Zvláštní vztah Čechů ke Kurdům: když je miluješ, není co řešit
Fatima RahimiBojovníkům proti Dáeš se dostává obdivu napříč českým politickým spektrem. Fatima Rahimi mluvila s osobnostmi, které Kurdy podporují navzdory některým svým východiskům. Každý si na nich najde to své, současná obliba ale může být vrtkavá.
Ještě před pár lety byli Kurdové v České republice okrajovým tématem. Nemluvilo se o nich, mnozí o existenci až čtyřicetimilionového národa dokonce ani nevěděli. Situace se změnila se vznikem samozvaného Islámského státu (Dáeš). Právě Kurdové jsou totiž považováni za jeho nejvýraznější protivníky.
O Kurdech se mluví jako o nejpočetnějším národě bez vlastního suverénního státu. Nazývat tuto rozmanitou skupinu národem je však podle některých odborníků problematické.
Kurdové žijí na území pěti států na Středním východě — většinovou populaci tvoří pouze v autonomní oblasti iráckého Kurdistánu a syrské Rojavy. Jsou významnou menšinou v sousedních zemích, v Turecku a v Íránu, kde kurdská nacionalistická hnutí i nadále usilují o větší autonomii a kulturní práva.
Významné kurdské diaspory se ovšem vyskytují i ve velkých evropských městech, zejména v Istanbulu. Početná diaspora se vyvinula také v západních zemích, především v Německu. Většina Kurdů jsou tradičně sunnitští muslimové, a to i v zemích s šíitskou převahou, jako je například Írán. Kulturně se řadí mezi íránské národy a jednotlivé dialekty se podobají perštině.
Mluvíme-li v České republice o Kurdech, často tak činíme bez ohledu na jazykové, kulturní i politické rozdíly mezi jednotlivými skupinami. Kurdy stylizujeme do role bojovníků proti Dáeš, u nichž si pak každý může najít „tu svou“ další přidanou hodnotu.
Kurdové si Prahu jako sídlo svého oficiálního evropského zastoupení nevybrali náhodou. Takřka se zdá, že vlídný vztah ke Kurdům je jednou z mála věcí, na kterých se všichni Češi shodnou. A to i přes všemožné výtky, které by k nim z různých ideologických pozic mohli zaujmout.
Jan Májíček: Že to jsou nacionalisté? Nevadí
S předním českým levicovým politickým aktivistou Janem Májíčkem jsme se potkali v klidné kavárně nedaleko centra Prahy. Zajímalo mě samo sebou, jak smýšlí o Kurdech a jejich emancipačním boji. Donedávna neznámý region Rojavy totiž přitahuje nejednoho evropského levicového intelektuála i svým zřízením založeným na socialismu zdola.
Májíček vysvětluje, že pro levici je právo na sebeurčení jedním z klíčových požadavků. „Měli bychom podporovat tu progresivnější část politického života, a to z jednoduchého důvodu, že představa rovnosti a spravedlnosti, kterou levice sdílí, je univerzalistická. Když bude na světě existovat místo, kde tato spravedlnost nebude, tak samozřejmě sabotuje celý projekt levice,“ objasňuje své teoretické východisko. Opakuje pořekadlo: „Dokud bude byť jen jediný člověk utlačovaný, nikdo z nás nemůže být svobodný.“
Sám Májíček netuší, proč si Kurdové pro svoje zastoupení v Evropě zvolili právě Českou republiku. Podle něj však pro nás takové rozhodnutí představuje možnost bližšího kontaktu se světem, protože pro velkou část Evropy, zejména té střední, Kurdové dlouhá léta neexistovali. Kurdský konflikt je jeden z mnoha, o nichž se v České republice příliš nemluví. Na rozdíl třeba od Francie, kde se kurdská otázka více diskutuje, zejména na levici.
Pod vlivem Západu se v českých zemích na levici etablovala otázka Palestiny, v opačném politickém táboře rezonuje nezávislost Tibetu, později se začala řešit například emancipace Baskicka. Kurdy jsme ale stále opomíjeli. „Není to vůbec okrajová záležitost, Kurdové jsou početný národ obývající území pěti států,“ připomíná Májíček a pokračuje: „Právě proto si myslím, že už nyní by měli být Kurdové součásti mezinárodního rozhovoru, kde by se řešila budoucnost tohoto regionu.“
Zdá se, že pro tuto snahu nebylo lepší příležitosti, než je tomu nyní — Kurdy skloňujeme často a v příznivém světle. Již teď si mnoho lidí pokládá otázku, jak se svět postaví k jejich dlouho potlačovanému právu na vlastní stát, až bude Dáeš poražen.
„Měla by Česká republika podporovat Kurdy? A jestli ano, jak?“ ptám se proto Jana Májíčka. Odpovídá mi bleskově: „Neměla by podporovat Turecko v jeho současné politice vůči nim.“ Příkladem je podle něho smlouva mezi Evropskou unii a Tureckem v rámci takzvané uprchlické krize. „My platíme někoho, kdo za nás dělá špinavou práci. Popíráme tak princip rovnosti a solidarity, a to bychom rozhodně dělat neměli.“
Česká republika by podle něj měla proti těmto praktikám aktivněji vystupovat — měla by se ohradit proti potlačování práv Kurdů, ale i proti perzekucím novinářů a měla by zvážit, zda s Kurdy nevést nějaký strategičtější dialog. „Je to trochu paradox mít Turecko jako člena NATO a zároveň vyzbrojovat Kurdy,“ uzavírá.
Musím se zeptat: „A nevadí vám, že jsou Kurdové nacionalisté?“ Ptám se schválně na věc, se kterou by mohl mít levicový aktivista problém. Majíček si ale ví rady. Pokládá kurdský nacionalismus za první krok politické emancipace.
Aby se vůbec mohl sociální status lidí změnit, potřebují instituce, v rámci nichž mohou svůj národ sami spravovat. Společenské podmínky se nepromění, pokud o jejich situaci rozhoduje někdo jiný zvnějšku. Májíček zakládá svá tvrzení na takzvaném progresivním nacionalismu usilujícím o sebeurčení. Ten je odlišný od současné podoby evropského nacionalismu, který je postavený na snaze udržet kulturně etnickou homogenitu. Jakým směrem se bude kurdský nacionalismus ubírat v následujících letech, je však otázkou.
Marek Černoch: Že to jsou muslimové? Nevadí
Experiment v Rožavě, jak Islámskému státu na dostřel označují novinářky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová zdejší dění, nebo sociálně demokratická revoluce, jak ho pojmenovala v jednom projevu velitelka YPJ, je totiž asi nejzajímavější změnou ve světovém dění. Obzvláště pokud by zafungoval efekt sněhové koule a podařilo se vytvořit na základě společného boje v rámci SDF oboustranně fungující alianci mezi Kurdy a syrskými Araby.
Ministr Zaorálek, jak mravenčí prací profesioáně odhalila Fatima Rahimiová, je tak „státně“ opatrný, že nám v tom nepomůže. Nepomůže ani Sobotkova vláda (Chovanec, Babiš a lidovci), kterou spojuje populizmus, nacionalizmus a xenofobie.
Fatima Rahimi se mýlí, když píše, že vlídný vztah ke Kurdům je jednou z mála věcí, na kterých se všichni Češi shodnou. Je ale dobře, že se všichni Češi ani shodnout na něčem nemohou, i když je špatně, že většina z nich v poledních letech onemocněla xenofobií různého stupně a intenzity více než lidé v Německu, ve Francii a dokonce i v Polsku či v Rusku.
Kurdové jsou národ/lid ve stavu zrodu -- otázka po subjektivní dispozici všech potenciálních příslušníků příštího kurdského politického národa k tomu být takovým národem je absurdní -- smysl dává otázka, zde existuje jiné uspořádání, které by Kurdové mohli přijmout s přesvědčením, že v něm budou utlačování méně než ve svém státu a zda se nabízí jiné uspořádání, ve kterém by si jako občané mohli s druhými důvěryhodně uznávat rovnost v právech a důstojnosti, tedy žít ve svobodném ústavním státě. Mohu skepticky očekávat lyotardovské, totiž mladý národ, který statečně bojuje za svobodu a a který po vítězství vytvoří stát nově reprodukující starý útlak -- ale ono to asi není na cestě ke svobodě kudy obejít.