Jsem příznivcem přímé volby prezidenta. Rozhodně ji považuji za lepší možnost než frašky, které se děly při prezidentských volbách parlamentních. Nicméně v oblasti zvyšování účasti občanů na správě země ji pokládám spíše za symbolickou než za užitečnou.

První otázka na smysl přímé volby je praktická. Odpovídají pravomoci prezidenta tomu, aby právě jeho volili lidé v přímé volbě? Osobně bych dal přednost přímé volbě premiéra, to by ovšem vyžadovalo rozsáhlejší ústavní změny.

Co mě ale zaráží, je cirkus, který se kolem prezidentské volby strhl. Prezidentské volby se konají až v lednu nebo v únoru, kandidáti mají ještě téměř dva měsíce pro sběr podpisů a už nyní mediální pozornost řádově převyšuje pozornost zaměřenou na krajské volby. Ty přitom budou již za čtyři týdny. Při vší úctě k funkci prezidenta tenhle humbuk jednoduše neodpovídá jeho významu.

Pro větší zapojení obyvatel do správy země přitom existuje řada nástrojů, které sice nejsou tak bombastické, ale měly by mnohem větší reálný přínos. Nabízí se posílení institutu místního referenda a snížení počtu podpisů nutných pro jeho vyhlášení. Další na řadě je zrušení faktického monopolu politických stran na podávání kandidátek v komunálních volbách. Ve větších obcích je jednodušší založit novou politickou stranu, než sebrat podpisy nutné pro nestranickou kandidátku. Přímá volba starostů a hejtmanů by oslabila lokální kmotry. Bylo by mnohem těžší zbavit se lidí jako je Jan Korytář v Liberci. Snížení či zrušení pětiprocentní bariéry ve sněmovních volbách by značně posílilo konkurenci na politické scéně. Silným nástrojem přímé demokracie je také dát občanům možnost vetovat zákon referendem.

To všechno jsou změny, které by měly reálný vliv na fungování ČR. Přímá volba prezidenta oproti tomu nepřináší žádnou praktickou změnu v momentě, kdy bude prezident na Hradě sedět. Funkce je stejná, pravomoci jsou stejné, rozdíl je jen ve způsobu volby. Kandidát Dlouhý navíc na rovinu ukazuje, že zapotřebí není podpora veřejnosti, stačí peníze.

Mediální kolotoč potom z celých prezidentských voleb vytváří spíše politické divadlo. Průzkumy zaplňují kandidáti, kteří nekandidují (Švejnar, Okamura), největší favorit volby (Fischer) se bojí vyjádřit jakýkoli názor, aby mu to náhodou neuškodilo, a volební kampaň kandidátů je úplně stejně prostoduchá jako kampaně politických stran. Místo toho, aby kandidáti říkali, jak budou ČR reprezentovat nebo čím osobně přispějí politické kultuře v České republice, se předhánějí v proklamacích, sloganech a brnkání na city.

Co si s tím tedy počít? Piráti vlastního kandidáta nestaví. Investovat energii celé strany do sebrání padesáti tisíc podpisů jen proto, aby náš kandidát nepřešel přes první kolo, nám nepřijde účelné. Proto raději položíme současným kandidátům otázky na témata, která nás zajímají. Postoj k lidským právům, způsob financování jejich kampaně, přístup k moderním technologiím — to budou zřejmě klíčové body, podle kterých budeme mezi kandidáty vybírat. Především se ale budeme snažit vyvinout důsledný tlak na zákonodárce, abychom z prvků přímé demokracie nedostali jen ohlodanou kost ve formě přímé volby prezidenta, ale účinné nástroje, které politiky dostanou pod veřejnou kontrolu.