Ve Francii momentálně probíhá politická diskuze, v níž se odráží osud Evropy. Takové tvrzení se může zdát velmi odvážné, případně scestné, není divu, debata se zdá být přísně uzavřena do francouzského politického kontextu, ve skutečnosti ale téměř dokonale ilustruje traumata současné evropské společnosti.

Francie je často a dlouhodobě vysmívána pro svou „naivitu“ v oblasti sociálního zabezpečení a vnímání role státních institucí v životě člověka, občana, vůbec. Pojem důstojnost lidského života ve francouzském veřejném prostoru často zaznívá a ani v politice není ještě zcela opomíjen nebo vyprázdněn a zneužit. V jeho ideálních intencích je důstojný lidský život chápán jako imperativ, který není možné přepočítávat. Jinými slovy, není možné utilitaristicky obětovat štěstí jedné skupiny lidí s argumentem, že se tím zvýší štěstí celkové, život jedince je svrchovanou kategorií.

To, že tento názor je nazýván naivním, vypovídá mnohem více těch, kteří jej zastávají než o francouzských veřejných politikách. Tito zastánci jsou nositelé nové hegemonie. Dle Václava Bělohradského je dnešní doba charakteristická tím, že se lidský život stává pouhou biologickou kategorií. Klonovatelnou, agregovatelnou, prodejnou, nikoliv svrchovanou, absolutní hodnotou samou o sobě. Všichni ti, co by chtěli oponovat, jsou nazýváni naivními nebo obviňováni z toho, že touto kritikou jen zakrývají své osobní partikulární zájmy.