Česká republika, Slovensko, ostatní státy střední Evropy, Evropská unie i celek mezinárodního společenství stojí dnes ve velmi svízelné situaci. Mluví se o ní obvykle jako o krizi primárně ekonomické či dokonce čistě finanční. Má jistě i tyto rysy. V oblasti ekonomické či finanční je ale třeba mnohem spíše hledat stěžejní příčiny nežli výlučné projevy současné krize. A rovněž její trvání je mnohem delší než několik posledních let, kdy se slovo krize stalo snad frekventovanějším nežli slovo globalizace. Mnohé problematické trendy trvají déle, ale nejméně v posledních dvaceti letech se krizový vývoj dramaticky stupňuje ve čtyřech klíčových oblastech: sociální, kulturní, ekologické a politické.

V oblasti sociální se povážlivě rozevírají nůžky mezi nejbohatšími a nejchudšími, a to jak uvnitř převážné většiny jednotlivých států, tak mezi jednotlivými zeměmi a mezi sférami soukromou a veřejnou. Sociální stát je pod tlakem, státy slábnou, roste moc i majetek korporací podle principu: zisky jsou privátní, ztráty patří všem.

V oblasti kulturní upadá základní vědomí souvislostí, vlastní totožnosti, civilizačního směřování a jeho smyslu. Tím se snižuje způsobilost i možnosti občanů podílet se na rozhodování o podobě vlastní každodennosti. Vzdělávací systémy jsou podřizovány tržní logice a jejich jiné nežli ekonomické společenské funkce slábnou. Média jsou zpravidla organizována jako obchodní korporace, takže jejich primární funkcí se stává obstarávat zisk svým provozovatelům, a jejich principiální účel, jimž bylo zprostředkovat demokratickou debatu o směřování společnosti, ustupuje a upadá. Rovněž sféra umění dlouhodobě chřadne pod komerčními tlaky — až na dílčí enklávy, jež jsou vůči nim imunní, anebo z nich dokonce těží.

V oblasti ekologické je zcela zjevné, že globální ekosystém naráží na své limity, jak co se přetížení přírodních zdrojů týče, tak pokud se jedná o schopnost absorbovat další zátěž. Žijeme v čase ropného zlomu, ale nejde jen o ropu; soustavně vzrůstají náklady na vydobývání prakticky všech surovin, jež jsou čím dál svízelněji dostupné. Tento faktor současné krize bývá podceňován, přitom zřejmě hraje jednu ze stěžejních rolí. Vedle toho globální změny klimatu jsou dost možná nejvážnější problém, jakému kdy lidstvo čelilo; v odborné debatě se od termínu „změna klimatu“ přechází k termínu „rozvrat klimatu“. Odpověď mezinárodního společenství na tuto klíčovou hrozbu je zatím ostudně nepřiměřená, do značné míry vinou neblahého působení některých dotčených korporací, které účinné akci na záchranu klimatu brání dokonce i financováním kvaziodborných pracovišť, jež zpochybňují výsledky klimatologické vědy jako takové.

V oblasti politické je trendem oslabování demokracie, snižuje se prostor, v němž se lidé mohou podílet na rozhodování o principiálním směřování svých zemí, komunit, regionů či mezinárodního společenství. Všeobecně při tvorbě politických rozhodnutí klesá vliv občanů a věcných argumentů a vzrůstá vliv korporací a finančních prostředků. Nad dialogem a diskusí vítězí manipulace a propaganda.

Rozcestí pro demokratickou levici

V této situaci sociálně-demokratické strany stojí na rozcestí. Vznikly jako součást jednoho z nejušlechtilejších sociálních hnutí, v odvěké emancipační evropské tradici, která je naším největším společným bohatstvím.

Jejich vrcholným politickým výkonem byl kompromis kapitálu a práce při posilování demokracie. Strategicky se to původně nejevilo jako vůbec špatný nápad. Myslilo se, že rozhodující většina občanské veřejnosti bude schopna natrvalo pevnými a promyšlenými pravidly poutat kapitál v obecném zájmu. Po určitou dobu to fungovalo, ale dnes se původní kompromis vyčerpal; je zjevné, že kapitál se stal prakticky svrchovaným suverénem, zatímco společenským silám tradičně prosazujícím zájmy lidí práce zůstal vliv už jen vyloženě okrajový.

To má několik příčin. Za prvé: kapitál již nemá nad sebou memento sovětského bloku, který přes všechnu svou ohavnost nutil západní svět poctivě a principiálně se zabývat otázkou sociální. Za druhé: výdělečná práce již není základem a osou existence rozhodující části lidí, v daleko větší míře jsou to vzorce spotřeby a trávení času; starý proletariát zanikl, nahradily jej rozsegmentované skupiny spotřebitelů a zvolna slábnoucí občanská veřejnost. Ale především za třetí: kapitál jednak mnoha důmyslnými i přímočarými metodami zkorumpoval politickou třídu a jednak vycizeloval metody manipulace s lidmi tak, aby valná část z nich svými volebními rozhodnutími podporovala zájmy korporací, a nikoli zájmy obecné.

Sociálně demokratické strany či obecněji demokratická levice nejméně od 80. let minulého století programově a soustavně vyklízela pozice a její poslední úspěch, úspěch tzv. třetí cesty byl už de facto úspěchem kapitálu s lidskou tváří a tedy vlastně porážkou skutečné levicově-demokratické politiky ještě před započetím soutěže. Jako by se hráč slabšího týmu z nepřemožitelné touhy po vítězství ještě před výkopem převlékl do dresu soupeře.

Selhání evropských sociálně demokratických stran a v ještě hrubší míře amerických demokratů zákonitě vede k deziluzi podstatné části veřejnosti, která prahne po zvládnutí globální krize a cítí se nyní sociálními demokraty opuštěna, pokud ne přímo podvedena.

Naproti tomu se nositeli původního emancipačního sociálně-demokratického ideálu ve veřejné debatě stávají občanské iniciativy či nová sociální hnutí s univerzalistickým politickým nábojem. Příklady se samy nabízejí: Světové sociální fórum, hnutí Occupy, Rozhořčení („Indignados"), v českých zemích iniciativy ProAlt, Alternativa zdola či prostředí, jemuž se pokouší tvořit zázemí Deník Referendum, na Slovensku analogicky autorský okruh revue Jetotak.sk, časopisu Nové slovo, Priatelia Zeme Slovensko a na ně napojené segmenty slovenského sociálně-ekologického hnutí či některé části odborů a snad i některá ohniska organizátorů protestů „Gorila“ směřovaných proti byzantinské politické korupci. V Polsku analogickou roli sehrává revue Krytyka Polityczna.