katolické církve od počátku (tj. od konce 19. století) hledá střední cestu mezi "bezbožným socialismem" a "bezbožným kapitalismem", u obou vidí jako hlavní vadu materialismus. Papežské encykliky zdůrazňují význam práce a důstojnost pracujících a podporují odbory - ty katolické. V tomto duchu působil i Karol Wojtyla. Ale de facto se katolická i hlavní protestantské církve s vládnoucí kapitalistickou a někdy i fašistickou mocí většinou nějak porovnaly. Dělnické hnutí nebylo apriori antiklerikální - např. v chartistickém hnutí hrály tzv. disidentské církve (v disentu od anglikánů) významnou roli. Ale suma sumárum v tom církve dělníky nechaly a v tom jedna z hlavních příčin moderního odklonu od náboženství.

Katolická církev měla dva a možná tři opravdu radikální (ke kořenům problémů jdoucí) papeže: Jana XXII. (v jeho odkazu pokračoval i Pavel VI.), Jana Pavla I (který za velmi podezřelých okolností zemřel po 33 dnech pontifikátu) a teď Františka. Na tak konzervativní instituci to není špatné skóre.

Pokud jde o podporu Sovětského svazu a dalších socialistických zemí hnutím v Latinské Americe, tak pokud vím v Nikaragui ta podpora přišla až po vítězné revoluci. Před tím i Kuba byla zdrženlivá. Povstalcům spíše pomáhala Kostarika kam se mohli uchýlit před pronásledováním. U Salvadoru nevím, ale určitě to nebylo nic masivního, na rozdíl od zasahování USA. Lidé v Latinské Americe nepotřebovali a ani dnes nepotřebují pro levicové postoje žádné poradce, mají sami dost silné levicové a demokratické tradice.

díky za vynikající příspěvek. Ten český konsenzus pozitivního hodnocení Kurdů je pozoruhodný a vlastně povzbudivý. Napadá mě srovnání s antifašistickou aliancí za Druhé světové války, kdy se nakonec spojenectví do té doby nesmiřitelných nepřátel také definovalo společným odporem ke zjevně destruktivnímu a nehumánnímu systému, jak ho dnes reprezentuje Daeš. Spojenci tehdy udělali i další kroky k stabilnějšímu uspořádání poválečného světa - Jaltskou a Postupimskou konferencí, vytvořením Organizace spojených národů, brettonwoodským systémem a zásadní sociální politikou. Nejsem si jist, jestli dnes máme v Evropě a Americe dostatek podobně prozíravých politiků.

Podle MMF a Světové banky se důsledku pádu cen komodit zvýší dluhová služba pro zadlužené chudé země na 10.8 % vládních příjmu ve srovnání s 6,1 % před třemi lety. Nižší vládní příjmy a vyšší splátky dluhů se tak zvýší o 61 miliard dolarů oproti očekávání před třemi lety. To je o 13 miliard dolarů víc, než tyto země dostávají jako rozvojovou pomoc. Podrobnosti:
http://www.theguardian.com/business/2016/apr/10/poorer-countries-commodity-slump-stronger-dollar-debt-payments

http://jubileedebt.org.uk/press-release/collapse-in-commodity-prices-leads-to-61-billion-funding-gap-for-impoverished-countries

nedá najít poněkud věcnější a diferencovanější pohled na roli současné Číny. V tomto sloupku je zmíněna alespoň kultura, ale stravitelná jen po překonání nechuti z okolností provázejících návštěvu čínského prezidenta. O těch bylo napsáno dost, takže to nebudu rozmnožovat, jen by možná stálo za to porovnat to s přijímáním jiných potentátů u nás a čínského prezidenta jinde. K reakci mě ale přiměla následující věta:
"to už je přece vlastnost expanzivních států, že si kupují pozice a vliv bez ohledu na situaci vlastního lidu"

Tvrzení, že vedení čínského státu, které má jistě velmi daleko do ideálu, nemá ohled na situaci vlastního lidu, je poněkud troufalé. Zejména díky úsilí Číny se podařilo celosvětově dosáhnout prvního z Rozvojových cílů tisíciletí (snížení extrémní chudoby na polovinu mezi lety 2000 - 2015). V Číně se jednalo se o více než 400 milionů lidí. Těžké a často kruté pracovní podmínky bleskové čínské industrializace jsou známé, ale strategie zvyšování domácí poptávky, kterou Čína uplatňuje od vypuknutí ekonomické krize v roce 2008, vede mimo jiné i k tomu, že příjmy pracovnic a pracovníků v textilním průmyslu jsou už v některých případech vyšší, než ve stejném oboru v zemích východní Evropy. I přes veškerou nesrovnatelnost se situací Západu: Čína pokračuje v růstu, který má pozitivní dopad na životní situaci obrovského množství lidí, zatímco v naší části světa je trend spíše opačný. Také v oblasti životního prostředí, zejména obnovitelných energii, je Čína mimořádně aktivní a úspěšná - a z toho je i globální prospěch. Tyto skutečnosti nepopírají nedemokratický charakter vládnutí a dramatické dopady kapitalistického výrobního způsobu, ale pominout pozitivní rysy a potenciál u tak významné země je nemoudré.

Pro pana Nusharta: určitě jsem nekomentoval spoustu informací v této dlouhé debatě. Visící mapa nebo co prý si vykládali Putin s Bushem je jedna věc a anexe je druhá věc. V Maďarsku lze vidět spoustu map z doby Velkého Maďarska a zatím to nevypadá, že by chtěli anektovat Horní Zemi nebo Zakarpatskou Ukrajinu, i když úplně vyloučit to jistě nejde. Rusko nepochybně využilo ke spornému a riskantnímu připojení Krymu situaci, která vznikla převratem na Ukrajině, protože ten jí poskytl závažné důvody, ale těžko by to udělali za jiných okolností. Druhá věc je, že obyvatelé Krymu dlouhodobě usilovali o autonomii, které se jim nedostalo a nepochybně většinově vyjadřuje připojení k Rusku jejich současnou vůli. Řekl teď i bývalý prezident Carter při návštěvě Moskvy. Další zajímavou novinkou je, že při projednávání o vydání oligarchy Firtaše z Rakouska do USA, vychází u soudu najevo, jakým nevybíravým způsobem se paní Nulandová vměšovala do vnitřních záležitostí Ukrajiny. Asi se spoustu věci ještě časem dozvíme, moc hezké asi nebudou, tak aspoň, že zabíjení je teď jen sporadické.