První přímá volba prezidenta je pozoruhodný fenomén i proto, že odhaluje leccos zajímavého o českém národě. Možná nejzajímavější je rozpor mezi ambicemi a aspiracemi na jedné straně a realitou na straně druhé.

Vezmeme-li v úvahu jistou míru obecného zhnusení nad údajně nekvalitními kandidáty, zhmotňující se do v Česku populárního tvrzení „není koho volit“, a přidáme-li nejrůznější vyjádření, včetně těch z úst komentátorů a „osobností“, o tom, jak by měl kandidát na prezidenta vypadat, zdá se, že požadavky českého národa by mohl beze zbytku naplnit jen nějaký novodobý Jára Cimrman. Tedy všemu rozumějící génius s potřebnými politickými zkušenostmi, mluvící pěti jazyky, mající pestré mezinárodní kontakty i reputaci, a zaručeně nekomunistickou minulost. Prošedivělé skráně a obecně tatíčkovský vzhled jsou definitivními plusy.

Realita je ovšem jiná než tyto aspirace. O post prezidenta soutěží kandidáti, kteří jsou, zdá se, podle mínění většiny národa z různých důvodů spíše nevyhovující, a to včetně těch, kteří mají reálnou šanci postoupit do druhého kola.