Trocha zjednodušené teorie

Od roku 1936 v ekonomické teorii a následně praxi dominovaly myšlenky lorda Keynese: v době recese a tedy i nezaměstnanosti podpořit rozvoj ekonomiky vládními výdaji, zejména investicemi. Nevyužitá část výrobních faktorů se tím využije. Jejich využitím se celkový objem produkce státu za rok — reálný hrubý domácí produkt — přiblíží potenciálnímu produktu, totiž produktu při plné zaměstnanosti.

V sedmdesátých létech minulého století se nejprve v USA a poté v ostatních státech s rozvinutou tržní ekonomikou šířila kritika této teorie. Její uplatnění vyžaduje častější a větší zásahy státu do ekonomiky. Doporučovala se proto namísto zvyšování poptávky regulace nabídky prostřednictvím peněz s argumentací, že umožňuje minimální zásahy státu, které mohou být chybné; veřejné investice odčerpávají část investic v neprospěch soukromého kapitálu, s větším rizikem plýtvání zdrojů po menší konkurenci. Naopak snížení daní uvolní prostředky pro investice soukromého sektoru; regulace peněz v oběhu vede stejně k posunu reálného produktu automaticky na úroveň vyššího potenciálního produktu; odchylky jsou jen krátkodobé. Umožňuje to teoreticky dokonalá pružnost cen a mezd.

Uvádělo se, že kdyby celková poptávka v důsledku vládních výdajů vedla k překročení úrovně potenciálního produktu, „přehřátá“ ekonomika by podstatně zvýšila inflaci. Prakticky uplatnil tuto koncepci prezident Reagan počátkem 80. let. Experiment prosazený částí akademické fronty se ale neosvědčil, zvýšil během několikaletého období schodek rozpočtu USA o čtvrt biliónu USD a to i přes zvýšené veřejné výdaje na zbrojení.

Současná krize je pro svoji hloubku dlouhodobá. Je způsobena do značné míry finančními spekulacemi a následně ztrátou důvěry v soukromé finance; ty musejí zachraňovat veřejné rozpočty — v posledku je tedy zachraňují daňoví poplatníci. Dojde i k potlačování poptávky a tedy spotřeby. Reálný produkt je hluboce pod úrovní potenciálního produktu. Podpora rozvoje ekonomiky veřejnými investicemi a výdaji je u všech států, které se se nedostaly na pokraj bankrotu, zcela normální, protože navíc snižuje výdaje státu na nezaměstnanost.

U nových členských států EU je nadto podíl spolufinancování z EU  do 85 procent uplatnitelných celkových investičních nákladů, vlastní zdroje i jen 15 procent. Operační programy s 85 procentní účastí EU dosahovaly celkem do tří procent HDP ročně. To je podle zkušeností Evropské komise maximum vnějších zdrojů, které může ekonomika efektivně vstřebat. Investice jsou primárně určeny pro rozvoj ekonomiky, pak by nesly obvyklý výnos. Proč tedy naše vláda dostala ekonomiku do permanentní stagnace a posléze recese?

Pokusím se v dalším ukázat, jak při celkovém zbídačování ekonomiky je postiženo podle sloganu jen něco přes deset milionů obyvatel, zatím co pod půl milionu obyvatel má zajištěny podmínky pro dobrý rozvoj.