Schwarzenberg je skutečným podivínem české politiky. Je to éterická bytost, duch, který se vznáší nad zakalenými vodami špinavého českého politična. Je v politice, a přitom není. Je předsedou TOP 09, a přece není. Je pro forma politikem, a přece reálně není.

Noří se do spánku, spokojeně klimbá, semtam pronese bonmot a zůstává přitom roztomilý jako medvídek. Takový malý milý plyšový mišan, do jehož náruče lid ulehne spokojeně jako do peřinky, usne a probudí se do jiného světa.

Nazvěme to třeba Havlovým syndromem - umění být u toho, a zároveň vytvořit zdání odstupu od situace - ať už pilátovsky v sobě samém nebo, a to především, ve veřejném mínění. A stejně takovou éterickou subjektivitou disponuje i v rámci „jeho“ strany, které je (přinejlepším) čestným předsedou a mediálním maskotem.

Za Karla kulturního

Jistěže naše kulturní elita, tolik Karla zbožňující, ví, že je v čele strany, která vyprodukovala Bessera nebo Hanákovou na postech ministrů kultury. Ale zároveň je veřejným tajemstvím, že skutečným předsedou není nebeský Karel, ale ďábelský Miroslav. A Karel — no však se na to neviňátko podívejte — za nic nemůže.

Je skutečně fascinující, že skutečnému Schwarzenbergovu předsednictví prakticky nikdo nevěří a nejen to — dokonce jeho „nepředsednictví“ je předkládáno jako argument pro jeho volbu jakožto kandidáta s rukama dostatečně čistýma uprostřed vládního marasmu.

Je to svého druhu umění být oficiálním předsedou strany, přihlížet, jak tato kolektivní entita posílá kulturu do pekel, a následně si upravit motýlka, prohodit mezi řádky cosi o podvazcích, nahodit šarmantní úsměv, následně si dát šlofíka a Svěrák vám k tomu ještě zatleská.

A jak tomu bude na Hradě? Až bude potřeba rozdat pár milostí? Až bude potřeba vetovat? Až bude potřeba vyjádřit se k problémům rozdělujícím společnost (od DPH až po Romy)? Až bude potřeba udělat cokoliv? Budou stačit bonmoty a knížecí úsměv? Možná pak Svěrákům, Hřebejkům, Mádlům, Formanům a Čtvrtníčkům ztuhne úsměv na rtech. Budou mít éterického prezidenta, který bude strašit v hradních síních. A bude to žalostně málo.

Za Karla stylově soucitného

Karel ovšem prokázal, že má dobré srdíčko, a to tehdy, když po fiasku v krajských volbách požádal svého dvorního rádce Miroslava, aby nebyl tak tvrdý a pro ty důchodce našel v rozpočtu nějaké ty drobné. To by jednomu až slza ukápla.

Ve skutečnosti by patrně byl pokračovatelem Havla jinými prostředky, nicméně je otázkou, nakolik má smysl si právě takového kandidáta přát. Bylo by iluzorní domnívat se, že přímá volba by nás měla vrátit zpět do časů, kdy prezidentem byl čestný muž a morální autorita Havel, předtím, než byl prezidentský úřad znesvěcen Václavem Klausem. Nostalgické pokukování po Havlovi společenskou debatu neposune vpřed, maximálně ji může stabilizovat a vyhnat z ní pár diskursivních pavouků.

Nicméně největší diskursivní pavouk svoje stanoviště v březnu opouští a Karel, tento konzervativní pankáč, si na rozdíl od Franzova tetování s sebou na hrad svoje číro nevezme a své mladé nadšené voliče nechá s povzdechem před branami. Symbolicky i doslova. Na Hradě tak bude stagnující kníže, který si bude se současnou vládou rozumět víc, než bude zdrávo, i když se při tom bude vznášet půl metru nad zemí.

Za Karla vtipného aneb cirkus Schwarzenberg

Zatímco v časech dávných sloužil humor a ironie i subverzivním účelům, můžeme dnes být svědky toho, že stejně tak dobře dokáže posloužit k upevnění statu quo. Symbiontem korupčního režimu by se tak bezesporu stal prezident klaunského stylu, který by společně se svým varieté bavil společnost žoviálními vtípky a roztomilou nevinností.

Neměli bychom chtít uspavače hadů, který bude z Hradu sršet bonmoty, zatímco si loupežníci v podhradí budou přepočítávat chechtáky. Prezidentská kancelář není karneval, který občas zajede na turné po Evropě nebo do exotických zemí. Není ani Hobitínem, kde si může moudrý stařec spokojeně pokuřovat ze své dýmky a popíjet se svými malými přáteli za všeobecného bujarého veselí.

Nevolíme ani nejsympatičtějšího herce, který by se nám na jevišti nejvíce líbil. Prezidentská kancelář není divadelní scénou, ale prostorem reálné formální a neformální moci. Pokud budeme volit měřítkem pro hereckou celebritu, sklidíme nakonec buď komedii, nebo tragédii. Nebo frašku. Ani jeden z těchto žánrů ale do politiky nepatří.

Za prezidenta silného

V současné situaci nepotřebujeme prezidenta „sjednotitele“, který nás bude ukolébávat s dýmkou v ruce v okamžiku, kdy je ždímána státní pokladna korupcí, startovány reformy s dlouhodobými a nedozírnými následky a poštvávány jednotlivé segmenty společnosti proti sobě.

Legitimita prezidenta voleného přímo bude silná a bude-li silný i prezident, ať raději, na bázi dvojí negace, rozeštvává rozeštvávače, než aby vytvářel spící zdání, že se ve společnosti nic neděje a chlácholil nás, zatímco budeme decimováni vládní politikou.

Ať už se nám to líbí nebo ne, prezident silný mandát mít bude, a tak by bylo chybou, kdyby si tuto skutečnost nejsilněji uvědomoval jenom klan Šloufů, nebo mediální a průmyslové kliky.

Nejde o to volit zpěváka ukolébavek, ale o to volit skutečnou změnu. Nikoli volit éterickou bytost, ale reálného člověka s reálným potenciálem, který se v politickém boji osvědčil a získal v něm i několik stranických šrámů. Představme si prezidenta v duchu jedné staré klasiky, která měla napravit jistá pomýlená očekávání o tom, jak docílit nového: „Nemyslete si, že jsem přišel na zem přinést pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč.“

Máme právo chtít po přímo voleném prezidentovi, aby byl jedním z hybných momentů změny — a změna není „slušný“ a tichý prezident, který bude balzámem uklidňujícím naši rozjařenou duši. Nedopusťme, abychom byli stejnými éterickými bytostmi, které změnu chtějí, a přece nechtějí, protože se jim nechce zaplatit cenu skutečného politického aktu — totiž skoku do neznáma. Ostatně co jiného bude volba Fischera, Zemana nebo Schwarzenberga, než volbou starého dobrého bezpečí, které je ovšem nejvyšším nebezpečím?

Jistě se některým liberálům s mateřskou péčí o stabilitu demokracie z takové dikce budou ježit poslední vlasy na hlavě — samozřejmě, politická stabilita je nezanedbatelná priorita. Ale systém je v tuto chvíli už v takovém korozivním stádiu, že pakliže selže přímá volba nejvyššího ústavního činitele (a předvolební průzkumy naznačují, že by mohla selhat skutečně fatálně), můžeme se těšit na bezvýchodné časy.

To, co je zkrátka potřeba, je zvolit silného prezidenta — a to takového, který (i kdyby jen) diskursivně nastartuje možnost změn, na které čekáme.