Smlouva o Evropě neoliberální

Matěj Stropnický

Výzva volající na premiéra, aby nás nevylučoval z Evropy, ve skutečnosti vylučuje prohlubování Evropy demokratické a sociální. Je selháním nejen české, ale evropské levice, že neuměla prosazovat alternativní řešení finanční krize, která přitom existovala.

Sám si tu situaci moc nezávidím a radši si psaní následujících řádků pro výstrahu podkreslím touto skladbou. Pod výzvou Nevylučujme se z Evropy je podepsáno tolik lidí, kterých si osobně velmi vážím a jejichž podpisem jsem tak dvojnásob zaražen, že si nemohu neklást otázku po tom, nemají-li nakonec pravdu. Rád bych si právo mýlit se ale podržel i nadále a pokusil se argumentaci zastánců připojení se České republiky k fiskálnímu paktu EU oponovat. Příznačné v celé věci je, že samotný text smlouvy vyzyvatelé premiéra nikde neodkazují. Jakoby totiž o jeho obsah snad opravdu vůbec nešlo.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vezmu to ale postupně, nejprve k textu výzvy. Když přeskočím úvodní ustanovení, je prvním argumentem signatářů: „Odmítnutím smlouvy se Česká republika zcela zbytečně sama vyřazuje z hlavního proudu evropské integrace“. Pokračuje se klasickou frází o historické zkušenosti země všemi opuštěné, pamatuji tu dikci ještě zčerstva od éry boje proti radarové základně. Je to pravda? Odpověď myslím záleží v odpovědi na to, co je jádrem evropské integrace. Pro mne jím je idea mírové spolupráce v Evropě založená na demokratických principech rozhodování, sdílených hodnotách včetně občanských a sociálních práv a na vzájemném obchodu.

Tyto ideje jsou vyjádřeny a naplňovány institucemi EU, ať si nedokonale, v první řadě Evropským parlamentem, dále také komisí, radou, soudním dvorem atd. Instituce samy o sobě ovšem valnou hodnotu nemají, podstatné jsou právě ty ideje za nimi. Vyděluje se Česká republika zatímním odmítnutím podpisu pod fiskální pakt z těchto idejí? Vyděluje se jím z těchto institucí? V obou případech je odpověď nutně záporná. V jádru evropské integrace zůstáváme i nadále, jen nebudeme součástí jejího nového orbitalu.

Výzvisté také tvrdí, že nepodepsání smlouvy je projevem nesolidárnosti vůči zbytku EU. „Tato smlouva by Českou republiku v podstatě k ničemu nezavazovala až do chvíle, než případně přijme společnou evropskou měnu,“ dodávají absurdně na obranu podpisu. Souhlasím potud, že smlouva ČR jako zemi mimo eurozónu k ničemu nezavazuje. A dodávám: její podpis by nás zároveň k ničemu zvláštnímu ani neopravňoval, s nadsázkou vyjma jednou za rok k účasti na summitu s hlasem nečlenské země eurozóny.

Naše nepodepsání se ale především nijak neprojeví na domnělém blahodárném vlivu paktu na ekonomiky signatářských zemí. V čem pak tkví nesolidárnost? Odmítáme snad někomu pomoc v nouzi? Výzva pojímá solidaritu velmi svérázně: dožaduje se, aby se zastánce menšinového názoru svého stanoviska vzdal a tím byl prý solidární s většinou. To ale nemá se skutečnou solidaritou nic společného, to je především velmi nedemokratické, lituji.

Načež se autoři výzvy podivují: „Smlouva zavádějící opatření pro dodržování přísné rozpočtové kázně vlád členských zemí eurozóny je přece v souladu s tím, oč údajně usilují současné české vládní strany.“ A mají pravdu, postoj ODS je vskutku vzhledem k obsahu smlouvy na první pohled schizofrenní. Nečasova vláda dělá doma právě tu onu politiku, kterou chce fiskální pakt oktrojovat Evropě celé. Už na druhý pohled je však zájem ODS zřejmý a možných zdůvodnění je hned několik: zda odmítá podpis kvůli svému mafiánství, které si nepřeje být Evropou ve svém kšeftování rušeno, nebo proto, že je ODS prostě protivný celý evropský integrační projekt jako jediný relativně účinný pokus o dobíhání politiky za ekonomickou globalizací, možná obojí.

Všimněme si ovšem, že to jsou obecné výhrady zastánců EU proti jejím odpůrcům. V nich se s autory výzvy na adresu ODS samozřejmě shoduji. Signatáři tak ve své podstatě neadresují premiérovi výhrady k jeho nesouhlasu se smlouvou, ale k jeho postoji k EU. Opakuji: v tom se s nimi shoduji.

Jenže, signatáři prominou, absurdní postoj ODS a vlády, zplodil absurditu postoje jich samotných. Nakonec i četní úctyhodní levicoví intelektuálové vyzývají pravicového premiéra, aby se připojil ke smlouvě o neoliberální Evropě. Je to vůbec možné? Jediné vysvětlení této oboustranné schizofrenie nabízí možnost, že česká levice — s čestnými výjimkami pochopitelně, mezi nimiž na prvních místech Ilony Švihlíkové, Martina Hekrdly, Petra Kratochvíla či Lukáše Krause — přijala vnucenou volbu: buď Evropa sociálně spravedlivá, ale nejistá, nebo Evropa sice neoliberální, ale zachovaná, a zvolila pochopitelně druhou možnost.

Tuto volbu si ovšem česká levice, a dlužno dodat, že evropská spolu s ní, nechala vnutit. Je to fatální projev babské rezignace. V okamžiku, kdy se krizí otevřely možnosti alternativ, ukázala evropská levice, že žádné nenabízí. A zdůrazňuji: nikoliv, že neexistují, ale že se je levice neodvažuje navrhnout, natož prosazovat. Ukázala tak svoji faktickou ideovou odvozenost od stávajícího uspořádání světa a ztratila tím podstatnou část svého raison d’être.

Zatratit ji úplně, bylo by však příliš snadné. Je třeba vidět, že drtivou většinu vlád členských zemí vedou nyní pravicové strany a že tedy konsensus na Evropě neoliberální byl v Evropské radě, kde rozhodují premiéři, předvídatelný. Levice si vůbec neuměla vytvořit prostor pro formulování relevantních alternativ, k čemuž jistě neblaze přispělo i to, že fiskální pakt je z devadesáti procent německým návrhem, a že argumenty pro německou cestu EU vytvořila svou restriktivní a mzdově-deflační politikou v minulosti již sociálnědemokratická vláda Gerharda Schrödera. Nejsilnější potenciální oponent paktu, německá SPD, tak dopředu vyklidila kancléřce Angele Merkelové pole a byla nejspíš ráda, že „nemusí“ prosazovat ještě tvrdší škrty sama.

Když se signatáři společně podivují, jak je možné, že pětadvacet států unie fiskální pakt podepsalo a tvrdí, že nepodepsat jej, je nesolidární, musím tvrdit následující: jednak je pakt paktem evropské pravice, u níž byla shoda s německou politikou přirozená, ačkoliv se hospodářské zájmy jednotlivých států od zájmů německé ekonomiky v mnohém a podstatně liší, a jednak je projevem kolektivního oportunismu evropských států, které si od dodržování podmínek formulovaných nejsilnější evropskou ekonomikou slibují pomoc v případě, že se dostanou do potíží. Pakt tedy schválili evropští premiéři částečně ze vzájemné programové blízkosti a částečně z vypočítavosti. Ejhle, můj (ne Nečasův) nesouhlas najednou vypadá docela jinak.

Tím se obloukem vracím k argumentování povinnou solidaritou ve výzvě. „Smluvní strana, vůči které je podle smluv, na nichž je založena Evropská unie, veden postup při nadměrném schodku, zavede program rozpočtového a hospodářského partnerství včetně podrobného popisu strukturálních reforem, jež musí být zavedeny a provedeny za účelem skutečné a trvalé nápravy jejího nadměrného schodku,“ píše se na kritickém místě paktu. Prostě při větším, než povoleném zadlužení, bude členská země povinna provádět „strukturální“ (rozuměj: neoliberální) reformy pokaždé a bez ohledu na zvolené reprezentace, jinak vždy znovu přijde hrozba „vyřazení se z hlavního integračního proudu“ EU. Od teď se prostě EU už bude integrovat povinně v duchu neoliberálního dogmatu anebo se vůbec nebude integrovat.

Další osud Evropy se tímto „řešením“ jen zatemnil. Jak reaguje evropská veřejnost, na níž jediné v posledku záleží, zda Evropa bude nebo nebude, ukazují každodenní zprávy z Řecka, Maďarska nebo Rumunska. Použijme je jako modelové příklady ke stručné ilustraci možného vývoje. Řecká necesta vypadá tak, že se země snaží s bolestmi, ale pilně plnit podmínky odpouštění dluhu (a zde je lhostejné, zda je o podmínky odpouštění dluhu již vzniklého, nebo předcházení jeho vzniku) „strukturálními reformami“, nic se nemění a vše míří ke státnímu bankrotu a opuštění eurozóny.

Maďarská necesta spočívá v extremizaci českého vládního postoje sílícím národoveckým odbojem vůči těmto reformám vnuceným zemi Mezinárodním měnovým fondem výměnou za půjčky v minulosti. Maďaři, kteří do Evropy poslední přišli, tak vypadají, že z ní jako první odcházejí. Rumunská necesta ukazuje to, že když tamní vláda plnila opatření MMF (zvýšení DPH, zmrazení důchodů, snížení platů státních zaměstnanců o čtvrtinu), vynutila si veřejnost nepřetržitými demonstracemi i v nejtužších mrazech před několika týdny rezignaci ministra zahraničí a následně i premiéra. Ničeho tím ale dosáhnout nemůže. Kdokoliv totiž, kdo vyhraje v letošních rumunských volbách, a bude-li třeba i socialista, bude muset stejně provádět tytéž „strukturální reformy“.

Veřejnost ztratila na politiku v Řecku i v Rumunsku zcela vliv, v Maďarsku se stává její nespokojenost příčinou fašizace politiky. Všechny tři státy trpí důsledky „strukturálních reforem“, které nyní Evropa bude chtít aplikovat na všechny.

Žádná ze „strukturálních reforem“ ovšem není prorůstová, a není tedy ani potenciálně řešením krize, hlavně však žádná nejde k jejím příčinám tkvícím v neoliberálním obratu dosaženém úspěšným tažením koalice Nové pravice od sedmdesátých let. Podstatou tohoto neoliberálního obratu je jak známo snižování mezd a tedy podílu všech na vytvořené hodnotě, osekávání sociálních dávek a tedy skutečné společenské solidaritě, a privatizaci veřejného sektoru a tedy podlamování síly státu jako potenciální základny účinného odporu proti nadvládě globálního kapitálu. Stručně řečeno: obratu v přerozdělování od bohatých k chudým znovu na od chudých k bohatým.

Proč k tomuto obratu dochází? Evropský růst je ve srovnání s ostatním světem limitován, znevýhodňován tím, co je na Evropě právě výjimečné: totiž, že její zákonodárství přiznává lidem větší práva, vyšší mzdy a větší podíl na rozhodování než je jinde ve světě obvyklé. Je to právě to na Evropě nejcennější, a v kdysi dobrém smyslu toho slova nejpokrokovější, tedy fakt sám, že se Evropa aspoň částečně snaží politickými nástroji krotit míru nadvlády kapitálu nad prací, že se snaží krotit trh demokracií.

Jaká mohla být alternativa? Dostatečný soubor alternativních návrhů doporučuje zpráva kolektivu profesora Josepha Stiglitze, nositele Nobelovy ceny za ekonomii, přijatá jako základ protikrizové politiky plénem Valného shromáždění OSN v roce 2009. Fiskální pakt v navržené podobě jde přesně opačným směrem. Stane se tak nástrojem regulace (rozpočtové) politiky států, ale jeho dodržování bude nutně provázet deregulace v ekonomické oblasti a tím bude docházet k dalšímu oslabování již tak nedostatečně úspěšné strategie globalizovat politiku s cílem vrátit jí přednost před globalizovanou ekonomikou. Proto je třeba na odmítnutí této podoby fiskálního paktu setrvat.

    Diskuse
    February 23, 2012 v 12.42
    Fatální projev babské rezignace, praví autor – jak působivé, ale poněkud zaslepené. Bohužel autor ztrácí rozlišovací schopnost. Levice, ona mužná nebabská, jež by se mu zřejmě líbila s praporem, na němž by se skvěl nápis Za socialistickou Evropu, se nějak nevyskytuje a spíše zachází na úbytě. A ta druhá nebabská levice, která sice sílí, naopak objevuje národní stát, jenž by se zřejmě dal dobýt spíše než ty vzdálené pahorky evropských nabobů - osobně vidím rozdíl mezi Krausem a Hekrdlou. Především ale úvaha o rozdílu a spojení fiskální unie a Evropy je přímočařejší, než předvádí autorova sice mužná ale poněkud odbíhající lamentace. Teze je to prostá: Odmítání fiskální unie, toho blbého, chcete-li liberální minima, znamená odmítání společné Evropy. Proto řada lidí podepsala petici nikoli rezignovaně, ale odhodlaně, protože vidí tuto spojitost v rozdílu. Právě o tento bod se vede u nás polemika především, jinak by nebylo pochopitelné, proč naše konzervativní pravice nechce podepsat tento evropský protokol. Odmítá jej nikoli kvůli jeho neoliberalismu, ten mu přece nevadí, ale kvůli jeho evropanství. Česká konzervativní pravice ví, co je prvořadé. Proč by měla být levice na tom hůř a být padlá na hlavu, když se nechá vydráždit červeným hadrem fiskální odpovědnosti, pokud by fiskální odpovědnost pro ni vážila méně než společná Evropa? Jenom tehdy by to dávalo smysl, pokud by levice podobně jako konzervativní pravice měla obrácené pořadí důležitosti. Což nechci autorovi podsouvat, ale jen ho na to upozornit.
    TT
    February 23, 2012 v 13.32
    Hlas volajícího na poušti
    Naprosto nechápu tu nelogickou a antiempirickou konstrukci, že by smetení naprosto nesmyslného a nelogického dokumentu zplozeného neokony mělo být protievropské. Bylo by to na dlouhé vyprávění, ale zásadou je nedovzdělanost levice a její ekonomická tupost - intelektuály nevyjímaje. Tímto dokumentem zavádíme nestabilní stabilitu v na ruletových stolech nestabilního a neregulovaného kasino-kapitalismu kde poslední reálné příjmy mizí v daňových rájích (z ČR 140 mld. ročně podle střízlivých propočtů). Ale levice chce stabilitu na bedrech zaměstnanců - inu s lidmi jako Mládek není divu.

    A pravice - stejně tupá, jde svými kroky sice zdánlivě proti Evropě, ale i s tím, že podobné kroky prosadí i bez EU. Kdyby levičáci trochu četli materiály organizací zabývajících se tímto problémem, nevypadali jak hlupáci.

    Dokud nebudou regulovány kapitálové toky a daňové ráje, je každý takovýto dokument hřebíkem do rakve nejen sociálnímu státu, ale především EU. A je další podporou narůstajícímu etatismu potažmo autoritářství.
    February 23, 2012 v 13.57
    Stručná výzva k názoru pana Kellera
    Nepřísluší mi hodnotit spor nějak obšírně. Chtěl bych vyjádřit jen svůj názor z davu (názor člověka volícího levici a jsoucího v proevropském táboře), že je mi mnohem bližší a ruku zvedám v nastalém sporu pro názorové křídlo kolem Lukáše Krause, Matěje Stropnického, Ilony Švihlíkové nebo Tomáše Tožičky. A není to o obdivu k revolučnímu mladickému nadšení, jak varuje pan Znoj, ale prostě se toho Merkelismu a škrtání štítím a bojím jak čert kříže a že jsem tím jakoby momentálně na "jedné lodi" s Nečasem, je mi úplně šuma fuk. Všichni víme, proč je proti tomu Nečas a Klaus a ODS. Ale že oni (z úplně jiných a nízkých důvodů) říkají ne, tak já nemusím řvát ano - (navíc s Kalouskem a Drábkem, fuj tajbl).

    V seznamu signatářů té výzvy Nečasovi jsou různá jména a pochopím tam spoustu lidí. Ale jedno jméno mi tam strašlivě nesedí - Jan Keller. Nedávno tu psal Matěj výzvu za Kellera na hrad a já pod ní nadšeně skandoval. Skandoval bych asi dál, pana Kellera prostě můžu. Ale kdyby čirou náhodou četl tuto diskusi, popřípadě kdyby někdo z redakce mohl pana Kellera přímo nějak požádat o komentář, strašně moc by mě zajímal jeho názor na věc a jeho důvod k podpisu té výzvy.
    February 23, 2012 v 14.59
    S existencí/neexistencí, resp. prosaditelností/neprosaditelností levicové alternativy k současnému hlavnímu proudu v EU to souvisí jen volně, ale myslím, že zdůrazňovat je to stále potřeba: Pakt přináší pouze dvě novinky. První (relativní, protože byla schválena už v tzv. six-packu minulý rok) jsou kvaziautomatické sankce za překročení strukturálního deficitu (tedy deficitu, který způsobila sama vláda svou politikou, nikoliv recese). Druhou (a jedinou skutečnou) je potom zlaté pravidlo, tj. závazek vtělit dluhovou brzdu do národní legislativy.

    O nutnosti snižovat deficit pouze neoliberálními reformami se v Paktu nepíše. Vše ostatní jsou v zásadě maastrichtská kritéria, která se země zavázaly dodržovat už po roce 1992, a Pakt stability a růstu, který by sice mohl znít jinak, ale pro hospodářské společenství s jednou měnou je objektivně potřebný.

    Jedna věc je, když jsou levičáci naštvaní, že strany s jim blízkým světonázorem tlačí jen málo na opatření, o nichž píše Tomáš Tožička. Druhá pak ale, že Evropská unie nemůže v současné podobě fungovat jinak než na základě kompromisu mezi levicí a pravicí, a to vždy vychýleným k té straně, která má v dané situaci politicky silnější pozici.

    Dnes mají nejsilnější slovo trhy a ve většině zemí vládne pravice. V budoucnu se to možná změní; možná, že bude Evropa více solidární a více demokratická zároveň. Dnes však být pro společnou Evropu znamená ctít onu zásadu vychýleného kompromisu, která zaručuje, že se nevychýlí až někam do čínských nebo amerických poloh. A právě pro tuto záruku stojí i taková Evropa za zastání. Tak tedy alespoň chápu tu motivaci osobností z výzvy já.
    TT
    February 23, 2012 v 15.15
    Už to tu je, tak proč znova?
    Ano, to má Petr Jedlička pravdu, stačí pravidla, která máme, proč vymýšlet nová. A vychýlený kompromis není už kompromis. Levice by pro Evropu udělala nejlépe, kdyby to prostě smetla. Jako se smetla ústava jelo se dál. Zamítnutím ústavy se odstranily největší neoliberální pitomosti - ale ne díky podělaným levicovým politikům a intelektuálům, ale díky INFORMOVANÝM levicovým a liberálním aktivistům.

    Kdyby se zamítl i Lisabon a ještě dvakrát se to dalo dokola, zmizely by možná i další neokonské hroty. Jenže levičáci oponovali, že pozitiva převažují a zbytek se opraví. No a místo aby se opravovaly chyby, sekají se další. A etatističtí levičáci s Mládkem v čele se zase třesou, jak se s pravicí domluví.

    Proto taky nejsem levičák, protože tahle jejich politika mě znechutila už v osmdesátých letech!
    February 23, 2012 v 16.3
    Proč znovu
    Proč? V tomto mají obhájci smlouvy jasno. Kvůli trhům. Klíčové jsou ty dvě novinky: automatičnost sankcí má zabránit tomu, aby si silné státy odhlasovaly výjimky a pravidla dále nedodržovaly jako v minulých letech; zlaté pravidlo v konkrétních národních zákonech nebo ústavách má zajistit právní vymahatelnost. Trhy kvitují stálost, transparentnost a předvídatelnost prostředí. Tyto zásady by ji měly pomoci.

    A zde je myslím i jeden z hlavních důvodů, proč se levice neshodla na společném výrazně alternativním postupu. Každý politik, který má vládní odpovědnost, se totiž bojí trhy zneklidnit - levicový, nebo pravicový, v tomto je to jedno.

    Tomáš Tožička tu kdysi vyjádřil přesvědčení, že by případné otřesy (a třeba následné pády bank) nemusely být v důsledku tak hrozné, ba naopak: mohly by způsobit změnu v úvěrové politice, protože po nich by se už nepůjčovalo kde komu na kde co - každá banka či jiná úvěrová instituce by si vše nejdříve důkladně rozmyslely, čímž by se zásadně změnila i podoba dnešního kapitalismu. Jenomže já si nedokážu představit politika s reálnou mocí, který si vezme za své něco podobného, byť by byl levicový sebevíc. Pády bank by připravily jeho voliče o úspory. A třeba ty německé spravují i důchodové fondy ...

    ... ten Pakt určitě žádný středový kompromis není, i když by samozřejmě mohl být daleko přísnější (neoliberálnější). V duchu logiky evropských kompromisů může být ale i přípravou pole k protikrizovým opatřením, po nichž tu volá Lukáš Kraus: zaplavením evropského trhu likviditou z ECB (což se potichu děje už od chvíle, kdy byl Pakt podepsán) a vydáním eurobondů, tj. společnou zárukou celé eurozóny za dluhy všech zemí, v nichž se platí eurem (s výjimkou Řecka). Toto je zase kompromis vychýlený směrem sociálnědemokratickým a podle mě dojde i na ně, pokud se situace bude dál zhoršovat.
    February 23, 2012 v 16.3
    Napíšu na to něco delšího, jen rychlá reakce na Petra Jedličku.

    a) trhy paradoxně stojí za názorem socialistů, že na jedné neoliberální noze nejde snižovat zadlužení, že to žene Evropu do ještě větších problémů, nevratných problémů. Bavíme-li se o trzích, nedělejme z nich ještě větší dementy. Velmi dobře totiž vědí, že přijdou o vše, jako při odpisování řeckého dluhu, když nebude v Evropě růst. Růst přijít nemůže, s tímto paktem je to vyloučeno.

    b) Diskuse se opravdu netočí pouze o tom, co v tom paktu je, ale hlavně o tom, co v tom paktu není!!!!!!!!!! Socialisté, trhy, liberálové, zelení preferují jednotné evropské dluhopisy, které jsou možným řešením v krátkém čase, tedy čase, který ještě máme, než se Evropa dostane do kompletní devastace fašizoidních neoliberálů.
    February 23, 2012 v 16.8
    Trhy jsou, sláva Bohu, stále více americké než německé. Americký liberální diskurs, které trhy sledují velmi pečlivě, jelikož tam je centrum, je v nesmiřitelné konfrontaci s německou strohostní politikou v Evropě. Ratingové agentury snižují rating celé sadě evropských zemí ne proto, že neškrtají, ale jejich zdůvodnění je stále častěji vedeno právě slabým růstovým výhledem.
    February 23, 2012 v 16.25
    K b) jasně, to je podstata. Otázka, co v Paktu chybí, tu byla už řešena zejména v debatách s Jiřím Dolejšem, já moc nemám, co bych k ní dodal. Proto jsem se jí nevěnoval.

    K a) já nejsem přesvědčen, že Pakt růst vylučuje a i o tom už jsme debatovali. Zdůraznit je myslím ještě třeba, že v Paktu obsažené závazky nezačnou platit za rok či za dva, ale že si každá země vyjedná vlastní cestovní mapu, kdy a jak je hodlá naplnit. Obecně se předpokládá, že Paktem se země začnou řídit až se podaří aktuální krizi zvládnout. Trhy má ale již dnes uklidnit zárukou, že bude regulována jedna z jejích příčiny, jíž - a mohli bychom se jistě bavit u jakých států, čí zásluhou a jakou měrou - byla i nepodchycená předluženost.
    February 23, 2012 v 16.28
    Milane Znoji
    , dost se v tom motáte. Dělat z Matěje Stropnického nějakého zelenáče, mladíka, to nevidím rád. To je trochu nízká forma argumentace. Velmi lehce to jde obrátit, ale to asi není smyslem naší diskuse. Předně Milane Znoji, můj, nevíme, jestli váš, ale můj předseda ČSSD Bohuslav Sobotka ustoupil do pozic, které zde už delší dobu hájím a já jsem za to nesmírně rád. Nedávno jsem konstatoval, že je ČSSD, tedy minimálně její předseda opět v jednom šiku se socialisty v rámci PES. Bohuslav Sobotka píše: „Jsou hořké kapky škrtů opravdu tou univerzální disciplínou? Z tajné zprávy „trojky“ z Řecka, která unikla na konci loňského roku, zjišťujeme, že přehnané úspory působí kontraproduktivně, protože není z čeho splácet. Nyní to zjistilo také Portugalsko, které vzorně plní všechny podmínky mezinárodní pomoci. Rozpočtové škrty mu nepomohly, naopak kriticky zhoršily jeho dluhovou situaci. Podíl dluhu vůči HDP vzrostl za jediný rok o deset procentních bodů, a to nikoliv proto, že by dluh rostl, ale že HDP tak ostře klesalo.“
    Je to téměř přesná citace výsledku odborné diskuse kolem amerického deníku The New York Times, tedy Krugmana, Stiglitze, kterého zde správně cituje i Matěj Stropnický. Jak to vím? Jelikož jsem tyto závěry přeposílal k rukám předsedy na sociální síti. S Bohuslave Sobotkou už nejsme ve sporu, situaci velmi dobře chápe.
    Diskuse se také nevede o nějaké podepsání či nepodepsání, nějaký podpis z ČR v Evropě téměř nikoho nezajímá. Evropa diskutuje v jiném levelu. Jsou tu dva tábory, dvě ležení. Jedno je kolem Merkelové, kde je stále Sarkozy a to druhé se staví kolem francouzského socialisty Hollandeho, který chce růstový, zaměstnanostní pakt. Že někteří i na české levici preferují tábor konzervativců, to je sice smutné, ale bránit jim v tom nemohu. Keller to posla nedávno v Právu přesně, že jsou „dvě Evropy“. Smiřte se tedy s tím pane Znoji, že je v stále Evropě demokracie, ne jeden jediný názor, jeden jediný neliberální pakt. Na tom evropská integrace opravdu nestojí, na stádnosti a servilitě. Je v národním zájmu exportní periferní otevřené evropské ekonomiky, hájit růstový koncept, jinak taková země padne jako první, jak už přeci víme velmi dobře z roku 2009. ČR má tedy bránit společný postup v rámci Evropy, ne národní postup německých konzervativců, kteří preferují pouze pakt, který zajistí jejich dominantní postavení a AAA rating na troskách z důvodu škrtů fašizující Evropy. Mimochodem, ten pakt už je tak jako tak v této podobě odpískaný, dokonce i Sarkozy k němu chce referendum, tedy předhodit ho lidem k rozcupování. A k té větě, že je rozdíl mezi Krausem a Hekrdlou. Ano, je, malý, tedy v tom, že já stále ještě věřím, že to po francouzských volbách uhrajeme, že přijde velká, ne malá změna.
    + Další komentáře