Budoucnost levice

Jaroslav Bican

Středeční konference o budoucnosti levice ve střední Evropě přinesla zajímavé příspěvky, opravdový recept na přechod levice z ideologické defenzívy do ofenzívy ovšem nepředstavila.

21. listopadu think-thank CESTA a nadace Friedrich-Ebert-Stiftung pořádaly konferenci s názvem „Budoucnost levice ve střední Evropě“. Na úvod ředitel pořádající nadace Mirko Hempel řekl, že levice si musí položit otázku, jak se dostat z defenzivy a stát se znovu hybnou silou. Nejvíce mu vadí, že mladí lidé vidí levici jako něco pro loosery, pro ty, co nejsou úspěšní. Proto je podle Mirka Hempela třeba levici znovu vynalézt — jinak hrozí, že přijde o internetovou generaci. Závěr jeho vystoupení byl jasný: musíme znovu vymyslet levici.

Když si vystoupení ředitele pořádající nadace spojíme s názvem konference, můžeme z toho odvodit jednoduché tvrzení: Pokud má mít levice ve střední Evropě nějakou budoucnost, nezbývá jí než přestat replikovat staré známé představy o sobě samé a přijít s nějakým novým pojetím levice. Že má levice jistý problém a to i ta její část, která je tradičně považovaná za vzor, naznačil ve svém krátkém úvodu i ředitel CESTY Vít Klepárník, když zmínil prohru švédské sociálně-demokratické strany ve volbách v roce 2010 jako symbolický doklad selhání švédského sociálního modelu. S jakými novými pojetími levice na pozadí toho, že osvědčené recepty už nefungují, přišli hlavní řečníci konference?

Politolog Jiří Pehe ve svém vystoupení přednesl řadu tezí, kterými popsal současnou situaci levice. Krize demokratické levice dneška je podle něho způsobena úspěchem demokratické levice ve druhé polovině 20. století. Přesněji řečeno účinnými regulačními rámci, sociálně-tržní ekonomikou, vytvořením středních tříd, zkrátka skloubením svobody, rovnosti a bratrství. Paradoxem, na který dnes levice doplácí, je tak to, že střední třídy inklinují k individualizmu. Její příslušníci jsou náchylní věřit tomu, že za svůj blahobyt vděčí svým schopnostem a ne sociálnímu státu. Staly se snadným terčem neoliberalismu.

Dalším problémem levice, který Jiří Pehe vyzdvihl, je její neschopnost najít jiný jazyk, který by byl stejně účinný jako jazyk individualismu a sobectví. To, co levici definitivně zahnalo do defenzivy, byla globalizace. Do té doby bylo možné tržní hospodářství regulovat, ale pouze v rámci národního státu. Relativní rovnost po pádu bipolárního světa začala být ohrožována dělením na sever a jih. Sociálním demokratům se vrátilo to, že nebyli schopni tlačit na export sociálních standardů. Výsledkem byl sice ekonomický růst řady států, ale vlivem primitivního kapitalismu takový, který současně vytváří tlak na západní státy, aby zvyšovaly svoji konkurenceschopnost. 

Podle Jiřího Pehe musí levice svůj program globalizovat. Je nutná spolupráce na globální regulaci trhu a kapitálu. Demokratická levice si nesmí nechat vnutit neoliberální diskurs, podle nějž je sociální stát neufinancovatelný. Aby ale levice mohla tuto svoji největší vymoženost uplatnit, musí ji prosazovat globálně. Koordinovat svůj postup v rámci EU je tak logický krok.

Otevřenost navenek i dovnitř

Bohuslav Sobotka ve svém příspěvku zdůraznil myšlenku sociální demokracie jako strany otevřené dovnitř české společnosti i navenek. Politické strany nemají budoucnost, pokud nebudou schopny vést dialog se svým okolím. Bohuslav Sobotka v této souvislosti připomněl, že sociální demokracie je jedinou českou stranou, která se snaží udržovat kontakty se svými sousedy. 

Co se týče úkolů, které před ČSSD stojí, její předseda vyzdvihl tyto: nabídnout alternativu pro vyvedení ČR z politické a ekonomické krize, hájit sociální stát a rozvíjet sociální stát jako strategii v EU. Sledování vyrovnaného rozpočtu a snižování schodku nemůže být podle Bohuslava Sobotky jediný cíl. Důležité je také zvyšování zaměstnanosti a posílení růstu. Jestliže chceme občany přesvědčit o tom, že má smysl platit daně, tak jim podle Sobotky stát musí dát nějakou protislužbu a to jsou právě veřejné služby. Žádná strana také nemůže dlouhodobě obhájit svoji pozici bez protikorupčních mechanismů.

Vedle toho nám chybí zákon o celostátním referendu; důležitý je také dialog s občanskou společností, sociální dialog a systém místních referend. Sociální demokracie by ráda změnila daňový a zdravotní systém a zrušila nově zavedený druhý pilíř důchodové reformy. Sociální stát je podle Bohuslava Sobotky třeba udržet i v situaci, kdy Evropa stárne, ztrácí svůj náskok, je vystavena konkurenci levné pracovní síly. To souvisí s problematikou konkurenceschopnosti. Ta by sice neměla být žádnou modlou, když si ji ale nebudeme schopni udržet, budeme mít problém s růstem i s udržením sociálního státu.

Poslanec maďarské socialistické strany Tibor Szanyi ve svém vystoupení přirovnal to, co lidem nabízí pravice k loterii a to, co levice, ke stadionu. Pravice lidem říká, že mohou být vítězi. Zapomíná ale připomenout, že vítězem se stává málokdo, většina prohrává. Podle Tibora Szanyiho je třeba říct mladým lidem, že to, čemu čelí, je prohra. Zaplatí mnozí, ale vyhraje jeden, dva, ostatní prohrají. Žijeme v loterijní společnosti. Levice oproti tomu přichází se stadionem - všichni zaplatí a pocítí stejnou radost, případně stejné zklamání. Voliči si mohou vybrat mezi loterií a stadionem. Nejdůležitější hodnota, kterou levice musí vysvětlit, je podle něho solidarita.

Poslanec SMERu Miroslav Číž ve svém příspěvku vyšel ze situace na Slovensku, která je podle něho příznivá. Sociální demokracie musí hledat spojence a učit se praktické politice. Ta je tím, co přináší úspěch. Miroslav Číž kladl velký důraz na akčnost, kterou zmínil hned několikrát. Levice dále musí říct, jak lidem zajistí jejich jistoty.

Konrad Golota, zahraniční tajemník polské sociální demokracie, na úvod svého vystoupení vyzdvihl význam sociální solidarity. Ve svém příspěvku mluvil o generaci dvacetiletých, kteří jsou jiní, odlišně komunikují a musí být mnohem flexibilnější, čímž narážel na problematiku jejich vysoké nezaměstnanosti. Ta představuje velkou výzvu pro sociální stát. Když mladí končí vysokou školu, mají nejvíce energie, možností, ale nemají šanci je realizovat. Kladou si otázku, zda jsou špatní oni či svět, ve kterém žijí. To je pro sociální demokracii velká výzva. Dalším tématem, kterému se Konrad Golota věnoval, byla spolupráce sociálních demokracií v rámci EU a její význam. Naťukl plány na vedení společných kampaní. Jde o to ukázat, že je tady jedna obrovská sociální demokracie, že levice v Evropě funguje společně. 

Sociální demokracie v pasti

Když to shrneme, jaká je tedy budoucnost sociální demokracie? Lze ji hledat v novém pojetí levice? V tom, že se znovu vymyslí, jak to na úvod řekl Mirko Hempel? Zatím se zdá, že levice spíše tápe a většinu své budoucnosti hledá v minulosti. Její hlavní cíl je obrana sociálního státu. Protože ví, že národní stát je vystaven řadě vnějších tlaků, zdůrazňuje mezinárodní spolupráci sociálně demokratických stran v Evropě a ráda by sociální stát hájila na evropské úrovni. 

Směrem dovnitř společnosti musí sociálně demokracie reagovat na oslabování své legitimity uvnitř samotného státu, např. na snižování počtu svých členů a celkový nezájem veřejnosti o politické strany. To ji nutí vyzdvihovat spolupráci s občanskou společností a různými jejími subjekty od odborů po občanské iniciativy. To vše je třeba ocenit. Jedná se o velký posun a lze v tom vidět jistou naději. Přestože míra, ve které se to děje, by měla být mnohem větší. Hlavní problém ale spočívá v tom, že se tyto změny odehrávají v rámci několika důležitých omezení, které manévrovací prostor levice významně zužují. Zkusme se vrátit k vystoupení Bohuslava Sobotky. Obsahuje v sobě řadu důležitých paradigmat, na kterých je past, v níž se levice ocitla, dobře vidět. Předseda ČSSD řekl, že sledování vyrovnaného rozpočtu a snižování schodku nemůže být jediný cíl. Už v tom je obsaženo, že obě věci jsou důležitými cíli sociálně demokratické politiky. Stejně tak z toho, když Bohuslav Sobotka říká, že konkurenceschopnost by neměla být modla, ale pokud si ji nebudeme schopni udržet, tak budeme mít problém s růstem i s udržením sociálního státu. Z toho jasně plyne, že nic naplat, ale bez konkurenceschopnosti se neobejdeme. 

S určitou nadsázkou můžeme říct, že politika sociální demokracie v sobě obsahuje většinu konstant současné vlády: vyrovnání rozpočtu a snižování schodku i důraz na konkurenceschopnost. Hlavním rozdílem je to, že mají být doplněny snahou udržet sociální stát. Na první pohled je jasné, že tyto mantry jdou proti sobě. O tom, jak je chce sociální demokracie skloubit, jsme se z vystoupení Bohuslava Sobotky příliš nedozvěděli. Možná tím, že bude bojovat s korupcí a provede změny v daňovém systému.

Vymyslí se znova?

V tom všem se ale strašně špatně hledá snaha znovu vymyslet levici. Pro začátek by možná stačilo, kdyby levice začala používat svůj vlastní jazyk. Jak řekl Jiří Pehe, levice by měla nalézt jazyk, který by byl stejně účinný jako jazyk individualismu. Sociální demokracie tento jazyk zatím přejímá. Proč například Bohuslav Sobotka říká, že pokud chceme občany přesvědčit o tom, že má smysl platit daně, tak jim stát musí dát nějakou protislužbu a to jsou právě veřejné služby? Předseda ČSSD se snaží hájit sociální stát a o jeho bezradnosti svědčí to, že ho hájí tržní logikou: občané platí daně a stát jim za to dává služby. Neoliberál by mu na to snadno odpověděl: V tom případě stačí zrušit daně a spolu s nimi i služby a kdo je bude chtít, obstará si je jinde. Logika to je stejná, rozdíl obrovský. Krásně se na tom ukazuje na konferenci několikrát zmíněná defenziva, do které je levice zatlačená.

O to více se zdá být naléhavá výzva Mirka Hempela: levice se musí znovu vymyslet. Může se to ale podařit bez toho, že si znovu nadefinuje i svůj hlavní cíl? Sociální stát byl úspěšný, ale jak uvedl Jiří Pehe, tento projekt nakonec vedl ke krizi současné levice. Možná je na čase, aby si sociální demokracie svůj cíl naformulovala jinak. Přestala být defenzivní a místo v minulosti začala obsah své politiky hledat v budoucnosti.

Text vychází v rámci spolupráce se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

    Diskuse
    November 23, 2012 v 14.12
    Naštvaně obranářská propaganda nestatčí
    Protože jsem se konference nemohl zůčastnit, se zájmem se nyní seznamuji s informacemi z ní. Asi jak komentář autora, tak i průběh obnažují defenzivu levice. Takže kudy z téhle útěšné, ale neinspirujcí propagandy ven ?
    Nestačí zanadávat si na individualistickou "loterii" neoliberalismu a modlit se na "stadionu" koletivísmu k solidaritě. Klíčová otázka je JAK být úspěšný podle levice ?
    Sociální stát nestačí hájit, je ho třeba inovovat a to o motivační složku. A ani sociální stát s poštářem redistribuce z hlediska delší budocnosti nestačí - jádrem postkapitalismu je projekt scializující v reakci na společenskost práce..
    Sociální i socializující řešení musí stát na ekonomickém výkonu a tudíž nelze zavírat oči před potřebou mít vlastní vizi rozvinutého trhu zboží a služeb. Ohrnovat nos nad konkurenceschoností je naivita, Konkurenceschopnost nestojí proti soiidaritě, ale proti falešnému a zpohodlňujícímu rovnostářství.
    Nejde o to zda být konkureceschopní (to není omezení, ale ale naopak dynamizující faktor), ale JAK,být konkurecneschopný, jak spojit sílu kooperace společenské práce a individuální tvořivosti, Na základě jakých mezinárodně akceptovaných pravidel. Včetně skutečné hospodářské unie v Evropě (ne ten zbastlovaný hybrid, který tu je)
    MP
    November 23, 2012 v 16.31
    Pane poslanče,
    ve světě globálního neoliberálního kapitalismu NELZE být dlouhodobě konkurenceschopný. Nemůžete konkurovat těm, kteří jsou naprosto nezohlední (Čína atd.).

    Proto je nutný návrat - do jisté míry samozřejmě - k deglobalizované ekonomice, v určitých větších celcích (jako je třeba EU), v nichž by alespoň v nejdůležitějších věcech mohla platit hospodářská regulace.
    Navrhoval jsem něco podobného již před více než rokem, nesouhlasil jste s tím, ale jasné protiargumenty jste nedal...:)
    RP
    November 23, 2012 v 20.48
    Z čeho plyne defenzivnost evropské levice
    Konference nemohla k této otázce přistoupit důsledně kvůli nedostatečné šíři pohledu. Mnohokrát na ní sice zaznělo, že problémy levice ve střední Evropě je nutno vidět v celoevropském kontextu, ale pokud jsem správně počital, jen dvakrát, mimochodem a jaksi stydlivě někdo řekl, že je zapotřebí globální pohled. A dál to už nerozvíjel.
    Má to své důvody. Z globálního hlediska je Evropa (včetně toho, co z ní historicky vzešlo, Severní Ameriky, Austrálie a Nového Zélandu) privilegovanou částí světa, jádrem; jeho zbytek, většina je znevýhodněnou periferií. Mezi jádrem a periferií panují historicky vzniklé nerovné vztahy, nerovná směna atd. Etablovaná evropská levice nemůže důsledně mluvit jazykem rovnosti a solidarity, ani jazykem svobody; nemůže být důsledně levicová. Pokud se nechce dostat na okraj soudobé politiky, musí hájit evropská privilegia, tj. používat podstatné části jazyka pravice a podporovat podstatné části pravicové politiky. Poprvé na tento problém narazila už ve Francouzské revoluci (známý příběh o zrušení otroctví na Haiti). Postupem času a globalizací se ale tento problém natolik vyostřil, že dnes je základním rysem situace. Evropská levice má dilema, jehož řešení není vidět.
    November 24, 2012 v 9.28
    je jen na nás jaká pravdila konkurenci dáme
    pane Plevo, jestli si myslíte že se před čínskou či jinou velkou a dynamickou ekonomikou schováte na nějakém ostrově Utopie, tak to těžko. naše sounáležitost se světem je objektivní, s tím těžko něco i přes možné deglobalizační (spíše glokalizační) jevy naděláte.
    Sociální spravedlnost nelze budovat nějaký zaníceným mysticismem a la krejčík Weitling (předmarxovský svaz spravedlivých), tito lidé často končí v nějaké okrajové sektě bez vlivu na svět. A konkurence není jen ekonomická záležitost, může být charakterizována jako jev biosociání.
    Civilizační vývoj jasně ukazuje že sociálno a ekonomika jsou spojené a tudíž je třeba obstát i na tomto poli. Soutěživost je hnacím motorem společenského vývoje - idealistická egalitářská harmonie je extrém. A žít v komuně neznamná že svět přestane být globální, jako azyl před světem je nějaká rustikální idyla velmi omezená.
    Marx už v Kapitálu ukazuje že už sám společenský kontakt vyvolává soutěživost. Jde jen o to posunout se od divoké konkurence ke konkurenci s určitými pravidly které by vázaly důsledky divoké soutěže v reálně oligopolní situaci. A dnes na mezinárodní úrovni, což se těžko prosazuje, ale nic jiného nám nezbývá.
    To bude platit i pro jakékoliv vyspělé postkapitalstické uspořádání, pro útvary které budou více soutěžit na poli vzdělanostní a informační společnosti a tedy i pro variantu socializující perspektivy. Objektivní globalizační procesy nás nutí k alterglobalizmu, nikoliv k útěku do nějaké autonomní dimenze života.
    November 24, 2012 v 16.35
    Pane Dolejši.
    Vy tedy nevěříte na komuny, uvnitř nichž by bylo soutěžení úplně zrušeno? Ano nebo ne?
    November 25, 2012 v 13.10
    Schovávat se před Čínou nikdo nemusí, pane Dolejši. Krátkodobost jejich produkčních výhod je zjevná, v konečném důsledku na ni doplatí, stejně jako na ni v současné době doplácejí USA. Kouzelný je váš výrok, že sociálno a ekonomika jsou spojené, neboť i sociálno i ekonomiku si lze vykládat na mnoho způsobů, takže zde jako komunista též můžete propagovat neoliberalismus. Nícméně růst ekonomiky nemusí nutně znamenat růst sociálna, v současné době je to spíše naopak. Vy jste pak ale v dalším textu potvrdil, že komunisté se až tak moc neliší od dnešních pánů. Steně jako oni vidíte Zemi jako kolbiště, kde lidé budou o něco soutěžit. Já bych soutěživosti vyhradil sport. Člověk se dál dostane tím, že bude spolupracovat, než bojovat.
    November 25, 2012 v 13.24
    ... OBJEKTIVNÍ GLOBALIZAČNÍ PROCESY ...
    Konečně Jiří Dolejš uhodil hřebík na hlavičku. Už bylo na čase!
    November 25, 2012 v 13.25
    Nechť jsou, ale proč ostatní úplně rušit ?
    Snad nejde o víru - tu nechám věřícím. Ale vezměme to věcně : nemám nic proti komunám, ale proti snaze přisuzovat jim universální funkci. Existence takových komun s jistou autonomií života je samozřejmě odedávna fakt, stejně tak jako mám za zřetelné, že takové komuny nejsou universálním strategickým řešením, které mohou nahradit historické zesvětovění civilizace.
    Je to jen jedna etáž (dimenze) našeho života - důležitá, ale vůbec ne izolovaná. A i v malých komunách i když tam je upozaděna tržní konkurence, samozřejmě nakonec dochází k určité soutěživosti. Socilogické reálie potvrzují že i v malých tlupách (rodech, obščinách...) se díky těmto vztahům formují určité hierarchické struktury..
    Pokud vadí v tomto antropologickém pohledu odkaz na Marxe, lze se jistě opřít i o jiné autority, vědecky pracující s fakty. Dokonce lze myslím v delším horizontu dokonce jít i nad rámec globálu - už K.Ciolkovskij říkal že země je naší kolébkou, ale že v kolébce nelze žít věčně. Takže etáž vesmírná pro naši praktickou existenci se nabízí rovněž.
    Říkejme tomu klidně vztah kompetetivní, pokud vadí slovo konkurenčníOna soutěživost je součást našeho sociálně biologického evolučního vybavení. A trh je jen jedno výzmané místo, kde se odehrává a bude odehrávat. - tak tomu dejme aspoň ty pravidla. Teď nemyslím nějaké byrokratické normy (viz tradice reálsocialistického soutěžení jako BSP, stachanovské hnutí, které měly suplovat přirozenější motivaci).
    November 25, 2012 v 13.35
    nejde o ideologické, ale filosofické zobecnění
    Pro pana Ševčíka - konsensus a konflikt (kooperace a konkurence) jsou jenom dvě stránky téže mince. NIKDY jednu z jich nemůžete trvale odstranit, byť byste měl sebe lepší úmysl.Tuhle pravdu nedávejte za vinu komunistům - jde o objektivní vlastnost světa )stjně jako je objektivní směr munidalizace našeho bytí) a jde jen o to jak s ní zacházet.
    Právě proto především zdůrazňuji konkurence s pravidly, protože jmenivotě TO je produkt civiizačního vývoje - nemusíte zmrtvit život do nějaké nomativní harmonie, která se dříve či později stane vězením a nemusíte žít ani v divoké džungli navzájem se požírajícícíh predátorů a obětí, džungle zcela bez pravidel.
    November 25, 2012 v 14.58
    Pane Dolejši, protože vy neznáte, nebo si nedovedete představit jinou alternativu, neznamená to, že to musíte vydávat za objektivní vlastnost světa. To, že to bylo jako neměnná skutečnost společností přijímáno, vůbec neznamená, že to je bezpodmínečně nutné pro rozvoj lidské společnosti a že to nejde jinak. Pokud se budeme pohybovat v převzatých šablonách, daleko se nedostaneme. Vaše vývody do nich spadají a vícemeně dokazují, že představa jiného, než stávající systému, je vám vzdálena. Nejste na levici sám. Levičáci by si ale především měli uvědomit, že i když pokus o komunismus ztroskotal, tak politika nenabízela jen dvě varianty. Když se levicoví politici snaží vylepšit tento systém, dokazují malou ideovou invenci, strach ze změny a prakticky tak přiznávají systému ojedinělost. Proč? Stejně tak je místě se ptát, proč my debatujeme o vylepšení kapitalismu, proč ztrácíme čas něčím, co je v mrtvolném rozkladu? Debaty by měly být o tom, co bude následovat. Špičky druhé strany vědí o konečnosti kapitalismu v současné podobě a už se na něj připravují. Postupné kroky jako nucené práce nezaměstnaných, likvidace sociálního státu, neskrývaná podpora nacismu atd. o tom svědčí. My se připravujeme na minulé války. A nebo, jako neoliberálové spoléhají na Volný trh, tak my zase spoléháme na Evoluci? Prostě že se to nějak vyvine? Jenže štěstí přeje připraveným. My to s takovou nebudeme.
    + Další komentáře