Žižek v kurdském opojení
Marek ČejkaOdborník na blízký východ Marek Čejka polemizuje se Slavojem Žižkem v otázce Kurdů. Žižek si jejich hnutí idealizuje a přehlíží jejich vnitřní členitosti a rozpory.
Slavoj Žižek v nedávno otištěném textu „Potřebujeme se začít bavit o Turecku“ obviňuje mocnosti, hlavně pak Turecko, že jejich boj proti Islámskému státu je pouhým fetišem, za který zakrývají boj proti svým hlavním nepřátelům. Pokud sledujeme praktické aktivity — tedy hlavně bombardování — ze strany Turecka, Ruska i řady dalších zaangažovaných aktérů ohánějících se bojem proti ISIS, lze s Žižkem v této tezi opravdu souhlasit.
Islámský stát je jakousi záminkou, podobně jako byl svého času Bushův „boj proti teroru“ či „hledání Usámy bin Ládina“. Za ty bylo možné skrýt opravdu vše — od bezpráví Guantánama a věznic, které zplodily postavy jako Al-Bagdádí, až po americkou podporu středoasijských diktátorů.
Žižkův závěr ale není konzistentní se zbytkem jeho textu: Turecko, na které má v článku především spadeno, nedávno nesestřelilo ruský letoun útočící na pozice ISIS, jak zmiňuje, nýbrž letadlo, které si vyřizovalo účty právě s Tureckem a jeho chráněnci — syrskými Turkmeny. Není novinkou, že Rusku nejde v první řadě o zničení ISIS, ale o ochranu Asadova režimu.
V textu však najdeme i další sporné věci. Žižkovým koněm v současném syrsko-iráckém konfliktu jsou beze všech pochyb Kurdové, jež považuje za sobě blízké i ideově.
Souhlasím s tím, že idealizovat si Kurdy by byla chyba. Zejména v irácké samosprávě se začínají objevovat typické znaky naší civilizace, politikaření. Prezident Barzání je svými oponenty podezříván, že by si z Kurdistánu chtěl udělat rodinný podnik. Nevím, jestli rodina Ergodanova obchoduje s Deašem, ale není tajemstvím, že obchoduje s rodinou Barzání. A že Barzání, jehož mandát již vypršel, nejen že nemá rád PKK či YPG, ale znepřátelil si i ostatní frakce v iráckém Kurdistánu. Komplikovat se začíná i situace v Turecku, kde hrozí občanská válka. A nejsem si jist, zda pod oheň nepřikládá spíše Ergodan než PKK.
Hlídat pouze hranice vlastní oblasti by podle mne byla chyba. Strategie syrské YPG na vytváření vojenské a politické koalice ohrožených menšin včetně sunnitských Arabů je správná, a asi v této chvíli i jedině možná. Jestli má někdy ještě existovat sekulární a demokratická Sýrie, není jiná cesta než být i Syřanem a pomoci svým spojencům. V Iráku je podobný problém, zamýšlená koalice mezi Kurdy, Turkmeny a sunnitskými Araby by mohla situaci zjednodušit a uklidnit, jen se nesmí odehrávat pod taktovkou Ergodana. Kurdové asi nečtou články Pavla Barši, ale věřím, že pochopili fakt, že pokud nebude řešení fungovat bez Kurdů, ze stejných důvodů se neobejde bez sunnitů. A pochopitelně i bez šíitů a alávitů, ať už s Bašárem či bez něho. Pouhé zničení Deaš nic nevyřeší. Strategie YPG jde právě proti zásadě rozděl a panuj, což by ale pochopitelně mohlo někomu křížit zájmy.
YPG vsadila na propagaci evropského střihu včetně hudebních klipů. Docela chápu, že není jednoduché odolat kouzlu černovlasých bojovnic. Koneckonců v oblasti teorie hlásají sociální či přímo sociálně demokratickou revoluci a jejich hlavní zbraní proti Daeš a islamismu má být emancipace žen. Jaké bližší spojence bychom v tom regionu chtěli hledat, tedy pokud sami věříme v zásady, které hlásáme. Obávám se spíše, aby Kurdové nakonec nedoplatili na to, že si idealizují nás.
Souhlasím s tím, že Blízký Východ je gordický uzel. Věřím však, že Kurdové svou roli hráče zvládnou. Nakonec je to i v našem zájmu.