ÚSTR představuje významný úspěch transformace české společnosti po roce 1989. Takováto instituce může a měla by uplatňovat silný občanský a demokratický vliv, a to za předpokladu, že bude respektována její vědecká a politická nezávislost: právě zde spočívá můj hlavní cíl. Tři linie postupu, které zde předkládám od nejobtížnější po nejsamozřejmější, představují zvýšení standardů výzkumné práce v ústavu na mezinárodní úroveň, zvýšení standardů šíření a uchovávání záznamů na mezinárodní úroveň a zajištění kvality každodenní činnosti ústavu.

1. První priorita: zvýšení standardů výzkumné práce v ústavu na mezinárodní úroveň

ÚSTR zatím ve vědecko-výzkumném společenství nemá příliš dobrou mezinárodní pověst. Uznávaní evropští badatelé jej neberou vážně. Žádný z jeho historiků nepublikuje v renomovaných mezinárodních časopisech, ani u prestižních nakladatelství. Mým cílem bude získat mezinárodní uznání a dovést pověst ÚSTR na úroveň německého BStU či polského IPN.

Uvedeného cíle dosáhnu dvěma prostředky: přepracováním vědeckých priorit a zavedením jasných standardů a postupů na straně jedné a posílením mezinárodního charakteru Ústavu na straně druhé.

A. Přepracování vědeckých priorit a zavedení jasných standardů a postupů

ÚSTR, stejně jako obdobné instituce v jiných státech, má sloužit v první ku prospěchu občanům. Vypořádání se s nedemokratickou minulostí, v níž alespoň část svého života prožilo několik generací, nevyhnutelně nastoluje nepříjemné otázky a může vést k nepříjemnému vyrovnávání účtů. Klíčem k uspokojivému hodnocení chování národa a jednotlivců v minulosti, a to v dobrém i ve zlém, je průhlednost a volný přístup k informacím. Tento princip s sebou nese dva aspekty:

- Zásadní přístupnost archivů všem osobám za předpokladu zajištění ochrany dat a podpora občanů ve studiu těchto archivů;

- Zajištění podpory občanům ze strany ústavu prostřednictvím nejnovější historické analýzy. Ta může jednotlivým občanům a vzdělávacím institucím (školám a univerzitám) nepřímo sloužit jako morální a historický průvodce; a zároveň občanům, akademickým badatelům a novinářům, kteří tyto zdroje chtějí studovat, v maximální možné míře poskytovat přímou pomoc při studiu.

K otázce otevírání archivů se vrátíme v Druhé prioritě. ÚSTR lze však v současné době nejvíce kritizovat za absenci nejnovější a nejkvalitnější možné historické analýzy. Ta vyžaduje:

- Absolutní nezávislost na ideologických tlacích: historici nemohou řádně vykonávat svou práci, pokud je na ně vyvíjen nátlak, aby dospěli k předem daným výsledkům. Výchozím bodem studia nesmí být výklad, že Česká republika jen trpěla pod nadvládou komunismu a nacismu a je pouze jejich obětí.

- Absolutní nezávislost na politických tlacích: úkolem ÚSTR není hanobit na politickou objednávku veřejně činné osoby zkoumáním „špinavých“ materiálů, které na tyto osoby existují. Úkolem ústavu paměti národa je porozumět, nikoli odsuzovat.

- Nejvyšší úroveň kvality dle mezinárodních standardů: jménem ústavu se budou moci vyjadřovat pouze kvalifikovaní historici s dobrými výsledky a zkušenostmi s metodami zkoumání (kontextualizace, porovnávání zdrojů). Je třeba formulovat etický kodex zakazující veřejné odsuzování osob i další zneužívání znalostí, které byly získány díky přístupu k archivům prostřednictvím ústavu.

B. Posílení mezinárodního charakteru Ústavu

Jediná možná řešení stávající situace spočívají v posílení mezinárodního charakteru Ústavu, a to pomocí tří prostředků:

- Mezinárodní spolupráce: mým prvním úkolem v roli ředitelky bude přikročit k auditu mezinárodních postupů a navázat styky s obdobnými institucemi v zahraničí, v prvé řadě a především s BStU v Berlíně a IPN ve Varšavě, a dále se slovenským ÚPN. Je třeba přihlédnout k tomu, jak nakládají s archivy, co s nimi dělají, jak pracují, jaká jsou jejich kvalitativní kritéria a jaké jsou jejich výsledky. Budu navrhovat výměny výzkumných pracovníků a archivních materiálů za účelem sepsání společné historie komunismu v Evropě.

- Mezinárodní standardy zkoumání: komunita historiků České republiky byla neblaze postižena normalizačním režimem a z tohoto postižení se doposud nevzpamatovala. Český akademický systém v současné době není schopen produkovat kvalitní výzkumné pracovníky v počtech, které by uspokojily jak Ústav pro soudobé dějiny, tak ÚSTR. Tuto situaci je možno změnit pouze vytvořením nového dynamického prostředí. Je třeba zajistit trvalou přítomnost hostujících výzkumných pracovníků ze zahraničí — kteří by měli být schopni číst v českém jazyce a využívat archivy. Tito zahraniční pracovníci pak zapojí své české kolegy a české studenty do každodenní výměny profesních zkušeností. Anglický jazyk se tedy stane druhým, ne-li dokonce prvním jazykem ÚSTR.

- Posílení mezinárodního charakteru témat studia: naprostá většina české populace a českých historiků neví téměř nic nejen o ostatních bývalých komunistických zemích, ale ani o každodenním životě v západní Evropě před rokem 1989. Je proto nezbytné zasadit historii nacismu a komunismu do širšího evropského kontextu, neboť mnoho rysů autoritářského státu se mylně připisuje pouze komunismu. Je ovšem potřeba zkoumat je v širším smyslu jako rysy poválečných společností. Toto zasazení do souvislostí povede k vyzrálejší podobě historie totalitní zkušenosti v Evropě.

Důvěryhodnost Vědecké rady Ústavu nebude zajištěna, dokud tato rada nebude plně mezinárodní, tj. polovina jejich členů musí být renomovanými zahraničními kolegy, a musí vést zasedání v anglickém jazyce. Pokud mají být Česká republika a ÚSTR v evropském měřítku vnímány se vší vážností, nemohou nadále existovat na provinční úrovni, kde nikdo ani nezpochybňuje nízkou úroveň výzkumu.

C. Nové výzkumné linie

Priority studia je nutno přeskupit z oblastí, kde se konkrétní závěry předem předpokládají, a nebo jsou dokonce vynucovány („trestná činnost“ komunistů a nacistů, „oběti“ v podobě demokraticky smýšlejících občanů a odbojářů), do studia zaměřeného na každodenní život za nacismu a komunismu. Je nutno zpřístupnit záznamy ÚSTR všem uživatelům v podobě příruček, slovníků, edičních zdrojů, odborných posudků a dalších souvisejících formátů.

Budou stanoveny čtyři priority:

- Studium násilí — navázání na skutečnost, že násilí je v současné době v Evropě velkým tématem zkoumání — ve foucaultovské perspektivě: nadvláda a vlastní cíl (Herrschaft a Eigen-Sinn), biopolitika (totalitární pokusy vládnoucích činitelů zavést nadvládu prostřednictvím ovládání lidského těla), fyzické násilí státu ve srovnávací perspektivě západní a východní Evropy.

- Studium každodenního života za komunismu a nacismu: Česká republika v tomto ohledu značně zaostává nejen za západní Evropou, ale rovněž za bývalou NDR, Polskem a Maďarskem. V tomto ohledu jsou ideálním pramenem materiály tajné policie. Pokud je ústav pracující především s tímto zdrojem nevyužije, ztratí veškerou důvěryhodnost.

- Studium pamětí na komunismus a nacismus: je nutno rozptýlit iluze, že v České republice neexistuje nostalgie po komunismu. Všechny studie orální historie ukazují, jak hluboký dopad měl minulý režim na občany, kteří jsou znechuceni a zmateni vývojem „demokracie“ po roce 1989. Tyto pocity nostalgie a/nebo neklidu je nutno nejprve zdokumentovat a podrobit analýze, teprve pak je možno proti nim účinně bojovat.

- Orální historie: časopis vydávaný Ústavem nese název Paměť a dějiny, přesto však Ústav nezaznamenává kvalitním způsobem ústní podání historie. Orální historie nepředstavuje jen sběr rozhovorů, ale rovněž hledání odpovědí na zkoumané otázky, definování problematiky, porovnávání rozhovorů s písemnými archivními materiály a pečlivá rekonstrukci historie. I svědci s poctivými úmysly neříkají vždy „pravdu“ a materiály StB ne vždy „lžou“: oba zdroje vypovídají svou verzi a je právě úlohou historika oddělit historické rekonstrukce a posteriori, propagandu a dobové kompromisy. Této náročné úlohy se mohou zhostit pouze zkušení badatelé, které lze v současné době (opět) nalézt především v zahraničí.

2. Druhá priorita: zvýšení standardů šíření a uchovávání archivního materiálu na mezinárodní úroveň

Sdílím filosofii, která vedla k založení tohoto ústavu, neboť jsem přesvědčena, že Česká republika jako národ může mít z plného přístupu k archivním materiálům jen prospěch, a to prospěch významný — plný přístup by se v ideálním případě netýkal jen materiálů spadajících do působnosti ÚSTR, ale rovněž Státního ústředního archivu. Přínos přístupu ke zdrojům nespočívá v objevení historické „pravdy“: materiály StB mohou odhalit, kdo donášel na koho, to je však jen začátek celého příběhu.

Výše uvedeného lze dosáhnout pouze při splnění těchto tří podmínek:

- Úplné otevření archivů bezpečnosti. Budu jako ředitelka konat tak, aby záznamy spadající do kompetence ÚSTR byly zpřístupněny veřejnosti v plném rozsahu — avšak při zachování principu ochrany dat — až do roku 1989;

- Prostřednictvím digitalizace a zveřejňování online dosáhnout co nejširší přístupnost těchto archivů;

- Je třeba maximálně zvýšit povědomí veřejnosti o občanské důležitosti tohoto gesta. V tomto ohledu je nutno zdůraznit úlohu Edičního odboru a především Oddělení výstav a vzdělávání. Je potřeba zvýšit profesionalitu práce těchto útvarů.

Jedním z prvních kroků, které jako ředitelka uskutečním, bude nařízení auditu uchovávání záznamů a zajištění, aby ÚSTR fyzicky nakládal s archivními materiály řádným způsobem. Na pořadu dne znovu bude mezinárodní spolupráce a využívání služeb zahraničních odborníků.

3. Třetí priorita: globální činnost Ústavu

A. Personální otázky

ÚSTR je nechvalně známý katastrofálním řešením personálních otázek. Jak již bylo uvedeno výše, zamýšlím zaměstnat určité množství zahraničních odborníků na historii a archivnictví za účelem zavedení jistých standardů a zlepšení vědecké úrovně ústavu. Dále je nutno provést nezávislý personální audit a jeho prostřednictvím zajistit, aby v ústavu byl zaměstnán pouze kvalifikovaný personál. Postup náboru zaměstnanců musí splňovat kritéria maximální transparentnosti, nesmí podléhat politickým zásahům a musí probíhat dle nejlepších postupů zavedených ve vysoce konkurenčním akademickém prostředí (například v USA, Velké Británii či Německu).

B. Finance (představy získávání mimorozpočtových zdrojů, jak je uvedeno ve výzvě k podání přihlášky)

Vzhledem k těsnému vztahu mezi (kolektivní) pamětí a (národní) historií jsem přesvědčena, že instituce zabývající se tak citlivým materiálem, jako jsou archivy bezpečnostních orgánů by měla být 100% financována ze státních zdrojů. Archivní a základní badatelská činnost ústavu musí být zajištěna z běžného rozpočtu, tedy z finančních prostředků českého státu či Evropské unie. Budu však usilovat o získávání finančních prostředků od třetích stran na místa dalších výzkumných pracovníků a na mezinárodní spolupráci.