S Koránem proti Hitlerovi a za svobodu Evropy — úvodní část
Marek ČejkaPolitolog Marek Čejka nabídl DR k publikaci sérii tří textů o osudech Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek. Zde její první — úvodní — část.
Před více než deseti lety jsem ve Francii navštívil verdunské bojiště. Kromě zdejších stále patrných kontur měsíční krajiny, na které ještě sto let po velké válce je zakázáno z bezpečnostních důvodů hospodařit, rozbombardovaných obřích pevností a zbytků zákopů (ze kterých na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků), mě zaujaly také zdejší vojenské hřbitovy. Na většině z nich byly obvykle prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, však byl i jiný hřbitov: Jeho náhrobky byly popsány arabsky a jen kousek od něj též pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině.
O válečných osudech arabských, židovských a nejrůznějších koloniálních vojáků jsem tehdy ještě příliš nevěděl, podobně jako o skutečnosti, že často bojovali společně — a dobrovolně — za zájmy velmocí, které však zájmy jejich (důstojnost, sebeurčení, svoboda, samostatnost atd.) reflektovaly jen neochotně, případně vůbec.
Navíc se řada vojáků z etnických menšin či kolonií, bojujících v britské či francouzské uniformě hlavně během druhé světové války, dostala později i do problémů s vlastními nacionalisty. Ostatně se zde trochu nabízí analogie s osudem českých vojáků C. a K. armády, kteří za války nedezertovali k legiím a přes veliké ztráty a statečnost byli za první republiky víceméně odsouzení k zapomnění.
Židovským vojákům za veliké války jsem se již věnoval v jiném článku. V tomto textu se zaměřím hlavně na osud muslimů a Arabů v průběhu světových válek, a to hlavně ze dvou důvodů:
Jednak proto, že osud arabských a muslimských vojáků za první světové války je u nás prakticky neznámé téma. Ostatně celá první světová válka je v našich zeměpisných šířkách tak trochu překryta tou druhou a řada důležitých souvislostí upadla v zapomnění. A jednak proto, že osud arabských a muslimských vojáků za druhé světové války je často disproporčně prezentován v podstatě jako kolaborace s nacisty. To přitom není jen obraz podporovaný dnešními kolektivními stigmatizátory islámu, ale i důsledek skutečnosti, že toto téma je obecně jen velmi málo zpracováno.
Když si například zadáte doo Googlu heslo „islam WW2“, hemží se vyhledané odkazy na setkání muftího Al-Husajního s Hitlerem a obrázky bosenských muslimských esesáků. Ano, muftí, chorvatsko-bosenská divize SS i některé menší jednotky složené z muslimů, skutečně páchaly válečné zločiny po boku nacistů, avšak ve stejné době výrazně větší počet muslimů bojoval na straně Spojenců.
V případě obou světových válek se muslimové a Arabové (není každý Arab muslim) mohli setkat jako protivníci. V první válce to byli muslimové a Arabové na straně Dohody (hlavně indo-pákistánští v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské) proti muslimům osmanským (což byli jak Turci, tak i část Arabů) či rakouským (Bosňáci).
Za druhé světové války to byli opět indo-pákistánští muslimové v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské na straně Spojenců proti několika menším muslimským jednotkám na různých frontách. V případě Spojenců šlo o statisíce muslimů (například v roce 1944 představovali muslimové přibližně 300 tisíc z celkových 500 tisíc vojáků v armádě Svobodné Francie. Jednalo se o Maročany, Alžířany, Senegalce, obyvatele Čadu a dalších francouzských dominií.
Oproti tomu nejznámější muslimská (oficiálně chorvatská) jednotka bojující po boku nacistů — 13. horská SS divize Handžar — měla v době největší síly 17 tisíc mužů.
V době druhé světové války vytvořili obyvatelé Indie a dnešního Pákistánu po boku Británie největší dobrovolnickou armádu v dějinách světa o síle až dva a půl miliónu mužů. V této armádě bojovalo proti silám Osy přibližně 30 procent muslimů. Pokud tedy sečteme, máme zde přinejmenším jeden milión muslimů bojujících během druhé světové války na straně Spojenců — oproti několika desítkám tisíc muslimů bojujících v jednotkách na straně nacistického Německa.
Velká část Evropanů — a Čechů zvláště — vnímá dnes takřka vše přicházející z Blízkého východu, islámského či arabského světa jako potenciální nebezpečí a „neslučitelné s evropskými hodnotami“. V některých případech je to skutečně pravda, ale rozhodně ani zde neplatí kolektivní vina. Důkazem jsou i některé kapitoly moderní historie evropských i neevropských muslimů a jsem přesvědčen, že do ní patří i ta, o které právě píši. Ukazuje, že řada muslimů „evropské hodnoty“ nejen že respektovala, ale dokonce za ně položila život.
Další díl série bude věnován muslimským vojákům — hlavně ze států Dohody — během první světové války, třetí částí bude text o druhé světové válce.
Za druhé světové války na straně Osy - konkrétně Japonska - bojovala také - hindustické-muslimská Indická národní armáda vedená jedním z nejlevicovějších aktivistů Indického národního kongresu (tedy indické verze různých "front národního osvobození" v třetím světě zehdejší doby) Subhasčandrou Bosé ...
Bosé zemřel pak při havárii v roce 1945 a snaha v Indii už končících Britů po válce odsoudit důstojníky projaponské Indické národní armády jako zrádce nenašlo v Indii směřující k nezávislosti žádné pochopení - pokud vím ještě před odchodem Britů z Indie proběhl sice soud, ale všichni významní důstojníci byli osvobození ...
Jsem zvědav, jak se s tím vypořádá příští díl.