Bakelitové hrdinství antikomunismu
Petr BittnerV Bruselu se objevila instalace sousoší české umělecké skupiny Pode Bal, která ztvárňuje smrt Hartmuta Tautze na rakouských hranicích roku 1986. Místo aby odkazovalo k současné situaci uprchíků, slouží jako antikomunistická propaganda.
„Výjevu se smrtí Tautze přihlížejí zvířátka, která mají tváře Karla Marxe, Vladimira Putina či populárního levicového filozofa Slavoje Žižeka. Zem, na níž mladé Tautzovo tělo spočívá, provrtávají červi s tváří Noama Chomského, další osobnosti s velkou popularitou, jehož levicové smýšlení ale autoři sochy také vnímají jako nebezpečné pro budoucnost,“ zní popis sousoší z dílny uměleckého dua Pode Bal, které v Bruselu „zdobí“ prostory před Evropským parlamentem.
Osobnosti Slavoje Žižka a Noama Chomského mají tedy být v bruselské instalaci propojeny s tragickou smrtí chlapce prchajícího roku 1986 přes rakouské hranice. Nesmyslný výklad myšlenkového světa soudobých intelektuálů napovídá, že sousoší ve skutečnosti není pomníkem univerzální hodnoty lidských práv, ale spíš univerzální blbosti antikomunismu.
Slavoj Žižek považuje stalinismus za nejhorší etickou katastrofu v dějinách. V osmdesátých letech zosobňoval určitou formu disentu a po převratu dokonce kandidoval na prezidenta. Noam Chomsky je akademický anarchista, velký kritik nejen socialistických režimů, ale jakékoli militarizace, imperiální politiky a státní represe. Proč jeho tvář náleží v instalaci červům, kteří provrtávají mrtvé tělo uprchlíka?
Dílo symbolizuje spojnici mezi Marxem, Putinem, Žižkem a Chomským. Podobných spojnic může člověk z pouhého rozmaru smolit nesčetně. Můžu například spojit Václava Havla s Mao Ce-Tungem a Hitlerem, heč! Havel se přátelil s Dalajlámou, Dalajláma se přátelil s Mao Ce-Tungem, Mao Ce-Tung byl diktátor a Hitler byl taky diktátor. Takové spojnice jsou samozřejmě úplně k ničemu. Vyvstává tedy otázka: proč má někdo potřebu je vytvářet?
Pro umělce ze skupiny Pode Bal je tím motivem antikomunismus, který se do české debaty vrací v pravidelných vlnách. V posledních měsících můžeme pozorovat také KDU-ČSL, kterak se snaží sebrat skomírající pravici jedno z jejích osvědčených témat. Vymezování se vůči všemu komunistickému nyní můžeme slyšet na každém kroku z úst předsedy, ministrů i řadových radních.
Univerzální je leda blbost
Podle Pavla Bělobrádka i dalších lidovců je umělecká kritika z dílny Pode Balu adekvátní. Zastánci manifestace nechápou, proč by se měla evropská levice proti sousoší bouřit, vždyť otázka psy rozdrásaného chlapce je otázkou „univerzálních lidských práv“. Lidovci přitom byli jedněmi z těch, kdo bez mrknutí univerzalistického oka hlasovali pro zrušení financování středomořské operace Mare Nostrum, která měla preventivně zachraňovat tonoucí uprchlíky u italských pobřeží.
Topící se uprchlík zjevně není věcí univerzálních lidských práv. Pokud bychom chtěli zachovat konzistenci lidoveckých vyjádření, pak v jejich perspektivě Afričané nejsou lidmi. A takové „univerzalismy“ z minulosti dobře známe…
Inkriminované dílo je ale nakonec kouzlem nechtěného i při své pitomosti geniální. Za přitakávání konzervativních politiků a novodobých „opevňovatelů“ Evropy se na náměstíčku mezi korzujícími evropskými lídry objevuje potlačený výjev jejich černého svědomí: umírající uprchlík, jehož utrpení přihlíží aparátčíci, kteří pouze „konají svou povinnost“ a kteří jsou „realističtí“.
Protože kdyby nechali do Rakous utéct jednoho, byla by to přeci akorát pozvánka pro další. A s takovou by se nám ten socialistický projekt rozpadl, takový hazard se svými hodnotami si nemůžeme dovolit!
Měli bychom si přiznat, že to byl Václav Havel, kdo odmítl jakoukoli mimoústavní persekuci českých komunistů bezprostředně po převratu: ať už z pohnutek svojí demokratické vůle nebo jako dar za nenásilné předání moci. Havlem deklarovaná univerzalita byla univerzalitou svobodné demokratické soutěže v rámci stranické plurality.
A lidé, kteří dnes používají Havlovu necitlivě vyprázdněnou ikonu takřka k čemukoli, se snaží tento jeho podstatný odkaz pohřbít. Kdo je tu vlastně havlistou? Ocenil bych nějakého průvodce mentálním světem lidí, kteří vnímají současné výzvy výhradně prizmatem zombií devadesátých let.
Co mám dneska dělat?
Mluvím z perspektivy člověka, jehož obě rodinné větve čelily za minulého režimu perzekuci. Reálný socialismus byl v mnoha ohledech lidskou katastrofou, a k obecné promluvě o tom, že „se musíme poučit“, se rád přikloním. A přesto bych měl čelit jakési apriorní ideologické porážce, morálnímu ponížení a politické diskreditaci jenom proto, že odmítám reduktivní svět antikomunismu, a že jeho stupidní hydru považuju akorát za ideologickou pomůcku využívanou pravicovými silami k získávání laciných politických bodů...
Zároveň s tím vším mluvím i z perspektivy mladého člověka, který se chce celým svým srdcem hlásit k hodnotám univerzalismu. A mají-li být lidská práva univerzální, musí se vztahovat na všechny lidské bytosti. Ta strašná disproporce mezi deklarovanou solidaritou a praktikovanou lhostejností antikomunistických pokrytců bije do očí.
Socha umírajícího uprchlíka by mohla být aktuální. Ale ne, umělci z Pode Bal následovaní sešikovanou kulturní frontou českých antikomunistů nechtějí upozorňovat na tisíce lidí, kteří vinou evropské politiky umírají u jejích hranic. Rozhodli se raději varovat před Slavojem Žižkem a Noamem Chomskym.
Asi taky udělám sochu. Budou na ní lidé dneška, kteří utíkají před realitou jako pštrosi: strkají hlavy do teplého písečku devadesátých let. Nic tam není slyšet. Jejich mozky se vyhřívají ve srozumitelném světě dobra a zla.
Ti všichni budou jednoho dne konfrontováni se svým svědomím. Už teď, tam někde hluboko v jejich osobnostech, zuřivě bliká červená kontrolka pokrytectví. Možná, že ji už sami cítí, ale nemohou si ji zkrátka připustit, protože by se rozsypaly ztrouchnivělé sloupy jejich antikvárního světa. Světa, ve kterém zlo bylo, a dobro teprve bude.
A až se jim ta proklatá kontrolka probliká napovrch, až se definitivně změní tep doby, a falešný král Antikomunismus zůstane stát nahý před tváří současnosti, až se všichni tihle trumberové spatří v zrcadle, uvidí, že schovávali hlavy do stejného písku jako jejich nenávidění předkové. A ještě měli tu drzost znevažovat historická hrdinství ukradenou aurou odboje.
Já bych využil levicově smýšlejících umělců /snad nějací jsou/ a vytvořil bych také nějakou alegorii. Napadá mě vor, na který se snaží vylézt iráčtí uprchlíci a z voru jim proráží lebku Kalousek a Bush jr.. K tomu jim podáva kyje Bělobrádek. Nad tím vším, jako anděl strážný, drží ochranou ruku Hitler.
Myslím, že by to nebylo špatný. Je to stejně blbý, jako výtvor Pode Bal, pravičáky by to iritovalo stejně jako levičáky jejich paskvil.
Taková nějaká odpověď by byla adekvátní. Jen řvát je pravičákům k smíchu.
Problém vidím jen to že i vicepremiér Bělohrádek europoslankyně Šojdrová a další akceptují princip kolektivní viny pokud souhlasí s přístupem zmíněné platformy paměti a svědomí.
Zbytečné zabíjení na hranicích je jistě odsouzeníhodné ale trestat podle zákona lze jen konkrétní prokázaný trestný čin.
A jaký hrdina! Za rohem lidem do očí poví, že jsou neslušní a hloupí.
Ale když už mám být za hloupého, tak trvám na tom Kalouskovi a Bushovi. Keller, který si nehraje na zachránce světa hubou, má oproti mnou jmenovaným mikrosetinu jejich viny na současném stavu.
A pro ty méně chápavé - pokud chcete vědět jak smýšlím o uprchlících, raději se mě zeptejte. Nebudete si pak plést mou kritiku bruselského postupu s xenofobií. To jsou velmi rozdílné věci. Pro normálního člověka tedy určitě.
Nicméně - všimli jste si jak jde můj návrh správným směrem? Hned zabral na těch správných místech.....
Samozřejmě, třeba mu závidět levné a dobré pivo, ale jeho opilecké výkřiky již méně.
V jednom detailu bych se ale pana Kolaříka (pro něj možná nečekaně) zastal. A to, že jakékoliv paušální antiteze (antikapitalismus, antikomunismus antineoliberalismus, antisionismus ...) bývají často jalové. někdy je taková antiteze používána skutečně jako klacek a radikalismus (tedy kořen věci) bych v takovém použití nehledal.
Do Telče zřejmě ještě představy o efektivitě nedošly.
Zmenily se casy, ale nikoliv lidska povaha. Pripustme ze oni panove z PodeBalu jsou dnes nazivani umelci, diky dobovym pomerum. A pripustme, ze stejne jako kdysi opravdove umelce nevidime a po tech dnes tak viditelnych jednou ani ten pes nestekne.
tématech a jeho záludnost spočívá právě v jednoduchém a myšlenkově nenáročném použití.
Ale ani v jednom z těch dvou možných použití není neoliberalismus dost konzistentní, aby mělo smysl žádat kritickou sebereflexi.
Prostě je nebezpečný jinak než politický směr, který se domnívá, že se periodická soudružská sebekritika, dnes kritická sebereflexe, může zastavit před otázkou, proč je ji vůbec třeba dělat, eventuálně, že mu přiznání někdejších hrůz, které spáchal, dává morální či intelektuální převahu nad těmi, kteří nemají ve své historii dost efektivní zločiny, které by kriticky překonávali.
A přijde mi jako příliš lichotivé, když se o té kreaci Pode Balu diskutuje s politickým pobouření. Pokud výtvarná ubohost neobstojí bez ideologické berličky, bývá ta berlička stejně ubohá jako to, co podpírá. Lhostejno, zda jde o sorelu či antikomunistický eurobakelit.
Jsem potupen rozhodnutím politických grémií, které takovéto produkty zlomyslně označují za umění.
...... a to i kdyby šlo o záměr zobrazující slabomyslnost a dezorientovanost postkomunistického tržního výtvarnictví.
V kostce:
Čtěme to jako zemanovský postkonceptuál -- pokleslou karikaturu fantazmat české společnosti, kterou je ji třeba ukazovat tak dlouho, až se rozpozná.
Smutné ovšem je, že autoři zvolili pro vytvoření svého "sousoší" materiál, který se nerozkládá ani za stovku let; jinými slovy, nepředpokládají nijak vysokou šanci, že by česká společnost tu pokleslost vlástních fatazmat v historicky dohledné době nahlédla.
Za sebe bych jen dodal, že mi celé to "monumentální sousoší" připadá jako hromada odpadků a nikdy v životě bych nechtěl, aby se vyskytovalo v mé blízkosti.
A žádné kecy o Laókoónovi a podobné dřisty prdy, jak je zmiňuje pan Bittner, to nenapraví.
Laciný materiál s obrovskými externími nároky při výrobě, poslouží chvíli, téměř jednorázově a přitom dlouhodobě zatíží životní prostředí -- není ona to dokonalá metafora ideologického antikomunismu po pádu komunismu?