Původně jsem pokládal olomouckou „aféru s plakátkem“ za jednu z tisíce, které se dnes ve střední Evropě dějí. Je snad zásluhou Britských listů, že nevyšuměla, i když si nejsem vůbec jist, zda je to tak správně — pokoušet se vybudit radikální demokraty k životu má málokdy úspěch, oni se nerodí přes noc a žádají kultivaci. Jistě, naiva by čekal principiálně humanistický postoj i od liberálů, komunistů atp.

Vyjádření rektora Uiverzity Palackého mě však velmi vyděsilo — zvlášť po jeho předchozích rozumných prohlášeních. volá po policejním vyšetřování občanskoprávního sporu a žádá omluvu.

S principiálním přístupem by tu nezbývalo místo na výzvu k omluvným tanečkům. Ta je o to děsivější, že evidentně má být jen ústupkem xenofobně laděné části veřejnosti. Ale co, doba si žádá své: procedura nad obsah. Kde jsou ty doby, kdy univerzita zajišťovala právní ochranu.

Děsivý je ale i etnocentrický postoj čišící z evidentně vynuceného doznání, o němž pochybuji, že jej sepsal sám zahraniční student: „Miliony vojáků zaplatily svými životy za to, abychom se z těchto hodnot mohli dnes v celé Evropě těšit.“ Zde jde zřejmě o druhou světovou válku a privilegia Evropy. Též Evropy, která pohřbila své muže a ženy ve válce, kterou vyvolala.

Sebestředná hloupost dosahuje v českých zemích dokonce takové úrovně, že je k uvedeným větám třeba připsat: „Islám přísně zakazuje vraždu a agresi.“ To vše se snad může zdát pragmaticky pomoci, ovšem reálně se tak jen ukazuje defenzíva, ba sebepochybování těch, kteří tvrdí, že „klidně pozvou uprchlíky“.

(Ponechme stranou násilné propojení zahraničních studentů s uprchlíky bojujícími o holý život, a s terorismem, který páchá a vytváří především euroatlantický neokolonialismus, resp. jím vydržované tyranie.)

Časy se mění?

Volání po solidárním vystoupení z řad studentů, resp. jeho absence ukazuje na hodnotový stav studenstva (a zvláštní pasivitu, jež v Olomouci dominuje, občas spojenou i s podlézavostí).

Ale žádat po studentech v českých zemích, generaci, která dědí hořké plody „revolucionářů“, jichž většina pokračuje v devastaci středoevropské kultury a životů svým primitivním ekonomismem a sebezahleděností, aby se angažovali, je sice pochopitelné, ale přinejmenším předčasné. Ovšem bude na nich, tedy na nás, vybojovat kulturní a humánní společnost, která nedopustí desetitisíce lidí bez domova, hladovějící, utýrané dluhy, migranty v koncentracích atd.

Pokud je ovšem vůbec představa solidarity zanesena pseudoindividualismem, uplatňovaným v tom, co se dává (a co dotyčného ani nenapadne, aby to měnil vzhledem k jistým touhám a ideálům), těžko očekávat demokratickou reakci.

Společnosti, která postrádá významy, které by ji stimulovaly v jejích aktivitách, akutně hrozí rozpad. Tvůrcem významů je, nebo bývala kultura, a tak se táži: kde jsou akademici, herci, spisovatelé, lékaři? Proč nevystoupí na obranu svobody a humanity?

Český rasismus a xenofobie obsazují uvolněné místo významu, který schází. Rasismus a xenofobie žádný pozitivní význam nemají. Jsou jen přitakáním ne-lidskému, padáním do propasti s přesvědčením, že záchrana spočívá v tom, cestou symbolicky či fyzicky shodit (vytěsnit) ještě někoho jiného.

Chci tím říct, že důvody rasismu a xenofobie jsou dál než v našich vlastních ulitách a mediálních žumpách. Čest světlým výjimkám.

Jde tu o naprostou absenci hodnot, rozvrat životních projektů, které vezou své životy na káře do krematoria a radují se, jak to rychle jede, o instituce proměněné v techniku jednorozměrné, vykastrované ekonomicistní logiky, jíž obstarávají ideologové a gladiátoři v aréně — totiž právě i ti nekulturní činitelé: akademici, novináři, spisovatelé, herci, umělci, odboráři...

Jak vidíte, nezmiňuji establišment, od těch nic nečekám. Oligarchie se už jenom řehtá, protože jí létat ve hvězdách začalo nudit. Bez radikální transformace politického a ekonomického systému se mnoho nezmění. Význam se nenajde. Musí existovat snaha o něj, úsilí. Až bude mnoho usilovných, třeba se rozbřeskne a bude jinak. Třeba líp.

Ovšem současná „kultura“ v Česku, počínaje trávením tzv. „volného času“, přes aktéry této kultury, na lepší časy neblýská. Najdeme některé „udržovače“ zbytků kultury v okrajových médiích, v poezii, v aktivismu.

A snad i některé „akcelerátory“, ostrůvky jakés takés (svobodné) kultury, jakou tvoří třeba některé squaty, autonomní centra. Nic z toho ovšem nevěští lepší zítřky, nový význam doby, něco společného.

Kultura dohledu a trestu

Jejich sílu, jak by se snad někomu mohlo zdát, neukazuje ani, jakému zájmu represe buržoazního státu se těší některé z těchto aktivit. Monstrfízlakce, při které bylo svezeno z Čech a z Moravy jedenáct lidí (z nichž přinejmenším většina zcela nevinných a navíc na základě lživých, vykonstruovaných obvinění) za doprovodu stovek policistů na Bartolomějskou, ukázala v celé kráse absurditu a latentní útlak, jako hlavní významy „oslavované“ kapitalistické společnosti, ale rozhodně ne naději.

Místo pozitivního významu nás spíš čeká boj o to, aby každý jedinec, nebo aspoň cizinec, měl po ruce jednoho policistu. V civilu či v mundúru, to je jedno.

Vrátíme-li se do Olomouce, kde jsme začali, není to nic tak nového. Za 5 minut (!) vás ve středu města minou 3-4 policejní auta. (Pokládám je za největší místní znečišťovatele.) Takže jestli jich bude teď o deset víc, v tom davu se to ani nepozná. A mimochodem: olomoučtí policisté ještě před časem, jak mi sdělili, pokládali za nejobtížnější sociální skupinu… studenty.

Možná se to už změnilo. Nyní jsou to zřejmě muslimové. Pomáhat a chránit — před sebou samými, samozřejmě. Terorista, student, ekolog nebo muslim, všichni jsou stejní. Asi proto posiluje „sociálně-demokratická“ vláda pravomoci BIS a navyšuje její rozpočet a hledá nové agenty...

Člověka by pak ti „praví“ liberálové málem přesvědčili o zbytečnosti institucí. Ale žádný „Útvar pro odhalování“ ani „Ústav pro režim“ tu nejsou pro srandu.

Dokud budou za bezpečnost myšlenek, prostoru a nadějí ručit Ústavy a dokud bude kulturní a politický rozhled tvořit televizní ansámbl s hercem Zemanem, prezidentkou Bartošovou in memoriam a loutkovodičem Babišem bojujícím proti temným silám vietnamského konopného bossa, muslimského strašidla, pozlaceného Cikána a sápajícího se Řeka (snad na břeh, kdoví, nedejbože, aby s sebou tahal somálskou holku! Ještě pak zčernáme!), do té doby zůstane smyslem života smrt překřtěná na: Dělat!

Tento úpadkový stav jistě nezlomí čekání na vyvracení, falsifikaci daných přesvědčení: na to lidé — a právě v této kultuře — příliš málo spoléhají na vlastní úsudek a zkušenost a nechávají hodnoty a vize recyklovat a tak vyprazdňovat, protože to je to oč tu běží!

Ale za touto mrtvolnou nicotou leží neznámý prostor, do něhož budeme muset dřív, ale obávám se, že později, vkročit, najít svůj význam — jako společnost i jako jednotlivci.

Češi a tak dál, čeká nás Nové a — Jiné!

Autor je studentem Univerzity Palackého v Olomouci