Requiem za dělníka
Roman PawłowskiPředstavení Teatru Ósmego Dnia o Cegielského závodech v Poznani je hlasem na obranu dělnického společenství, které zničil volný trh a reformy 90. let minulého století.
Umělci a dělníci spolu uzavřeli spojenectví jen v několika málo okamžicích moderních polských dějin: ve Výboru na obranu dělníků (KOR), v srpnu 1980 a během výjimečného stavu (1981). Rok 1989 obě skupiny na základě jejich protichůdných zájmů definitivně rozdělil. Umělcům přinesla svoboda nové možnosti vyjádření, pro dělníky znamenala devalvaci jejich profesního a společenského postavení.
Umělci mlčeli, když státní podniky jeden po druhém zanikaly a nedávní spojenci v boji za svobodu končili na dlažbě. Mezi intelektuální elitou panovalo silné přesvědčení, že dělníci jsou brzdou reforem a že jejich nároky zpomalují proces nevyhnutelných změn. Proto nikdo neprotestoval, když je házeli přes palubu.
Dokumentární inscenace Cegloř (v originále Ceglórz — hovorové označení Cegielského závodů) Teatru Ósmego Dnia je v jistém smyslu satisfakcí za ono mlčení a pokusem o překonání propasti vzniklé před dvěma dekádami. Jeho tématem a kolektivním hrdinou jsou Závody Hipolita Cegielského, kdysi jedna z největších polských továren, nerozlučně spjatá s hospodářskými a politickými dějinami Poznaně. Právě zde v roce 1956 vypukla dělnická vzpoura proti komunistické moci, která se proměnila v krvavě potlačené povstání.
Mučednictví ovšem není hlavním tématem představení. Alespoň ne to spjaté s komunismem. Cegloř je portrétem dělnické třídy zhotoveným ve chvíli, kdy tato třída, v souvislosti s globalizací a stěhováním produkce, z Evropy mizí. Tvůrci představení hovořili s bývalými a současnými zaměstnanci Cegloře o jejich vztahu k práci a k privatizaci závodu.
Jejich nahrané výpovědi pak v představení zaznívají. Je v nich slyšet hořkost a strach z budoucnosti: „Chce se někdy brečet, když vidíte ty prázdné haly, ve kterých bývalo tolik strojů, tolik práce a hluku,“ říká jeden z dělníků. „Díky takové firmě jako Cegielský mohla spousta lidí důstojně usednout ke stolu, jejich děti se mohly vzdělávat, vzešly z toho generace inženýrů, a dneska... Dneska jde Cegielský do šrotu. Ale ne stroje a všechno to železo, to my, lidé, jdeme do šrotu,“ dodává další.
Ve starých továrních halách vznikají lofty, obchodní centra a galerie, mizí specifická životní kultura a zvyklosti spjaté s průmyslem.
Dokonalou ilustrací změn jsou právě dějiny Cegielského závodů. Ještě v sedmdesátých letech továrna zaměstnávala 30 tisíc lidí a vyráběla mimo jiné složité lodní motory. Dnes v ní pracuje 550 zaměstnanců produkujících díly pro jiné fabriky. Majetek Závodů byl rozporcován a zčásti privatizován, další prostory jsou pronajímány jako obchody a skladiště. Cegielský zvolna mizí ze společenské krajiny města a s ním také dělníci. A Teatr Ósmego Dnia klade otázku po společenských důsledcích tohoto procesu.
Představení se odehrává v hale W7 zvané „továrna na hračky“, kde se v časech Polské lidové republiky vyráběly zbraně. Dnes prázdný prostor je sám o sobě scénografií k příběhu o úpadku průmyslu. Po strojích vyrábějících pušky zbyly v podlaze jen betonové podstavce, kabely táhnoucí se po zdech ničemu neslouží. Jen všudypřítomný zápach použitého oleje připomíná, že se tady vyrábělo.
Umělci proměňují postprůmyslový objekt v muzeum paměti. Publikum se účastní čehosi na způsob rekonstrukce dělnické manifestace. Ewa Wójciak z velkého kotle umístěného na akumulátorovém vozíku servíruje čaj, na druhém konci sálu herci rozvinují transparenty s hesly dělnických protestů: „Práci!“, „Chleba!“. Na zeď jsou promítány záběry z Cegielského továrních hal. Brzy se však to, co vypadalo jako muzeální rekonstrukce, proměňuje ve smyslové, vizuální vyprávění o étosu práce.
V paprscích červeného světla se míhají postavy polonahých dělníků, jako přenesených ze socrealistických obrazů, vzhůru pozdvižená kladiva s rachotem dopadají na kovadliny. V jiné scéně herci ztvárňují pohyby stroje obsluhujících pracovníků, jako by šlo o moderní choreografii. Na záběrech z továrny se objevují surrealistické prvky: mezi stroji plují zaoceánské lodě a exotické ryby, rozkvétají lány slunečnic.
V inscenaci je možné zahlédnout fascinaci umělců světem práce, k němuž dříve neměli přístup. Fascinace dělníkem a postindustriálním prostorem má ovšem nejen estetický, ale také politický rozměr. V jedné sekvenci se objevuje postava dnes již nežijícího charismatického odborového předáka Zaměstnanecké iniciativy (Inicjatywa Pracownicza — celopolský anarchosyndikalistický odborový svaz), Marcela Szarého, který do poslední chvíle bojoval za účast dělníků při rozhodování o budoucnosti továren. Jde o vstup do ostrého politického finále: herci stojí na plošinách a buší kladivy do plechových plátů, jako by bili na poplach.
Doprovázejí je projekce citátů z pera publicistů, filosofů a politiků: Jacka Kuroně, Zygmunta Baumana, Karola Modzelewského, Michaela Samdela. Výroky intelektuálů hovoří o ničivých dopadech neoliberální ideologie na společnost. O rozpadu společenských vazeb a hodnot, jehož příkladem je právě Cegielský.
Cegloř není jen nostalgickým vyprávěním o zanikajícím světě těžkého průmyslu. Je především hlasem na obranu společnosti, kterou se liberalismus snaží proměnit v pouhý soubor jednotlivců. Dělníci z Cegielského jsou pouze jedním z mnoha společenství, které tomuto procesu padly za oběť. Divadlo se dnes snaží o obnovu tohoto společenství. Představení zakončuje skvělá animace, na níž zaměstnanci Ciegielského závodů vytvoří kolem publika kruh a v objetí tančí zorbu. Na chvíli vzniká dojem, že jsme všichni spolu, unášeni tímtéž rytmem bubnu, ale mechanické pohyby animovaných postav upomínají, že jde o pouhý přelud.
Umělci se dnes ve vztahu ke světu práce nalézají v dvojznačné situaci. Jsou to právě oni, kdo přichází do opuštěných továrních hal, aby je proměnili v kreativní centra, divadla a výstavní síně. Je dobře, že Teatr Ósmego Dnia připomněl onen odcházející svět. Je ovšem otázkou, zdali podobné gesto postačí k obnovení ztraceného spojenectví.
Ceglorz. Teatr Ósmego Dnia ve spolupráci se Zaměstnaneckou iniciativou v H.Cegielski-Poznaň. Premiéra 25. a 26. června 2013 v rámci Malta Festival Poznań.
Text byl napsán pro polský web Krytyka Polityczna. V originále zde.
Přeložil Roman Sikora
"Manifest Matky Práce
Ano.
Jsem to já.
Ta, o které se zpívalo „ó, zazni, písni vznešená, o práci, která vrozená přírodou lidstvu jest. Vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá … Buď práci čest…“
Minulý systém, nazývaný reálný socialismus, který je v současné převažující konvenci označován jako „komunistický režim“ mi rozhodně přinejmenším čest vzdával. Snad je otázkou, zda mi tuto čest také dělal…
V každém případě vepsal mé jméno na své prapory i do svých sdělovacích prostředků – i když se nenalezl žádný proletářský básník, který by vytvořil podobnou dojemnou litanii, jakou Paul Eluard napsal za druhé světové války o mé staré kámošce v trampském kloboučku - slečně Svobodě. Spíše po úřednicku řízený komunistický režim si se mnou familiérně tykal a snad si mně i vážil… možná jen slovně, možná i upřímně. Kdo ví …
Jenomže mě neuměl patřičně a efektivně využít a zhodnotit. Zatímco jeho byrokracie byla poměrně štíhlá a efektivní ve srovnání s pozdním kapitalismem (ostatně dvakrát – po revoluci z roku 1948 a deset let poté - jí režim dost necitlivě pustil žilou), výroba užitečných statků efektivní nebyla, se službami byla potíž a pořád někde nějaké zboží chybělo - nedostatek zboží byl vlastností této soustavy.
Ne ovšem nedostatek pracovních míst.
Ne ovšem nedostatek práce…
-.-.-.-.-.-
Minulý řád neuspěl v zápase systémových Titánů – třebaže byl přírodou dobře vyzbrojen. Čtvrtina světa se svým přírodním bohatstvím (SSSR, ČLR a spol.) mu říkala „pane“.
Nicméně protihráč byl úspěšnější…
Jenže ani on – reálný kapitalismus, vítěz války systémů - se nikdy nezbavil (bez ohledu na pozdější čím dál typičtější inflaci) zase té své chronické choroby.
Kromě válečných období a fašisticko-korporativních modelů společenského uspořádání, trápil reálný kapitalismus někdy více a někdy méně znatelně, ale v podstatě neustále a chronicky jako žízeň cukrovkáře, nedostatek koupěschopné poptávky. Nikoli nedostatek přání – těch bylo vždy dost a dost - ale právě nedostatek koupěschopné poptávky ve vztahu k vyráběné produkci. Tento nedostatek je vytvářen dvojjedinou příčinou – jedna skupina kupců (zaměstnanci) má nedostatečný objem příjmů, protože jsou pro toho, kdo je vyplácí, nákladem a ten je přece třeba stlačit, jak to jen jde, a ta další skupina (zaměstnavatelé) provede ty druhé, investiční výdaje jen pokud se dá očekávat zisk a návratnost – jinak ne…
Situace je ale ještě horší a koupěschopná poptávka schází ještě i nad tuto úroveň. Jak ve svých esejích ukázal americký ekonom Jevsej Davidovič Domar, dokonce i kdyby se všechny přirozené úspory přeměnily v investiční výdaje, i když by žádný zisk nevynášely, ani tehdy by chronická choroba nedostatku koupěschopné poptávky odstraněna nebyla.
A právě proto, kvůli ještě takto navíc zesílenému nedostatku koupěschopné poptávky, potřebuje kapitalismus nezbytně, jako narkoman, jehož stav se pozvolna s rostoucí saturací zhoršuje, takové poptávkové peníze navíc, které nejsou ani výsledkem práce a produkce, při které vznikají užitečné, ale zároveň také navzájem si konkurující kapacity a spotřební statky. Tyto peníze navíc by přitom potřeboval, i kdyby všechno uspořené vydal na investice a neohlížel se na to, jestli investice vynášejí zisk. A tak oproti původní situaci, kdy kapitalismus vznikl, zaplavil země, ve kterých vládnul, byrokracií, kterou by si nikdo z našich předků před sto padesáti lety nedovedl představit a která byla očividně rozsáhlejší než ta, která působila ve státech reálného socialismu.
Ale to zdaleka nestačilo.
Vyspělý kapitalismus současně zaplavil země, které ovládal, úvěrem, bankovními penězi, dluhem a ty skutečné peníze těchto zemí (money-proper) postupně zbavil jakéhokoli komoditního, kovového obsahu – až z nich zbyla administrativní poukázka, zdánlivě ovládaná nakonec ze sebezáchovných důvodů relativně nezávislou emisní bankou (fiat money). Počátek těchto procesů koření v dávné minulosti - už říšská marka vilémovského císařského Německa byla jen z jedné třetiny kryta zlatem – ze dvou třetin byla kryta dobrými krátkodobými (nejvýše tříměsíčními) směnkami v držení Říšské (tedy celoněmecké cedulové) banky…
-.-.-.-.-.-
Já, Práce jsem dlouhá léta nepotřebovala žádné finanční čaroděje a přecházela jsem z jednoho odvětví reálné ekonomiky do druhého a … a brala jsem sebou skoro všechny své vyznavače, kteří mě chtěli a také museli následovat. Pokud se právě zrovna neodehrávala zvlášť nepříjemná fáze hospodářského cyklu, mohla jsem – v dobách toho prvního příběhu zvaného industrializace – říci i tomu nejprostšímu zemědělskému nádeníkovi :
„Pojď, následuj mě a věř mi – i na Tebe v továrně čekám“.
Později, v dalším příběhu jsem opět ve fázi cyklu, která nebyla zcela nepříznivá, mohla říci i dělníkovi vykonávajícímu ty nejmonotónnější operace v pásové výrobě:
„I Ty se můžeš stát nejstarším prodavačem.“
A ještě později, když i ženy, ještě s určitými rozpaky začaly hromadně vycházet ze svých domácích útočišť, dodávala jsem k vylekanému děvčeti s velkýma očima konejšivě:
„Však, Ty Helenko, Ty ten kurs korespondence a těsnopisu určitě zvládneš…“.
Dlouho to šlo. Vždy bylo možno nalézt praktická řešení a zdálo se, že nebude problém systém stále vylepšovat a vylepšovat, dolaďovat a vyvažovat…
A nakonec, po různých dějinných zákrutách i válečných utrpeních, nastal pro mě zlatý věk, jehož veleknězi se žehnali (západním) socialismem.
Nastala zlatá éra sociálního státu, třídní rovnováhy a sociálního smíru…
-.-.-.-.-.-
Prvním úderem byla neoliberální a konzervativní kontrarevoluce. Kapitalistický systém vyspělých zemí se vzbouřil a pod vlajkou – a taky záminkou - boje za ekonomickou hospodárnost zaútočil na pravidla sociálního státu. Výsledkem bylo snížení mojí vyjednávací pozice ve společnosti – každá zrušená nebo zpřísněná sociální dávka oslabila zároveň vyjednávací pozici těch, kteří mně vyznávat chtěli…
… těch, kteří skutečně pracovali…
Paradoxem bylo, že čím obtížnější bylo práci se vyhýbat, čím větší chudoba nepracujícím hrozila, tím bylo zároveň obtížnější vyjednat slušnou mzdu těm, kteří na mne, na Práci, spoléhali. V té vyspělé zemi, kde byl kapitalismus snad nejliberálnější, byla na začátku třetího tisíciletí mzda řadového zaměstnance na úrovni roku 1967 – když už byla od té doby i vyšší (John Bellamy Foster, Fred Magdoff, Velká finanční krize – příčiny a následky, Grimmus, Všeň 2009, str. 130).…
....
... "
Outsidermedia, 13. 1. 2010, Miroslav Tejkl
Ekonomové tehdy museli být buď blbí nebo jim to zkrátka bylo fuk, stejně jako těm umělcům.