Mezi námi levičáky

Oto Novotný

Ti nejsprávnější levičáci se vyznačují velmi smělými vizemi, radikálními mimoparlamentními postupy, a hlavně zapáleným bojem proti Systému. Nač se zabývat praktickými politikami, když je třeba změnit Systém?

Je, samozřejmě, rozdíl v představách idealistů se sklonem k radikálnosti a realistů se sklonem k umírněnosti, jak by se měla chovat politická strana. Tento rozdíl je zvláště nápadný u levicových stran. Levicová politika se vyznačuje častým napětím mezi morálním požadavkem transcendovat existující poměry a reálnou mírou (limitovanou objektivními a subjektivními faktory) jeho praktického naplňování. Nedávná vzrušená diskuse na levici o tom, zda ČSSD má nebo nemá podporovat tzv. fiskální úmluvu, velmi dobře demonstrovala toto napětí. Političtí konzervativci a euroskeptici Petr Nečas a David Cameron se zatím dohodli, že Česká republika a Velká Británie k tzv. fiskální smlouvě nepřistoupí. Může být radikální levice brojící (jistě, že mnoha pádnými argumenty) proti smlouvě spokojena? Může se cítit vítězem?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

My na levici si musíme mezi sebou hodně věcí vyříkat. A hodně toho se týká sociální demokracie. Neboť ať se nám to líbí, či nikoli, jak u nás, tak ve většině evropských zemí jsou sociální demokraté stále nejreálnější (i když možná nikoli nejideálnější) politickou silou schopnou zastavit neoliberální devastaci evropského sociálního modelu. Existují mezi námi na levici takoví, kteří si myslí, že sociálně demokratické strany už dávno nejsou levicovými stranami. Tento postoj zastávají často ti, kteří si myslí, že existuje jediná správná levice, a že pojem levice je vysvětlitelný nějakou jednoduchou šifrou. (Ne náhodou to říkají ti, kteří sociálním demokratům vyčítají opuštění od rigidních marxistických pouček.) Donedávna si to mysleli naši komunisté, ale jejich nejnovější návrh dlouhodobého programu ve mne vyvolává dobrý dojem, že komunisté už konečně začínají uvažovat o levici v množném čísle.

Ti nejsprávnější levičáci se vyznačují velmi smělými vizemi, radikálními mimoparlamentními postupy, a hlavně zapáleným bojem proti Systému. Na stránkách DR o tom vedeme vášnivé polemiky a ti, kteří zastávají nejradikálnější stanoviska, většinou také patří k nejobratnějším diskutérům. Jak ale spojit Žižeka s jeho požadavkem na nový radikální antisystémový obrat s reálnou praktickou politikou? Radikálové nakonec sami přiznávají, že si příliš nevědí rady a většinu času raději tráví v nadoblačné sféře intelektuální revolty. (Osobně si myslím, že věčná intelektuální vášeň pro nejrůznější klinické předpovědi smrti Kapitalismu, aniž by bylo známo, co bude alespoň den poté, jsou nikoli útěkem k Realitě, ale útěkem před realitou.)

Někteří radikálové dnes poukazují na Řecko, kde to prý již nabralo ten správný směr. Ale za co dnes masy nespokojených v Aténách nebo v Americe na Wall Streetu bojují? Vyhání je do ulic nějaká radikální představa Systémové Změny?

Myslím, že to není tak, že „proletáři“ už dnes mohou ztratit pouze své okovy. Spíše si uvědomují, že mají stále ještě hodně co ztratit z toho dobrého, co si za posledních sto padesát let vyvzdorovali. A že levice potřebuje proti neoliberální politice, která jim to postupně bere, postavit účinné hráze v podobě konkrétních alternativních politik. Když ale my sociální demokraté nabízíme radikálům k diskusi konkrétní alternativy daňové, důchodové, či zdravotnické reformy, stáváme se pro většinu z nich děsně nudní a beznadějně pro-Systémoví. Nač se zabývat praktickými politikami, když je třeba změnit Systém?

Můžeme se tedy na levici ještě na něčem shodnout a dohodnout? Myslím, že bychom měli. Na nedávné (experimentální) debatě s některými komunisty v Lidovém domě mne zaujala jejich vážně míněná myšlenka o sociálním státu jako historickém předstupni socialismu. Získal jsem tak dojem, že uvažují o sociálním státě jako o nezbytné objektivní podmínce úspěšného testování radikálnějších emancipačních politik. Tohle považuji za minimální program, na kterém by se levice mohla domluvit.

My všichni na levici, kteří sdílíme emancipační vize různého stupně, bychom dnes měli velmi důrazně hájit demokratický sociální stát. Stále je co hájit! Demokratický sociální stát byl jistě i v klidnějších dobách plný problémů, které jej vzdalují od levicového ideálu emancipované společnosti. Ale pozor. Emancipační politiku nelze spojovat s mechanickým nastavením politického systému, který bude plodit už jen samé pozitivní výsledky. Levicová emancipační politika by měla být primárně nastavena na zdokonalování schopností učit se z chyb, omylů, nepředvídaných důsledků, na počítání s tím, že řešení jedněch problémů vyvolává problémy nové, a že v tomto smyslu jsme odsouzeni uvědomovat si vlastní nedokonalost a potřebu sebepřekonávání.

Demokratický sociální stát byl úžasným výdobytkem euroamerické civilizace, který vznikl jako poučení z velkých společenských problémů devatenáctého a dvacátého století a ve zlatých letech po druhé světové válce se vyvíjel vytvářením a překonáváním krizí různého druhu. Mnohé staré problémy řešil, ale také nové problémy vytvářel. Radikální levice na ně v šedesátých letech kriticky reagovala, stejně jako neoliberální pravice o deset let později. Jenže kdo nakonec zvítězil?

Tony Judt měl pravdu, když řekl, že neoliberální reakci na sociální stát na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let dostala paradoxně do ofenzivy radikální levice, protože žádala příliš mnoho. Ale mohla tenkrát radikální levice nechtít více demokracie, více sociálna….? To sotva a nemůže to nechtít ani dnes a navzdory sociální demokracii a možnostem reálné politiky. Ale měla by se také poučit a přiznat si, že svými postoji může leckdy pomáhat k životu ještě mnohem horším věcem, než proti kterým protestuje. Na troskách demokratického sociálního státu nevyroste emancipovanější společenský útvar, ale nejspíše fašismus. Tohle známe z historie. Uzavřený národní stát s privilegovanou elitou spílající nadnárodní kapitalistické plutokracii, nabízející spoustu sociálních pseudojistot, bez užvaněné demokracie a pečlivě pěstující obraz domácího nepřítele tady uvnitř a tam venku. Jak opět lákavá představa toho správného Pořádku pro dnes sociálně frustrované, politicky dezorientované střední třídy!

Sociální demokracie však těžko může chtít, aby spolu s ní celá levice (byť třeba jen z taktických důvodů) hájila demokratický sociální stát, pokud jej nedokáže důsledně hájit sama. To má několik zásadních předpokladů. Musí se přestat chovat ustrašeně, ne jako loser zahnaný do kouta. Lidé mají skutečně hodně co ztratit a sociální demokracie má stále ještě co nabídnout. Pochopit, že odpovědí na současnou krizi (hospodářskou a sociální) není pouze více sociální jistot, ale spíše více a ještě více demokracie. Být kompetentnější než konkurence v navrhování konkrétní operativy (v předkládání alternativních politik). Dokořán se otevřít aktivní občanské společnosti. Důsledně se zbavovat klientelistických vazeb a čelit korupci. Přestat si plácat bábovičky na národním písečku a důsledněji se prosazovat v nadnárodních arénách (v prvé řadě v EU).

Tohle jsou dnes výzvy, před kterými sociální demokracie stojí, a které, když zvládne, dostanou demokratický sociální stát znovu do ofenzivy. A spolu s ním i radikálnější emancipační vize.

    Diskuse
    MH
    March 2, 2012 v 19.26
    Jiné pořadí: kapitalismus, socialismus, sociální stát
    Ano, ať sociální demokracie začne důsledně hájit sociální stát a celá levice se k ní v tomto úsilí připojí. Ale proč se jí to nedaří? Není to proto, že v dnešním kapitalismu, založeném na finančním kapitálu, je sociální stát překážkou zvyšování soukromého zisku? A sociální demokracie by se při zásadnější obhajobě sociálního státu dostala do konfliktu se zájmy kapitálu? Kdysi když budovala sociální stát, šlo to proto, že sociální stát byl ku prospěchu nejen neprivilegovaným, ale především prospíval kapitálu. Ten, kdo chce dnes opravdu hájit sociální stát, se automaticky dostává do konfliktu se systémem. Není to potom spíš tak, že změna systému je předpokladem sociálního státu? Tj. kapitalismus, socialismus, sociální stát?
    PM
    March 2, 2012 v 23.41
    Nestačilo by pane Hauser,
    kdyby se socdem započala důsledně zbavovat klientelistických vazeb a čelit korupci. Nedovedu si totiž představit radikálnější změnu a podstatnější perestrojku etikckých základů režimů jak prošlého socialismu/státního kapitalismu, tak současného neoliberálního.
    March 3, 2012 v 3.51
    Souhlasím s poznámkou Michaela Hausera. Považuji za zásadní, zda ještě lze (v Evropě) přeměnit stávající kapitalismus s nadvládou finančního kapitálu v poválečný kapitalismus demokratický a sociální.

    Obávám se, že to možné není. Pak ale nabízím ke zvážení následující terminologii a posloupnost: kapitalismus, postkapitalistický(?) sociální stát, socialismus.

    To je, podle mne, pozice realistů se sklonem k radikálnosti …
    Co je to za trik radikální levice: myslím revoluční socialismus, ale říkám sociální stát? Nezamlžujte jasnost vlastního myšlení, ani nepodceňujte soudnost většiny společnosti. Michael Hauser má dva pojmy sociálního státu, z nichž každý je úplně jiný. Jednak sociální stát, který údajně hájí sociální demokracie, tedy sociální stát sloužící ziskům kapitálu. A pak sociální stát, jaký by měl být, aby se za ním sešikovala Celá levice, tedy sociální stát alias změna systému. Oboje je špatně. Sociální stát nevznikl jako služebník finančního kapitálu, ale byl založen na třídním kompromisu, a to nikoli jenom kompromisu mezi kapitálem a prací, i marxisté vědí, že tříd bylo víc, také půda, řečeno archaickou terminologiía, tedy venkov a ten byl pro vznik sociální státu docela podstatný (viz Sheri Berman a Gregory Luebbert). A v současnosti zase není problém především v tom, že se finanční kapitál z vlivu sociální státu vymyká (proč to dělá, když je údajně k jeho službám?), ale v tom, že sociálně třídní ukotvení sociálního státu se rozvolnilo, ne-li rozplynulo, takže většinovou podporu na kompomitování kapitálu musí sociální stát hledat v uskupení poměrně nepevných a pohyblivých sociálních vrstev, ale pořád tyto střední vrstvy všeho druhu existují a je možno je mobilizovat na podporu sociálního státu. Představa, že tyto vrstvy naletí na „trik“ radikální levice: říkáme sociální stát, ale myslíme socialismus, podceňuje ... Ale to bych se opakoval.
    PL
    March 3, 2012 v 12.23
    Díky za článek z nadhledu
    Za jeden z nejpřínosnějších považuji postřeh, že je dobré uvažovat o levici v množném čísle! To mě naplňuje nadějí, že jednou ztratí levointelektuální snění o ideálním sociálním státu svůj glanc a přetaví se alespoň do snění, když ne rovnou úvah, o sociálních státech a sociálních demokraciích -ano, těch evropských. Po bezmála osmi letech členství v EU, docela obdivuhodný posun! ...hmm
    March 3, 2012 v 14.39
    sociální stát a sociální demokracie
    Myslím, že článek vytyčuje vcelku jasný program pro sociální demokracii, tedy sociální stát, který stojí na demokratických základech, a který by byl očištěn od současné korupční praxe a hierarchického elitismu. Není mi jasné, co míní socialismem kolega Hauser. Rozlišil bych dva typy socialismu, demokratický a nedemokratický. Nedemokratický jsme tu měli a znovu děkuji nechci, demokratický sociální stát je společný úkol pro sociální demokracii, mohli by ho vedle komunistů akceptovat i Lidovci, možná i Zelení. Myslí kolega Hauser sociální stát založený na jakémsi revolučním socialismu? Obávám se, že se dostáváme do utopických končin romantického revolučního lyrismu.
    March 3, 2012 v 16.8
    cesta k systémovému alternování ?
    O.Novotný se provokativně ptá : "Nač se zabývat praktickými politikami, když je třeba změnit Systém?" A M. Hauser na tuto provokaci upřímně, ale poněkud akademicky přitakává - nejdříve zásadní (socialistická ?) ruptura systému a pak se ukáže.
    Inu, Lenin by asi souhlasil spíše s Hauserem - chopme se moci (dejme ji sovětům) a pak se ukáže jak přetvoříme svět. To byl i rozdíl mezi původními bolševiky a reformisty. Tak se to učilo i před rokem 89 o vztazích mezi politikou a ekonomií. Má to tu slabinu, že se po této utopické ouvertuře uvidělo... ale trochu iinak než V.I.L. předpokládal (viz stalinské malformace od kterých se distancoval i KSČM.
    Je systémová alternativa strategický cíl, a nebo taktický prostředek ? V KSČM převažuji (neříkám že 100%) názor že sociální stát tvoří předmostí socialismu a že násilné poltické převraty zrozené z bídy nemusí otevírat brány do systémově lepšího světa jak by se z některých povrchních frází mohlo zdát..
    Systémovou alternativu i nadále v KSČM prosazujeme (viz nedávná debata na půdě MDA), ovšem doufám, že bez naivismu který byl snad pochopitelný v minulém století a ne v to novém, tak trpce poučeném.
    Líčit sociální stát jako intriku imperialismu si ad absurdnum nezadá s hesly o sociálfašismu
    To že tu nutně je problém složité dialektiky revoluce a evoluce, etap vývoje a pochopení potřeby postupových kroků a že netřeba rezignovat pro praktické kroky dneška na strategickou perspektivu je v akademické rovině samozřejmost, ovšem obtížně naplňovaná účinnými politickými reáliemi.
    V jednom mohu s M. Hauserem souhlasit - co správně O.Novotnému připomíná. Nestačí o sociálním státu žvanit, je pro jeho reálné a efektivní fungování něco dělat a to na národní i evropské ú)rovni a ne "modus desperandi" jen ustupovat. Jestli to znamená opustit tradiční welfare stae a posunout se k jakési postkapitalistické meziformaci je otázka, ale pro men zatím spíše akademická.
    March 3, 2012 v 17.18
    Loni tu M. Hauser napsal článek V předvečer nových revolucí, v němž rozvíjí myšlenku, že revoluce není něco, co si můžeme vybrat. A já s tím souhlasím. Myslím si, že z toho důvodu je zbytečné se přít o budoucnosti (co bude dřív a co potom), protože to taky není něco, co si můžeme tak docela vybrat, i když vliv na ni určitě mít budeme, proto je stále třeba být aktivní. Jenže to není tak jednoduché, že by vše záleželo jen na naší vůli. Jinak si myslím, že vlády a politici dnes nemají skutečnou moc, protože tu právě má kapitál. Ekonomická moc je silnější, než moc politická. Ale na druhé straně na ni možná platí strach z revoluce. Možná ten strach kdysi pomohl sociální stát vybudovat. Ale potom ten strach z možné revoluce zmizel. Vždyť lid je docela bezzubý.
    March 3, 2012 v 18.3
    cílové chování předpokládá orientovat se v budoucnosti
    myslím, že se Michal H. k tomuto vyjadřuje spíše ve svém článku z
    března loňského roku (Sociální stát jako alternativa)a že chápaním revoluci jako jakési dějinné fatum nezávislé na naší vůli a konání bychom se dostávali na šikmou plochu metafyzického mesianismu. Aby člověk svět měnil, musí si vybírat z možných budoucností, jen to musí dělat s otevřeností, realisticky a ne bigotně.
    Já jsem pro abychom i takovými myšlenkovými provokacemi překračovali určité myšlenkové stereotypy typu pouhého rituálního skloňování pojmu sociální stát. Ale odmítání praktických politických kroků k obraně .sociálního modelu jako pouhého vylepšování kapitalistického zlořádu mám za krajnost.
    Co má být tou systémovou změnou předcházející skutečnému sociálnímu státu ? Opanování antisystémovými politickými silami území kontinentálního významu ? Znárodnění postatné části evropského finačního sektoru ? A do té doby budeme jen protestovat a vše blokovat ?Samozřejmě že např. vliv nestátního, myšleno občanského, neziskového sektoru bude narážet na určující vliv soukromovlastnického oligopolu.
    Víme co má být onou postkapitalistickou vsuvkou ? Opět jakýsi zbyrokratizovaný netržní model státního garantismu, poskytující vysoké sociální pohodlí, ale s omezenou motivací k rozvoji (příbuzný nškdejšímu sovětskému modelu některými označovaný za protosocialismus)?
    Nebo snad asijská transformační alternativa spojení autoritářského etatismu a priváního sektoru, která s takovou úrovní skandinávského moelu má hodně málo co společného.I když takoví čiňané plánují svůj systém na desetiletí.
    Nebo snad máme imitovat socialistické nakročení v podobě rozvinutí bolívarovské revoluce v Latinské Americe do oblastí primérní sociální emancipace v preindustriálních komunách ? Pro Evropu obížně opakovatelné už pro odlišnost v stupni civlizačního vývoje.
    Nebo se má z mlhy opět vynořit tzv. demokratický socialismus o kterém mluvili od Godesbergu jako o své v podstatě konvergenční vizi levicoví sociální demokraté stejně jako generace osmašedesátníků. tense ale nikdy nestal praktickým politickým projektem.
    Bavme se bez tabuizací o systémové alternativě, klidně i o revolučních změnách. Ale nepleťme si sociální revoluci s mocenskou revoltou a nemysleme si že přichází s deterministickou nutností a nám stačí být jen nebojácnými pěšáky pouličního aktivismu.
    March 3, 2012 v 18.18
    Kdybychom mohli budoucnost plánovat, nebyli bychom teď tam, kde jsme. Anebo je to tak, že jsme dřív byli blbí a teď už jsme chytří? Tomu vůbec nevěřím. Dokonce ani čínskému plánování ne.
    + Další komentáře