Když předseda politické strany diskutuje s intelektuály, je to trochu podezřelé, neboť se stírají „zavedené“ distinkce. Politici, zvláště ti, kteří mají rádi přívlastek profesionální, se zpravidla dívají na intelektuály skrz prsty — intelektuálové podle nich vůbec nevědí, jak to v politice chodí, v lepším případě jsou to naivkové, v horším škůdci. Na oplátku bývá poměr intelektuálů k politikům podobně přezíravý. Za naivky politiky asi nikdo nepovažuje, spíše za pitomce nebo tak nějak, ovšem o jejich škůdcovství se moc nepochybuje.

Nicméně když Bohuslav Sobotka, výrazný kandidát na předsedu sociální demokracie, zvedl levou rukavici, kterou z několika klubíček upletli intelektuálové, aby dali průchod svým nadějím, tak se zjevně vymanil ze zavedených distinkcí a vyhlédl ve svých úvahách za horizont profesionální politiky. Je to povzbuzující, spíše než podezřelé. Řekl bych dokonce, že se to u sociálního demokrata sluší. Její vůdci vedle svých politických zdatností museli osvědčovat též náležité schopnosti intelektuální.

Sociální demokracie byla totiž vždy strana ideová. Za svůj cíl měla socialismus, a to byla velká vize. Dokonce i když Eduard Bernstein svého času začal vykládat, že „cíl je ničím a hnutí je vším“, tak vlastně vystupoval jako stranický intelektuál. Smyslem jeho vystoupení totiž nebyl bezcílný pragmatismus, natož bezzásadová zrada, jak psal tehdy Lenin, anebo neoliberální konformismus, jak by někteří psali nyní, ale pustil se do zásadního sporu s revoluční levicí: Jaké prostředky a politické způsoby lze použít na dosažení socialistických cílů? Důraz na politické prostředky pak znamenal, že politické cíle mají být realizovány na půdě liberální demokracie a s využitím kapitalistické ekonomiky — ty pak bylo třeba v duchu socialistických cílů reformovat, ale nikoli negovat. V tomto reformním znamení se zrodila sociální demokracie. Pokud se ptáme, co jsou ony tradiční hodnoty, k nimž se má sociální demokracie v současné „zmatené situaci“ vracet, tak nelze opomenout, že jejich úběžníkem jsou právě ony reformní cíle třetí cesty mezi kapitalismem a socialismem.

Sobotkův text je obsáhlý a obsažný. Přičinil bych jenom jednu poznámku o třetí cestě, jež patří k důležitým leitmotivům jeho argumentace. Leitmotivů je ovšem více, dokonce se dá říci, že spolu vnitřně souvisí, ale nezdá se, že vytváří souzvuk. Je třeba je zřejmě doladit, ale jakým způsobem a s využitím jakých politických prostředků, to je docela sporné téma, které zde mohu jenom načrtnout. Celková skladba se zřejmě jmenuje Obhajoba sociálního státu a za leitmotivy bych označil požadavek návratu k tradičním hodnotám sociální demokracie, odmítnutí třetí cesty Tonyho Blaira a nového středu Gerharda Schrödera, přiznaná touha po střední třídě, v kontrapunktu pak výzvy globalizace a ve finále posun od národního modelu sociální demokracie k modelu evropskému nadnárodnímu.