Filosof Václav Bělohradský čas od času hovoří v souvislosti s protesty nejrůznějšího druhu o tekutém hněvu. Ten definuje jako něco těkavého, nestabilního, o čem nevíme, v co se promění. Tekutý hněv neprobouzí podle něj ani velké politické vášně, které byly typické pro značnou část 20. století. Navíc je to hněv, který je tváří v tvář nadnárodním protagonistům kapitálu bezmocný.

Pravice se tekutý hněv více či méně úspěšně snaží přesměrovávat na nepřizpůsobivé, nezaměstnané, zneužívače sociálních dávek apod. Přesto se v moři tekutého hněvu objevují krystalky hněvu tuhého. Viděli jsme za poslední rok celou plejádu nejrůznějších podob odporu, které se jakoby z masy tekutého hněvu zhmotnily a nakráčely do ulic měst. Ať to byli různé vlny arabských revolucí (proces, který není ani zdaleka u konce), španělští Indignados či američtí Occupy, sociální protesty a opakované volby v Řecku, protesty proti Nečasově vládě atd.