Spiknutí socialistických historiků proti demokracii
Filip OutrataRozhořčené reakce na rozhovory s Michalem Pullmannem ukazují, jak si lze z historie učinit nástroj vlastní ideologie a aktuálních politických cílů. V pohledu na dějiny přitom není nutné volit mezi morálkou a porozuměním.
Pražská Kampa je jako mnohá jiná místa v hlavním městě toto léto ve znamení Milady Horákové. U kavárny Mlýnská si lze přečíst její poslední dopis na rozloučenou, u galerie Medy Mládkové je výstava o procesu se „záškodnickým spiknutím“. Obsahuje portréty všech odsouzených, informace o popravě, navazujících procesech a mnoho dobových fotografií.
Problematický třetí odboj
Hned v úvodním panelu výstavy se uvádí, že naprostá většina z přibližně 240 popravených do roku 1960 byli příslušníci třetího, protikomunistického odboje. To je ale značně sporná formulace. Kolik výjimek se vejde do naprosté většiny? Od autorů výstavy v čele s historikem Petrem Blažkem by v každém případě bylo korektní přinejmenším připsat hned za uvedenou větu, že právě popravení v procesu s Miladou Horákovou toto tvrzení relativizují.
Z čtveřice obětí justiční vraždy dokonané v pankrácké věznici dne 27. června 1950 lze k protikomunistickému odboji přiřadit pouze Jana Buchala, četníka a člena Československé strany národně socialistické z Ostravska. Ostatní popravení — Milada Horáková, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra, jsou naopak důkazem, jak si stalinistický režim odbojovou činnost proti sobě sám konstruoval, protože se mu hodilo vytvářet nepřátele a zveličovat nebezpečí, které mu od nich hrozí.
Odboj v pravém slova smyslu se může dít pouze v situaci válečného konfliktu, kdy za hranicemi, ať daleko či blízko, je válečný spojenec, jehož vítězství odbojáři napomáhají a s nímž spolupracují. Tak tomu bylo v době druhé světové války i (v poněkud jiné situaci) za války první. Ale ne v době nastupujícího komunistického režimu, kdy bylo stále jasnější, že k ozbrojenému konfliktu mezi bývalými protihitlerovskými spojenci nedojde.
Skupiny „třetího odboje“ tak byly předem odsouzeny k tomu být malé, izolované a také často předem infiltrované StB, v jejímž zájmu pracoval někdy (skupina Světlana na Zlínsku) sám zakladatel dané buňky. V takových případech se dá mluvit o tom, že to byl jen jiný způsob, jakým si režim vytvářel nebo hlídal odboj proti sobě, aby ho pak mohl patřičně spektakulárně zdrtit, zastrašit své skutečné i potenciální oponenty a mnoha z nich se zbavit.
To vše vůbec nic nemění na tom, že mnoho lidí režimu KSČ odporovalo a bojovalo proti němu prostředky, které měli k dispozici. Historik Jan Rychlík v připravované syntéze dějin Československa v letech 1945-1989 uvádí, že některé skupiny třetího odboje „se dopouštěly teroristických činů, které žádný režim nemůže tolerovat“, ovšem většina pouze tiskla letáky, navazovala spojení se zahraničím a čekala na vypuknutí války mezi Západem a Východem, které bylo ale stále nepravděpodobnější.
Rychlík dodává i další důležitou věc, totiž že v Československu po roce 1948 nebyly sociální podmínky pro rozvinutí odbojových akcí, protože na rozdíl od nacistické okupace „měl režim poměrně silnou sociální základnu a běžný občan odbojové akce nepodporoval“. To se pochopitelně v textech na výstavě o Miladě Horákové také nedočteme. Mnozí, jak se lze snadno přesvědčit v četných diskusích na sociálních sítích, považují samotné takové konstatování za relativizaci komunistického režimu, za něco závadného a amorálního.
Na základě upozornění historika Petra Blažka, autora zmíněné výstavy o Miladě Horákové, musím korigovat tvrzení uvedené v článku, že ze čtyř popravených v procesu s Horákovou a spol. lze k protikomunistickému odboji přiřadit pouze Jana Buchala.
V roce 2019 byl Miladě Horákové odborem pro válečné veterány ministerstva obrany přiznán status bojovnice proti komunismu. Věcným důvodem pro udělení tohoto statutu bylo, že zprostředkovávala kontakt mezi exilem a domácími demokratickými politiky, předávala informace. Viz:
Za upozornění děkuji.
Osobně jsem Forum24, podobně jako třeba Reflex, už dávno odstřihl od toho, co sleduji.
Moc nerozumím ani přátelství až spojenectví šéfredaktora Patočky s Pavlem Šafrem -- tedy rozumím, spojuje je nenávist k Babišovi. Nicméně politicky vidí věci přece jen odlišně v mnoha směrech.
Pokud jde o komunisty, neměly by být zapomenuty nejen zločiny proti jejich oponentům, ale ani proti krajině a této zemi jako takové.
Kolektivizací zprůmyslověli zemědělství, rozorali meze, zničili pestrou krajinu menších hospodářů...
A těžký průmysl chrlil tuny jedů i v dobách, kdy už se jinde ve světě zaváděly ochranné opatření. Když jsem byl dítě, milované Beskydy usychaly pod tíhou emisí z ostravských hutí, a Ostravice byla mrtvá stoka s rezavě oranžovou páchnoucí vodou...
pane Kolaříku.
Ano, tyhle věci, o kterých píšete, by měly být také připomenuty, aby byl pohled opravdu komplexní.
Bohužel ani článek, který má výslovně za záměr pojednat o komplexním pohledu na minulost, takový být už kvůli samotnému publicistickému žánru nemůže...
Asi bude potřeba se k tématu vrátit, i kvůli reakcím, jako je ta paní Hovorkové na Foru24. Je to důležité.
Tak to je dobrý článek.
Ale část té pasáže v závěru bych si dovolil alternovat :-) Takže: Je možné a potřebné připomínat i perspektivu těch, kteří proti asociálnímu kapitalistickému režimu nastolenému po roce 89 nebojovali, přijímali jej nebo jej dokonce budovali a udržovali v chodu, a přitom je lacině neomlouvat ani neidealizovat. Přičemž slova "přitom je lacině neomlouvat ani neidealizovat" bych si dovolil podtrhnout.
Můj poplatek za zdejší diskuzi pošle pan Kolařík z bohatého, nás vykořisťujícího Německa jako vždycky :-)
Ta Hovorková z Fora 24 mi připomíná Vlastu Fabiánovou ideologicky naruby :-)
Pardon, chtěl jsem říct Ludmilu Pelikánovou, nikoli Vlastu Fabiánovou. A nejde mi to opravit, to po mně snad nemůže nikdo chtít abych za tuto diskuzi platil, jedině snad někdo jako Jakub Patočka :-)
ten text paní Le Fay je ukázkou zcela subjektivního pohledu, který zřejmě nedokáže nebo nechce pochopit, co to je historie jako obor, ale vlastní neznalost přebíjí silnými výrazy. Nemluvě o tom, že útočí osobně a nefér na původ děkana Pullmanna, který jistě nemůže za to, co dělali jeho rodiče. Také si, promiňte, nemyslím, že když o někom napíšete, že je magor, tak tím nějak přispíváte k obecnému dobrému. Buďte zdráv.
Kritika, které Michal Pullmann čelí, a zvláště způsoby, jakými je vedena, dokazují jeho tezi, že český obnovený kapitalismus plynule navázal na normalizační socialismus a v mnoha ohledech normalizace stále trvá. Zvláště ti, kteří místo polemiky se Pullmanovými závěry historických výzkumů útočí na Pullmanna osobně, ukazují, jak hluboko je v nich normalizace zažraná — a jsou tak důkazem, že významná část obyvatelstva režim opravdu přijímala, a to dokonce vnitřně, jako způsob uvažování a vztahování se ke světu. Pro klub Pullmannových nepřátel se Sametovou revolucí vyměnila vládnoucí strana a vládnoucí ideologie, ale nezměnil se způsob vlády, způsob vedení, nebo spíš odmítání, veřejné diskuse, ani spůsob myšlení.
Nevím, jestli jde výlučně o lidi, kteří v normalizaci žili nebo v ní aspoň vyrostli jako já, anebo se honu na Pullmanna účastní i lidé mladší, kteří normalizační způsob myšlení převzali od svých rodičů a učitelů v době, která už měla být svobodná. V tom druhém případě je tu normalizace pevně s námi a potrvá ještě dlouho, v případě prvním by tu přece jen byl vidět nějaký efekt revoluce a normalizace by vyhasínala, sice zvolna, ale přece.
Je vcelku samozřejmé, že i ten nejbrutálnější diktátor musí významné části lidí umožnit nějak aspoň trochu slušně žít. Nelze dost dobře vydírat někoho, kdo nemá co ztratit, ani hrozit smrtí někomu, kdo žije v pekle. Jít cestou pouhého vyvraždění všech odpůrců, bez sebemenší snahy získat taky nějaké příznivce, znamená buď prohrát anebo skončit jako osamělý vládce nad hromadou mrtvol. Pro režim, který chce být aspoň trochu stabilní, je důležité určit nějaký soubor všeobecně známých pravidel, jejichž dodržování člověka spolehlivě, nebo aspoň s velkou pravděpodobností, ochrání před pronásledováním, a zajistit aspoň trochu přijatelnou životní úroveň pro ty, kteří tato pravidla dodržují.
Míra byť i jen skrytého nesouhlasu s režimem závisí na tom, jak dalece kdo vidí jeho temné stránky, zejména tedy na tom, jak moc sám naráží na některá z režimních omezení, a dále pak na tom, jak moc se zajímá o životy a problémy druhých. Lhostejnost k utrpení druhých patří k pilířům kapitalismu, a hodně na ní stavěl i normalizační socialismus — takže tím, jak nás učil starat se sami o sebe a nestrkat nos do cizích věcí, vlastně připravoval hladký přechod ke kapitalismu.
Omezení svobody slova si ani nevšimnete, dokud nemáte potřebu říct něco, co se režimu nelíbí, nebo dokud si aspoň nevšimnete, co se stalo někomu, kdo tuhle potřebu měl. Omezené cestování vám taky nevadí, pokud dáváte přednost dovolené v Tatrách před mořem, ba dokonce ani v případě, že vaší dovolenou snů je pobyt u moře v Jugoslávii. S nutností žádat o výjezdní doložku a devizový příslib se smíříte jako s běžnou otravnou byrokracií, pokud obojí vždycky nakonec dostanete a dovolenou na Jadranu si užijete. I Jaromír Štětina, který vystoupil z KSČ na protest proti invazi vojsk Varšavské smlouvy, byl za normalizace spokojený s možností cestovat po Sovětském svazu a spřátelených asijských zemích, zapřisáhlým nepřítelem normalizačního režimu se stal až po jeho pádu. Samozřejmě je pro spokojenost s takovými podmínkami cestování nutné nevěnovat přílišnou pozornost nikomu, kdo výjezdní doložku ne a ne dostat. Nu a existence zakázané literatury se nejlépe snáší, když o většině zakázaných knih a spisovatelů ani nevíte, že existují.
Legitimitu normalizačního socialismu nejvíc podkopávalo, že své střední třídě zajišťoval výrazně nižší životní úroveň než tehdejší kapitalismus na Západě. Asi prvním větším problémem pro režim se stal severočeský vzduch: konzervativní povaha režimu a potlačování příliš samostatně myslících jedinců přispěly k neschopnosti modernizovat dostatečně rychle technologie, a protože socialistické státy spřáteleným rozvojovým zemím skutečně poskytovaly pomoc, místo aby tam vyvážely své špinavé provozy, vedly zastaralé technologie k tak velkému poškozování životního prostředí, že následky pocítilo příliš mnoho lidí. I v pádu režimu — nebo, jak se ukazuje, spíše ve střídání ve vládnoucí kastě — nakonec hrály vedle špatných stránek režimu roli i některé dobré, konkrétně všeobecná dostupnost bezplatného vzdělání: Když pořádkové oddíly Veřejné bezpečnosti zmlátily pochodující studenty stejně, jak to byly zvyklé dělávat s protestující hrstkou disidentů, vyvolalo to celostátní všelidovou vlnu odporu vůči režimu, který „mlátí naše děti‟, protože mezi těmi studenty skutečně měli děti lidé ze všech koutů státu a všech jeho sociálních vrstev, pro lidi z periferií nebo třeba dělnických profesí nebyli zmlácení studenti žádní zpovykaní sluníčkáři z pražské kavárny.
Když přemýšlím nad tím, co všechno se změnilo k lepšímu, občas mě až vyděsí, co všechno ve skutečnosti zůstalo při starém, nebo se dokonce zhoršilo. Občas uvádím lidem rozhořčujícím se nad hrůzami komunismu jako příklad jeho poměrně lidských poměrů, že Václav Havel neumrzl hladový na ulici. Opravdu nechutně tenkrát policie i úřady šikanovaly chartisty, a StB při tom dokonce překračovala i tehdejší zákony. Nejsou ovšem dneska podobně šikanováni bezdomovci a nezaměstnaní, nemlátí často městská policie bezdomovce hůř než tenkrát StB disidenty? Dokonce ani přístup policie k anarchistům se příliš neliší od tehdejšího přístupu Veřejné bezpečnosti k chartistům, jen u dnešních soudů mají dnešní disidenti podstatně větší šanci najít zastání. Ovšem i ve vcelku běžném životě, beze snahy nějak politicky bojovat proti současnému režimu, se zřejmě Michaelu Pullmannovi podařilo i dnes narazit na hranice svobody slova; snad se zlepšilo aspoň to, že mu to nevynese trestní stíhání, ale teprve uvidíme, jestli unikne profesní likvidaci.
Zkrátka levicové hnutí se nevymaní z defenzivy, pokud se nebude inspirovat mírou sociálních jistot, přístupem ke způsobu vlastnictví výrobních prostředků a tématiku třídního boje, které zde aplikovala komunistická strana před rokem 89. Pokud nepřijme tezi, že komunistický režim byl sice špatný ve svém násilném principu, ale v mnoha dílčích záležitostech byl z hlediska levicového voliče funkční. To je totiž ten závěr, ke kterému podle mě musíme dojít, pokud budeme zkoumat dějiny nepředpojatě.
Podpora režimu byla v 70. a 80. letech malá. Strach z návratu kapitalismu byl relevantní jen u části starší generace. Nakonec výsledky voleb z června 1990, pro komunisty pod 14% při účasti 96%), mají nemalou vypovídací schopnost.
Jako velmi kritický pamětník dnes "nemůžu" ideologické konstrukty pravicových ideologů. Ohromná většina lidí ve městech ovšem věděla a uznávala, že ČSSR zaostává a oni na to doplácejí. Ne že by lidé nechtěli cestovat. Právě naopak. Ne že by se jim líbila tehdejší oficiální média. Však proto se později vrhli na brak a póvl. Jen byli, nejinak než dnes, realisty. S komunisty existovala jistá "paďourská aliance". Je třeba říci, že v posledních letech se něco podobného v rámci podivné konzervativní stabilizace obnovuje. Rozhodně nejen u nás.
Mohl byste mi připomenout, které inspirující sociální jistoty by to měli být. Jen namátkou, patří mezi ně šance na vzdělání (6% populačního ročníku na gymnáziu v roce 1989, zastoupení děti z rodin dělníků podreprezentativní, průmyslovky dtto), šance na dostupnou lékařskou péči ("komise smrti"), šance na zdravé prostředí, šance na důstojně prožité stáří (tady si poměr kupní síly průměrné mzdy a průměrného starobního důchodu raději dohledejte, nevěřil byste mi)?
Právo na práci -- ano, pod podmínkou, že vezmeš to, co ti přidělí.
Ano, to srovnání není jednoznačné, psal jsem o tom u Vašeho článku (ty diskuze jsou tady teď, myslím, nepřehledné a už jsem chodím méně).