„Jen od pátku evropské lodě zachránily asi 5000 běženců, nejméně sedmnáct lidí ve vlnách zahynulo,“ píše se v úvodním článku včerejšího Práva. Text dále konstatuje, že lodě evropských států, které se k operacím ve Středomoří připojily tento týden, už zachránily stovky životů. Že další nárůst uprchlické vlny lze očekávat v létě. A že Evropská unie pořád neví, co si s přicházejícími uprchlíky počít. Zatím platí jen to, že ty zachráněné vysazuje v různých italských přístavech.

Text pod titulkem Na Evropu se valí vlna migrace popisuje jen jeden ze směrů, ze kterých do Evropské unie lidé přicházejí. Nepíše se tu o východní Evropě, ani Albáncích, kteří přecházejí přes srbsko-maďarskou hranici ve Vojvodině. Článek nešíří strach. I ilustrační fotografie zobrazuje dobře padesátku lidí, kteří se usmívají.

Kam s uprchlíky, kteří v Evropě jsou, je samozřejmě otázka politická. Proto je škoda, že v článku nevystupuje ani jeden politik. Slovo mají úředníci z agentury Frontex a španělská odbornice na otázky ilegální migrace.

České stanovisko jsme si nedávno v Právu mohli přečíst v článku Tomáše Prouzy, člověka, který je na Úřadu vlády coby úředníky za evropskou agendu odpovědný. Stručně shrnuto: dobrovolnosti se meze nekladou, povinnost přijímat uprchlíky odmítáme.

Debata by ale neměla skončit tady. Uprchlíci jsou totiž výzva pro naši domácí debatu o našich domácích strukturách. Když totiž vyloučíme antiislamismus, rasismus a xenofobii, pak mezi argumenty proti přijímání uprchlíků slyšíme více obavy o svou vlastní budoucnost.

Můžeme slyšet, že uprchlíci jsou bez práce nyní a budou i tady u nás; budou nám brát práci; nemá cenu, aby z chudoby přicházeli do chudoby; když sem přijdou, budeme jim muset něco dávat.

Takto formulované obavy ovšem uprchlíky nepotřebují a budou naopak fungovat i v případě, kdyby už nikdy žádný cizinec hranice České republiky nepřekročil. Hovoří o nezaměstnanosti, frustraci z života bez perspektivy, o neochotě starat se o druhé, když se nikdo nestará o mě.

Vysvětlit takový postoj můžeme exekutory a lichváři, neschopností řady domácností i jen minimálně spořit, převahou politiků, kteří jsou kdykoli ochotni hovořit o represi, ale nenechají člověka v problémech, aby si vydechl a odrazil se k novému životu.

Přijmout uprchlíky znamená dát jim perspektivu života — naučit je jazyk, nabídnout byt, hledat s nimi práci. V opačném případě totiž skončí v exekuci, na ulici nebo v ghettu. Což ovšem dobře známe ze života, který tu sami vedeme už dnes.

Politické rozhodnutí, které potřebujeme, není, zda a kolik uprchlíků chceme přijmout. Otázka je, zda už jsme připraveni budovat soudržnou společnost, nebo zda si pořád ještě chceme nalhávat, že každý člověk — našinec nebo uprchlík — se má o sebe postarat sám.