Letošní Jiráskův Hronov jako vrcholná přehlídka amatérského divadla všech žánrů a druhů znovu předvedl, že divadelní tvořivost nevysychá, dokonce se mi zdá, že v době konzumní nabídky profesionální kultury všech žánrů a druhů poněkud roste.

Snad si nenamlouvám, že lidé potřebují nějak reagovat na úkazy a děje, které se kolem valí, všechno prostupují a na něž kompetentní instituce nedávají srozumitelnou odpověď. Čeho se člověk bojí, k tomu má jít blíž, sáhnout si na to a pořádně se podívat — a to se účinně děje prostřednictvím divadla. Vždyť k tomu bylo stvořeno.

Tak máme možnost vidět mnohohlavý soubor ze slezské obce Štítina, který (jak píšou v anotaci) pracuje jako organizační složka obce, jež financuje nutný provoz divadelní činnosti (výrobu i pořízení jevištní výpravy, kostýmů i třeba zaplacení autorských práv). Pochopitelně že takový soubor se ve svých inscenacích neotírá o obecní radu ani pana starostu, že hraje komedie pro pobavení sousedů.

Letos britskou situační komedii (Ray Cooney), pochopitelně neobratně (takový žánr vyžaduje dobré herecké řemeslo), ale kdybychom nechali stranou fenomén setkávání, společného díla, zážitků, vzájemného poznání, setkali se ochotníci přímo s dramatickými principy, které se běžně používají v televizních komediích a nahlédli jim pod povrch, do dramatikovy dílny — třeba po té zkušenosti lépe porozumí tomu švindlu zvanému televizní seriál ze života. Ano, a také se spolu setkávají na jevišti obyvatelé všech věkových i profesních a sociálních skupin — to už dnes také není samozřejmost.

Muž jménem Tomáš Hájek, momentálně starosta podkrkonošské obce Poniklá, hraje divadlo sám se svým meotarem, prosvětlovacím promítacím přístrojem. Letos to byla jedna z raných povídek Michaila Bulgakova Morfium.