věku od šesti do osmnácti let, mezi nimi dvanáctiletý tibetský kluk, a hrají spolu příběh o jeho životě v kraji Himaláje, kde žije a chodí do školy do chvíle, kdy nešťastnou náhodou utrpí vážné popáleniny a dostane se mu (vy)léčení v České republice.

Inscenace se jmenuje Jola, což je ladacké slovo pro kufr, v němž má malý Odzer celý svůj dosavadní život i s úrazem. Děti, které s ním hrají, jsou součástí jeho českého života, život v Himalájích se připomene projekcemi ladacké vesnice a okolní krajiny, do níž děti prostě vstoupí a rázem žijí tam. Jednotlivé dějové momenty jsou řešeny metaforickou zkratkou (česká škola — voicebandově orchestrovaná vyjmenovaná slova), české děti ovšem s Odzerem hrají i to, o čem jim vypráví (ladacká škola trestá špatného žáka tak, že musí napodobovat slepici a ostatní ho smějí tlouci holí).

Děti si hrají v blátě, jezdí na koních, chovají yaka. Dvanáctiletý Odzer, hezký zdravý a zdatný kluk s jizvami po popáleninách, mluví dokonale česky, vždyť je v zemi od první třídy. Ve tváři má soustředěný výraz odpovědnosti za vlastní příběh i za jeho divadelní přehrání spolu s kamarády, kteří ohromují i dojímají nadáním i souhrou. Inscenace je skvělým případem dětské tvořivé energie i sjednocující pedagogické práce, má (tolik vzácné) humanistické poselství bez nejmenšího sentimentu. Skvělé aktuální, dokumentární, komunitní divadlo.

Přijdou dny, kdy budete muset trpět…

Dojde-li ke sporu obsahu a formy, upřednostňuji obsah, formální experimenty mě nebaví tolik jako nové myšlenky, ale kritik přece ví, že ohýbáním a lámáním formy se k novým obsahům propracováváme. Petr Macháček a divadlo Kámen nám svými inscenacemi říkají něco velmi podstatného o naší existenci a forma jejich inscenací slouží sdělení.

V hrách Petra Macháčka se často objevuje téma blíže nespecifikova(tel)ného zločinu a trestu, je tam přítomna lítost (až metafyzická), v posledních letech se pravidelně vyskytuje mezi herci cizinec hovořící česky se silným přízvukem anebo (v tomto případě) tlumočenou cizí řečí. Úřední osoba ve chvíli, kdy má poslouchat, vyrábí kravál, a šéf si před podřízenými nasazuje masku gorily. A mnohdy v inscenaci funguje vysoké umění jiného druhu — živě hraná komorní hudba nebo poezie. Pokud jde o motivy, všudypřítomná je touha a neschopnost činu, zklamání, přiznání, marné volání, laskavě provedená podlost i umanutá posedlost.

Inscenace Dopis poslaný poštou ukazuje neschopnost cokoliv se sebou udělat, cokoliv změnit („ta minulá práce mi nevyhovovala a ta současná mi taky nevyhovuje, protože přece práce by měla mít něco…“), hodně a jednu chvíli strašně se v inscenaci křičí, ba řve — a není to nic platné, ničeho se nedocílí, protože ten, koho žena (hraná třemi herečkami v barevně odlišných šatech) zamordovala, se vrátí (tedy říká se to a věříme tomu).

Matka s otcem se překvapivě vůbec neznají, ačkoliv oba vědí, že jejich dcera (alespoň od určité doby) vypadala na to, že jednou někoho zamorduje. Ale — a teď už necituji inscenaci — vždyť přece i já a moji přátelé cítíme, že takhle to s tím světem už dál nejde a nevíme, jak by to mělo jít jinak, nelíbí se nám, jak se to vede, ale nevíme, jak by se to mělo vést lépe, tolik sympatických lidí se poctivě snaží a proroci nám říkají hromovým hlasem banality… Jeden by řval a kolikrát i vraždil.

Herci (herečky pak zejména) Divadla Kámen jsou perfektní, nároky na ně kladené se podobají nárokům kladeným na interprety soudobé arteficiální hudby, nedovoluje se jim žádná romantická kantiléna, a když přijde chvíle pro árii, pak se celá kompletně řve. To se musí umět, vyžaduje to techniku a kázeň i hlasový trénink, a ani pro diváky, podobně jako ta současná hudba, to není úplně snadno přístupné.

V inscenaci Dopis poslaný poštou se příběh a jádro věci skládá postupně až do samého konce, kdy se souvislostí alespoň poněkud dobereme. Musíme vydržet pasáže, které — jak kdy a u koho — hrají na naši trpělivost, už bychom to chtěli vědět, a ne zase poslouchat nějaké básničky, když jim navíc ani nerozumíme, protože herci mluví přes sebe. Ať už se, sakra, jedná! Jenomže celý ten vtip je v tom, že se nejedná, že se zase odvede pozornost a řeč k něčemu mimo.

A budete zpívat…

Součástí programu Jiráskova Hronova byla i inscenace Milej pane, umřel soused, kterou přivezlo folklorní sdružení Kohoutek z Chrudimi a původně ji snad ani nemysleli jako divadlo. Vytvořili však triptych — o dětství, o pohřbu a o sexu, mezi jehož jednotlivými částmi vyplnil čekání na převlek souboru harmonikář, který jen hrál písničky, které, jak se ukázalo poté, co se dal do zpěvu celý sál, známe všichni.

Mnohý cynický kritik se sám sobě divil, když se slyšel, jak spolu s ostatními bez přinucení a rád zpívá Ach synku, synku a Žádnej neví, co jsou Domažlice. Soubor začlenil do části o dětech i moderní dětskou školní tvořivost typu „Jan Ámos Komenský býval kanón na ženský“ (rokenrol) nebo „Prší prší jen se leje Vinnetou se tomu směje“ (česká lidová). Bylo to milé připomenutí nevážné, karnevalové podoby lidového umění (Adam Votruba o tom ví mnohem víc), kdy se o mrtvém říká jen to nejhorší a nejraději se šoustá. To vše, a to byla bezděčně geniální scénografie — v důstojném portále s nápisem „U nás“.

A nakonec …

Nakonec přišlo ještě jiné divadlo. Jmenovalo se Kábul, Bagdád, Ar Raqquah, Maarran a hrál soubor Teď, nádech a leť z Pardubic. Přivlekli rance s hadry a krámy a během okamžiku rozbili utečenecký tábor. V originálních jazycích zpívali arabské, turecké a kurdské písně. Hráli mozaiku ze střepů životů těch, kdo museli opustit domov, jejichž osudy píše válka. Připomněli, že za hranicemi známého a stabilního světa žijí stovky tisíc uprchlíků — každý z nich je lidská bytost se vzpomínkami, sny, příběhy a příběhy v příbězích, které se týkají životů, ze kterých mnohdy nezůstalo více než jen holý život. Práci na představení předcházela cesta do tureckého pohraničí se Sýrií a setkávání s těmi, které již nelze potkat u nich doma.

To, co nám dva muži a žena říkají, nejsou jen nářky a oni sami se nechovají jen správně. Samozřejmě že je mezi nimi i terorista a prostitutka, ale díky jejich vyprávění, při němž se zabývají obyčejnými úkony existenčního provozu jako je věšení vypraného prádla nebo jídlo vidíme, že jsou to lidé s kulturou, kteří jakkoli přišli o všechno, chtějí žít jako lidé.

Divadelní událost (nebo jak zážitek nazvat) končí tak, že s tušením blížícího se nebezpečí se tři herci bleskurychle sbalí a opustí hrací prostor. Zůstanou po nich odpadky — jako po skutečných nomádech a uprchlících, kteří nejsou podílníky civilizačního servisu, jaký je vodovod, kanalizace a odvoz odpadků. Publikum tleská, ale herci se neděkují.

Musím však dodat, že tleská jen publikum, které na představení zůstalo do konce. Někteří diváci demonstrativně odcházeli. Soubor Teď, nádech a leť je k vidění mimo jiné i na festivalu Nad Prahou půlměsíc nebo v Divadle Kampa, tam pravděpodobně hrají pro publikum spíše sympatizující. Na Hronov se jejich incenace dostala ze Šrámkova Písku, který je přehlídkou experimentujícího divadla. Takovou je inscenace už jen tím, jak si zjedná hrací prostor a jak si v něm pak počíná. V Hronově se potkají nejen různé způsoby divadla, ale i různá očekávání odvšelikého publika. A tu se ukázalo, že inscenace nemá jen své příznivce, a že divadelní amatéři, jakož i jejich publikum, jsou odrazem a výrazem společenského mínění.

A k tomu to strašné vedro.