V tento vánoční a v České republice smuteční čas musím bohužel reagovat na článek, který napsal Jiří Pehe k situaci v Evropě a speciálně v českém levicovém prostředí. V první řadě bych chtěl ujistit pana profesora, že nejsem radikál a nenechám se od stolu selektovat do této pozice. Jsem sociální demokrat a jako sociální demokrat v evropském kontextu nad celou záležitostí summitu EU, konzervativních evropských vlád uvažuji. Jestli je ale něco neradikálního, tedy ke kořenu věci nejdoucího, tak je to radikálně mělká diskuse na levici v ČR o problematice Evropy jako celku. Jiří Pehe, Petr Uhl, Balabán, Lukáš Jelínek a další a další vlastně představují levici prázdného Sikorského jako řešení, jako vzor, přitom ten neudělal vůbec nic jiného, než že se nesnaží diskutovat, rezignoval na jakýkoliv názor zemí střední Evropy, tedy jediné, co udělal, je, že složil vlajky v Berlíně a čeká na zázrak. Novinář Patrik Eichler říká, že v Sikorském levicová elita ČR spatřuje někoho, kdo se nebál přihlásit k evropanství. Já se tedy k němu jako eurofederalista hrdě hlásím, ale také si uvědomuji, že evropské, evropanství stojí na diskusi s partnery, ne na servilitě.

Takto ke kořenu věci nejdoucí situace v českém levicovém prostoru je o to nebezpečnější, že tím odkýváme prostor pro europopulisty, neofašisty, klausisty. Teze Jakuba Patočky o tom, že je nyní nutné podpořit konzervativce a jejich defektní plán, jelikož si nemůžeme dovolit rozpad eurozóny, se zdá být sice logická, ale bohužel není: tím by levice rezignovala na vlastní úhel pohledu, na celou smršť nových událostí, nových témat a možností a ve své podstatě pomáhala čistit diskurs pro jednoho jediného nemlčícího koně, tedy Václava Klause. S tím se opravdu nemohu smířit.

Lukáš Jelínek zase správně upozorňuje, že v podobné situaci, tedy defenzívě se nalézají i další sesterské levicové strany v Evropě a poukazuje sice na mediálně kritickou rétoriku SPD, ale v jádru jejich přešlapování na místě. Právě z toho důvodu, že i německá SPD logicky nezvedá opravdu tvrdou kritiku plánu paní Merkelové, je nutné se alespoň ze střední Evropy ozvat, jako se ozval minimálně norský premiér, švédský, kteří správě upozorňují na to, že tento summit o ničem vlastně nerozhodl, že nic neřeší, že jde pouze o škrtací pakt, který nás přivede ještě do větších problémů. Je třeba nemlčet a být tak solidární například k francouzským sociálním demokratům, kteří se připravují na klíčovou volební kampaň. Tleskáním škrtací obsesí postiženým německým konzervativcům jim budou přátelé napříč Evropou jedině podrážet nohy a to považuji za neevropské, neomluvitelné počínání.

Jako Evropan uvažují komplexně, tedy i nad jižním křídlem, vidím, jak se tato konzervativní politika strohosti podepsala na vykrvácení Řecka, vidím, jak se mu nepomáhá, vidím, že se neřeší rozpor v eurozóně, kdy se prohlubuje propast mezi exportním Německem a dalšími státy eurozóny, kdy je jih nechán napospas škrtům, jelikož nemůže hýbat s kurzy, nemá možnosti devalvovat, tedy jediné, co může, je škrtat lidi, mzdy veřejný prostor a tím dále situaci zhoršovat. Považuji téměř za neomalenost mi z ČR posílat nějaké vzkazy, že jako když jsem v Norsku, nemyslím to s EU upřímně.