Česká republika vzhledem ke své velikosti a ekonomické síle je státem, který musí velmi dbát na to, aby měl ve svém širším okolí dostatečný vliv, protože a priori nemůže mít dostatečnou moc. Česká politika premiéra Nečase si toho není zjevně vědoma. A vychází z představy, že máme větší reálnou váhu, než jakou ve skutečnosti máme. Zřejmě považuje Českou republiku za obdobu Velké Británie.

Tato chybná myšlenková konstrukce se zřetelně projevuje na politice k Evropské unii, kterou Nečasova vláda chápe jako další mocnost na našich hranicích, to znamená, že politika ve vztahu k EU je pro něj klasickou zahraniční politikou jako například politika v OSN, aniž doceňuje význam vlivu, který nám evropská konstrukce dává.

Modelem tohoto přístupu je vztah k fiskální smlouvě. Pokud se pokusíme analyzovat výhody plynoucí z toho, že ke smlouvě nepřistoupíme, je obtížné nějaké nalézt. Všechny důležité podmínky zapsané ve smlouvě jsou součástí předchozích ujednání, která Česká republika již přijala.

Základní důležitou změnou smlouvy je vyjádřená vůle smluvních stran převést tyto závazky do národní legislativy. To rozhodně není proti zájmu ČR. Jsme osudově závislí na politické a ekonomické stabilitě eurozóny. Cokoliv k ní povede, je z dlouhodobého hlediska hodnotné.

Naopak tím, že nepřistoupíme, ztrácíme vliv v mnoha ohledech. To má nejen obecné, ale i zcela praktické důsledky. Evropská unie je ve velmi dynamickém vývoji a je skutečně nevýhodné nebýt plně u toho a nevtisknout svůj otisk celkovému řešení. Přistoupit později je sice možné, ale znamená to ztratit čas v rozhodujícím okamžiku vzniku nové konstrukce.

Co to znamená konkrétně: státy, které přijaly smlouvu, se budou účastnit debat eurozóny, které budou rozhodovat ekonomické uspořádání eurozóny a tím v zásadě celé unie, protože smlouva předpokládá, že otázkami summitů budou i otázky konkurenceschopnosti. To je velmi pružná konstrukce, která se dotýká řady politik, ale zejména strukturální a kohezní politiky a vytváření nové finanční perspektivy.

Je jasné, že státy sdružené ve smlouvě budou mít podstatně silnější pozici, pokud jde o formulaci těchto dokumentů. Stručně řečeno, po té, co se předběžně dohodne pětadvacet zemí, bude následovat jednání kompletní unie s poměrem 25:2. Možnosti účinného vlivu na takové otázky jako například jaké projekty se budou financovat, budou opravdu malé.

Nadto se dá jen velmi těžko očekávat, že se smlouva nebude měnit. Opět je potřeba být u toho. Nelze ani podcenit fakt, že smlouva předpokládá, že změní evropské právo. To znamená, že ani na vývoj v této oblasti nebudeme mít vliv. Evropská unie dvou rychlostí je už skutečností a my se začínáme ocitat mimo.

Jakkoliv vláda hovoří o tom, že chce v budoucnosti přistoupit, nezdá se, že by to byla pravda. Dá se tak usoudit z bizarního detailu. Premiér odmítl, aby byl zpracován oficiální překlad do češtiny. Bez oficiálního překladu nelze ovšem smlouvu podrobit demokratické diskusi v příslušných komorách parlamentu a v angažované veřejnosti.

Je to zřejmý důkaz demokratického deficitu našeho politického systému, který dává jedinému člověku, bez toho, že by obdržel mandát vlády a parlamentu, moc rozhodnout o strategické orientaci země.