Ekologická platforma při ČSSD Zvonečník, Masarykova demokratická akademie, Mladí zelení, Deník Referendum a nadace Friedrich-Ebert-Stiftung uspořádaly 21. března panelovou diskusi na téma: „Inovace a budoucnost práce“. Diskuse se zúčastnila řada hostů: poslanec Jiří Krátký, Jaromír Marušinec z Asociace elektromobilového průmyslu, Martin Potůček z Centra pro ekonomické a sociální strategie UK v Praze a Václav Suchý z Technologického centra AV ČR.

Hlavním tématem panelové diskuse byly ekologické inovace. Jaromír Marušinec mluvil o elektromobilech, o možnostech jejich rozšiřování, praktických stránkách jejich provozu, výdrži baterie a nabíjecích místech. Jiří Krátký vyzýval především k realizaci různých projektů týkajících se například ekologického vytápění, které na místní i krajské úrovni může vést k velkým úsporám. Tyto prostředky by následně bylo možné použít pro vznik nových pracovních míst.

Inovace a zaměstnanost

Martin Potůček mluvil o vztahu inovací a zaměstnanosti. V reálném socialismu se podle něho inovace těžko prosazovaly, zároveň se jednalo o dobu, kdy byl nedostatek pracovních sil. Dnes jsou oproti tomu mnohem lepší podmínky pro inovace, vedle toho je ale velmi špatná situace na trhu práce. V situaci, kdy reguluje trh, se minimalizují náklady a maximalizuje se výsledný produkt. To následně vede k tomu, že se snižuje hlad po práci, ale společnost se díky tomu dostává do potíží. Martin Potůček vyzdvihl skandinávské země, kterým se podle něho daří skloubit podporu a uplatňování inovací a zajištění práce pro většinu obyvatel, resp. tyto státy se mohou pochlubit kvalitním sociálním systémem.

Martin Potůček také zmínil, že nám, co se týče zaměstnanecké politiky, schází schopnost myslet v dlouhodobé perspektivě. Potřeby trhu lze totiž podle něho do jisté míry předvídat. Pozornost je třeba také zaměřit na vzdělávání a zavedení funkčního systému celoživotního vzdělávání. V následné diskusi Martin Potůček zdůraznil, že otázku nezaměstnanosti považuje za zdaleka největší problém této země a to jak z dlouhodobého, tak i krátkodobého hlediska.

Co se týče vztahu inovací a zaměstnanosti, zaznělo zde, že pokud trh a ekonomika správně fungují, tak inovace nevedou k větší nezaměstnanosti. Dříve také velké množství lidí pracovalo v zemědělství, dnes už sice v tomto sektoru nepůsobí, přesto ale nejsou nezaměstnaní a to právě díky inovacím.

Veřejné služby a přerozdělování

Z toho, co na této panelové diskusi bylo řečeno, se zdá, že klíč k řešení problému nezaměstnanosti je do jisté míry v přerozdělování. Perspektivní jsou v tomto smyslu veřejné služby, ve kterých se skrývají velké pracovní příležitosti. Problém je, že u nás na veřejné služby nezbývají peníze. Martin Potůček například zdůraznil, že ve Švédsku pracuje tři krát více lidí ve zdravotnictví než u nás. V diskusi dokonce zaznělo, že pokud by se inovace správně uplatňovaly a zároveň se přerozdělovalo, stačilo by, aby se namísto současných osmi hodin denně pracovalo jen šest. Samozřejmě přerozdělování samo o sobě nestačí, podle Martina Potůčka je třeba řešit současně vzdělávání, inovace a sociální systém.

I když tato panelová diskuse nabídla zajímavé závěry, měl jsem po jejím skončení pocit, že se natolik soustředila na téma inovací, že problematiku budoucnosti práce trochu odbyla. Přitom se jedná o natolik důležité a složité téma, že si zaslouží pojmout v mnohem širších souvislostech.

Zdá se, že vývoj opravdu směřuje k tomu, že vlivem inovací mnoho druhů práce v blízké budoucnosti zanikne, a to jak v průmyslu, tak ve službách. Stačí zmínit pokladní v obchodech vytlačované automatickými pokladnami, skladníky a pracovníky počítající zboží, popř. různé jednodušší administrativní činnosti, které také dříve či později zvládnou moderní technologie. Navíc, pokud stále větší škálu činností lidé vykonávat nemusí, je zbytečné, aby je přesto dělali jenom proto, aby se udržovala umělá zaměstnanost.

Možnosti uplatnění

Na první pohled by se mohlo zdát, že výsledkem těchto procesů bude společnost, která má mnohem více prostoru věnovat se činnostem, na které se dříve nedostávalo. Jejich rozpětí je nemalé. Na jedné straně může jít o masivní rozvoj neziskových organizací. Stále více lidí se může věnovat zlepšování různých aspektů života společnosti. Od vzdělávacích projektů a různých podob občanského vzdělávání, které se ukazují stále více potřebné, přes různé ekologické iniciativy až po konkrétní projekty zlepšující chod státní správy či vstupující do tvorby nové legislativy.

Druhou oblastí je sociální a zdravotnická péče. Proč by například lidé, kteří se starají o své nemocné rodiče, ale sami nemohou najít práci, nemohli za tuto činnost dostávat plat? Dalším prostorem, kde by se mnoho lidí mohlo uplatnit, jsou vědecké a vzdělávací instituce a samozřejmě také kultura. Není třeba podrobně rozpracovávat, jaké všechny možnosti se v těchto sektorech nabízejí, důležité je, že práce je spousta, stačí se jí pouze chopit a zajistit, aby byla nějakým způsobem honorovaná.

Problém vysokoškoláků

Problém je, že současná situace vypadá právě opačně. Stálé placené práce ubývá, ale to i tam, kde by mohla vznikat. Výše nezaměstnanosti ve Španělsku je v tomto ohledu více než výmluvná. V České republice situace ještě tak kritická není, přesto i tady je možné pozorovat nárůst počtu nezaměstnanosti vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří ještě donedávna problém s nalezením práce neměli. Za pozornost stojí také nezaměstnanost absolventů filosofických fakult, která mimo tu pražskou velmi často výrazně přesahuje deset procent.

V každém případě riziko, že právě tyto skupiny lidí s velmi vysokým vzděláním budou dlouhodobě nezaměstnané a v lepším případě budou závislé na občasném nárazovém přivýdělku za velmi nízkou odměnu ať už v obchodech s rychlým občerstvením či v různých supermarketech, roste. Už jen různé historky, které se k člověku dostávají a které sice nelze kvantifikovat, v sobě mají jistou vypovídací hodnotu. Ať už jde o neziskovku, která vypsala místo pro středoškolsky vzdělaného člověka, ale přihlásilo se na něj asi 150 většinou vysokoškolsky vzdělaných lidí či skupinu končících studentů práv v Praze, u které by člověk rozhodně nečekal problém s uplatněním, která si ale ve skutečnosti práci hledá jen s velkými obtížemi.

Zavádějící otázka

Zdá se tedy, že jsme v situaci, kdy nastupuje vysoce vzdělaná generace, která ale bude marně hledat uplatnění. Současná historicky nejvyšší nezaměstnanost u nás je v tomto ohledu velkým varováním. Přitom ubývání určitého typu pracovních míst by nemuselo být vůbec na škodu. Stejně jako se společnost vyrovnala s tím, že dramaticky ubylo míst v zemědělství, může se popasovat i s tím, co nastává nyní. Potíž je, že současné podmínky tomu výrazně brání. Dobře patrné je to na možnostech uplatnění, které jsem načrtl výše. Otázka, která u nich vzniká, je nasnadě. Kdo to všechno zaplatí?

Problém je ale právě v tom, s jakou samozřejmostí nám tato otázka naskakuje. A přitom sama tato otázka, je do velké míry chybná. V jejím základu je totiž zabudovaný předpoklad, který stále méně platí. Jako by existovaly tři skupiny lidí, kdy výrazná většina patří do prvních dvou. Jedna produkuje zboží, druhá služby a třetí, ta nejmenší, žije na úkor prvních dvou. Problém současné situace, který bude v čase narůstat, je ten, že první skupina bude stále méně početná, a druhá, která se živí tím, že na trhu nabízí různé služby, nebude mít už kam růst.

Vymýšlet stále nové služby a zboží, za které je v současné době, kdy každý šetří, někdo ochotný zaplatit, nebude vůbec snadné. Proto se bude stále více rozšiřovat skupina třetí. Tento stav už dnes vede k různých ekonomickým a společenským krizím, protože stoupá počet lidí, kteří jsou frustrovaní, protože nemají placenou práci a zbytkem společnosti jsou bráni jako příživníci.

Jiné pojetí práce

Pokud se tedy chceme bavit o budoucnosti práce, musíme přemýšlet o tom, co udělat právě s touto skupinou. Jedno z možných řešení spočívá v tom, že se na práci začneme dívat jiným způsobem. Koncepce, kdy někdo produkuje zboží a služby, které jsou předmětem směny na trhu, a ostatní jsou příživníci, je neudržitelná. Práce, která je do určité míry placená z veřejných zdrojů, existuje už dnes. Do budoucna se ale právě tento sektor bude muset výrazně rozšířit. V současné době jsme ovšem svědky opačného procesu, veřejné instituce šetří, různé vědecké instituce či veřejná média škrtají atd.

Zkrátka, jednou z cest, kterou se můžeme při úvahách o budoucnosti práce ubírat, je to, že pokud jsme v situaci, kdy na zajištění zboží a služeb je potřeba stále méně lidí, přestaneme zoufale vymýšlet další a další, kde by se nějací lidé mohli uplatnit. Místo toho se jednak rozhlédneme po práci, kterou lidé v různých oblastech vykonávají už dnes, ale s tím rozdílem, že za ni nejsou ohodnoceni, a zároveň si také začneme všímat práce, která jen čeká na to, až ji někdo začne dělat, což se však neděje, protože na to nejsou peníze.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.