Mezi námi levičáky
Oto NovotnýTi nejsprávnější levičáci se vyznačují velmi smělými vizemi, radikálními mimoparlamentními postupy, a hlavně zapáleným bojem proti Systému. Nač se zabývat praktickými politikami, když je třeba změnit Systém?
Je, samozřejmě, rozdíl v představách idealistů se sklonem k radikálnosti a realistů se sklonem k umírněnosti, jak by se měla chovat politická strana. Tento rozdíl je zvláště nápadný u levicových stran. Levicová politika se vyznačuje častým napětím mezi morálním požadavkem transcendovat existující poměry a reálnou mírou (limitovanou objektivními a subjektivními faktory) jeho praktického naplňování. Nedávná vzrušená diskuse na levici o tom, zda ČSSD má nebo nemá podporovat tzv. fiskální úmluvu, velmi dobře demonstrovala toto napětí. Političtí konzervativci a euroskeptici Petr Nečas a David Cameron se zatím dohodli, že Česká republika a Velká Británie k tzv. fiskální smlouvě nepřistoupí. Může být radikální levice brojící (jistě, že mnoha pádnými argumenty) proti smlouvě spokojena? Může se cítit vítězem?
My na levici si musíme mezi sebou hodně věcí vyříkat. A hodně toho se týká sociální demokracie. Neboť ať se nám to líbí, či nikoli, jak u nás, tak ve většině evropských zemí jsou sociální demokraté stále nejreálnější (i když možná nikoli nejideálnější) politickou silou schopnou zastavit neoliberální devastaci evropského sociálního modelu. Existují mezi námi na levici takoví, kteří si myslí, že sociálně demokratické strany už dávno nejsou levicovými stranami. Tento postoj zastávají často ti, kteří si myslí, že existuje jediná správná levice, a že pojem levice je vysvětlitelný nějakou jednoduchou šifrou. (Ne náhodou to říkají ti, kteří sociálním demokratům vyčítají opuštění od rigidních marxistických pouček.) Donedávna si to mysleli naši komunisté, ale jejich nejnovější návrh dlouhodobého programu ve mne vyvolává dobrý dojem, že komunisté už konečně začínají uvažovat o levici v množném čísle.
Ti nejsprávnější levičáci se vyznačují velmi smělými vizemi, radikálními mimoparlamentními postupy, a hlavně zapáleným bojem proti Systému. Na stránkách DR o tom vedeme vášnivé polemiky a ti, kteří zastávají nejradikálnější stanoviska, většinou také patří k nejobratnějším diskutérům. Jak ale spojit Žižeka s jeho požadavkem na nový radikální antisystémový obrat s reálnou praktickou politikou? Radikálové nakonec sami přiznávají, že si příliš nevědí rady a většinu času raději tráví v nadoblačné sféře intelektuální revolty. (Osobně si myslím, že věčná intelektuální vášeň pro nejrůznější klinické předpovědi smrti Kapitalismu, aniž by bylo známo, co bude alespoň den poté, jsou nikoli útěkem k Realitě, ale útěkem před realitou.)
Někteří radikálové dnes poukazují na Řecko, kde to prý již nabralo ten správný směr. Ale za co dnes masy nespokojených v Aténách nebo v Americe na Wall Streetu bojují? Vyhání je do ulic nějaká radikální představa Systémové Změny?
Myslím, že to není tak, že „proletáři“ už dnes mohou ztratit pouze své okovy. Spíše si uvědomují, že mají stále ještě hodně co ztratit z toho dobrého, co si za posledních sto padesát let vyvzdorovali. A že levice potřebuje proti neoliberální politice, která jim to postupně bere, postavit účinné hráze v podobě konkrétních alternativních politik. Když ale my sociální demokraté nabízíme radikálům k diskusi konkrétní alternativy daňové, důchodové, či zdravotnické reformy, stáváme se pro většinu z nich děsně nudní a beznadějně pro-Systémoví. Nač se zabývat praktickými politikami, když je třeba změnit Systém?
Můžeme se tedy na levici ještě na něčem shodnout a dohodnout? Myslím, že bychom měli. Na nedávné (experimentální) debatě s některými komunisty v Lidovém domě mne zaujala jejich vážně míněná myšlenka o sociálním státu jako historickém předstupni socialismu. Získal jsem tak dojem, že uvažují o sociálním státě jako o nezbytné objektivní podmínce úspěšného testování radikálnějších emancipačních politik. Tohle považuji za minimální program, na kterém by se levice mohla domluvit.
My všichni na levici, kteří sdílíme emancipační vize různého stupně, bychom dnes měli velmi důrazně hájit demokratický sociální stát. Stále je co hájit! Demokratický sociální stát byl jistě i v klidnějších dobách plný problémů, které jej vzdalují od levicového ideálu emancipované společnosti. Ale pozor. Emancipační politiku nelze spojovat s mechanickým nastavením politického systému, který bude plodit už jen samé pozitivní výsledky. Levicová emancipační politika by měla být primárně nastavena na zdokonalování schopností učit se z chyb, omylů, nepředvídaných důsledků, na počítání s tím, že řešení jedněch problémů vyvolává problémy nové, a že v tomto smyslu jsme odsouzeni uvědomovat si vlastní nedokonalost a potřebu sebepřekonávání.
Demokratický sociální stát byl úžasným výdobytkem euroamerické civilizace, který vznikl jako poučení z velkých společenských problémů devatenáctého a dvacátého století a ve zlatých letech po druhé světové válce se vyvíjel vytvářením a překonáváním krizí různého druhu. Mnohé staré problémy řešil, ale také nové problémy vytvářel. Radikální levice na ně v šedesátých letech kriticky reagovala, stejně jako neoliberální pravice o deset let později. Jenže kdo nakonec zvítězil?
Tony Judt měl pravdu, když řekl, že neoliberální reakci na sociální stát na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dostala paradoxně do ofenzivy radikální levice, protože žádala příliš mnoho. Ale mohla tenkrát radikální levice nechtít více demokracie, více sociálna….? To sotva a nemůže to nechtít ani dnes a navzdory sociální demokracii a možnostem reálné politiky. Ale měla by se také poučit a přiznat si, že svými postoji může leckdy pomáhat k životu ještě mnohem horším věcem, než proti kterým protestuje. Na troskách demokratického sociálního státu nevyroste emancipovanější společenský útvar, ale nejspíše fašismus. Tohle známe z historie. Uzavřený národní stát s privilegovanou elitou spílající nadnárodní kapitalistické plutokracii, nabízející spoustu sociálních pseudojistot, bez užvaněné demokracie a pečlivě pěstující obraz domácího nepřítele tady uvnitř a tam venku. Jak opět lákavá představa toho správného Pořádku pro dnes sociálně frustrované, politicky dezorientované střední třídy!
Sociální demokracie však těžko může chtít, aby spolu s ní celá levice (byť třeba jen z taktických důvodů) hájila demokratický sociální stát, pokud jej nedokáže důsledně hájit sama. To má několik zásadních předpokladů. Musí se přestat chovat ustrašeně, ne jako loser zahnaný do kouta. Lidé mají skutečně hodně co ztratit a sociální demokracie má stále ještě co nabídnout. Pochopit, že odpovědí na současnou krizi (hospodářskou a sociální) není pouze více sociální jistot, ale spíše více a ještě více demokracie. Být kompetentnější než konkurence v navrhování konkrétní operativy (v předkládání alternativních politik). Dokořán se otevřít aktivní občanské společnosti. Důsledně se zbavovat klientelistických vazeb a čelit korupci. Přestat si plácat bábovičky na národním písečku a důsledněji se prosazovat v nadnárodních arénách (v prvé řadě v EU).
Tohle jsou dnes výzvy, před kterými sociální demokracie stojí, a které, když zvládne, dostanou demokratický sociální stát znovu do ofenzivy. A spolu s ním i radikálnější emancipační vize.
Diskuse
MH
Ano, ať sociální demokracie začne důsledně hájit sociální stát a celá levice se k ní v tomto úsilí připojí. Ale proč se jí to nedaří? Není to proto, že v dnešním kapitalismu, založeném na finančním kapitálu, je sociální stát překážkou zvyšování soukromého zisku? A sociální demokracie by se při zásadnější obhajobě sociálního státu dostala do konfliktu se zájmy kapitálu? Kdysi když budovala sociální stát, šlo to proto, že sociální stát byl ku prospěchu nejen neprivilegovaným, ale především prospíval kapitálu. Ten, kdo chce dnes opravdu hájit sociální stát, se automaticky dostává do konfliktu se systémem. Není to potom spíš tak, že změna systému je předpokladem sociálního státu? Tj. kapitalismus, socialismus, sociální stát?
PM
kdyby se socdem započala důsledně zbavovat klientelistických vazeb a čelit korupci. Nedovedu si totiž představit radikálnější změnu a podstatnější perestrojku etikckých základů režimů jak prošlého socialismu/státního kapitalismu, tak současného neoliberálního.
March 3, 2012 v 3.51
Souhlasím s poznámkou Michaela Hausera. Považuji za zásadní, zda ještě lze (v Evropě) přeměnit stávající kapitalismus s nadvládou finančního kapitálu v poválečný kapitalismus demokratický a sociální.
Obávám se, že to možné není. Pak ale nabízím ke zvážení následující terminologii a posloupnost: kapitalismus, postkapitalistický(?) sociální stát, socialismus.
To je, podle mne, pozice realistů se sklonem k radikálnosti …
Obávám se, že to možné není. Pak ale nabízím ke zvážení následující terminologii a posloupnost: kapitalismus, postkapitalistický(?) sociální stát, socialismus.
To je, podle mne, pozice realistů se sklonem k radikálnosti …
March 3, 2012 v 10.35
Co je to za trik radikální levice: myslím revoluční socialismus, ale říkám sociální stát? Nezamlžujte jasnost vlastního myšlení, ani nepodceňujte soudnost většiny společnosti. Michael Hauser má dva pojmy sociálního státu, z nichž každý je úplně jiný. Jednak sociální stát, který údajně hájí sociální demokracie, tedy sociální stát sloužící ziskům kapitálu. A pak sociální stát, jaký by měl být, aby se za ním sešikovala Celá levice, tedy sociální stát alias změna systému. Oboje je špatně. Sociální stát nevznikl jako služebník finančního kapitálu, ale byl založen na třídním kompromisu, a to nikoli jenom kompromisu mezi kapitálem a prací, i marxisté vědí, že tříd bylo víc, také půda, řečeno archaickou terminologiía, tedy venkov a ten byl pro vznik sociální státu docela podstatný (viz Sheri Berman a Gregory Luebbert). A v současnosti zase není problém především v tom, že se finanční kapitál z vlivu sociální státu vymyká (proč to dělá, když je údajně k jeho službám?), ale v tom, že sociálně třídní ukotvení sociálního státu se rozvolnilo, ne-li rozplynulo, takže většinovou podporu na kompomitování kapitálu musí sociální stát hledat v uskupení poměrně nepevných a pohyblivých sociálních vrstev, ale pořád tyto střední vrstvy všeho druhu existují a je možno je mobilizovat na podporu sociálního státu. Představa, že tyto vrstvy naletí na „trik“ radikální levice: říkáme sociální stát, ale myslíme socialismus, podceňuje ... Ale to bych se opakoval.
PL
Za jeden z nejpřínosnějších považuji postřeh, že je dobré uvažovat o levici v množném čísle! To mě naplňuje nadějí, že jednou ztratí levointelektuální snění o ideálním sociálním státu svůj glanc a přetaví se alespoň do snění, když ne rovnou úvah, o sociálních státech a sociálních demokraciích -ano, těch evropských. Po bezmála osmi letech členství v EU, docela obdivuhodný posun! ...hmm
MŠ
Myslím, že článek vytyčuje vcelku jasný program pro sociální demokracii, tedy sociální stát, který stojí na demokratických základech, a který by byl očištěn od současné korupční praxe a hierarchického elitismu. Není mi jasné, co míní socialismem kolega Hauser. Rozlišil bych dva typy socialismu, demokratický a nedemokratický. Nedemokratický jsme tu měli a znovu děkuji nechci, demokratický sociální stát je společný úkol pro sociální demokracii, mohli by ho vedle komunistů akceptovat i Lidovci, možná i Zelení. Myslí kolega Hauser sociální stát založený na jakémsi revolučním socialismu? Obávám se, že se dostáváme do utopických končin romantického revolučního lyrismu.
O.Novotný se provokativně ptá : "Nač se zabývat praktickými politikami, když je třeba změnit Systém?" A M. Hauser na tuto provokaci upřímně, ale poněkud akademicky přitakává - nejdříve zásadní (socialistická ?) ruptura systému a pak se ukáže.
Inu, Lenin by asi souhlasil spíše s Hauserem - chopme se moci (dejme ji sovětům) a pak se ukáže jak přetvoříme svět. To byl i rozdíl mezi původními bolševiky a reformisty. Tak se to učilo i před rokem 89 o vztazích mezi politikou a ekonomií. Má to tu slabinu, že se po této utopické ouvertuře uvidělo... ale trochu iinak než V.I.L. předpokládal (viz stalinské malformace od kterých se distancoval i KSČM.
Je systémová alternativa strategický cíl, a nebo taktický prostředek ? V KSČM převažuji (neříkám že 100%) názor že sociální stát tvoří předmostí socialismu a že násilné poltické převraty zrozené z bídy nemusí otevírat brány do systémově lepšího světa jak by se z některých povrchních frází mohlo zdát..
Systémovou alternativu i nadále v KSČM prosazujeme (viz nedávná debata na půdě MDA), ovšem doufám, že bez naivismu který byl snad pochopitelný v minulém století a ne v to novém, tak trpce poučeném.
Líčit sociální stát jako intriku imperialismu si ad absurdnum nezadá s hesly o sociálfašismu
To že tu nutně je problém složité dialektiky revoluce a evoluce, etap vývoje a pochopení potřeby postupových kroků a že netřeba rezignovat pro praktické kroky dneška na strategickou perspektivu je v akademické rovině samozřejmost, ovšem obtížně naplňovaná účinnými politickými reáliemi.
V jednom mohu s M. Hauserem souhlasit - co správně O.Novotnému připomíná. Nestačí o sociálním státu žvanit, je pro jeho reálné a efektivní fungování něco dělat a to na národní i evropské ú)rovni a ne "modus desperandi" jen ustupovat. Jestli to znamená opustit tradiční welfare stae a posunout se k jakési postkapitalistické meziformaci je otázka, ale pro men zatím spíše akademická.
Inu, Lenin by asi souhlasil spíše s Hauserem - chopme se moci (dejme ji sovětům) a pak se ukáže jak přetvoříme svět. To byl i rozdíl mezi původními bolševiky a reformisty. Tak se to učilo i před rokem 89 o vztazích mezi politikou a ekonomií. Má to tu slabinu, že se po této utopické ouvertuře uvidělo... ale trochu iinak než V.I.L. předpokládal (viz stalinské malformace od kterých se distancoval i KSČM.
Je systémová alternativa strategický cíl, a nebo taktický prostředek ? V KSČM převažuji (neříkám že 100%) názor že sociální stát tvoří předmostí socialismu a že násilné poltické převraty zrozené z bídy nemusí otevírat brány do systémově lepšího světa jak by se z některých povrchních frází mohlo zdát..
Systémovou alternativu i nadále v KSČM prosazujeme (viz nedávná debata na půdě MDA), ovšem doufám, že bez naivismu který byl snad pochopitelný v minulém století a ne v to novém, tak trpce poučeném.
Líčit sociální stát jako intriku imperialismu si ad absurdnum nezadá s hesly o sociálfašismu
To že tu nutně je problém složité dialektiky revoluce a evoluce, etap vývoje a pochopení potřeby postupových kroků a že netřeba rezignovat pro praktické kroky dneška na strategickou perspektivu je v akademické rovině samozřejmost, ovšem obtížně naplňovaná účinnými politickými reáliemi.
V jednom mohu s M. Hauserem souhlasit - co správně O.Novotnému připomíná. Nestačí o sociálním státu žvanit, je pro jeho reálné a efektivní fungování něco dělat a to na národní i evropské ú)rovni a ne "modus desperandi" jen ustupovat. Jestli to znamená opustit tradiční welfare stae a posunout se k jakési postkapitalistické meziformaci je otázka, ale pro men zatím spíše akademická.
March 3, 2012 v 17.18
Loni tu M. Hauser napsal článek V předvečer nových revolucí, v němž rozvíjí myšlenku, že revoluce není něco, co si můžeme vybrat. A já s tím souhlasím. Myslím si, že z toho důvodu je zbytečné se přít o budoucnosti (co bude dřív a co potom), protože to taky není něco, co si můžeme tak docela vybrat, i když vliv na ni určitě mít budeme, proto je stále třeba být aktivní. Jenže to není tak jednoduché, že by vše záleželo jen na naší vůli. Jinak si myslím, že vlády a politici dnes nemají skutečnou moc, protože tu právě má kapitál. Ekonomická moc je silnější, než moc politická. Ale na druhé straně na ni možná platí strach z revoluce. Možná ten strach kdysi pomohl sociální stát vybudovat. Ale potom ten strach z možné revoluce zmizel. Vždyť lid je docela bezzubý.
myslím, že se Michal H. k tomuto vyjadřuje spíše ve svém článku z
března loňského roku (Sociální stát jako alternativa)a že chápaním revoluci jako jakési dějinné fatum nezávislé na naší vůli a konání bychom se dostávali na šikmou plochu metafyzického mesianismu. Aby člověk svět měnil, musí si vybírat z možných budoucností, jen to musí dělat s otevřeností, realisticky a ne bigotně.
Já jsem pro abychom i takovými myšlenkovými provokacemi překračovali určité myšlenkové stereotypy typu pouhého rituálního skloňování pojmu sociální stát. Ale odmítání praktických politických kroků k obraně .sociálního modelu jako pouhého vylepšování kapitalistického zlořádu mám za krajnost.
Co má být tou systémovou změnou předcházející skutečnému sociálnímu státu ? Opanování antisystémovými politickými silami území kontinentálního významu ? Znárodnění postatné části evropského finačního sektoru ? A do té doby budeme jen protestovat a vše blokovat ?Samozřejmě že např. vliv nestátního, myšleno občanského, neziskového sektoru bude narážet na určující vliv soukromovlastnického oligopolu.
Víme co má být onou postkapitalistickou vsuvkou ? Opět jakýsi zbyrokratizovaný netržní model státního garantismu, poskytující vysoké sociální pohodlí, ale s omezenou motivací k rozvoji (příbuzný nškdejšímu sovětskému modelu některými označovaný za protosocialismus)?
Nebo snad asijská transformační alternativa spojení autoritářského etatismu a priváního sektoru, která s takovou úrovní skandinávského moelu má hodně málo co společného.I když takoví čiňané plánují svůj systém na desetiletí.
Nebo snad máme imitovat socialistické nakročení v podobě rozvinutí bolívarovské revoluce v Latinské Americe do oblastí primérní sociální emancipace v preindustriálních komunách ? Pro Evropu obížně opakovatelné už pro odlišnost v stupni civlizačního vývoje.
Nebo se má z mlhy opět vynořit tzv. demokratický socialismus o kterém mluvili od Godesbergu jako o své v podstatě konvergenční vizi levicoví sociální demokraté stejně jako generace osmašedesátníků. tense ale nikdy nestal praktickým politickým projektem.
Bavme se bez tabuizací o systémové alternativě, klidně i o revolučních změnách. Ale nepleťme si sociální revoluci s mocenskou revoltou a nemysleme si že přichází s deterministickou nutností a nám stačí být jen nebojácnými pěšáky pouličního aktivismu.
března loňského roku (Sociální stát jako alternativa)a že chápaním revoluci jako jakési dějinné fatum nezávislé na naší vůli a konání bychom se dostávali na šikmou plochu metafyzického mesianismu. Aby člověk svět měnil, musí si vybírat z možných budoucností, jen to musí dělat s otevřeností, realisticky a ne bigotně.
Já jsem pro abychom i takovými myšlenkovými provokacemi překračovali určité myšlenkové stereotypy typu pouhého rituálního skloňování pojmu sociální stát. Ale odmítání praktických politických kroků k obraně .sociálního modelu jako pouhého vylepšování kapitalistického zlořádu mám za krajnost.
Co má být tou systémovou změnou předcházející skutečnému sociálnímu státu ? Opanování antisystémovými politickými silami území kontinentálního významu ? Znárodnění postatné části evropského finačního sektoru ? A do té doby budeme jen protestovat a vše blokovat ?Samozřejmě že např. vliv nestátního, myšleno občanského, neziskového sektoru bude narážet na určující vliv soukromovlastnického oligopolu.
Víme co má být onou postkapitalistickou vsuvkou ? Opět jakýsi zbyrokratizovaný netržní model státního garantismu, poskytující vysoké sociální pohodlí, ale s omezenou motivací k rozvoji (příbuzný nškdejšímu sovětskému modelu některými označovaný za protosocialismus)?
Nebo snad asijská transformační alternativa spojení autoritářského etatismu a priváního sektoru, která s takovou úrovní skandinávského moelu má hodně málo co společného.I když takoví čiňané plánují svůj systém na desetiletí.
Nebo snad máme imitovat socialistické nakročení v podobě rozvinutí bolívarovské revoluce v Latinské Americe do oblastí primérní sociální emancipace v preindustriálních komunách ? Pro Evropu obížně opakovatelné už pro odlišnost v stupni civlizačního vývoje.
Nebo se má z mlhy opět vynořit tzv. demokratický socialismus o kterém mluvili od Godesbergu jako o své v podstatě konvergenční vizi levicoví sociální demokraté stejně jako generace osmašedesátníků. tense ale nikdy nestal praktickým politickým projektem.
Bavme se bez tabuizací o systémové alternativě, klidně i o revolučních změnách. Ale nepleťme si sociální revoluci s mocenskou revoltou a nemysleme si že přichází s deterministickou nutností a nám stačí být jen nebojácnými pěšáky pouličního aktivismu.
March 3, 2012 v 18.18
Kdybychom mohli budoucnost plánovat, nebyli bychom teď tam, kde jsme. Anebo je to tak, že jsme dřív byli blbí a teď už jsme chytří? Tomu vůbec nevěřím. Dokonce ani čínskému plánování ne.
LŠ
March 3, 2012 v 18.30
Levicoví politici - profesionální - nám tu píší o tom, že " Nestačí o sociálním státu žvanit, je pro jeho reálné a efektivní fungování něco dělat a to na národní i evropské ú)rovni a ne "modus desperandi" jen ustupovat." a podobně. Hlavně aby to sami uvedli do praxe.
Jsme /vztahuji to rád i na sebe/ také prý příliš radikální, zatímco sociální demokracie je realistická.
Když je ovšem levice v roce 2012 schopná se začít domlouvat na tom, že je třeba bojovat za sociální stát, tak je docela možné že již v roce 2050 se na tom shodne a počátkem roku 2100 na tom začne pracovat. "Lidé mají skutečně hodně co ztratit a sociální demokracie má stále ještě co nabídnout." Lidé už hodně ztratili a socdem jim zatím nic nenabídla. Soudruzi,/jedni i druzí/ jste tak nekonečně daleko v těch svých sekretariátech, s platy vysoko nad tzv. celostátním průměrem, na který nedosáhne jistě 80 % obyvatel, že ani netušíte, jak špatně už je. Vylezte ven, mezi obyčejné lidi, ne na kmotrovské konference, tam realitu všedního života obyčejného občana nepoznáte! Politika je dnes jeden z nejvýnosnějších byznysů, vpravo nebo vlevo. Začíná to nejméně v okresních organizacích. Už tam jsou dnes leckde v čele malí kmotrové, protože pokud socdemáci vyhrají místní volby, už se dostávají k lizu v městských zastupitelstvech, mohou třeba spravovat majetek ČSSD v okresních městech, což je jistě výnosné. Těmhle lidem je politika socdemáků šumák, ti ji mají před sebou jen jako štít. Nástup těchto k ČSSD začal za Zemana. Klaus zjevně krachoval, bylo jasné, že doba trhne kormidlem vlevo, tak se v ČSSD začali objevovat noví "členové". Konekce a kšefty se rozjely, mnohý okresní výbor ovládly nové tváře ambicozních "politiků". Tím se kontakt nejvyšších politiků ČSSD odtrhl od reálu, protože níž, než k okresním výborům nesahá.
Po nás chcete, aby jsme přestali kritizovat a navrhli alternativu. Za to jste ale placeni vy! Ne ovšem za objevování 150 let starých známých teorií, ale za to, aby jste dokázali držet krok s neoliberály, aby jste mohli vždy nabídnout alternativu k jejich politice.
Bohužel však největší slabinou levice je, že nemá vizionáře. Místo dnešních Marxů tu máme plno Blairů. Levicový politik s levicovou vizí, by M. Hausera minimálně podpořil. Proč ne, v době nesporné radikálnosti neoliberálů, je jiný, než radikální postup vůči nim jedním krokem vpřed a dvěma vzad. Vždyť už teď se místo dohánění hledají koleje.
Jsme /vztahuji to rád i na sebe/ také prý příliš radikální, zatímco sociální demokracie je realistická.
Když je ovšem levice v roce 2012 schopná se začít domlouvat na tom, že je třeba bojovat za sociální stát, tak je docela možné že již v roce 2050 se na tom shodne a počátkem roku 2100 na tom začne pracovat. "Lidé mají skutečně hodně co ztratit a sociální demokracie má stále ještě co nabídnout." Lidé už hodně ztratili a socdem jim zatím nic nenabídla. Soudruzi,/jedni i druzí/ jste tak nekonečně daleko v těch svých sekretariátech, s platy vysoko nad tzv. celostátním průměrem, na který nedosáhne jistě 80 % obyvatel, že ani netušíte, jak špatně už je. Vylezte ven, mezi obyčejné lidi, ne na kmotrovské konference, tam realitu všedního života obyčejného občana nepoznáte! Politika je dnes jeden z nejvýnosnějších byznysů, vpravo nebo vlevo. Začíná to nejméně v okresních organizacích. Už tam jsou dnes leckde v čele malí kmotrové, protože pokud socdemáci vyhrají místní volby, už se dostávají k lizu v městských zastupitelstvech, mohou třeba spravovat majetek ČSSD v okresních městech, což je jistě výnosné. Těmhle lidem je politika socdemáků šumák, ti ji mají před sebou jen jako štít. Nástup těchto k ČSSD začal za Zemana. Klaus zjevně krachoval, bylo jasné, že doba trhne kormidlem vlevo, tak se v ČSSD začali objevovat noví "členové". Konekce a kšefty se rozjely, mnohý okresní výbor ovládly nové tváře ambicozních "politiků". Tím se kontakt nejvyšších politiků ČSSD odtrhl od reálu, protože níž, než k okresním výborům nesahá.
Po nás chcete, aby jsme přestali kritizovat a navrhli alternativu. Za to jste ale placeni vy! Ne ovšem za objevování 150 let starých známých teorií, ale za to, aby jste dokázali držet krok s neoliberály, aby jste mohli vždy nabídnout alternativu k jejich politice.
Bohužel však největší slabinou levice je, že nemá vizionáře. Místo dnešních Marxů tu máme plno Blairů. Levicový politik s levicovou vizí, by M. Hausera minimálně podpořil. Proč ne, v době nesporné radikálnosti neoliberálů, je jiný, než radikální postup vůči nim jedním krokem vpřed a dvěma vzad. Vždyť už teď se místo dohánění hledají koleje.
problém myslím není v nedostatku "vizionářství" (pokud tedy rozumíme stejně tomuto pojmu) ale spíše v tom, když levicový diskurs nahrazující realitu únikem od ní. Být radikální znamená pochopit podstatu reality, ne jen nejvíc křičet "Fuj! Pryč s ní!". To ale znamená chápat co zahrnujeme pod podporu nějaké vize (třeba i . M Hausera), když to požaduji.
Zkusme se pochopit co kdo říká. Opakuji otázku na povahu oné vize - je to pro zdejší debatéry cíl opanování antisystémovými politickými silami území kontinentálního významu ? Znamená to že jde o požadavek znárodnění postatné části evropského finačního sektoru ? A co do té doby ?Proč se mezi tím neopřít o průniku volebních programů parlamentní levice, copak tam je málo pro praktické sociální minimum ? Tak stačí to jen chtít aby to politické reprezentace společně prosazovaly.
To nikomu nebrání v radikálních úvahách o systémové alternativě, ale pokud k nějaké má dojít, tak vyznavači něčeho podobného (nejen stranické sekretariáty) by měli hledat i zde racionální porozumění na parametrech takové podstatnější změny (tedy po jakých kolejích má jet ten budoucí vlak) a kdo by měl schopnost a zájem takové parametrické změny vůbec prosazovat..
Lidé na rozdíl od zvířat projektují promyšleně své činy, vnímají taktikua s strategii, to není totéž co nějaké úřednické hnidopišské plánování kdejakého detailu. Tím spíš pokud mají měnit a ne jen kriticky vykládat svět. Bez toho jsme ve fázi pouhého kritického utopismu - tedy ve fázi emocionálně (spychologicky) podobné té historicky dávné fázi předmarxovské.
Zkusme se pochopit co kdo říká. Opakuji otázku na povahu oné vize - je to pro zdejší debatéry cíl opanování antisystémovými politickými silami území kontinentálního významu ? Znamená to že jde o požadavek znárodnění postatné části evropského finačního sektoru ? A co do té doby ?Proč se mezi tím neopřít o průniku volebních programů parlamentní levice, copak tam je málo pro praktické sociální minimum ? Tak stačí to jen chtít aby to politické reprezentace společně prosazovaly.
To nikomu nebrání v radikálních úvahách o systémové alternativě, ale pokud k nějaké má dojít, tak vyznavači něčeho podobného (nejen stranické sekretariáty) by měli hledat i zde racionální porozumění na parametrech takové podstatnější změny (tedy po jakých kolejích má jet ten budoucí vlak) a kdo by měl schopnost a zájem takové parametrické změny vůbec prosazovat..
Lidé na rozdíl od zvířat projektují promyšleně své činy, vnímají taktikua s strategii, to není totéž co nějaké úřednické hnidopišské plánování kdejakého detailu. Tím spíš pokud mají měnit a ne jen kriticky vykládat svět. Bez toho jsme ve fázi pouhého kritického utopismu - tedy ve fázi emocionálně (spychologicky) podobné té historicky dávné fázi předmarxovské.
PL
Pěkně se to čte, co tu pan Jiří Dolejš píše, pochopit se, promyslet, vydiskutovat a najít průniky, které pak zkusit demokraticky (nabídnout voličům a) prosazovat. Jenže, politická vůle se ne a ne dostavit, pech, snad příští volební období.
Pan Milan Znoj zase nevidí problém ani tak ve vymknutí se kapitálu, ale v tom, že nejsou lidi, kterým by to dost vadilo. ("sociálně třídní ukotvení sociálního státu se rozvolnilo, ne-li rozplynulo, takže většinovou podporu na kompomitování kapitálu musí sociální stát hledat v uskupení poměrně nepevných a pohyblivých sociálních vrstev, ale pořád tyto střední vrstvy všeho druhu existují a je možno je mobilizovat na podporu sociálního státu.")
Nabízela by se otázka, jestli víc selhávají k průniku se málo odhodlávající politické elity, anebo stále asi až příliš trpěliví voliči, anebo obojí? Zdá se, že ospalá Evropa čeká na štípance úpadku států a radikalizace porobených. Jen nevím, přijde-li katarze 5 minut po dvanácté, nebo až v pět. Nechci vylučovat možnosti záraků, nespíš by však přišly v nezamýšlených důsledcích omylů, omylů však byl vždy dostatek - situace tedy není beznadějná...
Pan Milan Znoj zase nevidí problém ani tak ve vymknutí se kapitálu, ale v tom, že nejsou lidi, kterým by to dost vadilo. ("sociálně třídní ukotvení sociálního státu se rozvolnilo, ne-li rozplynulo, takže většinovou podporu na kompomitování kapitálu musí sociální stát hledat v uskupení poměrně nepevných a pohyblivých sociálních vrstev, ale pořád tyto střední vrstvy všeho druhu existují a je možno je mobilizovat na podporu sociálního státu.")
Nabízela by se otázka, jestli víc selhávají k průniku se málo odhodlávající politické elity, anebo stále asi až příliš trpěliví voliči, anebo obojí? Zdá se, že ospalá Evropa čeká na štípance úpadku států a radikalizace porobených. Jen nevím, přijde-li katarze 5 minut po dvanácté, nebo až v pět. Nechci vylučovat možnosti záraků, nespíš by však přišly v nezamýšlených důsledcích omylů, omylů však byl vždy dostatek - situace tedy není beznadějná...
MH
Konkrétně: k projektu sociálního státu patřilo třeba snížení nezaměstanosti a aktivní vytváření pracovních míst, jak je to už v Rooseveltovu New Deal. Tenkrát se to do jisté míry podařilo. (Netvrdil jsem, že "sociální stát vznikl jako služebník finančního kapitálu", jak si myslí Milan Znoj, ale že "sociální stát byl ku prospěchu nejen neprivilegovaným, ale především prospíval kapitálu". To znamená, že sociální stát byl ku prospěchu i neprivilegovaným. A z kontextu vyplývá, že jsem netvrdil ani to, že při vzniku sociálního státu vládl finanční kapitál, a že mu sociální stát sloužil. "Non sequitur" se tomu říká.)
A tak ať sociální demokracie navhrne způsob, jak reálně snížit nezaměstnanost, dnes v době neoliberálního kapitalismu v krizové fázi. Ať se chopí programu New Deal. A bude označena za extremistickou levici. Proč? Protože výrazně snížit nezaměstnanost rovná se radikální změně současného ekonomického systému. Podobně se to má s každým prvkem Rooseveltova New Deal. Je to tak těžké pochopit?
A tak ať sociální demokracie navhrne způsob, jak reálně snížit nezaměstnanost, dnes v době neoliberálního kapitalismu v krizové fázi. Ať se chopí programu New Deal. A bude označena za extremistickou levici. Proč? Protože výrazně snížit nezaměstnanost rovná se radikální změně současného ekonomického systému. Podobně se to má s každým prvkem Rooseveltova New Deal. Je to tak těžké pochopit?
MT
March 3, 2012 v 23.20
Systémová změna znamená zavést mechanismus, kdy nebudeme muset nezaměstnanost potlačovat - mechanismus, který sám ze svých vlastních principů fungování nebude nezaměstnanost zvyšovat, ale snižovat, protože i práce neproduktivní pro mechanismus kapitálový bude produktivní pro mechanismus postkapitálový - sociál ...
Tedy přirozeně jako přirozený výsledek nového mechanismu a schématu fungování reprodukce ...
Jinak to už nepůjde - jsme příliš daleko ve vývoji, než aby to šlo ...
.. jinak ...
Buď bude mít sociální stát vlastní ekonomické základy ...
... nebo nebude.
Jste snad slepí ?
Ani poslední měsíce vás těch klapek na očích nezbavily ?
Myslíte, že Draghiho zaplavení Europy eurem je řešení ?
Není to zoufalství ?
Ty peníze askončí u bank a států - u lidí a firem těžko ...
I ten monetarista Friedman a "vrtulníkový Ben" je větším realistou než "evropská levice" ...
Jenže ten jejich návrh je akt - nikoli mechanismus ...
já budu jedině rád, když Oto Novotný přestane stavět národovecké bábovičky. A abych jen zase něco věcného, ne plky a šablonky ideologů, tak v současné době se otázka paktu přesunuje na půdu Bundestagu, kde Merkelová potřebuje ústavní 2/3, tedy i hlasy sociálních demokratů. Šéf sociálně-demokratické frakce Frank-Walter Steinmeier (SPD) Merkelové prostřednictvím deníku Süddeutsche Zeitung vzkázal, že si jeho strana "nedokáže představit, že by smlouva o rozpočtové odpovědnosti prošla, aniž by ji zároveň nedoprovázela opatření na podporu hospodářského růstu". Další fronta střetu s konzervativci je ve Francii, kdy včerejší Spiegel informuje, že na Hollandeho se spojují všichni včetně Camerona, jelikož socialista Hollande žádá změnu toho strohostního defektního kompaktu, stejně jako tu změnu žádá evropské odborové hnutí. Kde v této velké věcné programové evropské partii stojí lokální ČSSD, to opravdu nevím. Co vím, sedí někde zalezlá pod stolem konzervativců a ještě má tu drzost traktovat eurofederalisty jako nějaké "neevropské". Falbr to ostatně nedávno v Právu napsal velmi přesně. Americký liberální diskurs na ten pakt hledá zase takto: "Nerovnost je špatná pro růst, stabilitu a efektivitu. Míra nerovnosti vyvrcholila před Velkou hospodářskou krizí i před Velkou recesí a to není náhoda. Takže v podstatě, když máme hodně nerovností, poptávka jde dolů. Ta nerovnost se kompenzovala tím, že se vytvořila bublina. Bublina dovolila lidem vyšší spotřebu. Nyní máme nerovnost, ale nemáme bublinu a to znamená, že budeme mít trvale slabou poptávku, a proto pokud bychom vytvořili další bublinu, jen velmi obtížné nás to dostane zpátky do plné zaměstnanosti. Evropská úsporná opatření ale rozhodně nemohou ukončit krizi, naopak mohou vést jen k větším občanským nepokojům a odchodu dluhy obtěžkaných zemí, jakou je třeba Řecko, ze společné měnové unie. Tedy nejen přerozdělovat, ale také investovat peníze do vzdělání, technologií, infrastruktury, aby bylo hospodářství efektivnější a produktivnější." Joseph Stiglitz, a Nobel Prize-winning economist Tak co přátelé, máte něco věcného k tématu? nebo budete nadále zaplevelovat programovou diskusi o Evropě nějakou domácí šarádou, která se dá shrnout asi takto:
"Není většího rozporu slov a činů, než v současné době předvádějí představitelé ČSSD," řekl Nečas ve svém projevu. Sociální demokraty kritizoval za to, že prý agresivně prosazují přijetí evropské smlouvy o rozpočtové odpovědnosti, přitom svým voličům zatajují, že by svůj program museli "skartovat". "S přísnými fiskálními pravidly, například zavedením takzvané dluhové brzdy na evropské úrovni, je program sociálních demokratů zkrátka neslučitelný," uvedl Nečas.
Pan premiér Petr Nečas by měl českým občanům hlavně vysvětlit neuvěřitelně úsměvný rozpor mezi tím, co za tupého, zadlužujícího, tunelujícího, široké segmenty republiky devastujícího, do recese ženoucího hájí doma a proč stejnou věc s vlaječkou EU pod taktovkou 95% konzervativních vlád v Evropě nepodepisuje. Znepřehledňuje tím jakoukoliv věcnou demokratickou diskusi. Podepište ten fiskální desintegrační, devastační kompakt pane premiére, to je váš program, ne náš, to není cesta z krize, nemá to ani nic společného s evropskou integrací, obchází to instituce EU. To je přesně vaše parketa:-)
"Není většího rozporu slov a činů, než v současné době předvádějí představitelé ČSSD," řekl Nečas ve svém projevu. Sociální demokraty kritizoval za to, že prý agresivně prosazují přijetí evropské smlouvy o rozpočtové odpovědnosti, přitom svým voličům zatajují, že by svůj program museli "skartovat". "S přísnými fiskálními pravidly, například zavedením takzvané dluhové brzdy na evropské úrovni, je program sociálních demokratů zkrátka neslučitelný," uvedl Nečas.
Pan premiér Petr Nečas by měl českým občanům hlavně vysvětlit neuvěřitelně úsměvný rozpor mezi tím, co za tupého, zadlužujícího, tunelujícího, široké segmenty republiky devastujícího, do recese ženoucího hájí doma a proč stejnou věc s vlaječkou EU pod taktovkou 95% konzervativních vlád v Evropě nepodepisuje. Znepřehledňuje tím jakoukoliv věcnou demokratickou diskusi. Podepište ten fiskální desintegrační, devastační kompakt pane premiére, to je váš program, ne náš, to není cesta z krize, nemá to ani nic společného s evropskou integrací, obchází to instituce EU. To je přesně vaše parketa:-)
Díky, pane premiére!
Premiér Nečas odjel na summit EU s mandátem schváleným vládou. Podpis smlouvy o fiskální odpovědnosti v něm kvůli koaličnímu sporu není. V Evropě jsme sice za blbce, ale není to poprvé ani naposled. Věc má ale háček. Proti smlouvě se staví Evropská odborová konfederace a kupodivu i britští konzervativci. Pozoruhodný v této souvislosti je výrok Martina Callanana, předsedy frakce ECR (Evropské konzervativní a reformní skupiny) v Evropském parlamentu: „This treaty makes socialism in Europe illegal.“ (Tato smlouva činí socialismus v Evropě nelegální.) Callanan tím chtěl říci, že každá budoucí socialistická vláda v některém z členských států Evropské unie nebude moci provádět socialistickou nebo sociálnědemokratickou politiku. Tento muž útočí na každý výplod EU, ale v tomto případě má pravdu. Frakce socialistů a demokratů v Evropském parlamentu rovněž smlouvu odmítla. Kdyby byl premiér Nečas chytřejší, mohl říci, že smlouvu nepodepíše proto, že s ní nesouhlasí odbory. Vzhledem k tomu, že ČMKOS Nečasovi za nepodpis smlouvy nepoděkovala, činím tak jako bývalý předseda konfederace já: „Díky, pane premiére!“
Richard Falbr
Premiér Nečas odjel na summit EU s mandátem schváleným vládou. Podpis smlouvy o fiskální odpovědnosti v něm kvůli koaličnímu sporu není. V Evropě jsme sice za blbce, ale není to poprvé ani naposled. Věc má ale háček. Proti smlouvě se staví Evropská odborová konfederace a kupodivu i britští konzervativci. Pozoruhodný v této souvislosti je výrok Martina Callanana, předsedy frakce ECR (Evropské konzervativní a reformní skupiny) v Evropském parlamentu: „This treaty makes socialism in Europe illegal.“ (Tato smlouva činí socialismus v Evropě nelegální.) Callanan tím chtěl říci, že každá budoucí socialistická vláda v některém z členských států Evropské unie nebude moci provádět socialistickou nebo sociálnědemokratickou politiku. Tento muž útočí na každý výplod EU, ale v tomto případě má pravdu. Frakce socialistů a demokratů v Evropském parlamentu rovněž smlouvu odmítla. Kdyby byl premiér Nečas chytřejší, mohl říci, že smlouvu nepodepíše proto, že s ní nesouhlasí odbory. Vzhledem k tomu, že ČMKOS Nečasovi za nepodpis smlouvy nepoděkovala, činím tak jako bývalý předseda konfederace já: „Díky, pane premiére!“
Richard Falbr
Předseda Evropského parlamentu socialista Martin Schulz v úterý v řeckém parlamentu jasně odmítl linii diktátu krizového řízení Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho. Čisté úspory a škrty hrozí "zaškrcením ekonomického růstu v mnoha evropských zemích“. Nezbytně nutné jsou růstové iniciativy s cílem umožnit hospodářský růst a vytvářet pracovní místa, posílit poptávku. Teprve tak můžeme znovu splácet ty hory dluhů. zdroj: spd.de
Buď bude mít sociální stát vlastní ekonomické základy ...... nebo nebude (M.Tejkl). To zní velmi realisticky - stejně jako že škrty růstu nepomohou.
Opět jsme ale u toho CO a JAK. A dokonce z úrovně evropských insititucí, jejich kompetence jsou omezené. Mimochodem Evropský parlament kritizuje novou smpuv nejen pro obsah (tzv. six pack schválil), ale že přišli zkrátka opakované hlasy po posílení jeho kompetencí.
Má tedy nějak EU zařídit aby se naplno roztočili tiskárny peněz ? Má jako deus ex machina zkrekvírovat finanční sektor ? Má uchvátit dosud suverení oblast dańové politiky ? A kdo takové návrhy prosadí ? To ukazuje, že
opravdu platí věta z novotného článku :
"My na levici si musíme mezi sebou hodně věcí vyříkat"..
Opět jsme ale u toho CO a JAK. A dokonce z úrovně evropských insititucí, jejich kompetence jsou omezené. Mimochodem Evropský parlament kritizuje novou smpuv nejen pro obsah (tzv. six pack schválil), ale že přišli zkrátka opakované hlasy po posílení jeho kompetencí.
Má tedy nějak EU zařídit aby se naplno roztočili tiskárny peněz ? Má jako deus ex machina zkrekvírovat finanční sektor ? Má uchvátit dosud suverení oblast dańové politiky ? A kdo takové návrhy prosadí ? To ukazuje, že
opravdu platí věta z novotného článku :
"My na levici si musíme mezi sebou hodně věcí vyříkat"..
dodám ještě že pokud L.Kraus píše že nezbytně nutné jsou růstové iniciativy, no tak si je začněme ujasńovat - ono to opravdu není samozřejmé co lze v této věci na úrovni EU dělat.
Jinak Falbr už se vyjádřil jasně "Každý, kdo si ten malý článeček přečte, musí dojít k závěru, že je to napsané ironicky, protože já v úvodu říkám, že jsme v Evropě za blbce a ne poprvé a naposledy. Pak tam uvádím názory Callaghana, ale celé to bylo míněné ironicky, nechápu, že to vyvolalo takový poprask."
Evropským odborům.vadí, že smlouva neobsahuje opatření podporující hospodářský růst ale ani ony neříkají co tedy chtějí. Faktem je že dluhová brzda i další makroekonomická opatření české vlády jsou mnohem tvrdší než to co řeší v Bruselu. Ten národní bič má být přísnější ať již jde o škrty výdajů či daňová politika.. A Nečas se brání tomu aby náhodou z bruselu nenasadili tomu jeho ultra snažení nějaký chomout. takže mu opravdu není zač děkovat.
Jirka Havel říká že je třeba rozlišovat "ideové pozice a praktické politiky" - doufá že v dalších jednáních se levice k opatřením na podporu hospodářského růstu a zaměstnanosti dobere. samotného by mne zajímalo JAk a k JAKÉ. To má z dosavadních debat na toto téma za nejslabší článek. Možná v ČSSD víte víc, ale obdobně je tomu pokud jde o debaty na anšem křídle, tedy zejm. European Left Party či Die Linke. všichni o tom paktu růstu mluví ale ještě konkrétní verzi k jednání nikdo neviděl. takže asi nastal čas si v tom udělat jasno.
Jinak Falbr už se vyjádřil jasně "Každý, kdo si ten malý článeček přečte, musí dojít k závěru, že je to napsané ironicky, protože já v úvodu říkám, že jsme v Evropě za blbce a ne poprvé a naposledy. Pak tam uvádím názory Callaghana, ale celé to bylo míněné ironicky, nechápu, že to vyvolalo takový poprask."
Evropským odborům.vadí, že smlouva neobsahuje opatření podporující hospodářský růst ale ani ony neříkají co tedy chtějí. Faktem je že dluhová brzda i další makroekonomická opatření české vlády jsou mnohem tvrdší než to co řeší v Bruselu. Ten národní bič má být přísnější ať již jde o škrty výdajů či daňová politika.. A Nečas se brání tomu aby náhodou z bruselu nenasadili tomu jeho ultra snažení nějaký chomout. takže mu opravdu není zač děkovat.
Jirka Havel říká že je třeba rozlišovat "ideové pozice a praktické politiky" - doufá že v dalších jednáních se levice k opatřením na podporu hospodářského růstu a zaměstnanosti dobere. samotného by mne zajímalo JAk a k JAKÉ. To má z dosavadních debat na toto téma za nejslabší článek. Možná v ČSSD víte víc, ale obdobně je tomu pokud jde o debaty na anšem křídle, tedy zejm. European Left Party či Die Linke. všichni o tom paktu růstu mluví ale ještě konkrétní verzi k jednání nikdo neviděl. takže asi nastal čas si v tom udělat jasno.
MP
Proč by EU měla zrekvírovat finanční sektor jako deus ex machina? Nestačilo by, kdyby ho zrekvírovala politickým rozhodnutím?
Ale proč by ho měla vůbec rekvírovat? Stačilo vytvořit -- respektive obnovit -- kvalitní regulaci bankovního dozoru a docela liberálně odmítnout přerozdělování daní ve prospěch bank. Už jen protože to narušuje tržní prostředí.
Já bych sice takové přerozdělování odmítla v prvé řadě z morálních a politických důvodů,ale od Vás, jakožto ekonomicko-realistický uvažujícího komunisty nemůžu chtít.
A měla by uchvátit suverénní oblast daňové politiky? Pokud máte na mysli daňovou politiku v suverénním područí národních vlád, pak by asi měla EU opravdu chtít určité, co do procentního podílu nepříliš významné evropské daně. Anebo by se měla vzdát politiky, která vyžaduje evropské peníze.
A kdo to prosadí? To už je těžší, bylo by to v prvé řadě v zájmu středních a malých zemí EU, protože jinak se místo transparentní politiky EU v těchto oblastech prosazují dohody velkých zemí ... Tedy iniciativní levice a střed v těchto zemích,takže v tom asi Česká republika s jejími ekonomicko-realistickými levičáky nepojede.
Ale proč by ho měla vůbec rekvírovat? Stačilo vytvořit -- respektive obnovit -- kvalitní regulaci bankovního dozoru a docela liberálně odmítnout přerozdělování daní ve prospěch bank. Už jen protože to narušuje tržní prostředí.
Já bych sice takové přerozdělování odmítla v prvé řadě z morálních a politických důvodů,ale od Vás, jakožto ekonomicko-realistický uvažujícího komunisty nemůžu chtít.
A měla by uchvátit suverénní oblast daňové politiky? Pokud máte na mysli daňovou politiku v suverénním područí národních vlád, pak by asi měla EU opravdu chtít určité, co do procentního podílu nepříliš významné evropské daně. Anebo by se měla vzdát politiky, která vyžaduje evropské peníze.
A kdo to prosadí? To už je těžší, bylo by to v prvé řadě v zájmu středních a malých zemí EU, protože jinak se místo transparentní politiky EU v těchto oblastech prosazují dohody velkých zemí ... Tedy iniciativní levice a střed v těchto zemích,takže v tom asi Česká republika s jejími ekonomicko-realistickými levičáky nepojede.
M.Profant : především díky, že vás zaujaly konkrétní oitazníky nad řešením celo unijní podpory růstu - ono to rozkrývá mnohé věcné neujasněnosti i jak omezené jsou možnosti prosazování.
Ty evropské daně jsou typické - vlastní daňový příjem do
evropského rozpočtu totiž moc velkou podporu nemá a i kdyby se protalčil návrh např. na finanční transakce, tak jak sám přiznáváte, to rozhodně nebude mít takový výnos, aby se dalo mluvit o masivní prorůstové fiskální stimulaci a la USA nebo Čína.
To politické zrekvírování finačního sektoru byla samozřejmě hyperbola, ale související s častým způsobem jak se o finančním kapitálu diskutuje. S regulací bank je to obdobné jako s tou eurodaní, pokud se má jít ještě dál než dosud (momentálně jsme u implementace BASEL III a obdobných norem u pojištění), tak jde o dílčí, na národní úrpvni prosazované a tudíž málo účinné změny, které mohou být naúčtovány klientům a nezvyšující úvěrovou angažovanost
Co by asi chtělo více objasnit, nevím jeslti máte s tím přerozdělováním u bank na mysli nízké zdanění kapitálu či zda sanace bank před bankrotem z výnosu jiných daní. Ale nechat velké banky padnout také není jen o liberálních heslech o rovnosti v tržním prostředí. EU vážně není island.
A pak tu máme ty eurobondy a s tím spojená reforma ECB, popř. úvahy o nějakém veřejně kontrolovaném eurofondu na tento typ veřejných výdajů. Takový projekt je asi zatím největší neznámá.
Ty evropské daně jsou typické - vlastní daňový příjem do
evropského rozpočtu totiž moc velkou podporu nemá a i kdyby se protalčil návrh např. na finanční transakce, tak jak sám přiznáváte, to rozhodně nebude mít takový výnos, aby se dalo mluvit o masivní prorůstové fiskální stimulaci a la USA nebo Čína.
To politické zrekvírování finačního sektoru byla samozřejmě hyperbola, ale související s častým způsobem jak se o finančním kapitálu diskutuje. S regulací bank je to obdobné jako s tou eurodaní, pokud se má jít ještě dál než dosud (momentálně jsme u implementace BASEL III a obdobných norem u pojištění), tak jde o dílčí, na národní úrpvni prosazované a tudíž málo účinné změny, které mohou být naúčtovány klientům a nezvyšující úvěrovou angažovanost
Co by asi chtělo více objasnit, nevím jeslti máte s tím přerozdělováním u bank na mysli nízké zdanění kapitálu či zda sanace bank před bankrotem z výnosu jiných daní. Ale nechat velké banky padnout také není jen o liberálních heslech o rovnosti v tržním prostředí. EU vážně není island.
A pak tu máme ty eurobondy a s tím spojená reforma ECB, popř. úvahy o nějakém veřejně kontrolovaném eurofondu na tento typ veřejných výdajů. Takový projekt je asi zatím největší neznámá.
SH
1. Politické strany od doby, kdy přestaly být masovými, jsou už jen sborem „přátel“, ve kterých jsou klientelistické vazby logickými, tedy mafie. Korupce je neodstranitelná v systému, který není totálně veřejný, čili, který má údajně „dobré“ důvody k utajování, omlouvané jakkoliv, kupříkladu vnitřní bezpečností
2. Sociální stát je mrtvý. Tedy ten, který byl kompromisem své doby. Dneska se bude muset doslova vybojovat úplně nový kompromis.
3. Sociální stát je opravdu neslučitelný se socialismem, přesněji může být jen jeho předetapou. Teprve až se, určitě po dlouhém čase, prosadí tak zásadní regulace soukromého vlastnictví, která znemožní i jeho největším vlastníkům zneužívat ho ve veřejném prostoru, může se začít hovořit o jakémsi typu socialismu. Demokracii bych do toho vůbec nepletl, je to matoucí. Demokracie může totiž být pouze metodou, která uzákoní zmíněnou regulaci hromadění soukromého bohatství.
4. Nezaměstnanost nelze odstranit jinak než zkracováním pracovní doby, dřívějším odchodem do penzí, zvyšováním podílu veřejné práce pouze za režijní mzdu atd.
2. Sociální stát je mrtvý. Tedy ten, který byl kompromisem své doby. Dneska se bude muset doslova vybojovat úplně nový kompromis.
3. Sociální stát je opravdu neslučitelný se socialismem, přesněji může být jen jeho předetapou. Teprve až se, určitě po dlouhém čase, prosadí tak zásadní regulace soukromého vlastnictví, která znemožní i jeho největším vlastníkům zneužívat ho ve veřejném prostoru, může se začít hovořit o jakémsi typu socialismu. Demokracii bych do toho vůbec nepletl, je to matoucí. Demokracie může totiž být pouze metodou, která uzákoní zmíněnou regulaci hromadění soukromého bohatství.
4. Nezaměstnanost nelze odstranit jinak než zkracováním pracovní doby, dřívějším odchodem do penzí, zvyšováním podílu veřejné práce pouze za režijní mzdu atd.
PM
Já bych demokracii velmi nerad opomenul. Protože neškodný, ba prospěšný kapitalismus je ten, který:
-zaměřuje zištnost na sociální a ekologické cíle, namísto profitu pro profit
-neusiluje o růst růstu
-je založen na vědomí, že vlastnictví je závazkem vůči společnosti
-vytrvale hájí a prohlubuje demokratizaci ekonomických vztahů
-zaměřuje zištnost na sociální a ekologické cíle, namísto profitu pro profit
-neusiluje o růst růstu
-je založen na vědomí, že vlastnictví je závazkem vůči společnosti
-vytrvale hájí a prohlubuje demokratizaci ekonomických vztahů
MP
Samozřejmě záleží na tom, co tím "Systémem" myslíte, a taky na tom, jaké opodstatnění má event. to velké písmeno.
Takže pokud je systémem míněn neoliberální globální kapitalismus, pak samozřejmě není jiné cesty než proti takovému systému vystupovat. Dnes už to není otázka levičáctví, ale prosté lidské slušnosti. Alternativou je pouze nějaká verze skomírající liberální pravice, anebo fašismus - resp. pikantní na nejnovějším vývoji je, že liberání pravice se pomalu, ale jistě fašizuje...
Pokud ovšem za systém považujeme kapitalismus jako takový, pak tady se pozice dělí a štěpí. Já bych ještě kapitalismus neodepisoval, ale nemohu ignorovat stále silnější a výraznější signály, že jeho strukturální zkornatělost dosáhla takové úrovně, že celek je nereformovatelný. Rozhodujícím faktorem je ovšem zmiňovaná obhajoba a obrana sociálního státu - a zde má možná pravdu M. Hauser, že se ukáže, zda a do jaké míry je kapitalismus (nějaký tedy ten reformovaný) se sociálním státem slučitelný. Pokud slučitelný nebude, pak bude třeba se řídit podle hesla (tuším) R. Luxemburgové: Socialismus, nebo barbarství.
Takže pokud je systémem míněn neoliberální globální kapitalismus, pak samozřejmě není jiné cesty než proti takovému systému vystupovat. Dnes už to není otázka levičáctví, ale prosté lidské slušnosti. Alternativou je pouze nějaká verze skomírající liberální pravice, anebo fašismus - resp. pikantní na nejnovějším vývoji je, že liberání pravice se pomalu, ale jistě fašizuje...
Pokud ovšem za systém považujeme kapitalismus jako takový, pak tady se pozice dělí a štěpí. Já bych ještě kapitalismus neodepisoval, ale nemohu ignorovat stále silnější a výraznější signály, že jeho strukturální zkornatělost dosáhla takové úrovně, že celek je nereformovatelný. Rozhodujícím faktorem je ovšem zmiňovaná obhajoba a obrana sociálního státu - a zde má možná pravdu M. Hauser, že se ukáže, zda a do jaké míry je kapitalismus (nějaký tedy ten reformovaný) se sociálním státem slučitelný. Pokud slučitelný nebude, pak bude třeba se řídit podle hesla (tuším) R. Luxemburgové: Socialismus, nebo barbarství.
MP
Takže "reforma" a "revoluce" dnes nestojí proti sobě. Skutečně hluboké reformy totiž přispějí do značné míry ke změně podstaty systému, tedy k revoluci. V tomto smyslu se nehádejme o tom, zda stačí vylepšovat, nebo je třeba rovnou zbourat - a hledejme shodu na konkrétních požadavcích. Já jsem takový (poměrně dosti radikální) návrh před časem představil - http://www.blisty.cz/art/59795.html
Už jsme o tom sice částečně diskutovali, ale zajímal by mě váš jasnější postoj a názor.
Už jsme o tom sice částečně diskutovali, ale zajímal by mě váš jasnější postoj a názor.
MT
March 6, 2012 v 9.31
Kapitalismus je slučitelný se sociálním státem v určité historicky omezené zvláštní etapě.
Obecně nelze říci, že by sociální stát byl slučitelný s kapitalismem.
Sociální stát byl založen na vědomém usilování společenských sil v rovnováze o určité standardy - které normálně s kapitálovým mechanismem slučitelné nejsou.
Dnes už rovnováha společenských sil neexistuje - proto musí být jeden mechanismus (kapitál) vystřídán jiným - celá situace už nemůže záviset na dohodě společenských sil, kde už příslušná rovnováha (těchto sil) zmizela ...
Původní sociální stát se obešel bez systémové změny.
Nyní úspěšně uhájený sociální stát (pokud se tak stane) se už bez systémové změny neobejde ...
z hlediska obecné systémové logiky je snad jasno - každá dynamická rovnováha se prosazuje skrze nerovnováhy. A systém reaguje buď adaptací a nebo transformací. Nic víc.
Ovšem problém je v tom konkrétním provedení - souhlasím s M.Petraskem že bych raději viděl demokratické než autoritářské provedení. A dodám : než paternalitní pasivní pečování o stádečko tak aktivní pojetí sociálna jako investice do šance na rozvoj.
Ovšem problém je v tom konkrétním provedení - souhlasím s M.Petraskem že bych raději viděl demokratické než autoritářské provedení. A dodám : než paternalitní pasivní pečování o stádečko tak aktivní pojetí sociálna jako investice do šance na rozvoj.
MT
March 6, 2012 v 14.41
Ing. Dolejš zdůrazňuje:
"...A dodám : než paternalitní pasivní pečování o stádečko tak aktivní pojetí sociálna jako investice do šance na rozvoj."
V tomto jsme v naprosté shodě - každá civilizační etapa přináší něco trvalého do stále dalších a dalších vrstev (sedimentů) Systému a v případě kapitalismu to je rozhodně podnikavost a soutěž, nutnost samostatnosti, inovativní myšlení, využití tržních principů, seberegulace a autonomie, hlavní role horizontálních vztahů oproti hierarchii (horizontální vztah ale nevylučuje dominaci jednoho smluvního subjektu nad druhým ...)
MP
Obávám se, že se nám z sousloví „sociální stát“ stává více a více příležitost k nedorozumění, místy dokonce nezáměrnému.
Ponechme stranou nemožné ztotožnění sociálního stát s protikrizovou a prorůstovou politikou, snad i místy sociálně přívětivou a vedenou ekonomicko-sociálním cílem minimalizace nezaměstnanosti, jak to provádí M. Hauser. Jinak by nemohl jako příklad sociálního státu uvádět New Deal. Nevyčítám mu to příliš, bral rozum v době dominantní nadvlády stupidního neoliberálního diskursu v ČR a nepodařilo se mu tu vládnoucí ideologie tak docela kriticky překonat, jen ji přepóloval a učinil z ní nejslabší součást svého radikálně levicového postoje. ostatně při pohledu na některé pasáže v programech sociální demokracie je zřejmé, že takto zakrnělou představu o sociální státě nemá zdaleka jen on.
(Oto, ČSSD bude možná schopná bránit sociální stát mnohem lépe, pokud ho nejprve obhájí před útoky předsudků části svých vlastních reprezentantů)
Sociální stát vznikl v jedinečné situaci poválečné Evropy (té tehdy zvané západní) – z této jedinečnosti vyplývají určitá podmínění státně ustanoveného a udržovaného sociálního smíru a ekonomického kompromisu. Lze podle mého stanovit
1. definiční prvky sociálního státu:
a) státem zprostředkované přerozdělování bohatství do té míry, aby masivní většina občanů nežila v neúnosné hmotné nouzi a mohla se zúčastnit společenského a zvláště politického života;
b) zespolečenštění základních sociálních risik moderní společnosti – nezaměstnanost a neschopnost se důstojně uživit (stáří, nemoc atd.), zdravotní pojištění;
c) vyrovnání šancí, které oslabuje na přijatelnou míru (tj. přijatelnou pro jednotlivé aktéry smíru) třídní privilegia a subprivilegia v oblasti vzdělání a přístupu ke zdraví;
d) soustavná reinterpretace ostatních funkcí státu ze zřetele dostupnosti pro maximální občanskou účast (právo na spravedlivý proces neomezované zásadně tím, jakého advokáta si můžeme dovolit apod.; přístup k realizaci politických práv atd.).
2. politickou formu sociálního státu:
Sociální stát se ustanovuje v jednotě s reprezentativní demokracií a právním státem. Sociální, ekonomickou adt. politiku, která zohledňuje některé či většinu prvků uvedených v bodě jedna mohou provozovat jak nedemokratické konstituční státy (wilhelmovské Prusko a Německo), tak různé diktatury. Bez politické účasti občanů na provozu a soustavném vymezování forem a cílů ovšem nevzniká sociální stát, ale nejvýše blahovolná despocie – sociálně značně vstřícný Kaddafiho režim nevytvořil v Libyi sociální stát.
Zároveň vznikal sociální stát jako konkrétní kulturní výtvor v padesátých letech 20. století. Doba vzniku otiskla do struktury evropských sociálních států určité dobové sociální souvislosti.
Politicky musel oslovit masy odborově a politicky organizovaných dělníků ve velkých provozech – proto tato skupina tak získala nově zdůrazněný politický význam v době, kdy zároveň začal ve vyspělých zemích slábnout její podíl jak v rámci populace, tak rámci produkce ; z téhož důvodu se dlouho držela orientace na rodinu s dominantním příjmem muže.
Ekonomicky se sociální stát opíral o ekonomický růst – masivní přerozdělování se tak nemuselo odehrát převážně či výhradně snižováním reálných příjmů doposud privilegovaných důchodových vrstev.
Šok z krize 1929 a jejích následků podpořil keynesiansky založenou prorůstovou politiku jako privilegovaný model řešení problémů.
Sociální stát se vytvářel na půdorysu silného administrativního státu, šokující zkušenost s oběma typy totalitarismu přitom odrazovala od experimentovaní, které by chtělo administrativní, správně přezkoumatelné a hodnotově neutrální rozhodování nahradit jinou formou.
V průběhu své existence se sice sociální stát učil, jak část rozhodování sdílet s jinými společenskými strukturami či je na ně úplně přenést (účast veřejnosti při správním rozhodování, integrace NNO do procesu rozhodování, rozšiřování samosprávných institucí atd.), nicméně fakticky nedokázal omezit růst dominantního postavení státní administrativy (byrokracie).
Ota Novotný použil slovo Systém s určitým despektem a odstup zdůraznil velkým počátečním písmenem. Mluví mi v tom z duše. Zároveň J. Týc píše o sociálním státu, který nevyžadoval systémovou změnu a „úspěšně obhájeném sociálním státu, který bez změny neobejde.“
Abych se přiznal, tomu nerozumím. Zavedení sociálního státu vyžadovalo razantní systémové změny. Počínaje nezanedbatelným znárodňováním a podporou veřejného sektoru, přes omezení trhu
v řadě oblastí (vzdělávání, zdravotnictví, veřejná doprava, bydlení) a reglementací řady oblastí (působnost síťových monopolů všeho druhu, bankovnictví ap.) až k drastickému omezení tržních vztahu na trhu pracovních sil ve prospěch legislativní úpravy zaměstnaneckých vztahu. V jistém smyslu by se mohla hájit i téze o zrušení systémových principů kapitalismu.
Ano, část těchto změn byla vzpourou bohatých v osmdesátých a devadesátých let odbourána. Hrstka z nich, protože se opravdu přežily, větší část proto, že se nenašel, kdo by je bránil. Levicový politici místo kecali o ekonomické realismu a konkurenceschopnosti země a zbytky průmyslového dělnictva se koukali na fotbal.
Přesto nevím, jak bych tyto změny pojmenoval jinak než systémové a důsledky rezignace na obhajobu některých z výše uvedených změn zároveň ukazují, že to byly změny systémotvorné.
Mohl bych pesimistický říct, že sociální stát je neudržitelný, protože vyžaduje, aby se v něm regulovaly tržní vztahy i v oblasti politické korupce. Nejsem nelida a uznávám, že i sociální stát snese určitou prodejnost politiků a politických stran, neudrží se ale při jejich naprosté zkorumpovanosti. Jenomže to je hranice, která právě tak platí pro každé jiné politicko-ekonomické zřízení. Ti z nás, kteří pamatují jako dospělí dobu před rokem 1989, vědí, že zrušení soukromého vlastnictví samo o sobě nezaručuje ani zrušení korupce, ani zkvalitnění rozhodovacích procesů.
Ponechme stranou nemožné ztotožnění sociálního stát s protikrizovou a prorůstovou politikou, snad i místy sociálně přívětivou a vedenou ekonomicko-sociálním cílem minimalizace nezaměstnanosti, jak to provádí M. Hauser. Jinak by nemohl jako příklad sociálního státu uvádět New Deal. Nevyčítám mu to příliš, bral rozum v době dominantní nadvlády stupidního neoliberálního diskursu v ČR a nepodařilo se mu tu vládnoucí ideologie tak docela kriticky překonat, jen ji přepóloval a učinil z ní nejslabší součást svého radikálně levicového postoje. ostatně při pohledu na některé pasáže v programech sociální demokracie je zřejmé, že takto zakrnělou představu o sociální státě nemá zdaleka jen on.
(Oto, ČSSD bude možná schopná bránit sociální stát mnohem lépe, pokud ho nejprve obhájí před útoky předsudků části svých vlastních reprezentantů)
Sociální stát vznikl v jedinečné situaci poválečné Evropy (té tehdy zvané západní) – z této jedinečnosti vyplývají určitá podmínění státně ustanoveného a udržovaného sociálního smíru a ekonomického kompromisu. Lze podle mého stanovit
1. definiční prvky sociálního státu:
a) státem zprostředkované přerozdělování bohatství do té míry, aby masivní většina občanů nežila v neúnosné hmotné nouzi a mohla se zúčastnit společenského a zvláště politického života;
b) zespolečenštění základních sociálních risik moderní společnosti – nezaměstnanost a neschopnost se důstojně uživit (stáří, nemoc atd.), zdravotní pojištění;
c) vyrovnání šancí, které oslabuje na přijatelnou míru (tj. přijatelnou pro jednotlivé aktéry smíru) třídní privilegia a subprivilegia v oblasti vzdělání a přístupu ke zdraví;
d) soustavná reinterpretace ostatních funkcí státu ze zřetele dostupnosti pro maximální občanskou účast (právo na spravedlivý proces neomezované zásadně tím, jakého advokáta si můžeme dovolit apod.; přístup k realizaci politických práv atd.).
2. politickou formu sociálního státu:
Sociální stát se ustanovuje v jednotě s reprezentativní demokracií a právním státem. Sociální, ekonomickou adt. politiku, která zohledňuje některé či většinu prvků uvedených v bodě jedna mohou provozovat jak nedemokratické konstituční státy (wilhelmovské Prusko a Německo), tak různé diktatury. Bez politické účasti občanů na provozu a soustavném vymezování forem a cílů ovšem nevzniká sociální stát, ale nejvýše blahovolná despocie – sociálně značně vstřícný Kaddafiho režim nevytvořil v Libyi sociální stát.
Zároveň vznikal sociální stát jako konkrétní kulturní výtvor v padesátých letech 20. století. Doba vzniku otiskla do struktury evropských sociálních států určité dobové sociální souvislosti.
Politicky musel oslovit masy odborově a politicky organizovaných dělníků ve velkých provozech – proto tato skupina tak získala nově zdůrazněný politický význam v době, kdy zároveň začal ve vyspělých zemích slábnout její podíl jak v rámci populace, tak rámci produkce ; z téhož důvodu se dlouho držela orientace na rodinu s dominantním příjmem muže.
Ekonomicky se sociální stát opíral o ekonomický růst – masivní přerozdělování se tak nemuselo odehrát převážně či výhradně snižováním reálných příjmů doposud privilegovaných důchodových vrstev.
Šok z krize 1929 a jejích následků podpořil keynesiansky založenou prorůstovou politiku jako privilegovaný model řešení problémů.
Sociální stát se vytvářel na půdorysu silného administrativního státu, šokující zkušenost s oběma typy totalitarismu přitom odrazovala od experimentovaní, které by chtělo administrativní, správně přezkoumatelné a hodnotově neutrální rozhodování nahradit jinou formou.
V průběhu své existence se sice sociální stát učil, jak část rozhodování sdílet s jinými společenskými strukturami či je na ně úplně přenést (účast veřejnosti při správním rozhodování, integrace NNO do procesu rozhodování, rozšiřování samosprávných institucí atd.), nicméně fakticky nedokázal omezit růst dominantního postavení státní administrativy (byrokracie).
Ota Novotný použil slovo Systém s určitým despektem a odstup zdůraznil velkým počátečním písmenem. Mluví mi v tom z duše. Zároveň J. Týc píše o sociálním státu, který nevyžadoval systémovou změnu a „úspěšně obhájeném sociálním státu, který bez změny neobejde.“
Abych se přiznal, tomu nerozumím. Zavedení sociálního státu vyžadovalo razantní systémové změny. Počínaje nezanedbatelným znárodňováním a podporou veřejného sektoru, přes omezení trhu
v řadě oblastí (vzdělávání, zdravotnictví, veřejná doprava, bydlení) a reglementací řady oblastí (působnost síťových monopolů všeho druhu, bankovnictví ap.) až k drastickému omezení tržních vztahu na trhu pracovních sil ve prospěch legislativní úpravy zaměstnaneckých vztahu. V jistém smyslu by se mohla hájit i téze o zrušení systémových principů kapitalismu.
Ano, část těchto změn byla vzpourou bohatých v osmdesátých a devadesátých let odbourána. Hrstka z nich, protože se opravdu přežily, větší část proto, že se nenašel, kdo by je bránil. Levicový politici místo kecali o ekonomické realismu a konkurenceschopnosti země a zbytky průmyslového dělnictva se koukali na fotbal.
Přesto nevím, jak bych tyto změny pojmenoval jinak než systémové a důsledky rezignace na obhajobu některých z výše uvedených změn zároveň ukazují, že to byly změny systémotvorné.
Mohl bych pesimistický říct, že sociální stát je neudržitelný, protože vyžaduje, aby se v něm regulovaly tržní vztahy i v oblasti politické korupce. Nejsem nelida a uznávám, že i sociální stát snese určitou prodejnost politiků a politických stran, neudrží se ale při jejich naprosté zkorumpovanosti. Jenomže to je hranice, která právě tak platí pro každé jiné politicko-ekonomické zřízení. Ti z nás, kteří pamatují jako dospělí dobu před rokem 1989, vědí, že zrušení soukromého vlastnictví samo o sobě nezaručuje ani zrušení korupce, ani zkvalitnění rozhodovacích procesů.
MT
March 7, 2012 v 8.11
Sociální stát byl hlavně vysoké zdanění bohatých, kteří dosahovali slušných zisků, které byly pak značně přerozděleny.
V USA byla mezní sazba daně z příjmu fyzických osob blízká 90% hranici - a byla v 60. letech VYŠŠÍ než v pověstné Skandinávii.
Tehdejší politický sociální stát třídní rovnováhy "dojil" soukromý KAPITÁL.
Dnes soukromý KAPITÁL parazituje na veřejném, nabourává se do kapitálem ještě neobsazených veřejných systémů, chce zachraňovat z veřejných peněz, když je zle, ale nic nedat když je dobře, místo slábnoucího typického zisku nastupuje rent seeking, vytloukání renty - což je parazitismus non plus ultra ...
... zkrátka a dobře:
Tehdy mohlo být i víc státního vlastnictví - ale nemuselo.
V některých státech to bylo tak (Francie), jinde bylo soukromého vlastnictví a státního výrobního plánování málo (Skandinávie) ...
Podstatné bylo, že se k přerozdělování využíval jako zdroj fungující kapitálový mechanismus.
Nyní je udržitelný jen severský sociální stát - a ten je založen na obrovském všeobecném zdanění - ne na pouhém přerozdělování od boháče.
Nyní bude docházet k systémovým změnám - které budou bolet (a už bolí) i chudé.
Alwe právě díky přezrálosti kapitalismu by ta bolest nemusela být nesnesitelná
V nedozrálém státě znamená systémová změna obrovské utrpení - stačí si vzít jako příklad nerozvinutý SSSR a Stalinovu socialistickou prvotní akumulaci podle Preobraženského po odvolání NEPu - ta téměř hraničila s rolnickou genocidou
Systémová změna DNES znamená, že už nebude vytěžován kapitál - protože bude momentem něčeho komplexnějšího ...
... a protože DNES UŽ by u reálné výroby bez rostoucí expanze dluhů a nekrytých peněz nebylo ve Starém světě beztak co vytěžovat ...
ON
Snad jen dvě poznámky:
Myslím, že je třeba si uvědomovat v hlubších historických souvislostech a v jemnějších parametrech fungování sociálního státu, jak to dělá Martin Profant, abychom si lépe (analytičtěji) uvědomovali možnosti jeho obhajoby a volili adekvátní prostředky. Sociální stát ve spojení s demokracií vytvořil bezprecedentní situaci, kdy tu něco po dlouhou dobu institucionálně fungovalo jako „otevřený systém“, nikoli jako Systém. (Skutečně šlo o rušení systémových principů kapitalismu s různou mírou radikálnosti.)
Pane Plevo, znám Váš článek na BL a Vaše názory tady na DR a jsou mi velmi blízké.... Snad jen , že já si nemyslím, že už nežijeme v sociálně-tržním hospodářství, resp. že jsme už zotročeni Systémem globálního kapitalismu.... Stále vidím mnoho šancí a nevyužitých možností, jak jej hájit a rozvíjet.
Myslím, že je třeba si uvědomovat v hlubších historických souvislostech a v jemnějších parametrech fungování sociálního státu, jak to dělá Martin Profant, abychom si lépe (analytičtěji) uvědomovali možnosti jeho obhajoby a volili adekvátní prostředky. Sociální stát ve spojení s demokracií vytvořil bezprecedentní situaci, kdy tu něco po dlouhou dobu institucionálně fungovalo jako „otevřený systém“, nikoli jako Systém. (Skutečně šlo o rušení systémových principů kapitalismu s různou mírou radikálnosti.)
Pane Plevo, znám Váš článek na BL a Vaše názory tady na DR a jsou mi velmi blízké.... Snad jen , že já si nemyslím, že už nežijeme v sociálně-tržním hospodářství, resp. že jsme už zotročeni Systémem globálního kapitalismu.... Stále vidím mnoho šancí a nevyužitých možností, jak jej hájit a rozvíjet.
MP
Sociální stát nebyl a není hlavně vysoké zdanění bohatých. A abych pravdu řekl, od sociálního demokrata mě takové prohlášení dost nepříjemně šokuje. A sociální stát se sice opíral -- a v civilizovaných zemích doposud opírá -- o zřetelně progresivní daň, ale jde o to,k čemu tu daň se ta daň využívá. Progresivní daň určenou k financování vojska měly už staré Athény, ale nikoho nenapadlo tvrdit, že to byl sociální stát.
A rád bych jakýkoliv doklad o neufinancovatelnosti sociálního státu, kromě citací neoliberálních ekonomů. A sebemenší zdůvodnění, proč by se musel financovat především expanzí dluhu.
Současná expanze státních dluhů není přece primárně způsobena expanzí sociálních výdajů.V nerovnováze státních financí hrají nesporně roli následující faktory:
a) snižování celkové daňové kvóty a přesun váhy z progresivní daně ze zisku a přijmu k jiným formám zdanění;
b) neochota národních států čelit novým možnostem vytvořeným globalizací: přenesením zdanění do daňových rájů a přenosem sociálních nákladů globálního byznysu na národní státy -- techniky omezení obého jsou propracovány po desetiletí, chybí jen politická ochota;*
c) stoupá soustavně podíl přerozdělování příjmů státu ve prospěch bohatých; od privatizace a deregulace původně státních aktivit ve prospěch soukromých subjektu s jejich následným masivním navýšením ceny, kterou za to stát platí, přes investiční pobídky až k přímým státním darům, odpouštění daní či rušení poplatků za externí škody způsobené jejich byznysem.
Jste schopen prokázat, že by nestačilo snížení těchto zátěží o třicet procent, aby se stal solidní sociální stát pohodlně ufinancovatelný? Zkuste jen porovnat současný český deficit a náklady sanace a privatizace bankovního sektoru.
A mimochodem,sociální stát nikdy primárně nežil z dojení soukromého kapitálu. Žil a žije v prvé řadě z dojení zaměstnaneckých a živnostnických vrstev v relativně vyšším příjmovém pásmu (relativně k dané vrstvě). A protože tyto vrstvy zároveň ze sociálního smíru relativně nejvíce profitují, dobře tak
*Za vlády sociální demokracie odváděl náměstek ČEZU, tedy podniku se státní účastí, daně ze svého velmi nadprůměrného příjmu v kterémsi daňovém ráji a Vlada Jiřího Paroubka navrhla zastropování sociálního a zdravotního pojištění, aby nedemotivovala bohaté při přiznávání příjmů, takže asi pláču na nesprávném hrobě, když píšu sociálnímu demokratovi o těchto opatřeních.
A rád bych jakýkoliv doklad o neufinancovatelnosti sociálního státu, kromě citací neoliberálních ekonomů. A sebemenší zdůvodnění, proč by se musel financovat především expanzí dluhu.
Současná expanze státních dluhů není přece primárně způsobena expanzí sociálních výdajů.V nerovnováze státních financí hrají nesporně roli následující faktory:
a) snižování celkové daňové kvóty a přesun váhy z progresivní daně ze zisku a přijmu k jiným formám zdanění;
b) neochota národních států čelit novým možnostem vytvořeným globalizací: přenesením zdanění do daňových rájů a přenosem sociálních nákladů globálního byznysu na národní státy -- techniky omezení obého jsou propracovány po desetiletí, chybí jen politická ochota;*
c) stoupá soustavně podíl přerozdělování příjmů státu ve prospěch bohatých; od privatizace a deregulace původně státních aktivit ve prospěch soukromých subjektu s jejich následným masivním navýšením ceny, kterou za to stát platí, přes investiční pobídky až k přímým státním darům, odpouštění daní či rušení poplatků za externí škody způsobené jejich byznysem.
Jste schopen prokázat, že by nestačilo snížení těchto zátěží o třicet procent, aby se stal solidní sociální stát pohodlně ufinancovatelný? Zkuste jen porovnat současný český deficit a náklady sanace a privatizace bankovního sektoru.
A mimochodem,sociální stát nikdy primárně nežil z dojení soukromého kapitálu. Žil a žije v prvé řadě z dojení zaměstnaneckých a živnostnických vrstev v relativně vyšším příjmovém pásmu (relativně k dané vrstvě). A protože tyto vrstvy zároveň ze sociálního smíru relativně nejvíce profitují, dobře tak
*Za vlády sociální demokracie odváděl náměstek ČEZU, tedy podniku se státní účastí, daně ze svého velmi nadprůměrného příjmu v kterémsi daňovém ráji a Vlada Jiřího Paroubka navrhla zastropování sociálního a zdravotního pojištění, aby nedemotivovala bohaté při přiznávání příjmů, takže asi pláču na nesprávném hrobě, když píšu sociálnímu demokratovi o těchto opatřeních.
MT
March 8, 2012 v 15.41
"Sociální stát nebyl a není hlavně vysoké zdanění bohatých. A abych pravdu řekl, od sociálního demokrata mě takové prohlášení dost nepříjemně šokuje."
Buď něco je nebo není pravdou.
To jestli to říká shodou okolností sociální demokrat (v mém případě od 5.12.1989) na tom, jestli něco pravdou je či není, nemůže nic změnit.
A k tomu, co říkám mohu dodat pocimrmanovsku :
Můžete s tím nesouhlasit, můžete s tím polemizovat, ale to je asi tak všechno co s tím můžete dělat.
Původní sociální stát byl mnoho věcí - ale pokud jde o zdroje, tak to bylo vysoké zdanění všech, ale současně vysoké zdanění bohatých ve srovnání se současným statem quo ...
Dnes se daňové břemeno relativně přesunulo od bohatých na všechny ostatní - ostatně říkáte to sám.
"A sociální stát se sice opíral -- a v civilizovaných zemích doposud opírá -- o zřetelně progresivní daň, ale jde o to,k čemu tu daň se ta daň využívá. Progresivní daň určenou k financování vojska měly už staré Athény, ale nikoho nenapadlo tvrdit, že to byl sociální stát. "
Nevím, že bych se o tomto někde přel - na toto téma jsem vůbec nehovořil
"A rád bych jakýkoliv doklad o neufinancovatelnosti sociálního státu, kromě citací neoliberálních ekonomů. A sebemenší zdůvodnění, proč by se musel financovat především expanzí dluhu."
Já mluvil o něčem jiném.
A sice o tom, že ve starém kapitálově saturovaném Světě existuje možná zisk jen díky expanzi dluhu.
Nelze spoléhat na kapitál a zisk - a to je pravda - kapitál se přelévá za levnou prací do ciziny a do finančních spekulací, protože v reálné produkci prováděné ve starém kapitálově saturovaném světě je čím dál těžší dosahovat zisku - expanze "dluhu všeho druhu" je tu od toho, aby to ještě možné bylo.
"Současná expanze státních dluhů není přece primárně způsobena expanzí sociálních výdajů.V nerovnováze státních financí hrají nesporně roli následující faktory:
a) snižování celkové daňové kvóty (ANO, jistě!) a přesun váhy z progresivní daně ze zisku a přijmu k jiným formám zdanění (TOTÁLNÍ NESMYSL! - 25% DPH je v budoucnosti jediná záruka rovnováhy prvního penzijního pilíře a udržitelného sociálního státu na severský způsob. Pochopil to Miloš Zeman a jeho SPOZ - snad to jednou pochopí i pan Profant);
"b) neochota národních států čelit novým možnostem vytvořeným globalizací: přenesením zdanění do daňových rájů a přenosem sociálních nákladů globálního byznysu na národní státy -- techniky omezení obého jsou propracovány po desetiletí, chybí jen politická ochota;*"
SOUHLASÍM
"c) stoupá soustavně podíl přerozdělování příjmů státu ve prospěch bohatých; od privatizace a deregulace původně státních aktivit ve prospěch soukromých subjektu s jejich následným masivním navýšením ceny, kterou za to stát platí, přes investiční pobídky až k přímým státním darům, odpouštění daní či rušení poplatků za externí škody způsobené jejich byznysem."
JISTĚ - ještě bych připomněl bonmot o kapitalizací zisků a socializací ztrát - když je zle, státe pomoz, nebo způsobíš těžko odhadnutelné následky (too big to fail), když je dobře, tak se o naše spekulační zisky nestarej ...
"Jste schopen prokázat, že by nestačilo snížení těchto zátěží o třicet procent, aby se stal solidní sociální stát pohodlně ufinancovatelný? Zkuste jen porovnat současný český deficit a náklady sanace a privatizace bankovního sektoru.
A mimochodem,sociální stát nikdy primárně nežil z dojení soukromého kapitálu. Žil a žije v prvé řadě z dojení zaměstnaneckých a živnostnických vrstev v relativně vyšším příjmovém pásmu (relativně k dané vrstvě). A protože tyto vrstvy zároveň ze sociálního smíru relativně nejvíce profitují, dobře tak."
TADY máte pravdu zhruba napůl - celkové zdanění je v době sociálního státu obecně vysoké - ale v době původního sociálního státu je TAKÉ mnohem vyšší zdanění boháčů (než dnes) - v případě neevropských USA 60. let je mezní sazba u FO dokonce vyšší než ve Skandinávii a tenduje (samozřejmě odspoda) k 90% z příjmu.
O německém Erhardovu modelu nevím, ale prý byly zpočátku mezní sazby rovněž nesmírně vysoké ...
*Za vlády sociální demokracie odváděl náměstek ČEZU, tedy podniku se státní účastí, daně ze svého velmi nadprůměrného příjmu v kterémsi daňovém ráji a Vlada Jiřího Paroubka navrhla zastropování sociálního a zdravotního pojištění, aby nedemotivovala bohaté při přiznávání příjmů, takže asi pláču na nesprávném hrobě, když píšu sociálnímu demokratovi o těchto opatřeních."
Nechápu, proč mně TOTO říkáte ...
MP
Proč Vám toto říkám? Vy nejste poslancem za tu stranu?
Jinak k Vaší reakci - sociální stát byl a je mnoho věcí, ale Vy jste tvrdil, že byl hlavně vysoké zdanění bohatých. Nikoliv mimo jiné vysoké zdanění bohatých.
Tot tvrzení je zásadně odlišné od tvrzení, že hlavní zdroje sociálního státu představovalo vysoké zdanění bohatých, a chtěl -li jste říct to druhé, pak jste to neřekl.
Ostatně, ani to druhé není nesporná pravda.
Extrémní zdanění bohatých se vyskytovalo, ale to samo o sobě nestačí. Rozhodující zdroje pocházeli nikoliv z daní bohatých, ale od středně příjmových vrstev. On je rozdíl mezi tím, jestli je někdo vysoce zdaněn a jestli jsou jeho daně hlavní zdroj příjmu státu.
1000X25% z milionového přijmu je více než 1X65% ze stamilionového -- s tím můžete nesouhlasit, můžete s tím polemizovat atd.
O tom, zda-li zachraňovat důchodovou reformu zvýšením DPH, které z logiky věci dopadá sociálně nejtvrdším způsobem právě na starobní důchodce s průměrnými a podprůměrnými důchody, by se dalo diskutovat, ale je to na jinou diskusi než tu o sociálním státě.
Jinak k Vaší reakci - sociální stát byl a je mnoho věcí, ale Vy jste tvrdil, že byl hlavně vysoké zdanění bohatých. Nikoliv mimo jiné vysoké zdanění bohatých.
Tot tvrzení je zásadně odlišné od tvrzení, že hlavní zdroje sociálního státu představovalo vysoké zdanění bohatých, a chtěl -li jste říct to druhé, pak jste to neřekl.
Ostatně, ani to druhé není nesporná pravda.
Extrémní zdanění bohatých se vyskytovalo, ale to samo o sobě nestačí. Rozhodující zdroje pocházeli nikoliv z daní bohatých, ale od středně příjmových vrstev. On je rozdíl mezi tím, jestli je někdo vysoce zdaněn a jestli jsou jeho daně hlavní zdroj příjmu státu.
1000X25% z milionového přijmu je více než 1X65% ze stamilionového -- s tím můžete nesouhlasit, můžete s tím polemizovat atd.
O tom, zda-li zachraňovat důchodovou reformu zvýšením DPH, které z logiky věci dopadá sociálně nejtvrdším způsobem právě na starobní důchodce s průměrnými a podprůměrnými důchody, by se dalo diskutovat, ale je to na jinou diskusi než tu o sociálním státě.
MT
March 9, 2012 v 7.51
"Proč Vám toto říkám? Vy nejste poslancem za tu stranu?"
Ne.
Jsem členem krajského výkonného výboru a výborů nižších stupňů, krajským zastupitelem a místostarostou druhého největšího města našeho kraje.
Tedy stručně řečeno - regionální politik ČSSD ...
Poslancem nebo senátorem nejenom nejsem - ale ani jsem nikdy nebyl ...
MT
March 9, 2012 v 8.00
"O tom, zda-li zachraňovat důchodovou reformu zvýšením DPH, které z logiky věci dopadá sociálně nejtvrdším způsobem právě na starobní důchodce s průměrnými a podprůměrnými důchody, by se dalo diskutovat, ale je to na jinou diskusi než tu o sociálním státě. "
Další zjednodušení.
Pokud bohatší člověk kupuje dražší druhy zboží se stejnými užitnými funkcemi, je to s tou nespravedlnosti trochu rozmlženo - a skutečně na tom vydělávají jen ti úplně nejbohatší - celá obrovská společenská většina chudých i bohatších to má vzájemně poněkud rozředěno různě drahým zbožím týchž užitných funkcí ...
Komparace ukazuje, že robustní severský stát je založen na "dvou nohách" veřejných zdrojů -
a) silná progrese u příjmů fyzických osob a
b) vysoké nepřímé daně - Dánsko má dokonce jenom jednu 25% sazbu, žádnou sníženou - a kde je skutečně nutno - tam je osvobození od DPH ...
právnické osoby - ty jsou zde (např. ve Švédsku) zdaněny jen standardně ...
MP
Omlouvám se, začala mi splývat podobná jména. Ta invenktiva o nesprávném hrobě měla původně dost personální význam a týkala se několika parlamentních hlasování jednoho poslance, který s Vámi má podobné jméno. Proto jsem Vám taky opakovaně uváděl jinou iniciálu křestního jména.
Jinak k té vysoké dani z DPH, ono to bohužel žádné zjednodušení není.
Ten mix, o kterém mluvíte, má jednu nevýhodu, nerovnost volby. Jako chudý důchodce obvykle omezíte spotřebu na to, co opravdu potřebujete. Neukládáte část svého příjmu, neinvestujete atd. Nemluvím ani o českých poměrech, kde bych musel dodat, neodopisujete DPH z vlastního luxusního vozu jako služební apod. Rozředění různě drahým zbožím stejné užitné funkce Vám nepomůže u cen energií a bydlení,které tvoří největší část Vašich výdajů, ani u cen základních potravin.Pomohlo by u léků -- další typický důchodcovský výdaj -- kdyby existovala kvalitní generika, ale ...
Prostě pohyb DPH se na důchodce přenáší přímo,u člověka,který si může vybírat v tom mixu zboží a také v rozsahu vlastní spotřeby je dopad zprostředkovaný.
Jinak k té vysoké dani z DPH, ono to bohužel žádné zjednodušení není.
Ten mix, o kterém mluvíte, má jednu nevýhodu, nerovnost volby. Jako chudý důchodce obvykle omezíte spotřebu na to, co opravdu potřebujete. Neukládáte část svého příjmu, neinvestujete atd. Nemluvím ani o českých poměrech, kde bych musel dodat, neodopisujete DPH z vlastního luxusního vozu jako služební apod. Rozředění různě drahým zbožím stejné užitné funkce Vám nepomůže u cen energií a bydlení,které tvoří největší část Vašich výdajů, ani u cen základních potravin.Pomohlo by u léků -- další typický důchodcovský výdaj -- kdyby existovala kvalitní generika, ale ...
Prostě pohyb DPH se na důchodce přenáší přímo,u člověka,který si může vybírat v tom mixu zboží a také v rozsahu vlastní spotřeby je dopad zprostředkovaný.
MT
March 9, 2012 v 15.45
... čili Jeroným TEJC ?
To je poslanec a stínový ministr vnitra - zrovna včera navštívil naše město s programem a setkáním s členy ČSSD a veřejností ...
JP
Oto Novotnému v podstatě nelze nic vytýkat: jeho argumentace proti aktivistickému radikalismu určité části levicového spektra, která si jak svou myšlekově-teoretickou, tak i praktickou činnost zjednodušuje prostě na heslo, že stávající ekonomicko-sociální komplex je prostě - principiálně negativní - Systém, který je nutno svrhnout, čímž se automaticky nastolí blažený svět samosprávy a všeobecné harmonie - ano, veškerá tato argumentace má bezpochyby své oprávnění, a má své nezpochybnitelné adresáty.
Jenže: v této polemice proti radikálním bořitelům Systému panu Novotnému uniká, že současný převládající typus ekonomicko-sociálního zřízení v euroamerickém prostoru opravdu JE - není-li mu příjemný či přijatelný termín "systém", pak můžeme alternativně použít pojem "komplex", vyjde to nastejno - je to tedy určitá, zcela konkrétním způsobem uspořádaná a strukturovaná totalita vztahů.
Tedy jeden celek, který - pokud se nemá rozpadnout v důsledku působení protichůdných sil - musí mít jeden zcela profilující, dominantní charakter, musí stát na jedné společné základně. A touto základnou, nedá se nic dělat, je stále ještě pořád starý - dobrý? - kapitalismus. A základním principem, základní hnací silou a základní hodnotou kapitalismu je stále ještě nikoli člověk sám, nýbrž - zisk, neustálá a nikdy nekončící honba za maximalizací zisku, kde člověk sám vystupuje nikoli jako autentický aktér, nýbrž jenom jako nákladový faktor. S Marxem řečeno, kapitalismus je dominancí zvěcnělých, odlištěných vztahů nad samotným člověkem.
Samozřejmě, i kapitalismus je možno transformovat, i kapitalismus je možno do jisté míry ukrotit, humanizovat, učinit snesitelným. To ovšem bylo možné za jakékoli ekonomicko-společenské formace, dokonce i otrokářský systém je možno reformovat, například v pozdějších fázích Říma i otroci měli určitá práva, ve smyslu něčeho jako zákona na ochranu zvířat. - Ale, přestal být proto otrokářský řád (systém) otroctvím?
Současný kapitalismus byl socializován už po samou hranici svých možností - právě proto je možno v současné době pozorovat jistý protipohyb, desocializaci onoho "sociálního státu", protože kapitál prostě žádá své.
Jistě, i za těchto - nebo právě za těchto - okolností má i činnost sociální demokracie svůj určitý smysl, svou obranou alespoň základního sociálního zabezpečení méně majetných a neprivilegovaných vrstev obyvatelstva.
Co ovšem sociální demokracie stále ještě nechápe a pochopit nechce: že systém respektive komplex kapitalismu lze "socializovat" jenom po určitou hranici, ale ne dále.
A za druhé a hlavně: celá ta debata se tu točí stále jenom kolem otázky čistě sociální, jako by se levici mělo jednat jenom a pouze o samotný sociální stát. Když totiž levice přistoupí na teneto způsob argumentace, pak tím už předem prohrála všechno - její argumentace je v tom případě nejvlastnější argumenací kapitalismu, že totiž - jak v prvé, tak i v poslední řadě - se jedná jenom a jedině o peníze.
Jestliže by se levici nemělo opravdu jednat o nic jiného nežli o peníze, pak se rovnou může vzdát své levicové sebedefinice, a prohlásit se za pravici, byť i "kolektivistickou", se sociálním cítěním.
Prapůvodním cílem levice bylo něco daleko více nežli otázka ryze materiální, prapůvodním cílem levice byl humanismus v jeho nejširším pojetí, kdy středobodem všech věcí a nejvyšší hodnotou je sám člověk, nikoli peníze či zisk.
Pane Novotný, Vy zmiňujete, že mnohým radikálním příslušníkům levice se vy, sociální demokraté, zdáte příliš "nudní". - Ano, to je přesně ono. Jste prostě n u d n í, protože jste už dávno ztratili jakýkoli opravdu dějinně-humánní impuls, nemáte žádné nové, nosné ideje, které by ještě mohly někoho jakkoli inspirovat. Veškerá vaše činnost se vyčerpává v pasivně-defenzivní snaze pokud možno osekat nejostřejší ostny kapitalismu. Aniž byste si vůbec byli ochotni přiznat, že je to kapitalismus.
A váš postoj je takový, že zřejmě ještě i za sto let, za třista let, za pět set let budete stále ještě bojovat za "sociání práva" dolních vrstev - aniž byste si v nejmenším připustili myšlenku, jestli by nebylo smysluplnější odstranit vlastní příčiny jak sociálních, tak ale i dalších společensko-humánních deformací, nežli jenom stále dokola hojivými náplastmi léčit následky.
Zkrátka, pane Novotný, jednou větou: onen "Systém" je doopravdy tady, ať se vám to líbí či nikoliv, ať si to chcete přiznat či nikoli.
Jenže: v této polemice proti radikálním bořitelům Systému panu Novotnému uniká, že současný převládající typus ekonomicko-sociálního zřízení v euroamerickém prostoru opravdu JE - není-li mu příjemný či přijatelný termín "systém", pak můžeme alternativně použít pojem "komplex", vyjde to nastejno - je to tedy určitá, zcela konkrétním způsobem uspořádaná a strukturovaná totalita vztahů.
Tedy jeden celek, který - pokud se nemá rozpadnout v důsledku působení protichůdných sil - musí mít jeden zcela profilující, dominantní charakter, musí stát na jedné společné základně. A touto základnou, nedá se nic dělat, je stále ještě pořád starý - dobrý? - kapitalismus. A základním principem, základní hnací silou a základní hodnotou kapitalismu je stále ještě nikoli člověk sám, nýbrž - zisk, neustálá a nikdy nekončící honba za maximalizací zisku, kde člověk sám vystupuje nikoli jako autentický aktér, nýbrž jenom jako nákladový faktor. S Marxem řečeno, kapitalismus je dominancí zvěcnělých, odlištěných vztahů nad samotným člověkem.
Samozřejmě, i kapitalismus je možno transformovat, i kapitalismus je možno do jisté míry ukrotit, humanizovat, učinit snesitelným. To ovšem bylo možné za jakékoli ekonomicko-společenské formace, dokonce i otrokářský systém je možno reformovat, například v pozdějších fázích Říma i otroci měli určitá práva, ve smyslu něčeho jako zákona na ochranu zvířat. - Ale, přestal být proto otrokářský řád (systém) otroctvím?
Současný kapitalismus byl socializován už po samou hranici svých možností - právě proto je možno v současné době pozorovat jistý protipohyb, desocializaci onoho "sociálního státu", protože kapitál prostě žádá své.
Jistě, i za těchto - nebo právě za těchto - okolností má i činnost sociální demokracie svůj určitý smysl, svou obranou alespoň základního sociálního zabezpečení méně majetných a neprivilegovaných vrstev obyvatelstva.
Co ovšem sociální demokracie stále ještě nechápe a pochopit nechce: že systém respektive komplex kapitalismu lze "socializovat" jenom po určitou hranici, ale ne dále.
A za druhé a hlavně: celá ta debata se tu točí stále jenom kolem otázky čistě sociální, jako by se levici mělo jednat jenom a pouze o samotný sociální stát. Když totiž levice přistoupí na teneto způsob argumentace, pak tím už předem prohrála všechno - její argumentace je v tom případě nejvlastnější argumenací kapitalismu, že totiž - jak v prvé, tak i v poslední řadě - se jedná jenom a jedině o peníze.
Jestliže by se levici nemělo opravdu jednat o nic jiného nežli o peníze, pak se rovnou může vzdát své levicové sebedefinice, a prohlásit se za pravici, byť i "kolektivistickou", se sociálním cítěním.
Prapůvodním cílem levice bylo něco daleko více nežli otázka ryze materiální, prapůvodním cílem levice byl humanismus v jeho nejširším pojetí, kdy středobodem všech věcí a nejvyšší hodnotou je sám člověk, nikoli peníze či zisk.
Pane Novotný, Vy zmiňujete, že mnohým radikálním příslušníkům levice se vy, sociální demokraté, zdáte příliš "nudní". - Ano, to je přesně ono. Jste prostě n u d n í, protože jste už dávno ztratili jakýkoli opravdu dějinně-humánní impuls, nemáte žádné nové, nosné ideje, které by ještě mohly někoho jakkoli inspirovat. Veškerá vaše činnost se vyčerpává v pasivně-defenzivní snaze pokud možno osekat nejostřejší ostny kapitalismu. Aniž byste si vůbec byli ochotni přiznat, že je to kapitalismus.
A váš postoj je takový, že zřejmě ještě i za sto let, za třista let, za pět set let budete stále ještě bojovat za "sociání práva" dolních vrstev - aniž byste si v nejmenším připustili myšlenku, jestli by nebylo smysluplnější odstranit vlastní příčiny jak sociálních, tak ale i dalších společensko-humánních deformací, nežli jenom stále dokola hojivými náplastmi léčit následky.
Zkrátka, pane Novotný, jednou větou: onen "Systém" je doopravdy tady, ať se vám to líbí či nikoliv, ať si to chcete přiznat či nikoli.
MT
October 27, 2013 v 17.38
Myslím, že pan Poláček to řekl logicky, dobře, formou pádně a výstižně ...
... a řekl to koneckonců i za mne ...
Jenom v jedné věci je podle mého názoru příčinná souvislost opačná a pan Hauser to řekl už na různých místech a dávno tomu nazad správně svým bonmotem, který pouze parafrázuji, ale myslím, že se neodchyluji od podstaty Hauserova výroku ...
... že totiž dnes je to tak, že kde se střetne sociální stát a kapitál, sociální stát obvykle ustoupí ...
... pokud by nějaké hnutí dnes realizovalo zásadu, že když dojde k volbě mezi kapitálem a sociálním státem, bude naopak pravidelně kapitál, co bude muset ustoupit a nikoli sociální stát, tak už jsou dnes věci tak daleko, že pak by v takovém případě šlo o nastoupení procesu systémové změny ...
JP
No, díky za uznání. ;)
Ale, k té systémové otázce. Ano, věci se mají bezpochyby tak, jak jste je (respektive M. Hauser) vylíčil. Já sám už jsem zmínil, že v současné době byl kapitál sociálním hnutím takřečeno "zatlačen" až na samou krajní mez, kdy ještě nedochází k závažným poruchám jeho fungování. Mnohem dále kapitál už prostě zatlačovat nelze.
Zásadní problém toho případného "procesu systémové změny" je (kromě jiného) onen fakt, který je radikální levicí stále ještě permanentně přehlížen: že totiž kapitalismus je stále ještě ten s odstupem nejvýkonnější způsob řízení ekonomiky. Ty občas vyjadřované levicové sny o "samosprávné ekonomice", která by zatlačovala a nahrazovala ekonomiku kapitalistickou, by okamžitě ztroskotaly na čiré ekonomické realitě.
V podstatě lze vyslovit jako obecně platný ekonomický zákon tézi: jakákoli "humanizovaná" ekonomika to v přímém střetu vždycky prohraje s dravým kapitálem. Právě proto, že humanizovaná ekonomika nemůže s člověkem (pracovníkem, zaměstnancem) zacházet podle čirého ekonomického kalkulu, krátce řečeno nemůže ho "ždímat" tak jako čistý kapitál, stává se pro ni tento pracovník nákladovou zátěží, čili markantní ekonomickou nevýhodou ve srovnání s ekonomikou ryze kapitalistickou.
Jestli je tedy vůbec možná (doufejme že ano) nějaká systémová změna směrem k postkapitalistické ekonomice a postkapitalistické společnosti vůbec, pak jenom za dvou základních předpokladů:
1. Musí se pozitivně vyřešit protiklad mezi požadavkem humánní ekonomiky a ekonomické efektivity. Konkrétně řečeno, musí se nalézt a uskutečnit - dialektická - syntéza mezi světem práce a světem vlastnictví.
2. Sama společnost musí dokázat transformovat své základní priority. Jestliže by prvotní prioritou i nadále zůstal jenom čistě materiální prospěch (a to nejen koncernů, ale i "drobných lidí"), pak kapitalismus odstranit nelze, neboť jak řečeno ten nakonec vždycky přinese nejvyšší ekonomický výkon, a tedy i nejvyšší konzum. Společensko-kulturní podmínkou pro překonání kapitalismu je tedy ochota společnosti vzdát se svého neohraničeného konzumentsví.
Ale, k té systémové otázce. Ano, věci se mají bezpochyby tak, jak jste je (respektive M. Hauser) vylíčil. Já sám už jsem zmínil, že v současné době byl kapitál sociálním hnutím takřečeno "zatlačen" až na samou krajní mez, kdy ještě nedochází k závažným poruchám jeho fungování. Mnohem dále kapitál už prostě zatlačovat nelze.
Zásadní problém toho případného "procesu systémové změny" je (kromě jiného) onen fakt, který je radikální levicí stále ještě permanentně přehlížen: že totiž kapitalismus je stále ještě ten s odstupem nejvýkonnější způsob řízení ekonomiky. Ty občas vyjadřované levicové sny o "samosprávné ekonomice", která by zatlačovala a nahrazovala ekonomiku kapitalistickou, by okamžitě ztroskotaly na čiré ekonomické realitě.
V podstatě lze vyslovit jako obecně platný ekonomický zákon tézi: jakákoli "humanizovaná" ekonomika to v přímém střetu vždycky prohraje s dravým kapitálem. Právě proto, že humanizovaná ekonomika nemůže s člověkem (pracovníkem, zaměstnancem) zacházet podle čirého ekonomického kalkulu, krátce řečeno nemůže ho "ždímat" tak jako čistý kapitál, stává se pro ni tento pracovník nákladovou zátěží, čili markantní ekonomickou nevýhodou ve srovnání s ekonomikou ryze kapitalistickou.
Jestli je tedy vůbec možná (doufejme že ano) nějaká systémová změna směrem k postkapitalistické ekonomice a postkapitalistické společnosti vůbec, pak jenom za dvou základních předpokladů:
1. Musí se pozitivně vyřešit protiklad mezi požadavkem humánní ekonomiky a ekonomické efektivity. Konkrétně řečeno, musí se nalézt a uskutečnit - dialektická - syntéza mezi světem práce a světem vlastnictví.
2. Sama společnost musí dokázat transformovat své základní priority. Jestliže by prvotní prioritou i nadále zůstal jenom čistě materiální prospěch (a to nejen koncernů, ale i "drobných lidí"), pak kapitalismus odstranit nelze, neboť jak řečeno ten nakonec vždycky přinese nejvyšší ekonomický výkon, a tedy i nejvyšší konzum. Společensko-kulturní podmínkou pro překonání kapitalismu je tedy ochota společnosti vzdát se svého neohraničeného konzumentsví.
MT
October 28, 2013 v 13.28
No výborně ... s ohledem na způsob Vašeho uvažování myslím, že mně to kolegové Robin Kraffer z Prahy a Vojtěch Klusáček z Brna nebudou mít za zlé, pokud vás bez další porady takříkajíc "přivítám v klubu ..."
To "welcome tu Club" je tu proto, že jste klepl hřebíček na hlavičku - nový historický mechanismus zhodnocování a prvotního rozdělování, kterému lze říkat sociál, to přece nemohou být zdaleka jenom samotná družstva a kolektivní vlastnictví - obklopené zhodnocovacím kapitálovým okolím ...
Musel by se dominujícím stát takový mechanismus, který by si NEVYNUCOVAL "závody ke dnu (races to bottom)" - to neustálé stlačování nákladů na pracovní sílu, což ale podřezává poptávku, takže prodejeschopnou cenu za velkého nedostatku dostatečně rozprostřené poptávkové kupní síly (je-li nahromaděná u pár lidí, není to k ničemu) splní jakž takž - z titulu úspor z rozsahu - jen ta největší monstra, která potřebují čím dál méně živé pracovní síly ...
... reálná produkce se ve vyspělých zemích vyplácí čím dál méně, proto finanční spekulace doma a chci-li přece jen vyrábět, tak útěk do ciziny s výrobou a návrat s výrobkem k prodeji zpátky do vyspělého světa - protože přes veškerý varovný vývoj je v nejvyspělejších kapitalistických zemích přece jen i tak ještě slušná kupní (viz též hodnoty Giniho indexu nerovnosti - Skandinávie je na nejnižších hodnotách nerovnosti, ale i ostatní západní Evropa si přece jen vede slušně ... )
A jaký mechanismus by mohl těžit z toho, že lidé mají reálnou mzdu s čím dál větším (a nikoli čím dál menším) přebytkem nad základní mzdou reprodukce pracovníka a jeho rodiny?
Kapitál to bezesporu nebude ...
V době, kdy pro kapitál jsou to samé daňové úlevy a daňové břemeno se přesouvá neúprosně na společenskou většinu, takže společenská většina svými daněmi je čím dál důležitější ...
... jsou to stimulace z veřejných rozpočtů, které se mohou jak jde čas vracet s výnosem o to větším a ne menším, oč větší (a nikoli menší) reálný příjem má příslušník společenské většiny (zejména pracovník) - protože on je daňově čím dál důležitější, kdežto kapitalista má naopak čím dál víc úlev, aby zůstával u reálné výroby v některém státě našeho Starého vyspělého světa ...
Takže historicky dominantní formou společenského přebytku by se místo dosavadního standardního zisku ze svobodné poptávky, respektive místo vytloukané renty, která se dneska cpe na jeho místo, kdy soukromník místo svobodného trhu ždíme veřejné rozpočty nebo těží z podeje něčeho, co si koupit musíme a nesmíme říci NE (různé služby a certifikáty) ...
... takže historicky dominantní formou společenského přebytku by mohl být vedle mimořádného zisku z vyšší efektivnosti produkce, hlavně PODÍL NA DANÍCH, které reálný výrobce vygeneroval díky SVÝM výrobním (mzdovým a investičním) výdajům (příležitostem pro jiné) od jiných než od sebe sama (než od svého vlastního zisku).
Blíže v mých článcích v Britských listech, na E-republice, na Outsidermedia, někdy kolem roku 2005 v Marathonu, na webu Strany demokratického socialismu (www.sds.cz) ...
... a teď konkrétně na konferenci Akademie věd o sociálních konfliktech, revolucích a systémových změnách příští týden od pondělka 17.00.hod. v Praze v Jilské 1 a na jiných místech do středy ...
Mimochodem v sobotu 7.12.2013 od dopoledních hodin bude středolevě orientovaná a ČSSD blízká Masarykova demokratická akademie s pražským sídlem v Lidovém domě pořádat celodenní konferenci věnovanou Marxovi, který před 130 lety zemřel ... a v listopadu bude jedno čtvrteční odpoledne asi věnováno Keynesovi, který se naopak před 130 lety narodil (stejně jako náš moravský krajan rakouský ekonom Joseph Alois Schumpeter) ...
JP
October 29, 2013 v 13.11
Tak především, díky za "pozvánku do klubu" (oba pány neznám, na DS jsem narazil až teď) - nicméně Vás musím hned upozornit, že já principiálně nejsem asi zařaditelný do žádné kategorie, do žádného myšlenkového směru, s výjimkou mého vlastního. Ale to jen tak na okraj.
Díky za ty informace k oněm akcím v Praze, především to sympozium o Marxovi by mě skutečně velice zajímalo - ale bohužel, žiji v zahraničí, čímž pro mě tato záležitost odpadá.
Nyní k samotnému tématu. Mé následující poznámky opírám o Vaši stať "Za limit kapitálu" na stránkách sds.
Co k tomu říci? - Bezpochyby zajímavý myšlenkový model, v podstatě míří (podle mého přesvědčení) správným směrem, totiž ke sjednocení požadavku ekonomické efektivity na straně jedné, a celospolečenských (humánních, sociálních) zájmů na straně druhé.
Zásadní problémy tohoto modelu spatřuji ovšem v následujícím:
1. Dichotomie pojmů respektive faktorů zisk - výnos.
Za podmínek (kapitalistické) ekonomiky je primárním zájmem jakéhokoliv ekonomicky aktivního subjektu jeho vlastní p r o s p ě c h. (Použijme napřed tohoto neutrálního vymezení.)
Tento ekonomický prospěch má v jakékoli vyspělé (tj. metanaturální) ekonomice formu prospěchu finančního. A ať my tento finanční prospěch nazveme "ziskem" anebo "výnosem", nakonec se vždycky jedná o totéž - totiž o ryze ekonomickou kalkulaci daného subjektu, jaký mu jeho jím nasazené prostředky přinesou finanční výhodu, čili - zisk. Onen "výnos" tedy reálný ekonomický subjekt nikdy nebud hodnotit jinak, nežli jaký má tento faktor důsledek pro jeho vlastní individuální zisk.
Jde o to: smyslem Vašeho modelu je zjevně to, i kapitalistické výrobní subjekty zainteresovat (oklikou přes státní rozpočet) na bezprostředně neziskových, "sociálních" faktorech produkce.
Jenže, tento kapitalistický subjekt bude vždcky kalkulovat: co mi zbyde pod čarou, z čistě finančního hlediska: zvýší to můj zisk, nebo sníží to můj zisk.
Pokud jsem správně pochopil Váš model, jde o to že výrobci by měli být motivování k tomu navýšit "sociální" (čili mzdovou) položku svých výrobních nákladů - s tím že by se jim tyto náklady měly později vrátit přes státní rozpočet, který by tyto prostředky získal z vyšších daní pracovníků.
Tady jsou myslitelné jenom dvě základní alternativy:
Buďto výrobce dostane své vícenáklady zpátky v plné výši. Pak se ovšem staví otázka, k čemu by to vlastně bylo dobré. Čistě matematicky, nula od nuly pojde.
Jediná druhá možnost je, že výrobce své vícenáklady v plné výši zpátky nedostane. Jinými slovy, jeho zisk klesne.
Z toho vyplývá: každý výrobce se bude zubynehty bránit proti tomu, aby "vyhazoval peníze za nic". Nějaký "celospolečenský zájem" je to poslední, co by ho zajímalo. Tento niterný protiklad kapitalismu konstatoval už Marx - každý kapitalistický výrobce má zájem na to, aby dělníci (potenciální kupci jeho vlastního zboží) měli co nejvíce finančních prostředků, čili aby o s t a t n í kapitalisté svým dělníkům dávali co nejvyšší mzdu - ale zároveň o n s á m má eminentní zájem na tom, stlačit mzdu svých vlastních dělníků na nejnižší možnou míru.
Ale nejde jen zdaleka o to, že by se proti tomuto zkracování svého vlastního zisku bránili jednotliví (kapitalističtí) výrobci jako takoví. Jde o to, že takovéto - vynucené - opatření by znamenalo zatížení (kapitalistické) tržní ekonomiky vůbec.
Já už jsem tu zmínil, že - ať se nám to líbí či nikoli - kapitalistická tržní ekonomika je stále ještě tím nejvýkonnějším typem ekonomiky, kterou známe. A to i se všemi jejími deformacemi, iracionalitami, krizemi. Kapitalistická tržní ekonomika vládne jedinečným systémem ekonomické motivace, jak pozitivním (zisk, nabývání osobního bohatství), tak i negativním (obava z prohry v konkurenci, z naprosté ztráty vlastní ekonomické základny, nezaměstnanosti). Tato dvojí motivace platí naprosto všeobecně - jak pro výrobce (firmy, podniky), tak ale i pro zaměstnance.
Jakýkoli umělý (socializující, humanizující) zásah do tohoto čistě ekonomicky stále ještě optimálně fungujícího systému by zákonitě zadrhl toto soukolí neustále expandující produkce a neustále rostoucího bohatství - a tento pokles produkce společenského bohatsví by narazil na rozhodný odpor nejen kapitalismu jako panujícího ekonomicko-společenského systému, ale i na odpor - převážné většiny obyvatelstva samotného!
2. Hovoříte o "dialektickém" spojení oněch faktorů "zisku" a "sociálu". Nuže, "dialektika", to je filozoficky velice mnohovrstevnatý pojem, nicméně onen Váš model lze opravdu sotva považovat za skutečnou dialektickou syntézu v pravém slova smyslu, nýbrž daleko spíše se jedná o pouhé s m í s e n í navzájem cizorodých prvků. Což by, z výše uvedených důvodů, nikdy nemohlo dělat dobře.
3. Je nutno rozlišovat dva zásadně odlišné rámcové stavy: jestli je kapitalismus možno k systémové přeměně přivést přirozenou cestou, "dobrovolně" (což je zřejmě vůdčí ideou Vašeho modelu) - anebo vnějším tlakem.
Jak už řečeno, "dobrovolně" kapitalismus k jeho vlastnímu sebevzdání dovést možno není - to by bylo možno jen za okolností kdy by si od nějaké zásadní strukturální přeměny mohl slíbit (ještě) větší zisk. Ale pak by jaksi nepřestal být kapitalismem - tedy systémem upsaným maximalizaci zisku.
Jedna možnost, jak zatlačit kapitalismus za jeho současné hranice, by se mohla nabízat až za podmínek "totální globalizace" - kdy na celé planetě by existovaly stejné ekonomické podmínky, kapitál by tedy jaksi neměl "kde se schovat" - a pak by tlakem planetární vlády bylo možno vynutit si na něm další ústupky.
Jenže, i tak by platil onen bod, že jakékoli vnější zásahy do rozběhnutého soukolí kapitalismu by narušily chod vlastního tržního hospodářství, čili k poklesu ekonomické výkonnosti a k poklesu tvorby národního bohatství.
Co tedy dělat?
Je nutno si uvědomit: my máme ve výchozím stavu k mání jenom dva základní modely fungování a řízení ekonomiky:
Buďto model společenského (státního) řízení ekonomiky. Je historickou zásluhou experimentu se socialismem, že přinesl definitivní poznání, že takovýto způsob ekonomiky je za standardních podmínek nepoužitelný.
Jediný druhý model je model ekonomiky tržní - která je ovšem s neustálou maximalizací zisku (a tedy s kapitalismem) spojena tak nerozlučně jako se psem ocas.
Nechceme-li se navěky smířit s diktátem - slepého - kapitálu, s jeho věčnou dominancí nad světem lidským, a odmítneme-li jako zcela nereálnou až utopickou Marxovu vizi o socialismu respektive komunismu - pak zbývá už jenom jedna jediná možnost, a totiž pokusit se o - zdánlivě - nemožné.
Totiž, pokusit se přece jenom nějakým způsobem separovat tržní (tedy ekonomicky efektivní) ekonomiku od diktátu kapitálu, od diktátu neustálé maximalizace zisku. A pokusit o nesmírně náročnou, nesmírně komplikovanou, pravou dialektickou syntézu mezi dvěma natolik protichůdnými, natolik se navzájem vylučujícími faktory, jako je trh a humanita. Anebo, jinými slovy, je nutno pokusit se nalézt onu legendární "třetí cestu" mezi kapitalismem a socialismem.
Takováto "dialektická syntéza" je ovšem mnohonásobně složitější projekt, nežli pouhé smísení navzájem cizorodých elementů. Jenom pro ilustraci: je to téměř s určitostí ještě mnohem náročnější projekt, nežli - v současné době stále ještě marná snaha - lidstva získat finální a ekologicky čistý zdroj energie prostřednictvím jaderné fúze.
Díky za ty informace k oněm akcím v Praze, především to sympozium o Marxovi by mě skutečně velice zajímalo - ale bohužel, žiji v zahraničí, čímž pro mě tato záležitost odpadá.
Nyní k samotnému tématu. Mé následující poznámky opírám o Vaši stať "Za limit kapitálu" na stránkách sds.
Co k tomu říci? - Bezpochyby zajímavý myšlenkový model, v podstatě míří (podle mého přesvědčení) správným směrem, totiž ke sjednocení požadavku ekonomické efektivity na straně jedné, a celospolečenských (humánních, sociálních) zájmů na straně druhé.
Zásadní problémy tohoto modelu spatřuji ovšem v následujícím:
1. Dichotomie pojmů respektive faktorů zisk - výnos.
Za podmínek (kapitalistické) ekonomiky je primárním zájmem jakéhokoliv ekonomicky aktivního subjektu jeho vlastní p r o s p ě c h. (Použijme napřed tohoto neutrálního vymezení.)
Tento ekonomický prospěch má v jakékoli vyspělé (tj. metanaturální) ekonomice formu prospěchu finančního. A ať my tento finanční prospěch nazveme "ziskem" anebo "výnosem", nakonec se vždycky jedná o totéž - totiž o ryze ekonomickou kalkulaci daného subjektu, jaký mu jeho jím nasazené prostředky přinesou finanční výhodu, čili - zisk. Onen "výnos" tedy reálný ekonomický subjekt nikdy nebud hodnotit jinak, nežli jaký má tento faktor důsledek pro jeho vlastní individuální zisk.
Jde o to: smyslem Vašeho modelu je zjevně to, i kapitalistické výrobní subjekty zainteresovat (oklikou přes státní rozpočet) na bezprostředně neziskových, "sociálních" faktorech produkce.
Jenže, tento kapitalistický subjekt bude vždcky kalkulovat: co mi zbyde pod čarou, z čistě finančního hlediska: zvýší to můj zisk, nebo sníží to můj zisk.
Pokud jsem správně pochopil Váš model, jde o to že výrobci by měli být motivování k tomu navýšit "sociální" (čili mzdovou) položku svých výrobních nákladů - s tím že by se jim tyto náklady měly později vrátit přes státní rozpočet, který by tyto prostředky získal z vyšších daní pracovníků.
Tady jsou myslitelné jenom dvě základní alternativy:
Buďto výrobce dostane své vícenáklady zpátky v plné výši. Pak se ovšem staví otázka, k čemu by to vlastně bylo dobré. Čistě matematicky, nula od nuly pojde.
Jediná druhá možnost je, že výrobce své vícenáklady v plné výši zpátky nedostane. Jinými slovy, jeho zisk klesne.
Z toho vyplývá: každý výrobce se bude zubynehty bránit proti tomu, aby "vyhazoval peníze za nic". Nějaký "celospolečenský zájem" je to poslední, co by ho zajímalo. Tento niterný protiklad kapitalismu konstatoval už Marx - každý kapitalistický výrobce má zájem na to, aby dělníci (potenciální kupci jeho vlastního zboží) měli co nejvíce finančních prostředků, čili aby o s t a t n í kapitalisté svým dělníkům dávali co nejvyšší mzdu - ale zároveň o n s á m má eminentní zájem na tom, stlačit mzdu svých vlastních dělníků na nejnižší možnou míru.
Ale nejde jen zdaleka o to, že by se proti tomuto zkracování svého vlastního zisku bránili jednotliví (kapitalističtí) výrobci jako takoví. Jde o to, že takovéto - vynucené - opatření by znamenalo zatížení (kapitalistické) tržní ekonomiky vůbec.
Já už jsem tu zmínil, že - ať se nám to líbí či nikoli - kapitalistická tržní ekonomika je stále ještě tím nejvýkonnějším typem ekonomiky, kterou známe. A to i se všemi jejími deformacemi, iracionalitami, krizemi. Kapitalistická tržní ekonomika vládne jedinečným systémem ekonomické motivace, jak pozitivním (zisk, nabývání osobního bohatství), tak i negativním (obava z prohry v konkurenci, z naprosté ztráty vlastní ekonomické základny, nezaměstnanosti). Tato dvojí motivace platí naprosto všeobecně - jak pro výrobce (firmy, podniky), tak ale i pro zaměstnance.
Jakýkoli umělý (socializující, humanizující) zásah do tohoto čistě ekonomicky stále ještě optimálně fungujícího systému by zákonitě zadrhl toto soukolí neustále expandující produkce a neustále rostoucího bohatství - a tento pokles produkce společenského bohatsví by narazil na rozhodný odpor nejen kapitalismu jako panujícího ekonomicko-společenského systému, ale i na odpor - převážné většiny obyvatelstva samotného!
2. Hovoříte o "dialektickém" spojení oněch faktorů "zisku" a "sociálu". Nuže, "dialektika", to je filozoficky velice mnohovrstevnatý pojem, nicméně onen Váš model lze opravdu sotva považovat za skutečnou dialektickou syntézu v pravém slova smyslu, nýbrž daleko spíše se jedná o pouhé s m í s e n í navzájem cizorodých prvků. Což by, z výše uvedených důvodů, nikdy nemohlo dělat dobře.
3. Je nutno rozlišovat dva zásadně odlišné rámcové stavy: jestli je kapitalismus možno k systémové přeměně přivést přirozenou cestou, "dobrovolně" (což je zřejmě vůdčí ideou Vašeho modelu) - anebo vnějším tlakem.
Jak už řečeno, "dobrovolně" kapitalismus k jeho vlastnímu sebevzdání dovést možno není - to by bylo možno jen za okolností kdy by si od nějaké zásadní strukturální přeměny mohl slíbit (ještě) větší zisk. Ale pak by jaksi nepřestal být kapitalismem - tedy systémem upsaným maximalizaci zisku.
Jedna možnost, jak zatlačit kapitalismus za jeho současné hranice, by se mohla nabízat až za podmínek "totální globalizace" - kdy na celé planetě by existovaly stejné ekonomické podmínky, kapitál by tedy jaksi neměl "kde se schovat" - a pak by tlakem planetární vlády bylo možno vynutit si na něm další ústupky.
Jenže, i tak by platil onen bod, že jakékoli vnější zásahy do rozběhnutého soukolí kapitalismu by narušily chod vlastního tržního hospodářství, čili k poklesu ekonomické výkonnosti a k poklesu tvorby národního bohatství.
Co tedy dělat?
Je nutno si uvědomit: my máme ve výchozím stavu k mání jenom dva základní modely fungování a řízení ekonomiky:
Buďto model společenského (státního) řízení ekonomiky. Je historickou zásluhou experimentu se socialismem, že přinesl definitivní poznání, že takovýto způsob ekonomiky je za standardních podmínek nepoužitelný.
Jediný druhý model je model ekonomiky tržní - která je ovšem s neustálou maximalizací zisku (a tedy s kapitalismem) spojena tak nerozlučně jako se psem ocas.
Nechceme-li se navěky smířit s diktátem - slepého - kapitálu, s jeho věčnou dominancí nad světem lidským, a odmítneme-li jako zcela nereálnou až utopickou Marxovu vizi o socialismu respektive komunismu - pak zbývá už jenom jedna jediná možnost, a totiž pokusit se o - zdánlivě - nemožné.
Totiž, pokusit se přece jenom nějakým způsobem separovat tržní (tedy ekonomicky efektivní) ekonomiku od diktátu kapitálu, od diktátu neustálé maximalizace zisku. A pokusit o nesmírně náročnou, nesmírně komplikovanou, pravou dialektickou syntézu mezi dvěma natolik protichůdnými, natolik se navzájem vylučujícími faktory, jako je trh a humanita. Anebo, jinými slovy, je nutno pokusit se nalézt onu legendární "třetí cestu" mezi kapitalismem a socialismem.
Takováto "dialektická syntéza" je ovšem mnohonásobně složitější projekt, nežli pouhé smísení navzájem cizorodých elementů. Jenom pro ilustraci: je to téměř s určitostí ještě mnohem náročnější projekt, nežli - v současné době stále ještě marná snaha - lidstva získat finální a ekologicky čistý zdroj energie prostřednictvím jaderné fúze.
MT
October 29, 2013 v 16.21
Pane Poláčku napsal jste:
"...Pokud jsem správně pochopil Váš model, jde o to že výrobci by měli být motivování k tomu navýšit "sociální" (čili mzdovou) položku svých výrobních nákladů - s tím že by se jim tyto náklady měly později vrátit přes státní rozpočet, který by tyto prostředky získal z vyšších daní pracovníků.
Tady jsou myslitelné jenom dvě základní alternativy:
Buďto výrobce dostane své vícenáklady zpátky v plné výši. Pak se ovšem staví otázka, k čemu by to vlastně bylo dobré. Čistě matematicky, nula od nuly pojde.
Jediná druhá možnost je, že výrobce své vícenáklady v plné výši zpátky nedostane. Jinými slovy, jeho zisk klesne.
Z toho vyplývá: každý výrobce se bude zubynehty bránit proti tomu, aby "vyhazoval peníze za nic". Nějaký "celospolečenský zájem" je to poslední, co by ho zajímalo. "
"Celospolečenským zájmem" tady vůbec neargumentuji a souhlasím, že podobná argumentace by nezajímala ani podnikatele. Rád bych upozornil, že nejde o nějaké vícenáklady - jde o druh výdajů, které jsou bonifikovány, zatímco ten, kdo by vydělával např. finanční spekulací by byl drasticky zdaněn. Šlo by o parametrickou dotaci, kdyby se to nevracelo - nezapomeňte také na onen vysoký fiskální multiplikátor - provedete škrt ve veřejných výdajích, domníváte se, že jste ušetřil a ejhle - Vaše HDP se propadlo ještě víc ...
Také doporučuji Skidelskyho "Neposlušné modely" (hledat lze podle klíčových slov ...
Zkuste ještě skoro stejnojmenný článek "Za limitem kapitálu" na Britských listech a o "Americké revoluci práce" (americký ekonom Craig Roberts), Zastavit závody ke dnu
"...Pokud jsem správně pochopil Váš model, jde o to že výrobci by měli být motivování k tomu navýšit "sociální" (čili mzdovou) položku svých výrobních nákladů - s tím že by se jim tyto náklady měly později vrátit přes státní rozpočet, který by tyto prostředky získal z vyšších daní pracovníků.
Tady jsou myslitelné jenom dvě základní alternativy:
Buďto výrobce dostane své vícenáklady zpátky v plné výši. Pak se ovšem staví otázka, k čemu by to vlastně bylo dobré. Čistě matematicky, nula od nuly pojde.
Jediná druhá možnost je, že výrobce své vícenáklady v plné výši zpátky nedostane. Jinými slovy, jeho zisk klesne.
Z toho vyplývá: každý výrobce se bude zubynehty bránit proti tomu, aby "vyhazoval peníze za nic". Nějaký "celospolečenský zájem" je to poslední, co by ho zajímalo. "
"Celospolečenským zájmem" tady vůbec neargumentuji a souhlasím, že podobná argumentace by nezajímala ani podnikatele. Rád bych upozornil, že nejde o nějaké vícenáklady - jde o druh výdajů, které jsou bonifikovány, zatímco ten, kdo by vydělával např. finanční spekulací by byl drasticky zdaněn. Šlo by o parametrickou dotaci, kdyby se to nevracelo - nezapomeňte také na onen vysoký fiskální multiplikátor - provedete škrt ve veřejných výdajích, domníváte se, že jste ušetřil a ejhle - Vaše HDP se propadlo ještě víc ...
Také doporučuji Skidelskyho "Neposlušné modely" (hledat lze podle klíčových slov ...
Zkuste ještě skoro stejnojmenný článek "Za limitem kapitálu" na Britských listech a o "Americké revoluci práce" (americký ekonom Craig Roberts), Zastavit závody ke dnu
MT
October 29, 2013 v 16.28
... "Překonat závody ke dnu nelze bez systémové změny" na E-republika, na Britských listech "Co překáží nástupu prácenosné Kondratěvovy vlny" a "Kde sociální stát neslábne a reprodukuje se" nebo "Co levice osmašedesátníkům dluží" atd. ...
JP
November 1, 2013 v 19.39
No dobře, pane Tejkle, přečetl jsem další Vámi mi doporučené texty; ale bohužel musím konstatovat, že mě nepřiměly k zásadní revizi mých původních úsudků.
Totiž, aby snad nedošlo k omylu: já s Vámi sdílím naprostou většinu principiálních úvah o stavu společnosti, především v té rovině, že na jedné straně je nutno nějakým způsobem překonat omezenost kapitalismu, a na straně druhé je zcela nerealistické počítat s možností nějakého "čistého" komunismu. A že to jediné co zbývá (a co je také systémově nejhodnotnější) je pokusit se o nějakou syntézu těchto dvou o sobě zcela protikladných systémů.
Stejně tak s Vámi naprosto sdílím i Vaše hodnocení "Pražského jara" roku osmašedesátého, v tom smyslu že zde bylo započato něco co by se časem stále ještě mohlo ukázat historickým milníkem - totiž prvotním pokusem právě o takovou (dialektickou) syntézu. A to zdaleka ne pouze v oblasti čistě ekonomické, nýbrž v celém komplexu společensko-politických struktur.
V té době - totiž hlavně po porážce "Pražského jara" invazí států Varšavské smlouvy - převládl názor obsažený ve výroku, že zásadním deficitem obrodného procesu byla - pouhá - demokratizace. Krátce řečeno, že "chtělo do demokracii, nikoli demokratizaci." Právě tohle je ovšem zásadní nerozpoznání dějinného významu "Pražského jara": to jedinečné pnutí, vzrušení, oživení celého společensko-politického dění v té době mělo svůj prazáklad právě v té skutečnosti, že se zde navzájem setkávaly a střetávaly d v a zcela protichůdné principy společenského uspořádání: liberálně-individualistická (občanská) demokracie na straně jedné, a nadindividuální, ideotvorné hodnoty (humanizovaného) socialismu na straně druhé. Ale tímto aspektem nechci teď celou záležitost dělat ještě složitější; zůstaňme u ekonomiky.
V ekonomické oblasti bylo tehjdeší vedení konfrontováno se zásadním problémem: jak zefektivnit chronicky nevýkonné socialistické hospodářství, aniž by výsledkem byl kapitalismus. Podle mého přesvědčení nejenže tehdy žádné pozitivní řešení tohoto dilematu nalezeno nebylo - ale ono by ani nebylo nalezeno, kdyby nebylo zásahu zvenčí. Zaváděly by se stále další elementy tržní ekonomiky - až by se jednoho krásného dne zjistilo, že je tu - čirý kapitalismus!
Až o léta později - už v emigraci - Ota Šik přišel s modelem "neutrálního", respektive "nulového" kapitálu, kterým se snažil najít nějakou tu "třetí cestu" mezi plánovaným hospodářstvím a dehumanizovaným kapitalismem. V podstatě lze tento projekt hodnotit jako krok historicky správným směrem; ale na straně druhé se nezdá, že by takovýto model ekonomiky mohl obstát v soutěži s víceméně "čistým" kapitalismem respektive kapitálem.
Co se toho Vámi prezentovaného modelu týče - i ten bezpochyby míří někam "doprostřed", má za cíl zprostředkovat mezi světem kapitálu a světem práce. Potud tedy dobře; ovšem, jak známo, čert se skrývá v detailu.
Já musím přiznat, že mám stále potíže s tím představit si, jak by takovýto mechanismus mohl v reálné ekonomice fungovat bez nějakých zásadnějších ekonomických konfliktů.
V prvé řadě mi stále není zcela jasné, jestli takovýto mechanismus by měl být o sobě efektivnější nežli klasický kapitalismus, anebo jestli by byl jenom nějakou zástupnou alternativou, kdy už by "starý" kapitalismus nedokázal být motorem ekonomiky.
Na straně jedné se zdá být tento model koncipován především pro "starý svět", jehož ekonomika trpí vysokou cenou pracovní síly v poměru k třetímu světu, což má za důsledek odliv pracovních příležitostí. Z tohoto hlediska by se tedy jednalo spíše jenom o nouzové řešení.
Na straně druhé však zjevně počítáte s tím, že - byť i po určité "startovací" fázi by tento model byl samoběžný, že by tedy nákladový faktor (investice do vytváření pracovních příležitostí) přinejmenším nepřevyšoval (později vzniklé) výnosy (z daňových víceodvodů).
Právě o tom - totiž že by tento mechanismus byl nákladově přinejmenším neutrální - bych měl ale nemalé pochybnosti. Nejsem sice v žádném případě ekonom, takže v této oblasti nemohu argumentovat s potřebnou erudicí, nicméně:
1. Kdyby celá ta záležitost byla natolik jednoduchá, stavěla by se otázka, proč něco takového vlády států "starého světa" něco takového už dávno neudělaly. V podstatě to totiž není ničím jiným nežli fiskálně-přerozdělovacím opatřením, čili něco co tyto státy samozřejmě permanentně už tak jako tak praktikují (v jiné formě ovšem).
2. Jak by se vlastně zjišťovalo, kdo a jak efektivně přispěl svými investicemi k reálnému růstu pracovních příležitostí? Jak dlouho by takto vzniklé pracovní příležitosti musely být zachovány? Půl roku? Rok? Pět let? Kdo by to všechno hodnotil? Kdo by kontroloval, jestli ony nově vzniklé pracovní příležitosti nemají pouze fiktivní charakter? (Obzvláště v českých poměrech v obdobných případech kreativita podnikalských subjektů, jak známo, nezná meze.)
Krátce řečeno: to celé velice zavání administrativně-byrokratickým molochem, který by sám spotřeboval na svůj vlastní chod tolik z případně nově vzniklých hodnot, že by celý tento mechanismus nutně sklouzl do minusu.
3. Tak nějak mám stále pocit, že Vy operujete s jakýmsi "kolektivním kapitalistou", který si dokáže uvědomit, že když on - jako celek - vytvoří nové pracovní příležitosti, že někdy později on sám - jako celek - z toho bude profitovat respektive jeho náklady se mu přinejmenším vrátí zpátky. Ve skutečnosti každý kapitalistický subjekt je v prvé řadě zcela konkrétní individuum, které v prvé řadě hledí na svůj vlastní individuální prospěch, a to sice pokud možno teď hned. Dlouhodobé plánování je sice také nutné; ale bezprostředně daný je především konkurenční boj tady a teď, kde není možno zbavovat se nějakých vlastních finančních prostředků, s vágní vyhlídkou na nějakého příštího "holuba na střeše".
Sečteno a podtrženo: ještě jednou opakuji, Váš model míří bezpochyby v zásadě naprosto správným směrem, ve smyslu (dialektického) zprostředkování mezi světem práce a mezi světem vlastnictví (kapitálu).
Nicméně i nadále zůstávám na pochybách, jestli tento model, tento mechanismus ve své konkrétní podobě by mohl být natolik efektivní, natolik samonosný, aby dokázal obstát v ekonomickém srovnání s "čistým" kapitalismem.
Totiž, aby snad nedošlo k omylu: já s Vámi sdílím naprostou většinu principiálních úvah o stavu společnosti, především v té rovině, že na jedné straně je nutno nějakým způsobem překonat omezenost kapitalismu, a na straně druhé je zcela nerealistické počítat s možností nějakého "čistého" komunismu. A že to jediné co zbývá (a co je také systémově nejhodnotnější) je pokusit se o nějakou syntézu těchto dvou o sobě zcela protikladných systémů.
Stejně tak s Vámi naprosto sdílím i Vaše hodnocení "Pražského jara" roku osmašedesátého, v tom smyslu že zde bylo započato něco co by se časem stále ještě mohlo ukázat historickým milníkem - totiž prvotním pokusem právě o takovou (dialektickou) syntézu. A to zdaleka ne pouze v oblasti čistě ekonomické, nýbrž v celém komplexu společensko-politických struktur.
V té době - totiž hlavně po porážce "Pražského jara" invazí států Varšavské smlouvy - převládl názor obsažený ve výroku, že zásadním deficitem obrodného procesu byla - pouhá - demokratizace. Krátce řečeno, že "chtělo do demokracii, nikoli demokratizaci." Právě tohle je ovšem zásadní nerozpoznání dějinného významu "Pražského jara": to jedinečné pnutí, vzrušení, oživení celého společensko-politického dění v té době mělo svůj prazáklad právě v té skutečnosti, že se zde navzájem setkávaly a střetávaly d v a zcela protichůdné principy společenského uspořádání: liberálně-individualistická (občanská) demokracie na straně jedné, a nadindividuální, ideotvorné hodnoty (humanizovaného) socialismu na straně druhé. Ale tímto aspektem nechci teď celou záležitost dělat ještě složitější; zůstaňme u ekonomiky.
V ekonomické oblasti bylo tehjdeší vedení konfrontováno se zásadním problémem: jak zefektivnit chronicky nevýkonné socialistické hospodářství, aniž by výsledkem byl kapitalismus. Podle mého přesvědčení nejenže tehdy žádné pozitivní řešení tohoto dilematu nalezeno nebylo - ale ono by ani nebylo nalezeno, kdyby nebylo zásahu zvenčí. Zaváděly by se stále další elementy tržní ekonomiky - až by se jednoho krásného dne zjistilo, že je tu - čirý kapitalismus!
Až o léta později - už v emigraci - Ota Šik přišel s modelem "neutrálního", respektive "nulového" kapitálu, kterým se snažil najít nějakou tu "třetí cestu" mezi plánovaným hospodářstvím a dehumanizovaným kapitalismem. V podstatě lze tento projekt hodnotit jako krok historicky správným směrem; ale na straně druhé se nezdá, že by takovýto model ekonomiky mohl obstát v soutěži s víceméně "čistým" kapitalismem respektive kapitálem.
Co se toho Vámi prezentovaného modelu týče - i ten bezpochyby míří někam "doprostřed", má za cíl zprostředkovat mezi světem kapitálu a světem práce. Potud tedy dobře; ovšem, jak známo, čert se skrývá v detailu.
Já musím přiznat, že mám stále potíže s tím představit si, jak by takovýto mechanismus mohl v reálné ekonomice fungovat bez nějakých zásadnějších ekonomických konfliktů.
V prvé řadě mi stále není zcela jasné, jestli takovýto mechanismus by měl být o sobě efektivnější nežli klasický kapitalismus, anebo jestli by byl jenom nějakou zástupnou alternativou, kdy už by "starý" kapitalismus nedokázal být motorem ekonomiky.
Na straně jedné se zdá být tento model koncipován především pro "starý svět", jehož ekonomika trpí vysokou cenou pracovní síly v poměru k třetímu světu, což má za důsledek odliv pracovních příležitostí. Z tohoto hlediska by se tedy jednalo spíše jenom o nouzové řešení.
Na straně druhé však zjevně počítáte s tím, že - byť i po určité "startovací" fázi by tento model byl samoběžný, že by tedy nákladový faktor (investice do vytváření pracovních příležitostí) přinejmenším nepřevyšoval (později vzniklé) výnosy (z daňových víceodvodů).
Právě o tom - totiž že by tento mechanismus byl nákladově přinejmenším neutrální - bych měl ale nemalé pochybnosti. Nejsem sice v žádném případě ekonom, takže v této oblasti nemohu argumentovat s potřebnou erudicí, nicméně:
1. Kdyby celá ta záležitost byla natolik jednoduchá, stavěla by se otázka, proč něco takového vlády států "starého světa" něco takového už dávno neudělaly. V podstatě to totiž není ničím jiným nežli fiskálně-přerozdělovacím opatřením, čili něco co tyto státy samozřejmě permanentně už tak jako tak praktikují (v jiné formě ovšem).
2. Jak by se vlastně zjišťovalo, kdo a jak efektivně přispěl svými investicemi k reálnému růstu pracovních příležitostí? Jak dlouho by takto vzniklé pracovní příležitosti musely být zachovány? Půl roku? Rok? Pět let? Kdo by to všechno hodnotil? Kdo by kontroloval, jestli ony nově vzniklé pracovní příležitosti nemají pouze fiktivní charakter? (Obzvláště v českých poměrech v obdobných případech kreativita podnikalských subjektů, jak známo, nezná meze.)
Krátce řečeno: to celé velice zavání administrativně-byrokratickým molochem, který by sám spotřeboval na svůj vlastní chod tolik z případně nově vzniklých hodnot, že by celý tento mechanismus nutně sklouzl do minusu.
3. Tak nějak mám stále pocit, že Vy operujete s jakýmsi "kolektivním kapitalistou", který si dokáže uvědomit, že když on - jako celek - vytvoří nové pracovní příležitosti, že někdy později on sám - jako celek - z toho bude profitovat respektive jeho náklady se mu přinejmenším vrátí zpátky. Ve skutečnosti každý kapitalistický subjekt je v prvé řadě zcela konkrétní individuum, které v prvé řadě hledí na svůj vlastní individuální prospěch, a to sice pokud možno teď hned. Dlouhodobé plánování je sice také nutné; ale bezprostředně daný je především konkurenční boj tady a teď, kde není možno zbavovat se nějakých vlastních finančních prostředků, s vágní vyhlídkou na nějakého příštího "holuba na střeše".
Sečteno a podtrženo: ještě jednou opakuji, Váš model míří bezpochyby v zásadě naprosto správným směrem, ve smyslu (dialektického) zprostředkování mezi světem práce a mezi světem vlastnictví (kapitálu).
Nicméně i nadále zůstávám na pochybách, jestli tento model, tento mechanismus ve své konkrétní podobě by mohl být natolik efektivní, natolik samonosný, aby dokázal obstát v ekonomickém srovnání s "čistým" kapitalismem.
VK
November 1, 2013 v 22.29
"V prvé řadě mi stále není zcela jasné, jestli takovýto mechanismus by měl být o sobě efektivnější nežli klasický kapitalismus, anebo jestli by byl jenom nějakou zástupnou alternativou, kdy už by "starý" kapitalismus nedokázal být motorem ekonomiky."
V té poslední větě jste uhodil hřebíčkem o hlavičku. Podstata dnešního problému spočívá v tom, že kapitalismus se jaksi zadrhl, přestal fungovat. Byť i je nakrásně nejefektivnějším modelem (jakkoli je ta efektivita spíš tautologického rázu, ale nemám problém s tím souhlasit), už nějakou dobu nedokáže absorbovat zisk z dneška do investic zítřka. Což se odráží v neschopnosti zaměstnat čím dál větší díl dostupné pracovní síly. Ta "zástupná" alternativa, ať už jakákoli, je doslova životní nutnost. A víte jaká je jednotka dočasnosti. Jeden furt.
V té poslední větě jste uhodil hřebíčkem o hlavičku. Podstata dnešního problému spočívá v tom, že kapitalismus se jaksi zadrhl, přestal fungovat. Byť i je nakrásně nejefektivnějším modelem (jakkoli je ta efektivita spíš tautologického rázu, ale nemám problém s tím souhlasit), už nějakou dobu nedokáže absorbovat zisk z dneška do investic zítřka. Což se odráží v neschopnosti zaměstnat čím dál větší díl dostupné pracovní síly. Ta "zástupná" alternativa, ať už jakákoli, je doslova životní nutnost. A víte jaká je jednotka dočasnosti. Jeden furt.
JP
November 2, 2013 v 13.12
No dobře, tak tímto vyjasněním jsme pokročili zase o krok dále.
Ovšem, tím se nám otevírá zase další zásadní problém. Pokud tedy tento mechanismus není schopen fungovat ani tak - relativně - efektivně jako klasický kapitalismus, pak se staví otázka, jakým způsobem je možno ho prosadit. Jak už jsem tu napsal, takováto systémová změna vedoucí k poklesu výkonu ekonomiky by okamžitě narazila nejen na odpor dosavadního - kapitalistického - systému jako takového, ale i na odpor naprosté většiny populace, které by tím poklesly její příjmy, a tedy i úroveň jejího konzumu.
Takováto alternativa by byla tedy prosaditelná jenom za těch okolností, kdy by dosavadní kapitalismus byl skutečně už natolik v koncích se svými možnostmi, že by zásadně ztratil svou ekonomickou funkčnost.
Tuto eventualitu samozřejmě naprosto není možno vyloučit. Motorem - a jedinou hnací silou - kapitalismu je zisk; a pokud by došlo k takovým systémovým deformcím globalizované světové ekonomiky, že kapitál by nemohl dosahovat už žádného zisku, v tom okamžiku by se celý kapitalistický výrobní řád zhroutil.
Nicméně, můj osobní názor je, že přinejmenším v současné době nelze shledat dostatečně přesvědčivé indicie pro předpoklad, že by takovéto naprosté zhroucení kapitalismu v historicky dohledné době hrozilo. Alespoň ne z jeho vlastních, vnitřních příčin.
Že se v současné době pracovní příležitosti přelévají ze "starého" světa do světa třetího respektive "tygřího"? - To by sice mohl být problém pro ten svět starý, ale není to problém pro kapitalismus jako takový. Nezaměstnanost byla pro kapitalismus vždycky doprovodným jevem, nezaměstnanost pro kapitalismus nevytváří žádný zásadní problém, naopak nezaměstnanost je pro něj víceméně vítaným fenoménem, pod hrozbou nezaměstnanosti jsou ti, kteří práci mají, daleko více ochotni jak k ústupkům ve svých mzdových požadavcích, tak k tomu vydávat maximální pracovní výkon (i bez ohledu na své vlastní zdraví).
Navíc, ten fenomén "přelévání" pracovních míst se starého do třetího světa je samozřejmě jenom temporální, spolu s rozvojem ekonomik třetího světa i tam časem stoupne mzdová (a tedy výrobně nákladová) úroveň, a rozdíly se vyrovnají.
Ostatně, i v současné době už je možno zaznamenat pohyb opačným směrem - leckteré firmy které svou práci přesunuly do zemí třetího světa ji už zase vrací do své domovské země, neboť zjistily že ona zdánlivě laciná pracovní síla se jim nemálo prodražuje: rozdíl v kvalitě práce, v kvalifikci pracovní síly, potíže s místní mentalitou, přílišná vzdálenost mezi centrálou a výrobnou...
Podle mého názoru by světovému kapitalismu daleko větší nebezpečí v dohledné době mohlo hrozit v důsledku čistě ekologické planetární katastrofy: jestliže by se klimatické změny vyhrotily tak, že celé země zmizí pod mořskou hladinou a celé pásy země se stanou neobhospodařovatelnými a neobdělavatelnými, pak by mohlo dojít k nové vlně pravého stěhování národů, doprovézené - stejně jako první vlna z počátku našeho letopočtu - všeobecným bojem každého proti každému o holé přežití. Za takovýchto apokalyptických podmínek by skutečně světový kapitál mohl velice rychle ztratit svou schopnost produkovat zisk (k tomu potřebuje stabilní podmínky), a to by byl jeho konec. Nakonec by lidstvo ještě mohlo být vděčno zemím bývalého východního bloku za jejich zkušenost s plánovaným hospodářstvím - to je sice těžkopádné a nevýkonné, ale za daných okolností by mělo tu jednu obrovskou přednost, že není závislé na tvorbě zisku, vyrábí se podle direktiv shora, tak řečeno na rozkaz.
Ale, konstatujme znovu: globální systémová krize kapitalismu je sice možná - ale není v žádném případě jistá, a trpné čekání na její příchod by se mohlo ukázat být marným čekáním na Godota. Kapitalismus je už sám o sobě z humánního hlediska dostatečně omezený, dá se říci vysloveně "primitivní" systém, aby stálo za to usilovat o jeho změnu. O jeho nahrazení systémem vyspělejším, komplexnějším, humánnějším.
"Humánnější" - to je právě ten klíčový pojem. Je nutno si uvědomit jednu zcela zásadní věc: nějaký z lidského hlediska vyspělejší systém nežli je svět kapitalismu nelze nikdy vytvořit jenom nějakým "opatřením", ať už jakéhokoli rázu. Tedy jenom přeměnou nějakých systémových mechanismů, jmenovitě ekonomických.
Takováto pouze dílčí systémová změna by mohla mít zásadně jenom dva důsledky: buďto by nový, reformovaný systém byl ekonomicky méně výkonný, méně efektivní nežli dosavadní - se všemi výše zmíněnými důsledky ohledně jeho fungování a akceptance.
Anebo by nový systém fungoval lépe; ale pak by to stále nebylo nic jiného, nežli jenom a pouze - lépe a efektivněji fungující kapitalismus!
Jestliže chceme plně a důsledně zlomit moc světa kapitálu nad člověkem, pak si musíme dát za cíl ne pouze parciální, nýbrž všeobsahující a komplexní přeměnu c e l é společnosti, jejích existenčních motivů a priorit.
Dokud bude společnost sama upsána neustálému zvyšování svého materiálního bohatství a svého - už tak zběsilého a nesmyslného - konzumu, potud se kapitalismu nezbavíme.
Vraťme se ještě jednou k tomu, co jsme zde zmínil s československým rokem osmašedesátým: jeho jedinečnost spočívala nikoli v tom, že zde byla nahlodána dominance totalitního politického režimu - nýbrž v tom, že se zde setkaly, a po krátké dějinné období navzájem obohatily a inspirovaly dva základní principy pojetí lidské společnosti. Na straně jedné princip občansko-individuální (v ekonomické oblasti: tržní) volnosti - a na straně druhé princip nadindividuálních, celospolečenských a nadčasových hodnot.
Tento druhý moment, tento element nadindividuálního, kolektivního bytí a cítění - můžeme pro to použít tradičního označení "socialismus", ale tento termín je už natolik zatížený svou dějinnou minulostí, že je v současné době už sotva v původním smyslu použitelný.
Ale nejde o názvy (alespoň ne v prvé řadě); jde o to uvědomit si, že cesta od kapitalismu k postkapitalistické spolenosti je opravdu velice složitá a komplexní, a že ji v žádném případě nelze redukovat jenom na ty či ony dílčí systémové reformy. Takováto změna musí obsáhnout celou společnost, v základním charakteru její existence - a musí v prvé řadě zasáhnout a dosáhnout samotného člověka, aby ten sám dokázal změnit hierarchii svých vlastních životních hodnot.
Ovšem, tím se nám otevírá zase další zásadní problém. Pokud tedy tento mechanismus není schopen fungovat ani tak - relativně - efektivně jako klasický kapitalismus, pak se staví otázka, jakým způsobem je možno ho prosadit. Jak už jsem tu napsal, takováto systémová změna vedoucí k poklesu výkonu ekonomiky by okamžitě narazila nejen na odpor dosavadního - kapitalistického - systému jako takového, ale i na odpor naprosté většiny populace, které by tím poklesly její příjmy, a tedy i úroveň jejího konzumu.
Takováto alternativa by byla tedy prosaditelná jenom za těch okolností, kdy by dosavadní kapitalismus byl skutečně už natolik v koncích se svými možnostmi, že by zásadně ztratil svou ekonomickou funkčnost.
Tuto eventualitu samozřejmě naprosto není možno vyloučit. Motorem - a jedinou hnací silou - kapitalismu je zisk; a pokud by došlo k takovým systémovým deformcím globalizované světové ekonomiky, že kapitál by nemohl dosahovat už žádného zisku, v tom okamžiku by se celý kapitalistický výrobní řád zhroutil.
Nicméně, můj osobní názor je, že přinejmenším v současné době nelze shledat dostatečně přesvědčivé indicie pro předpoklad, že by takovéto naprosté zhroucení kapitalismu v historicky dohledné době hrozilo. Alespoň ne z jeho vlastních, vnitřních příčin.
Že se v současné době pracovní příležitosti přelévají ze "starého" světa do světa třetího respektive "tygřího"? - To by sice mohl být problém pro ten svět starý, ale není to problém pro kapitalismus jako takový. Nezaměstnanost byla pro kapitalismus vždycky doprovodným jevem, nezaměstnanost pro kapitalismus nevytváří žádný zásadní problém, naopak nezaměstnanost je pro něj víceméně vítaným fenoménem, pod hrozbou nezaměstnanosti jsou ti, kteří práci mají, daleko více ochotni jak k ústupkům ve svých mzdových požadavcích, tak k tomu vydávat maximální pracovní výkon (i bez ohledu na své vlastní zdraví).
Navíc, ten fenomén "přelévání" pracovních míst se starého do třetího světa je samozřejmě jenom temporální, spolu s rozvojem ekonomik třetího světa i tam časem stoupne mzdová (a tedy výrobně nákladová) úroveň, a rozdíly se vyrovnají.
Ostatně, i v současné době už je možno zaznamenat pohyb opačným směrem - leckteré firmy které svou práci přesunuly do zemí třetího světa ji už zase vrací do své domovské země, neboť zjistily že ona zdánlivě laciná pracovní síla se jim nemálo prodražuje: rozdíl v kvalitě práce, v kvalifikci pracovní síly, potíže s místní mentalitou, přílišná vzdálenost mezi centrálou a výrobnou...
Podle mého názoru by světovému kapitalismu daleko větší nebezpečí v dohledné době mohlo hrozit v důsledku čistě ekologické planetární katastrofy: jestliže by se klimatické změny vyhrotily tak, že celé země zmizí pod mořskou hladinou a celé pásy země se stanou neobhospodařovatelnými a neobdělavatelnými, pak by mohlo dojít k nové vlně pravého stěhování národů, doprovézené - stejně jako první vlna z počátku našeho letopočtu - všeobecným bojem každého proti každému o holé přežití. Za takovýchto apokalyptických podmínek by skutečně světový kapitál mohl velice rychle ztratit svou schopnost produkovat zisk (k tomu potřebuje stabilní podmínky), a to by byl jeho konec. Nakonec by lidstvo ještě mohlo být vděčno zemím bývalého východního bloku za jejich zkušenost s plánovaným hospodářstvím - to je sice těžkopádné a nevýkonné, ale za daných okolností by mělo tu jednu obrovskou přednost, že není závislé na tvorbě zisku, vyrábí se podle direktiv shora, tak řečeno na rozkaz.
Ale, konstatujme znovu: globální systémová krize kapitalismu je sice možná - ale není v žádném případě jistá, a trpné čekání na její příchod by se mohlo ukázat být marným čekáním na Godota. Kapitalismus je už sám o sobě z humánního hlediska dostatečně omezený, dá se říci vysloveně "primitivní" systém, aby stálo za to usilovat o jeho změnu. O jeho nahrazení systémem vyspělejším, komplexnějším, humánnějším.
"Humánnější" - to je právě ten klíčový pojem. Je nutno si uvědomit jednu zcela zásadní věc: nějaký z lidského hlediska vyspělejší systém nežli je svět kapitalismu nelze nikdy vytvořit jenom nějakým "opatřením", ať už jakéhokoli rázu. Tedy jenom přeměnou nějakých systémových mechanismů, jmenovitě ekonomických.
Takováto pouze dílčí systémová změna by mohla mít zásadně jenom dva důsledky: buďto by nový, reformovaný systém byl ekonomicky méně výkonný, méně efektivní nežli dosavadní - se všemi výše zmíněnými důsledky ohledně jeho fungování a akceptance.
Anebo by nový systém fungoval lépe; ale pak by to stále nebylo nic jiného, nežli jenom a pouze - lépe a efektivněji fungující kapitalismus!
Jestliže chceme plně a důsledně zlomit moc světa kapitálu nad člověkem, pak si musíme dát za cíl ne pouze parciální, nýbrž všeobsahující a komplexní přeměnu c e l é společnosti, jejích existenčních motivů a priorit.
Dokud bude společnost sama upsána neustálému zvyšování svého materiálního bohatství a svého - už tak zběsilého a nesmyslného - konzumu, potud se kapitalismu nezbavíme.
Vraťme se ještě jednou k tomu, co jsme zde zmínil s československým rokem osmašedesátým: jeho jedinečnost spočívala nikoli v tom, že zde byla nahlodána dominance totalitního politického režimu - nýbrž v tom, že se zde setkaly, a po krátké dějinné období navzájem obohatily a inspirovaly dva základní principy pojetí lidské společnosti. Na straně jedné princip občansko-individuální (v ekonomické oblasti: tržní) volnosti - a na straně druhé princip nadindividuálních, celospolečenských a nadčasových hodnot.
Tento druhý moment, tento element nadindividuálního, kolektivního bytí a cítění - můžeme pro to použít tradičního označení "socialismus", ale tento termín je už natolik zatížený svou dějinnou minulostí, že je v současné době už sotva v původním smyslu použitelný.
Ale nejde o názvy (alespoň ne v prvé řadě); jde o to uvědomit si, že cesta od kapitalismu k postkapitalistické spolenosti je opravdu velice složitá a komplexní, a že ji v žádném případě nelze redukovat jenom na ty či ony dílčí systémové reformy. Takováto změna musí obsáhnout celou společnost, v základním charakteru její existence - a musí v prvé řadě zasáhnout a dosáhnout samotného člověka, aby ten sám dokázal změnit hierarchii svých vlastních životních hodnot.
PM
že epocha dominance nadindividuálního, kolektivního bytí a cítění je za humny.
Domnívám se také, že vitalita kapitalismu pevně koření v nezvladatelné kondici různých lidských dispozic.
Příkladně jak uvádíte -
.....Ve skutečnosti každý kapitalistický subjekt je v prvé řadě zcela konkrétní individuum, které v prvé řadě hledí na svůj vlastní individuální prospěch, a to sice pokud možno teď hned. Dlouhodobé plánování je sice také nutné; ale bezprostředně daný je především konkurenční boj tady a teď, kde není možno zbavovat se nějakých vlastních finančních prostředků, s vágní vyhlídkou na nějakého příštího "holuba na střeše"......,
A stejně tak pevně čerpá kapitalismus i z jiného než neoliberálního pojetí pudu sebezáchovy. Ten se projevuje diferencovanějším vnímáním zbytkového času, než ten který doposud platil ve volném pádu ve kterém se již desetiletí nacházíme. Přes veškerou dominanci konkurenčního boje dochází pomalu k většinovému poznání, že dosavadní poznatek – ano nacházím se v pádu, právě míjím padesáté poschodí, ale doposud se mi vede celkem dobře – je neuspokojivý.
Neoddaloval bych možnost následku šoku, který procitnutí z dosavadního neoliberálního postoje může nastat.
A způsobit, že vágní představa holuba na střeše se změní v jasný předmět dalšího pokusu o moderní demokracií řízený trh, a příspět k výraznému zpomalení pádu.
Kongruentní skepse semnebotam .....zamručel bych si.
Domnívám se také, že vitalita kapitalismu pevně koření v nezvladatelné kondici různých lidských dispozic.
Příkladně jak uvádíte -
.....Ve skutečnosti každý kapitalistický subjekt je v prvé řadě zcela konkrétní individuum, které v prvé řadě hledí na svůj vlastní individuální prospěch, a to sice pokud možno teď hned. Dlouhodobé plánování je sice také nutné; ale bezprostředně daný je především konkurenční boj tady a teď, kde není možno zbavovat se nějakých vlastních finančních prostředků, s vágní vyhlídkou na nějakého příštího "holuba na střeše"......,
A stejně tak pevně čerpá kapitalismus i z jiného než neoliberálního pojetí pudu sebezáchovy. Ten se projevuje diferencovanějším vnímáním zbytkového času, než ten který doposud platil ve volném pádu ve kterém se již desetiletí nacházíme. Přes veškerou dominanci konkurenčního boje dochází pomalu k většinovému poznání, že dosavadní poznatek – ano nacházím se v pádu, právě míjím padesáté poschodí, ale doposud se mi vede celkem dobře – je neuspokojivý.
Neoddaloval bych možnost následku šoku, který procitnutí z dosavadního neoliberálního postoje může nastat.
A způsobit, že vágní představa holuba na střeše se změní v jasný předmět dalšího pokusu o moderní demokracií řízený trh, a příspět k výraznému zpomalení pádu.
Kongruentní skepse semnebotam .....zamručel bych si.
JP
November 2, 2013 v 20.03
K tomu - eventuálnímu - spásnému šoku: to je trochu podvojná záležitost.
Na straně jedné, jak se věci jeví, skutečně nelze očekávat od současného lidstva že procitne a zmoudří samo od sebe - nýbrž až drastický šok z hrozícího zániku ho přiměje zásadním způsobem změnit svůj způsob existence. - Pokud vezmeme Váš příměr s pádem z mrakodrapu, já se velice obávám, že onen pud sebezáchovy se u lidstva projeví až v tom okamžiku, kdy už bude míjet teprve nějaké druhé, třetí patro nad zemí... Nebo možná poněkud jinak - a ještě drastičtěji - formulováno: napřed bude muset vyhynout polovina lidstva, aby ta druhá polovina byla schopna pochopit, že takhle do dál doopravdy nejde.
Na straně druhé ale opravdu nelze jenom pasivně čekat na to, co přijde, co se stane v okamžiku oné existenční krize lidstva - nýbrž je nutno už předem promýšlet a připravovat vhodné modely oné příští, doufejme kvalitativně vyzrálejší existence lidstva - kteréžto modely by v onom okamžiku procitnutí už byly alespoň v teoretické rovině připraveny.
Na straně jedné, jak se věci jeví, skutečně nelze očekávat od současného lidstva že procitne a zmoudří samo od sebe - nýbrž až drastický šok z hrozícího zániku ho přiměje zásadním způsobem změnit svůj způsob existence. - Pokud vezmeme Váš příměr s pádem z mrakodrapu, já se velice obávám, že onen pud sebezáchovy se u lidstva projeví až v tom okamžiku, kdy už bude míjet teprve nějaké druhé, třetí patro nad zemí... Nebo možná poněkud jinak - a ještě drastičtěji - formulováno: napřed bude muset vyhynout polovina lidstva, aby ta druhá polovina byla schopna pochopit, že takhle do dál doopravdy nejde.
Na straně druhé ale opravdu nelze jenom pasivně čekat na to, co přijde, co se stane v okamžiku oné existenční krize lidstva - nýbrž je nutno už předem promýšlet a připravovat vhodné modely oné příští, doufejme kvalitativně vyzrálejší existence lidstva - kteréžto modely by v onom okamžiku procitnutí už byly alespoň v teoretické rovině připraveny.
+ Další komentáře