Antikomunistů je v české společnosti víc než komunistů. Přesto nemusí být nutně nebezpečnější — jedná-li se o bytostné demokraty. Důležitá také je míra jejich vnitřního přesvědčení.

Z různých úhlů pohledu se v Deníku Referendum na antikomunismus podívali Filip Outrata 20.12.2012 („Proč potřebujeme antikomunismus“) a Václav Walach 3.1.2013 („Paradox antikomunismu“). K tomu by nemuselo být nic dodáváno, kdyby Jindřich Šídlo v Hospodářských novinách 18.4.2013 nerozporoval sousloví „primitivní antikomunismus“ („O tom primitivním antikomunismu“), na což v Deníku Referendum trefně 19.4.2013 zareagovala Markéta Hrbková („Co je primitivní?“).

K tomu všemu jen pár poznámek.

Co je primitivní, zavání buranstvím. Na to jsou hákliví salónní intelektuálové nalevo i napravo. Primitivní ale rovná se i upřímné, nezáludné. Primitivní antikomunista nad ničím moc nepřemýšlí, pracuje jen s první signální. Co na srdci, to na jazyku, byť by to byl sebevětší blábol. Takový člověk není dvakrát kulturní, kultivovaný, jeho živočišnost je však odzbrojující. Ba ne, ti co rozpoutávají antikomunistické kampaně jsou poněkud mazanější, uvažují sofistikovaněji. Pouze doufají, že nějakého toho primitiva uloví, získají na svou stranu.

Nebezpečnější je Šídlem zmiňovaný „pragmatický antikomunismus“, zavánějící účelovostí a manipulováním na sto honů. A pak také „laciný antikomunismus“. Ten nic nestojí, dovolit si ho může každý. Antikomunista dnes nic neriskuje. Kolik z dnešních antikomunistů bylo ale takto vyprofilovaných před listopadem 89? Tenkrát antikomunismus laciný nebyl, naopak šlo o úzkoprofilové zboží. Pamatují si to jistě i bývalí členové KSČ či funkcionáři Socialistického svazu mládeže, kteří jsou dnes nejvášnivějšími antikomunisty. Primitivové? Kdepak, srabi a korouhvičky to jsou. Jenže kdo má čas třídit minulost současných antikomunistů?

Specifický antikomunismus přiznejme generaci, jež dospěla až po roce 1989. Reaguje na vzpomínky rodičů, školní výklad a obrázek líčený sdělovacími prostředky. Upřímně se bojí o demokracii a právní stát. Slovy Zbyňka Petráčka z Lidových novin 28.2.2013 („My v zrcadle studentů“), „není problém je nachytat na politických či historických kiksech. O komunismus se mohou zajímat jen zprostředkovaně. Nemají ani dostatečné informace, ani znalosti (ty poskytne až jistá životní zralost). Ale mají autentický zájem. Kdo má zájem, k informacím a znalostem se dostane časem. Kdo zájem nemá, tomu je dnešní přemíra informací k ničemu.“

S přesvědčenými antikomunisty má smysl hovořit. Jak s těmi, co si svůj názor nesou třeba šedesát let (i když ze svého pracovního okolí znám příklad člověk, který za antikomunistické postoje v 50. letech seděl, ale v 70. letech s nimi již pracoval na národním výboru a v 80. letech na ministerstvu), tak s těmi nejmladšími. Po první skupině nemůžeme chtít, aby se oprostila od svých drsných zkušeností, od druhé po tom, aby prokoukla nastražené mediální pasti, v nichž dost možná uvízla. Vysvětlovat nestačí, je nutné vést dialog.

Na jeho konci mohou být hrdí „nekomunisté“, kteří nemají potřebu bojovat s komunismem (či jinou expresivní ideologií) jeho vlastními zbraněmi. Ale i v takové kategorii musíme rozlišovat — jiný je „nekomunismus“ Masarykův a Čapkův, jiný Klausův. Rozdíl mezi „nekomunismem“ a „antikomunismem“ srozumitelně nastínil Filip Outrata, podle kterého „nejzávažnější chybou antikomunismu, jako každého světonázoru určeného záporem anti-, je zkreslení perspektivy, z níž nahlíží na svět. Vymezení se proti jedinému nepříteli postupně pohlcuje další a další prostory mysli, až vše ztratí své skutečné rozměry a reálné kontury. Někteří antikomunisté se pak oprávněně jeví jako fanatici, kteří jsou odtržení od reality a vlastně je není třeba brát vážně.“

Ovšem s „lacinými antikomunisty“ nemá rozhovor smysl. Neslyší na historické či filozofické argumenty, jejich logika podléhá zájmům stranických sekretariátů či strůjců mediálních kampaní. Koneckonců, když na to přijde a změní se poměry, budou oni těmi nejhorlivějšími prosazovateli nových pořádků. Tato skupina totiž umí jediné: být papežštější než papež a dávat to vždy a všude na odiv.

Pikantní je, že „laciní antikomunisté“ ke svému svatému zápasu ani živé komunisty nepotřebují. Stačí jim stíny z minulosti či románové postavy. Před těmi se svaly dělají nejsnadněji.

Zajímalo by mě přitom, jak by současní čeští komunisté obstáli ze zkoušek z marxismu-leninismu, co vědí o dějinách komunistického hnutí a jak si představují realizaci svých cílů, o nichž tak vášnivě rok co rok řeční například na prvomájových slavnostech.

KSČM je typickou protestní stranou, která velmi šikovně pracuje s prvky populismu nebo s nadbíháním voličům všude tam, kde je vidět, že selhávají zavedené strany tvořící politický establishment. Dnešní komunisté těží především z toho, že jsou od roku 1989 opoziční stranou a nenesou odpovědnost za nic, co tu uskutečnily pravicové nebo levicové strany, které se tu ve vládě střídaly. Dokáží k sobě přitahovat nové i mladé voliče nebo ty, kteří jsou znechuceni politikou, jak ji provádějí ostatní strany parlamentního spektra. Když zde není kromě ČSSD žádná jiná silná levicová strana, tak budou komunisté pochopitelně sbírat hlasy těch voličů, kteří se definují ať už levicově, nebo protestně a nejsou z nějakých důvodů ochotni volit sociální demokracii.

Buď jak buď, s těmi, co si říkají „komunisté“, má specifická misijní práce ještě smysl. Lze je přesvědčovat o správnosti evolučních metod prosazování humanitních ideálů. Klidně přitom mohou být „primitivní“ — byť sám častěji narážím na členy KSČM mimořádně vzdělané, otevřené k dialogu či polemice, nadto zjevně demokraticky smýšlející. Zato „laciného komunistu“ nepotkáte: taková role nic nevynáší. S „lacinými antikomunisty“ to je těžší. Jak 12.4.2013 napsal v Deníku Referendum Jakub Patočka („Pravicový bolševismus“), jde antikomunistům — já dodávám, že těm „laciným“- o konzervování privilegií stávající mocenské elity. To se ale pak vede rozhovor obtížně.

Kdo je tedy nebezpečnější - komunisté, nebo antikomunisté? Soudím, že ti z nich, co nevidí, neslyší, nepřemýšlejí. Ti, jejichž reakce na jakoukoli kritiku bývají „primitivní“ či „laciné“.