Česká republika, Slovensko, ostatní státy střední Evropy, Evropská unie i celek mezinárodního společenství stojí dnes ve velmi svízelné situaci. Mluví se o ní obvykle jako o krizi primárně ekonomické či dokonce čistě finanční. Má jistě i tyto rysy. V oblasti ekonomické či finanční je ale třeba mnohem spíše hledat stěžejní příčiny nežli výlučné projevy současné krize. A rovněž její trvání je mnohem delší než několik posledních let, kdy se slovo krize stalo snad frekventovanějším nežli slovo globalizace. Mnohé problematické trendy trvají déle, ale nejméně v posledních dvaceti letech se krizový vývoj dramaticky stupňuje ve čtyřech klíčových oblastech: sociální, kulturní, ekologické a politické.

V oblasti sociální se povážlivě rozevírají nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími, a to jak uvnitř převážné většiny jednotlivých států, tak mezi jednotlivými zeměmi a mezi sférami soukromou a veřejnou. Sociální stát je pod tlakem, státy slábnou, roste moc i majetek korporací podle principu: zisky jsou privátní, ztráty patří všem.

V oblasti kulturní upadá základní vědomí souvislostí, vlastní totožnosti, civilizačního směřování a jeho smyslu. Tím se snižuje způsobilost i možnosti občanů podílet se na rozhodování o podobě vlastní každodennosti. Vzdělávací systémy jsou podřizovány tržní logice a jejich jiné nežli ekonomické společenské funkce slábnou. Média jsou zpravidla organizována jako obchodní korporace, takže jejich primární funkcí se stává obstarávat zisk svým provozovatelům, a jejich principiální účel, jimž bylo zprostředkovat demokratickou debatu o směřování společnosti, ustupuje a upadá. Rovněž sféra umění dlouhodobě chřadne pod komerčními tlaky — až na dílčí enklávy, jež jsou vůči nim imunní, anebo z nich dokonce těží.

V oblasti ekologické je zcela zjevné, že globální ekosystém naráží na své limity, jak co se přetížení přírodních zdrojů týče, tak pokud se jedná o schopnost absorbovat další zátěž. Žijeme v čase ropného zlomu, ale nejde jen o ropu; soustavně vzrůstají náklady na vydobývání prakticky všech surovin, jež jsou čím dál svízelněji dostupné. Tento faktor současné krize bývá podceňován, přitom zřejmě hraje jednu ze stěžejních rolí. Vedle toho globální změny klimatu jsou dost možná nejvážnější problém, jakému kdy lidstvo čelilo; v odborné debatě se od termínu „změna klimatu“ přechází k termínu „rozvrat klimatu“. Odpověď mezinárodního společenství na tuto klíčovou hrozbu je zatím ostudně nepřiměřená, do značné míry vinou neblahého působení některých dotčených korporací, které účinné akci na záchranu klimatu brání dokonce i financováním kvaziodborných pracovišť, jež zpochybňují výsledky klimatologické vědy jako takové.

V oblasti politické je trendem oslabování demokracie, snižuje se prostor, v němž se lidé mohou podílet na rozhodování o principiálním směřování svých zemí, komunit, regionů či mezinárodního společenství. Všeobecně při tvorbě politických rozhodnutí klesá vliv občanů a věcných argumentů a vzrůstá vliv korporací a finančních prostředků. Nad dialogem a diskusí vítězí manipulace a propaganda.

Rozcestí pro demokratickou levici

V této situaci sociálně-demokratické strany stojí na rozcestí. Vznikly jako součást jednoho z nejušlechtilejších sociálních hnutí, v odvěké emancipační evropské tradici, která je naším největším společným bohatstvím.

Jejich vrcholným politickým výkonem byl kompromis kapitálu a práce při posilování demokracie. Strategicky se to původně nejevilo jako vůbec špatný nápad. Myslilo se, že rozhodující většina občanské veřejnosti bude schopna natrvalo pevnými a promyšlenými pravidly poutat kapitál v obecném zájmu. Po určitou dobu to fungovalo, ale dnes se původní kompromis vyčerpal; je zjevné, že kapitál se stal prakticky svrchovaným suverénem, zatímco společenským silám tradičně prosazujícím zájmy lidí práce zůstal vliv už jen vyloženě okrajový.

To má několik příčin. Za prvé: kapitál již nemá nad sebou memento sovětského bloku, který přes všechnu svou ohavnost nutil západní svět poctivě a principiálně se zabývat otázkou sociální. Za druhé: výdělečná práce již není základem a osou existence rozhodující části lidí, v daleko větší míře jsou to vzorce spotřeby a trávení času; starý proletariát zanikl, nahradily jej rozsegmentované skupiny spotřebitelů a zvolna slábnoucí občanská veřejnost. Ale především za třetí: kapitál jednak mnoha důmyslnými i přímočarými metodami zkorumpoval politickou třídu a jednak vycizeloval metody manipulace s lidmi tak, aby valná část z nich svými volebními rozhodnutími podporovala zájmy korporací, a nikoli zájmy obecné.

Sociálně demokratické strany či obecněji demokratická levice nejméně od 80. let minulého století programově a soustavně vyklízela pozice a její poslední úspěch, úspěch tzv. třetí cesty byl už de facto úspěchem kapitálu s lidskou tváří a tedy vlastně porážkou skutečné levicově-demokratické politiky ještě před započetím soutěže. Jako by se hráč slabšího týmu z nepřemožitelné touhy po vítězství ještě před výkopem převlékl do dresu soupeře.

Selhání evropských sociálně demokratických stran a v ještě hrubší míře amerických demokratů zákonitě vede k deziluzi podstatné části veřejnosti, která prahne po zvládnutí globální krize a cítí se nyní sociálními demokraty opuštěna, pokud ne přímo podvedena.

Naproti tomu se nositeli původního emancipačního sociálně-demokratického ideálu ve veřejné debatě stávají občanské iniciativy či nová sociální hnutí s univerzalistickým politickým nábojem. Příklady se samy nabízejí: Světové sociální fórum, hnutí Occupy, Rozhořčení („Indignados"), v českých zemích iniciativy ProAlt, Alternativa zdola či prostředí, jemuž se pokouší tvořit zázemí Deník Referendum, na Slovensku analogicky autorský okruh revue Jetotak.sk, časopisu Nové slovo, Priatelia Zeme Slovensko a na ně napojené segmenty slovenského sociálně-ekologického hnutí či některé části odborů a snad i některá ohniska organizátorů protestů „Gorila“ směřovaných proti byzantinské politické korupci. V Polsku analogickou roli sehrává revue Krytyka Polityczna.

Platí-li teze, že právě v těchto často ne zcela přehledných strukturách se odráží prapůvodní sociálně-demokratický ideál, pak také platí, že evropské sociálně-demokratické strany, SMER-SD na Slovensku nebo ČSSD v České republice v to počítaje, se už nestanou formativními kulturně-politickými silami, které dokáží vtisknout charakter příští politické éře, pokud nenaleznou způsob, jak se stát přirozeným politickým spojencem, ba reprezentantem těchto občanských iniciativ a sociálních hnutí.

Lze toho vůbec dosáhnout? Možné to nepochybně je. Tímto způsobem a v této úloze dodnes ve velké míře působí sociálně demokratické strany ve Skandinávii, fenomenální úspěch nové demokratické levice v Latinské Americe je založen právě na tomto sepjetí sociálních hnutí a parlamentní demokratické levice; připomeňme si, že jeden z nejpoutavějších státníků současnosti Evo Morales začínal jako vůdce hnutí původních obyvatel, drobných rolníků, pěstitelů koky a bezzemků, bývalý brazilský prezident Lula byl prominentním organizátorem sociálního hnutí, které mimo jiné spolupořádalo první Světová sociální fóra.

Obě prostředí odsouzena ke spolupráci, ba přímo k fúzi svého druhu, k sňatku, a to nejen z rozumu, ale i z lásky.

Z lásky

První důvod pro navrhované spojenectví je idealistický. Demokracie musí prokázat, že dokáže současnou situaci řešit s ohledem na skutečné problémy lidí a jejich každodenní problémy. Pokud to neuděláme, smetou nás všechny pravicoví populisté jako v Maďarsku, nebo nás obsadí korporace jako v Řecku či ve třetím světě, případně ruku v ruce s autoritářským režimem jako v Číně. Uskutečňovaných dystopií nabízí současný svět i Evropa dost, a to i v našem sousedství, ba v posledních letech i přímo v členských státech Evropské unie.

Má-li mít sociálnědemokratické hnutí ještě v budoucnu vliv, musí zreflektovat, že jeho původní pokus o uzavření historického kompromisu s kapitálem zkrachoval. Nyní stojí sociální demokraté před úkolem uzavřít „kompromis“ jiného druhu, kompromis s občanskými iniciativami a sociálními hnutími — s těmito novodobými sociálními demokraty ulice. Jedině v takové alianci lze shromáždit dostatek sil pro změnu politického systému, aby propříště právě občanská veřejnost a její demokratická politická reprezentace suverénně a striktně stanovaly pravidla, v jejichž rámci se budou odvíjet ekonomické aktivity. Sociální demokraté v rámci svých odvěkých instinktů upírali svou pozornost na snahu uchovat sociální stát, ale pozapomněli přitom, že i v názvu jejich vlastního hnutí je substantivum podstatnější nežli adjektivum: základní střet s kapitalismem se dnes už nevede o sociální stát, ale o demokracii.

Určující politické dilema přítomnosti lze definovat právě takto — jako střet kapitalismu s demokracií: o tváři společnosti a každodennosti občanů buď rozhoduje primárně trh čili kolik je kdo schopen na podporu svého stanoviska zmobilizovat finančních prostředků, anebo o ní primárně rozhoduje občanská veřejnost svobodnou diskusí. Není to banální dilema, nejedná se nakonec o nic menšího než o základní metodu politiky: buď se fungování a struktura ekonomiky přizpůsobuje potřebám a prioritám společnosti, anebo se děje pravý opak.

Pochopíme-li základní politickou křižovatku dneška v této perspektivě, vyjeví se zřetelně, že i ekonomické reformy v Evropě je nutno provádět radikálně odlišně od směru, kterým se nyní Evropská unie ubírá pod vedením Angely Merkelové. Je nutno obnovit rozumnou, to jest podstatně vyšší daňovou zátěž, je nutno zavést radikální daňovou progresi, je nutné posilovat všemožnými programy kvalitu demokracie, kompetenci občanské veřejnosti i státu, soustředěně zbavovat kapitál politického vlivu a zvyšovat veřejné výdaje, všestranně zvyšovat podíl zaměstnanců i spotřebitelů na vlastnictví i řízení podniků, nikoli ve snaze o hospodářský růst ve starosocialistickém smyslu, nýbrž především ve snaze o zvyšování kvality života.

Například význační představitelé britské a německé demokratické levice Andrea Nahlesová a Jon Cruddas používají v tomto smyslu pojem „dobrá společnost“ jako označení možného programu pro příští éru evropské sociální demokracie. Termín „dobrá společnost“ umožňuje mnohem měkčí a k reálným životním situacím lidí pozornější definici politických cílů, nežli dřívější obsese hospodářským růstem, který zřejmě nebude ve starých parametrech obnovitelný už čistě z ekologických důvodů.

Není bez zajímavosti, že koncepce „dobré společnosti“ se svým důrazem na smysluplnou realizaci člověka, životní ukotvení v komunitě včetně potřeby smysluplné, leč z hlediska tak nemotorných kritérií jako HDP nikoli nezbytně produktivní, práce má mnoho styčných bodů s dlouhou tradicí sociálně-ekologické kritiky industriální společnosti: od klasiky E. F. Schumachera Malé je krásné (Small Is Beautiful), přes v roce 1991 vydanou studii Dobré Norsko. Cesta k humánní budoucnosti norského myslitele a současného ředitele Nansenovy akademie Daga Hareideho až po Alternativy k ekonomické globalizaci (Alternatives To Economic Globalization) vydané v roce 2004 mezinárodním kolektivem autorů, kteří patří k elitě mezinárodního sociálně-ekologického hnutí.   

Je vcelku očividné, že samopohyb ekonomické globalizace, která je jen jiným označením současné etapy vývoje globálního kapitalismu, přivodil nynější krizi a pokud síly demokracie nepochopí, s kým stojí v principiálním střetu, a nezačnou rázně konat, stanou se jednou z prvních obětí katastrofických dějů, v něž globální krize nepřehlédnutelně a čím dál rychleji přerůstá. Mezinárodní sociálnědemokratické hnutí by tu už nemělo váhat.

Z rozumu

Jakkoli první důvod sám o sobě postačuje, přece jen nemusí úplně usnadňovat orientaci v každodenní politické praxi českých či slovenských sociálnědemokratických i občanských aktivistů. Přidejme tedy ještě důvod druhý: praktický.

Uvažme situaci, která vznikla v obou zemích po parlamentních volbách v roce 2010. V obou případech se ČSSD i SMER-SD staly vítězi voleb. V obou případech skončily v opozici. Čím si to vysvětlit?

Než odpovíme, mohli bychom uvést ještě horší příklady: když byla ČSSD ve vládě, nedokázala změnit charakter země, nemohla, neboť jednak neměla dobře promyšleno jak a jednak po celou dobu vládla ve vyloženě nepřátelském prostředí. Všimněte si, jak se i dnes pravicová média v českých zemích posmívají: „Až Sobotka získá moc, stejně prakticky nic nezmění, poněvadž reformy jsou nevyhnutelné.“

Na první pohled zjevná příčina izolace demokratické levice v obou zemích bývalého Československa spočívá v tom, že české Věci veřejné a podobné efemérní populistické politické projekty na Slovensku, se přirozeně spojují s pravicí, protože ve společnosti je anebo doposud bylo klima vůči pravici předpojatě vstřícné. Dokonce tradiční partner evropských sociálních demokracií Strana zelených v České republice vstoupila raději do pravicové koalice bez demokratické legitimity umožněné pouze zkorumpováním dvou poslanců ČSSD, než by uzavřela politickou alianci se sociálními demokraty.

To vše jsou projevy faktu, že pravice, v níž se v proměnlivých poměrech mísí neokonzervativní, neoliberální a nacionalistické prvky, má v postkomunistických zemích střední a východní Evropy od pádu sovětského socialismu kulturně-politickou převahu. Při jejím vzniku a upevňování spolupůsobilo několik faktorů.

Prvním z nich je historicky pochopitelný, ale politicky promyšleně pěstovaný a v posledních letech dokonce institucionalizovaný antikomunismus. Jeho praktickým účelem je morálně-politická disciplinace všech složek levice s idealistickým nábojem, přičemž hranice mezi levicí demokratickou a autoritářskou se v rámci tohoto manévru záměrně stírá. Vášnivost některých zpozdilých bojovníků proti antikvárnímu nepříteli vedla polského disidenta a novináře Adama Michnika k půvabnému výroku, že od konce komunismu máme ve střední a východní Evropě komunismy dva: komunismus a antikomunismus. To sice elegantně obnažuje fanatickou povahu antikomunismu, ale bohužel ho to nezbavuje, alespoň prozatím, vlivu.

Druhým pro české země a Slovensko specifickým a úzce souvisejícím faktorem působícím kulturně-politickou převahou pravice je diskontinuita s tradicí československého humanitně-demokratického myšlení. Souběhem faktorů, jejichž rozbor přesahuje možnosti tohoto textu, československá politika po roce 1989 nenavázala na svou nejsilnější tradici zosobňovanou zakladatelem společného státu Masarykem a jeho školou, která poctivou snahu o řešení sociální otázky spojovala s péčí o prohlubování kvality demokracie. Československé hnutí roku 1968 bylo de facto pokusem o návrat k této tradici, také program politického disentu v čele s Chartou 77 na něm stavěl, a touto tradicí je také prodchnut étos československé sametové revoluce. Po roce 1989 se ji však rychle podařilo odsunout na vedlejší kolej, což se mimo jiné projevilo zánikem společného státu, jenž sám pak ústup československého humanitně-demokratického myšlení do ústraní dále urychlil.

Faktorem třetím je skutečnost, že pád sovětského bloku nastal v době, kdy v západním světě právě vrcholil vzestup ideologie neoliberalismu, intimně propojené se zájmy nadnárodního kapitálu. Redukce svobody na svobodu ekonomickou, představa, že trh je politicky neutrální nástroj optimálně obstarávající distribuci všech statků ve společnosti, nepřátelství vůči instituci státu: to vše napomáhalo k osudové záměně kapitalismu s demokracií a znemožnilo většině bezprostředních aktérů klíčových politických rozhodnutí v reálném čase rozpoznat, že původní svobodomyslný a demokratický program československé sametové revoluce padá za oběť snaze o restauraci kapitalismu neboli trhu bez přívlastků, jak se tehdy říkalo. Sametová revoluce se stala obětí sametové kontrarevoluce provedené tak šikovně, že o ní většina občanské veřejnosti podnes prakticky nemá tušení. „Komunismus zanikl a místo něj máme příčiny, z nichž vznikl,“ říká v okřídleném bonmotu český spisovatel Ludvík Vaculík. K tomu je ale zapotřebí dodat, že původním programem listopadové revoluce 1989 toto nebylo.

Čtvrtým faktorem, jenž působí kulturně-politickou převahu pravice, je skutečnost, že převážná většina mocenské elity, která se tu po roce 1989 zformovala v ekonomice, ve stranické politice či v médiích, je sama svými zájmy niterně spjata se zájmy kapitálu a prosazuje je bez skrupulí běžných ve většině západních demokracií, neboť sociální vědomí opřené o bezprostřední zkušenost s úzkostmi tíživého nedostatku a nouze prožívanými velkými částmi obyvatelstva se tu teprve začíná rodit.

Faktorem pátým je situace médií, která sama jsou ve své rozhodující většině korporacemi a namísto komunikačních potřeb demokratické společnosti primárně slouží zájmu svého vydavatele vydobývat zisk. To rovněž přímo i nepřímo ovlivňuje úroveň i podobu médií veřejnoprávních. Jakákoli snaha o politickou regulaci mediální krajiny se okamžitě ocitne pod palbou jako potenciálně totalitářský plán zasahovat do svobody slova. Je jedním z projevů slabosti demokratické levice, že zatím nedokázala do této debaty vstoupit s otevřeným hledím a pádným protiargumentem, že cílem demokratické mediální politiky je poměrně rozsáhlou regulací nastolit mediální prostředí takového druhu, které zajišťuje svobodu slova i těm, kdo si ji nemohou koupit.

Dokud demokratická levice ve středoevropských postkomunistických zemích nepřevezme kulturně-politickou iniciativu, bude dosahovat pouze aritmetických většin. Sestaví-li vůbec vládu, ta bude zákonitě působit v nepřátelském prostředí, bude panovníkem se spoutanýma rukama, jak ostatně ukazují dosavadní zkušenosti s vládnutím demokratické levice v obou našich zemích.

Demokratická levice nemá šanci stát se kulturně-politickým hybatelem, pokud se obecné přihlášení k levici nestane spontánním sklonem převážné většiny příslušníků všech přirozeně idealistických segmentů společnosti. Mezi nimi se jedná zejména o učitele a celek akademických obcí, kulturní obec, členy formálních i neformálních občanských iniciativ i podstatný segment médií.

Nejde přitom o to, zda v úplném součtu tato prostředí představují sotva dvě procenta voličů. Klíčové je, že právě ona mají zásadní formativní význam pro celkové politické naladění, pro mentalitu společnosti. Jsou to segmenty, o něž se moderní demokratická levice v západoevropských zemích přirozeně opírá, a tam, kde má ve společnosti strategickou iniciativu, je to díky nim. Právě z toho důvodu musí být i základním praktickým cílem každé demokratické levicové strany učinit z převážné většiny příslušníků těchto skupin svou trvalou oporu.

Text je zkrácenou verzí rozboru, který vydalo pražské zastoupení nadace Friedrich Ebert Stiftung v rámci edice Dialog-Strategie-Alternativy. Celý text je k dispozici ke stažení zde.