V tento vánoční a v České republice smuteční čas musím bohužel reagovat na článek, který napsal Jiří Pehe k situaci v Evropě a speciálně v českém levicovém prostředí. V první řadě bych chtěl ujistit pana profesora, že nejsem radikál a nenechám se od stolu selektovat do této pozice. Jsem sociální demokrat a jako sociální demokrat v evropském kontextu nad celou záležitostí summitu EU, konzervativních evropských vlád uvažuji. Jestli je ale něco neradikálního, tedy ke kořenu věci nejdoucího, tak je to radikálně mělká diskuse na levici v ČR o problematice Evropy jako celku. Jiří Pehe, Petr Uhl, Balabán, Lukáš Jelínek a další a další vlastně představují levici prázdného Sikorského jako řešení, jako vzor, přitom ten neudělal vůbec nic jiného, než že se nesnaží diskutovat, rezignoval na jakýkoliv názor zemí střední Evropy, tedy jediné, co udělal, je, že složil vlajky v Berlíně a čeká na zázrak. Novinář Patrik Eichler říká, že v Sikorském levicová elita ČR spatřuje někoho, kdo se nebál přihlásit k evropanství. Já se tedy k němu jako eurofederalista hrdě hlásím, ale také si uvědomuji, že evropské, evropanství stojí na diskusi s partnery, ne na servilitě.

Takto ke kořenu věci nejdoucí situace v českém levicovém prostoru je o to nebezpečnější, že tím odkýváme prostor pro europopulisty, neofašisty, klausisty. Teze Jakuba Patočky o tom, že je nyní nutné podpořit konzervativce a jejich defektní plán, jelikož si nemůžeme dovolit rozpad eurozóny, se zdá být sice logická, ale bohužel není: tím by levice rezignovala na vlastní úhel pohledu, na celou smršť nových událostí, nových témat a možností a ve své podstatě pomáhala čistit diskurs pro jednoho jediného nemlčícího koně, tedy Václava Klause. S tím se opravdu nemohu smířit.

Lukáš Jelínek zase správně upozorňuje, že v podobné situaci, tedy defenzívě se nalézají i další sesterské levicové strany v Evropě a poukazuje sice na mediálně kritickou rétoriku SPD, ale v jádru jejich přešlapování na místě. Právě z toho důvodu, že i německá SPD logicky nezvedá opravdu tvrdou kritiku plánu paní Merkelové, je nutné se alespoň ze střední Evropy ozvat, jako se ozval minimálně norský premiér, švédský, kteří správě upozorňují na to, že tento summit o ničem vlastně nerozhodl, že nic neřeší, že jde pouze o škrtací pakt, který nás přivede ještě do větších problémů. Je třeba nemlčet a být tak solidární například k francouzským sociálním demokratům, kteří se připravují na klíčovou volební kampaň. Tleskáním škrtací obsesí postiženým německým konzervativcům jim budou přátelé napříč Evropou jedině podrážet nohy a to považuji za neevropské, neomluvitelné počínání.

Jako Evropan uvažují komplexně, tedy i nad jižním křídlem, vidím, jak se tato konzervativní politika strohosti podepsala na vykrvácení Řecka, vidím, jak se mu nepomáhá, vidím, že se neřeší rozpor v eurozóně, kdy se prohlubuje propast mezi exportním Německem a dalšími státy eurozóny, kdy je jih nechán napospas škrtům, jelikož nemůže hýbat s kurzy, nemá možnosti devalvovat, tedy jediné, co může, je škrtat lidi, mzdy veřejný prostor a tím dále situaci zhoršovat. Považuji téměř za neomalenost mi z ČR posílat nějaké vzkazy, že jako když jsem v Norsku, nemyslím to s EU upřímně.

Kdo naopak Evropu rozděluje, jsou konzervativci se svým defektním pouze škrtacím plánem, který trhy bezesporu neuklidnil, tím méně občany. Trhy velmi dobře chápu situaci, tedy že jde EU do chronické recese, jelikož se bude škrtat, jelikož se německý bankovní sektor zdráhá převzít jakoukoliv zodpovědnost za půjčky na marku, tedy na levné euro, za německý úrok posílané na jih, které jsou dnes ale spekulativně hnány v dimenzích jižních států směrem nahoru, jelikož trhy chápou, že Německo bude sabotovat plán společných evropských dluhopisů, jelikož chápou, že ECB nebude mít větší mandát řešit finanční krizi jako na druhé straně Atlantiku FED. Německo prostě říká, ne federalizované, akceschopné Evropě, ne společnému rozpočtu minimálně na úrovni 10% HDP, který by přes strukturální fondy a přímé investice mohl řešit rozpory v eurozóně.  Plán přes MMF nic neřeší, o tu hluchou, nulovou částku vůbec nejde a trhy to velmi dobře chápou, že tohle není euroval, ale jeho maketa. Některými analytiky v ČR oslavované Německo se veškeré odpovědnosti vzdalo a hraje to na MMF, drží si svou kasu a svůj rating.

To, že preferuji švédské směřování, tím neříkám nic jiného, než že Skandinávie pochopila podstatu krize, dokáže jí řešit a rozhodně proto nebude přistupovat na defektní, dokonce drze ústavní pokus snížit jakýkoliv manévrovací prostor demokratického státu, společenství. Snažil jsem se to naznačit už v minulém článku, že tady není možné škrtat lidi a nikdo nás k tomu nikdy nepřinutí, bude-li zde liberální demokracie. Nedávno v Pekingu ostatně bývalý předseda MMF Dominique Strauss-Kahn vysvětlil velmi stručně alternativní plán, co se má či nemá dělat a já s ním souhlasím velmi. Je to v zásadním rozporu se směřování Merkelové a současného vedení MMF.

„Eurozóně zbývají na to, aby se svou dluhovou krizí něco udělala, pouze týdny. Nevznikla žádná fiskální unie, ani věřitel poslední instance, ani se nerozšířila pravomoc Evropské centrální banky.“. Za řešení považuje hlubší integraci, jejíž součástí by měl být i společný rozpočet, který umožní přesouvat peníze do zemí s horšími výsledky.

Proto také říkám, že jestli chceme zachránit jednotnou Evropu, eurozónu, musíme na to naprosto, ale naprosto jinak.

Dnes velmi trefně shrnul hlavní problémové body norský premiér Jens Stoltenber:

„První věc je snížit deficit. Co se ale děje v Evropě, je daňový závod na smrt. Nemůžete použít vyšší daně pouze na to, aby se splatil dluh z úrokových sazeb. Druhým cílem a vážnějším cílem je zastavit nízkou úroveň růstu. Eurozóna bude mít v příštím roce negativní růst. Třetí bod je neřešená situace na trhu práce. Máme 22 až 23 miliónů nezaměstnaných a míra nezaměstnanosti je nad 10 procenty.“

Jen tak bokem, snad aby se Jiří Pehe vzdal svého pocitu, že Norsko se nějak vymaňuje z globální spoluzodpovědnosti, přislíbil půjčku MMF na řešení krize v Evropě ve výši  240 miliard Kč.

To ale jistě není řešením. Naopak stopnout defektní tupé škrty, vytvořit věřitele poslední instance, tedy větší mandát ECB a ne jedno, ale 10% HDP rozpočtu eurozóny, EU pumpovat to do periferních zemí, které jsou odsávány centrem a v první řadě je nutné jako v USA zvýšit likviditu bankovního sektoru a přestat se bát inflace, jak vysvětlil nedávno ekonom ověnčený Nobelovou cenou Krugman. Kolik lidí na levici je schopno chápat, co zde píšu a proč? Nějaké znám, ale není jich moc. Ilona Švihlíková, Karel Dolejší, Martin Hekrdla, zde v diskusi Deníku Referendum Honza Macháček. Kolik lidí pochopilo, že Evropě hrozí naprosto bezprecedentní nebezpečí návratu fašismu nečinností Německa, naší společnou nečinností, kdy nejdeme k jádru věci?

V lednu o této záležitosti bude jednat vedení ČSSD, jak jsem se dozvěděl od Jiřího Havla. Diskuse bude jistě otevřena všem názorům a pohledům, není totiž jedno jediné řešení, jak se tu trochu podivně snažil nastínit Jiří Pehe. V lednu také zasedne nový summit EU a je jisté, že bude věcnější, jelikož si již nyní vytyčil řešit i nezaměstnanost. Jaká pozice bude na summitu převažující, o tom rozhodne i hlas ČR, která jistě chápe, že škrtáním, neinvesticemi, nerůstovými momenty jí klekne okamžitě export, stroj se zastaví, nezaměstnanost se vyhoupne nad 15% a máte v ČR neuvěřitelně velký problém, zvedne se bezesporu i fašizující ulice.

Tedy ještě jednou, pro naprostý základ, pro jakýkoliv vstup do reálné evropské diskuse o eurozóně, je nutné si na levici v ČR vysvětlit problematiku současné „dvourychlostní eurozóny“, která je dvourychlostní a velmi dobře na to už delší dobu upozorňuje Ilona Švihlíková a s ní i v globálním diskursu desítky renomovaných ekonomů, ne tak třeba Jiří Paroubek, který i v Řecku lidem vysvětloval, jak je jako euro dobré, že není v podstatě nutné nic řešit.  Já jsem pro společnou měnu, jsem pro federativní Evropu, ale zásadně méně pokryteckou.