Přímá volba prezidenta České republiky má nečekaný restaurační potenciál: vrací do české politiky tváře a ideologie, kterým už — jak se aspoň zdálo — mělo být v podstatě odzvoněno. Platí to nejenom o Miloši Zemanovi, ale s nebývalou silou též o Karlu Schwarzenbergovi a soustavě mýtů, kolem nichž se organizuje politické krédo havlovské inteligence. Tato soustava nejnověji vyřadila z provozu politickou inteligenci i vkus redakce Respektu a ukázala meze nadějného ideového posunu, kterým hlavní mediální platforma havlovské inteligence prochází.

Neumím přesně datovat počátek onoho ideového posunu, za jeho symbolický počátek ale považuji rok 2008. Ten znamenal počátek konce globální nadvlády dvou diskursů, jež určily podobu globalizujícího se světa, našeho polistopadového režimu i samotného Respektu: volba Baracka Obamy americkým prezidentem znamenala konec nadvlády neokonzervativního diskursu (a s ním spojeného amerického unilateralismu a nikdy nekončící „války s terorismem“) v zahraniční politice; vypuknutí finanční a později ekonomické krize zase počátek konce neoliberální hegemonie v ekonomice.

Do české semiperiferie doléhají západní trendy se zpožděním, lze ale říci, že Respekt patřil — v rámci hlavních médií — k prvním překladatelům nového vývoje. Většina charakteristik, které jsem přisoudil jeho ideální diskursivní poloze ve svém prvním článku věnovaném Respektu, v té době už přestávala platit. Konzervativní jestřábi opustili redakci, počáteční okouzlení Mirkem Topolánkem (který si právě diskurs Respektu účelově osvojil) pod tíhou vládou organizované korupce pominulo, ekonomická krize znevěrohodnila leckeré jednoduché neoliberální poučky. Respekt zaujal novou pozici v politickém středu a poněkud se vzdálil jednoduchému světu režimní ideologie ve prospěch větší pozornosti nejednoznačné skutečnosti politična.

Začala emacipace Respektu od hegemonního polistopadového diskursu, v němž se neokonzervativní války a zbrojení (vzpomeňme na plánovaný radar v Brdech) líčily jako boj Dobra se Zlem a neoliberální reformy jako přírodní nutnost. Odpovídala podobné emancipaci významné části českých elit od režimního diskursu.

O to více šokující byla pro mě pondělní zpráva, že redakce Respektu označila za nejlepšího z kandidátů prezidentské volby Karla Schwarzenberga. Výraznější regres (vzhledem k výše zmíněné emancipaci) a pointovanější výsměch společnosti, která se učí nejnenáviděnější polistopadové vládě vzdorovat, mohla redakce Respektu provést jen stěží.

Hurá do díla

Karel Schwarzenberg není žádný nevinný brumla, jak si snad myslí politicky nedovtipní umělci sdružení ve Výzvě tříkrálové, nýbrž jeden z hlavních strůjců současné vlády a její politiky. Rozhodl se poskytnout osobní krytí novému politickému projektu jednoho ze dvou největších a nejvytrvalejších gaunerů české politiky Miroslava Kalouska (druhým je Václav Klaus). Podílel se na šíření nehorázné lži o řeckém nebezpečí pro Českou republiku. Tato lež a kredit, jemuž se Schwarzenberg u části společnosti těšil, přinesly novému projektu nečekaných sedmnáct procent volebního zisku.

Projekt TOP 09 vznikal s vědomým souhlasem Miroslava Topolánka. TOP 09 společně s ODS při tom silně akcentovala rétoriku „zneužívačů“, „černých pasažérů“, později pak „nepřizpůsobivých“ s jasným cílem — přesměřovat sociální hněv, který asociální neoliberální politika Topolánkovy a především Nečasovy vlády probouzela, na ty sociálně nejslabší. Volební úspěch TOP 09 i blogosféra potvrdily dobrou ozvučnost takové rétoriky ve frustrované společnosti. Buzerace sociálně slabých se stala jedním ze základních programových bodů vlády, jejímž prvním místopředsedou se stal Karel Schwarzenberg.

Projekty DONEZ, nucené práce nezaměstnaných a sKarty měly demonstrovat, že vláda proti „zneužívačům“, „černým pasažérům“ a „nepřizpůsobivým“ agilně vystupuje. Nečasova vláda se stala první vládou oficiálně vedeného třídního boje v polistopadové historii. Kanalizace hněvu směrem k nejslabším a rétorika fiskální „odpovědnosti“ měly získat střední třídy pro „nezbytné reformy“ — slovo „nezbytné“ (někdy také „potřebné“) se stalo českým ekvivalentem pro výraz „neoliberální“. Za reformami se přitom neskrývá nic jiného než privatizace prostředků z veřejných rozpočtů do rukou předem vybraných kapitálových skupin (které ve skutečnosti hlavní vládní agendy nastolují). Reformy jsou jen jednou z forem korupce a naopak jednotlivými ministerstvy organizovaná korupce je jedním ze způsobů privatizace státu.