Ve Francii momentálně probíhá politická diskuze, v níž se odráží osud Evropy. Takové tvrzení se může zdát velmi odvážné, případně scestné, není divu, debata se zdá být přísně uzavřena do francouzského politického kontextu, ve skutečnosti ale téměř dokonale ilustruje traumata současné evropské společnosti.

Francie je často a dlouhodobě vysmívána pro svou „naivitu“ v oblasti sociálního zabezpečení a vnímání role státních institucí v životě člověka, občana, vůbec. Pojem důstojnost lidského života ve francouzském veřejném prostoru často zaznívá a ani v politice není ještě zcela opomíjen nebo vyprázdněn a zneužit. V jeho ideálních intencích je důstojný lidský život chápán jako imperativ, který není možné přepočítávat. Jinými slovy, není možné utilitaristicky obětovat štěstí jedné skupiny lidí s argumentem, že se tím zvýší štěstí celkové, život jedince je svrchovanou kategorií.

To, že tento názor je nazýván naivním, vypovídá mnohem více těch, kteří jej zastávají než o francouzských veřejných politikách. Tito zastánci jsou nositelé nové hegemonie. Dle Václava Bělohradského je dnešní doba charakteristická tím, že se lidský život stává pouhou biologickou kategorií. Klonovatelnou, agregovatelnou, prodejnou, nikoliv svrchovanou, absolutní hodnotou samou o sobě. Všichni ti, co by chtěli oponovat, jsou nazýváni naivními nebo obviňováni z toho, že touto kritikou jen zakrývají své osobní partikulární zájmy.

François Hollande a socialistická strana do značné míry založili prezidentskou kampaň na obnově lidské důstojnosti, na zrušení „politiky čísel“ v rozmanitých oblastech veřejné správy, na splácení veřejného dluhu skrz ekonomický růst, ne prostřednictvím škrtů postihujících nejchudší skupiny obyvatel v domnělém zájmu celku. Po vítězství socialistů na obou úrovních, jak parlamentní, tak prezidentské, však následovalo vlažné období oddychu. Nikoliv počátek masivních změn, tak jak bylo před volbami prezentováno; před volbami, jejichž výsledky naskytly prosazení takových změn nevídané možnosti.

V červenci 2012 koncern PSA (Peugeot — Citroën) oznámil, že ve Francii propustí asi deset tisíc zaměstnanců. Bez přehánění se dá říci, že toto oznámení způsobilo obrovský poprask. Bylo okamžitě spojeno s podobnými varováními ze strany jiných nadnárodních koncernů a s tím prezentovanou fatální ztrátou konkurenceschopnosti Francie. François Hollande reagoval velmi opatrně, jako by nepochopil, do jaké míry jsou podobné události symptomem mnohem hlubšího procesu.

Porozumění tomuto procesu je totiž komplikované. Zástupci podnikatelských subjektů tvrdí, že pracovní síla ve Francii je příliš drahá, že je nutno snížit odvody zdravotního a sociálního zabezpečení. Odbory oponují tím, že chyba je na straně managementu, který zanedbal inovace a zvolil nevhodnou strategii, jako příklad uvádí Německo, které s podobným sociálním systémem je ekonomicky úspěšné, protože tamní manažeři prý pochopili celou situaci lépe než jejich francouzští protějšci.

Pokud se bohatý člověk v Česku, Polsku nebo Maďarsku rozhodne koupit reprezentativní automobil, upřednostní Audi, Mercedes nebo BMW, nikoliv Renault, Citroën nebo Peugeot. Německé automobilky zacílily na vyšší třídu vozů, při jejichž výrobě nejlépe využijí svou pověst a know-how, francouzským automobilkám s jejich přetrvávajícím důrazem na vozy nižší a střední třídy zůstává posledním útočištěm francouzský trh, všude jinde jsou poráženi levnější a přitom stejně kvalitní konkurencí. Tato automobilová ilustrace je dle odborů přenositelná i do jiných oblastí francouzského průmyslu.

Třetím druhem odpovědi na situaci je zamyšlení se nad protekcionismem. Klasická ekonomie tvrdí, že z volného obchodu plynou výhody všem, protože každému je umožněno využít naplno své absolutně nebo relativně nejlevnější zdroje. Jenže když automobilka Ford otevře továrnu v Číně, je tato továrna naprosto stejně moderní, stejně kapitálově vybavená jako její továrna v Británii, nedochází k substituci drahého kapitálu za levnou pracovní sílu, nestane se to, že v Británii zůstanou stroje s pár dělníky — kapitálově náročná výroba, protože kapitál je zde relativně levnější - a v Číně bude výroba založena na pracovní síle s několika stroji. To není reálně možné, protože se kapitál přesune i s pracovní silou. Fakticky, tedy jediná věc, z které Ford profituje, je absence jakékoliv sociální sítě v Číně a z toho plynoucí možnost zaměstnat lidi velmi levně. Británie zůstane bez kapitálu a s nezaměstnaností, předpokládaný zisk pro všechny aktéry je diskutabilní.

Pátého listopadu 2012 byla po dlouhém očekávání předána francouzskému ministru průmyslu, tzv. zpráva o konkurenceschopnosti, ekonomický manuál vypracovaný na pokyn předsedy vlády týmem vedeným Louisem Gallois (od něj odvozené obvyklé pojmenování zprávy: le rapport Gallois). V něm tento napříč politickým spektrem uznávaný dlouholetý vysoký francouzský úředník rozpracoval svůj koncept šoku konkurenceschopnosti (le choc de compétitivité), kterým navrhuje řešit ekonomickou situaci Francie. Klíčovým opatřením je snížení odvodů do zdravotního a sociálního zabezpečení o 30 miliard EUR (1,5 % francouzského HDP) na jeden až dva roky. O dvacet miliard budou sníženy odvody zaměstnavatelů, o deset miliard odvody zaměstnanců. François Hollande a francouzská vláda se dle všeho hodlá touto zprávou řídit a až na výjimky (odmítnutí energetické alternativy v podobě břidlicového plynu) ji aplikovat. Co z toho vyplývá?

Francouzští socialisté rezignovali na změnu kurzu, ale strženi proudem se pokouší vcelku marně manévrovat. Podobné politiky samozřejmě nemohou v posledních letech překvapit, ale důraz termínu šok konkurenceschopnosti, kontext silné socialistické většiny, ona provizornost, které snad nemohou věřit ani tvůrci zprávy, vedou k rozjímání nad tím, jestli jsou jakékoliv alternativy vývoje skutečně naivní iluzí, nebo stále ještě relevantní možností.

Takové temné rozjímání se však netýká pouze západní Evropy. Česká republika má do této chvíle určitý náskok v podobě nízkých mezd, je stále ještě cílovou zemí mnoha relokalizací, jež právě vedou ke změnám v západní Evropě, ale za současných okolností je jen otázkou času, kdy se bude muset připojit ještě důrazněji k cestě po spirále vedoucí k rozpadu zbytků sociálních států v Evropě.