Filosof Václav Bělohradský čas od času hovoří v souvislosti s protesty nejrůznějšího druhu o tekutém hněvu. Ten definuje jako něco těkavého, nestabilního, o čem nevíme, v co se promění. Tekutý hněv neprobouzí podle něj ani velké politické vášně, které byly typické pro značnou část 20. století. Navíc je to hněv, který je tváří v tvář nadnárodním protagonistům kapitálu bezmocný.

Pravice se tekutý hněv více či méně úspěšně snaží přesměrovávat na nepřizpůsobivé, nezaměstnané, zneužívače sociálních dávek apod. Přesto se v moři tekutého hněvu objevují krystalky hněvu tuhého. Viděli jsme za poslední rok celou plejádu nejrůznějších podob odporu, které se jakoby z masy tekutého hněvu zhmotnily a nakráčely do ulic měst. Ať to byli různé vlny arabských revolucí (proces, který není ani zdaleka u konce), španělští Indignados či američtí Occupy, sociální protesty a opakované volby v Řecku, protesty proti Nečasově vládě atd.

Po určité době se tento tekutý odpor ze své tuhé podoby opět jakoby rozpustil do masy tekutého hněvu. Má to svoje důvody, které je třeba brát vážně, ale nebýt z nich sklíčený. Řada protestních hnutí svým odporem poukazovala na tu či oni nespravedlnost, ať už to byl útok na sociální vymoženosti, nedostatek demokracie nebo svobody. Arabské revoluce (zde je to slovo namístě) provedly změny v politické konfiguraci svých společností. V regionu totiž společně zapůsobily tři důležité faktory: dlouhodobý útlak autoritářských a zároveň neoliberálních vládců, dlouhodobá, náročná a nebezpečná práce politických aktivistů a úpadek americké moci. Dohromady si vynutily politickou změnu.

Z ostatních uvedených příkladů má politické změně nejblíže Řecko. I v jeho tekutém odporu se projevují tři důležité faktory: zcela bezprecedentní tlak trojky (MMF, ECB, EK), relativní síla řecké levice (minimálně schopnost mobilizovat své sympatizanty pro kolektivní akci) a všeobecná krize důvěry ve staré politické elity. Proto se tekutý odpor vrací v této zemi tak často a na mikroúrovni (okupovaná pracoviště) nemizí takřka vůbec. Tak závažná není a nebyla politická situace ani ve Španělsku, ani v USA a nakonec ani v ČR.

Co ale dělat, když se Nečasova vláda dál snaží prosazovat své asociální plány? Jak tekutý hněv, často kanalizovaný proti těm slabším a chudším, tak ani tekutý odpor, častěji vedený s vytříbenější politickou úvahou, nemají šanci přinést samy o sobě zásadní politickou změnu. Nejde tu jen o ono „čekání na objektivní podmínky“ nebo ještě strašlivější (a hloupější) „čím hůř, tím líp“. Jde o trpělivou a dlouhodobou přípravu v podobě protestů a bodování organizací, které mohou tyto protesty utvářet.

S dlouhodobou rozvahou je to vždycky ošidné, ale Jakub Patočka měl pravdu, když hrozil sociálním demokratům, že se budou divit, pokud bude Miloš Zeman prezidentem. Strana bude nejen pod silným mediálním tlakem, ale také pod vnitřním tlakem kvůli odchodu některých svých členů do SPOZu, nebo kvůli hrozbám některých dalších členů, že tak  učiní, pokud nebude po jejich. To povede k dalšímu oslabení ČSSD. Co už Jakub Patočka nenapsal, je to, že to povede také k jejímu posunu doprava, aby byla více konformní, přijatelná a tak trochu ušetřená útoků.

Zde se pak bude otvírat prostor pro novou levicovou stranu, která může být jednou z nádob, do které se může tekutý odpor vpravit. Se ziskem takového nástroje můžeme počítat i s politickou změnou. Jde však o to, zda nám „pouze" politická změna na řešení budoucích problémů bude stačit.