Ve Francii momentálně probíhá politická diskuze, v níž se odráží osud Evropy. Takové tvrzení se může zdát velmi odvážné, případně scestné, není divu, debata se zdá být přísně uzavřena do francouzského politického kontextu, ve skutečnosti ale téměř dokonale ilustruje traumata současné evropské společnosti.

Francie je často a dlouhodobě vysmívána pro svou „naivitu“ v oblasti sociálního zabezpečení a vnímání role státních institucí v životě člověka, občana, vůbec. Pojem důstojnost lidského života ve francouzském veřejném prostoru často zaznívá a ani v politice není ještě zcela opomíjen nebo vyprázdněn a zneužit. V jeho ideálních intencích je důstojný lidský život chápán jako imperativ, který není možné přepočítávat. Jinými slovy, není možné utilitaristicky obětovat štěstí jedné skupiny lidí s argumentem, že se tím zvýší štěstí celkové, život jedince je svrchovanou kategorií.

To, že tento názor je nazýván naivním, vypovídá mnohem více těch, kteří jej zastávají než o francouzských veřejných politikách. Tito zastánci jsou nositelé nové hegemonie. Dle Václava Bělohradského je dnešní doba charakteristická tím, že se lidský život stává pouhou biologickou kategorií. Klonovatelnou, agregovatelnou, prodejnou, nikoliv svrchovanou, absolutní hodnotou samou o sobě. Všichni ti, co by chtěli oponovat, jsou nazýváni naivními nebo obviňováni z toho, že touto kritikou jen zakrývají své osobní partikulární zájmy.

François Hollande a socialistická strana do značné míry založili prezidentskou kampaň na obnově lidské důstojnosti, na zrušení „politiky čísel“ v rozmanitých oblastech veřejné správy, na splácení veřejného dluhu skrz ekonomický růst, ne prostřednictvím škrtů postihujících nejchudší skupiny obyvatel v domnělém zájmu celku. Po vítězství socialistů na obou úrovních, jak parlamentní, tak prezidentské, však následovalo vlažné období oddychu. Nikoliv počátek masivních změn, tak jak bylo před volbami prezentováno; před volbami, jejichž výsledky naskytly prosazení takových změn nevídané možnosti.

V červenci 2012 koncern PSA (Peugeot — Citroën) oznámil, že ve Francii propustí asi deset tisíc zaměstnanců. Bez přehánění se dá říci, že toto oznámení způsobilo obrovský poprask. Bylo okamžitě spojeno s podobnými varováními ze strany jiných nadnárodních koncernů a s tím prezentovanou fatální ztrátou konkurenceschopnosti Francie. François Hollande reagoval velmi opatrně, jako by nepochopil, do jaké míry jsou podobné události symptomem mnohem hlubšího procesu.

Porozumění tomuto procesu je totiž komplikované. Zástupci podnikatelských subjektů tvrdí, že pracovní síla ve Francii je příliš drahá, že je nutno snížit odvody zdravotního a sociálního zabezpečení. Odbory oponují tím, že chyba je na straně managementu, který zanedbal inovace a zvolil nevhodnou strategii, jako příklad uvádí Německo, které s podobným sociálním systémem je ekonomicky úspěšné, protože tamní manažeři prý pochopili celou situaci lépe než jejich francouzští protějšci.

Pokud se bohatý člověk v Česku, Polsku nebo Maďarsku rozhodne koupit reprezentativní automobil, upřednostní Audi, Mercedes nebo BMW, nikoliv Renault, Citroën nebo Peugeot. Německé automobilky zacílily na vyšší třídu vozů, při jejichž výrobě nejlépe využijí svou pověst a know-how, francouzským automobilkám s jejich přetrvávajícím důrazem na vozy nižší a střední třídy zůstává posledním útočištěm francouzský trh, všude jinde jsou poráženi levnější a přitom stejně kvalitní konkurencí. Tato automobilová ilustrace je dle odborů přenositelná i do jiných oblastí francouzského průmyslu.