Proč neútočit na eurozónu zleva

Jiří Pehe

Postoj levice k současným pokusům zachránit eurozónu za každou cenu by měl být veskrze pragmatický. Podaří-li se to, posílí to projekt evropské integrace ve směru další federalizace.

Argumentů proti současným pokusům zachránit eurozónu, které přicházejí zprava, jsou plná média, a vede se o nich živá diskuse. V české kotlině si můžeme těchto argumentů dosytnosti užít, když si otevřeme například Lidové noviny nebo Hospodářské noviny, popřípadě přečteme některé blogy ekonomů na Aktuálně.cz i jinde.

Podstata těchto argumentů se točí okolo údajně neodpovědných států, které si žily nad poměry, a které by se teď pod tlakem finančních trhů prý tudíž měly uskrovnit, zejména pak osekat sociální výdaje. Umírněnější liberálové dávají též jistou vinu finančním trhům, ti „filozofičtěji“ zaměření pak uvažují o „životě na dluh“ jako o součásti civilizačního paradigmatu, které je prý třeba změnit.

Zatímco část této pravicově zaměřené obce ekonomů a komentátorů vítá návrhy na restriktivní opatření, jako je vynucování vyrovnaných rozpočtů s pomocí sankcí, které by měly být obsaženy v nové dohodě eurozóny, další část už zlomila nad eurozónou hůl.

Zejména pak varují před snahou držet s pomocí masivních transferů ekonomicky nad vodou jižní země, jejichž ekonomiky jsou prý v rámci jedné měnové unie nekompatibilní s výkonným severem. Z této části komentátorského a analytického spektra také přichází tuhý odpor proti snahám eurozóny lít další peníze do záchranných valů, například v podobě půjčky MMF.

Odpor proti tomuto aspektu snah o záchranu eurozóny se ovšem také zvednul v levicových kruzích, zejména mezi zastánci radikální levice.

Sociálně demokratická levice podle nich hraje podle not neoliberálů, když je ochotná podporovat půjčky, které beztak protečou jižním křídlem eurozóny jako „cedníkem“ do bezedných chřtánů bank a dalších finančních institucí, a když je ochotná podporovat nové dohody, které v podobě zavádění restriktivních opatření do státních rozpočtů v konečném součtu ohrožují sociální stát.

Řečeno jinak: pokud by se navrhované dohody uskutečnily, je to vlastně vítězství neoliberálů, protože státům nezbude v případě vynucení vyrovnaných rozpočtů nic jiného, než dál omezovat sociální sítě. Potažmo je to vítězství finančních trhů, které krizi zavinily v prvé řadě.

Na těchto argumentech jistě něco je, jenže většinou pomíjejí dvě zásadní skutečnosti. Za prvé: rozpad eurozóny, který by abdikace na strukturální reformy a pomoc slabším členům mohla spustit, by měl sociální dopady, proti kterým je případné přidušení sociálních výdajů kvůli vyrovnaným rozpočtům jen slabý odvar.

Zároveň tyto argumenty dost často pomíjejí skutečnost, že mezi vyrovnanými rozpočty a sociálním státem není přímá úměra. Vždyť právě země s nejmenšími dluhy, tedy země na severu Evropy, mají zároveň nejvýkonnější sociální státy. Evidentně více než na (ne)deficitním hospodaření záleží na míře a struktuře přerozdělování, daňové politice, či celkové míře korupce.

Navíc nikdo nedokáže předpovědět politické dopady případného rozpadu eurozóny. Jakkoliv je možné, že současná opatření už eurozónu nezachrání, a proč tedy lít další peníze do záchranných valů, přesto je s podivem, s jakou lehkostí někteří i v podstatě proevropští komentátoři tvrdí, že rozpad eurozóny by nikterak neohrozil celkový projekt evropské integrace.

Zcela podceňují politicky nekontrolovatelné procesy, které každá taková událost, jakou by rozpad eurozóny byl, vyprovokují.

Za druhé: ubránit sociální stát ve střetu s globálním kapitalismem není dnes už projekt pro jednotlivé země. Jakkoliv někteří kritici pokusů zachránit eurozónu „za každou cenu“ argumentují například Švédskem, které není v eurozóně, nebo Norskem, které není dokonce ani v EU, skutečností je, že ekonomicky slabší země, nebo země bez nerostného bohatství, jaké má třeba Norsko, jen těžko uhájí sociální stát samy.

Jistě, návrhy evropských dohod pro záchranu eurozóny, které zavádějí tuhou fiskální disciplínu, jakož i další půjčky oslabeným zemím, které mají velkou šanci skončit v kapsách soukromého finančního sektoru, jistě nejsou z hlediska levice optimálním řešením. Určitě by bylo lepší takové řešení, jež by vůči neodpovědným trhům bylo mnohem sebevědomější a šlo by k podstatě věci.

Hlavní příčinou současných problémů koneckonců je neregulovaný finanční kapitál. Rozhazovačnost veřejného i soukromého sektoru, například i skrze masivní korupci, kterou vidíme v jižním křídle eurozóny, má jen málo společného se sociálním státem. Nejlépe si s krizí koneckonců poradily právě země s výkonným sociálním státem, politickou racionalitou a nízkými mírami korupce, jako jsou ty skandinávské.

Postoj levice k současným pokusům zachránit eurozónu za každou cenu by měl být tudíž veskrze pragmatický. Podaří-li se to, posílí to projekt evropské integrace ve směru další federalizace. A jenom EU v podobě politické unie bude schopná v případě budoucí převahy evropské levice vytvořit podmínky pro existenci skutečně evropského sociálního státu a zároveň znovu otevřít, například ve spolupráci se zelenými, témata udržitelného rozvoje, která se v současné krizi vytratila.

Případný kolaps evropského projektu, popřípadě masivní nástup „ulice“ v podobě mnohem silnějších projevů hnutí, jakými letos byla hnutí Rozhořčených a Okupujte Wall Street, jistě nelze vyloučit. Je ovšem vždy nutné počítat s tím, že se takový vývoj může lehce vymknout jakékoliv kontrole.

Ti v radikální levici, kdo si od takových jevů slibují změnu systému, nastolují znovu otázku, která na levici dominovala už v první polovině 20. století: revoluce versus evoluce.

Je možné, že se v destruktivním tažení globálního kapitalismu, jehož je eurozóna koneckonců obětí, stejně „revoluci“ nevyhneme. Ti, kdo si ji ale aktivně přejí, by si měli odpovědět na otázku, zda pro tuto „revoluci“ mají „program“.

A ti na levici, kdo si přejí jakousi mírnější „revoluci“, v podobě rozpadu eurozóny, by si měli odpovědět na otázku, zda jsou si jistí, že procesy, které to vyvolá, bude mít skutečně někdo pod kontrolou. A že v nastalém chaosu sociální stát či další „levicové“ vymoženosti vůbec přežijí.

Pravda, demokratická levice tyto vymoženosti v současné situaci jen s vypětím sil brání, a dokonce musí, i například v rámci dohod na záchranu eurozóny, dál a dál zdánlivě i reálně ustupovat neoliberálním postulátům. Na druhou stranu může být zachování a eventuální posílení evropských struktur jedinou možností, jak sociální stát v budoucnosti nejen zachránit, ale eventuálně mu vrátit důležitost, kterou měl ještě před dvaceti lety.

    Diskuse
    December 20, 2011 v 14.18
    Proč zachraňovat eurozónu zleva
    1) Tvrdit, že odpor k Merkozyho reformám eurozóny je útokem na eurozónu, je jako tvrdit, že odpor ke Kalouskovým reformám České republiky je rozvracením republiky.

    2) Jestli Merkozyho projekt „záchrany‟ eurozóny něco zachraňuje, jsou to zisky bank a spekulantů. Tvrdit, že by ho levice měla podpořit, je jako tvrdit, že česká levice měla podpořit Topolánkův „Zákon o stabilizaci veřejných rozpočtů‟.

    3) Bude-li Evropská unie proti lidem, budou lidé proti Evropské unii. Pouze takový projekt evropské integrace, který nabídne zlepšení životních podmínek v integrovaných zemích, včetně zastání proti národním škrtům, má šanci zarazit vzestup nacionalismu a izolacionismu. Jestli se levice teď bude lísat k evropské pravici, jestli bude podporovat Merkozyho v budování nelidské Evropy řízené neoliberálními dráby, a snít při tom, jak po příštích volbách převezme v téhle Evropě moc, a pak konečně začne pracovat na něčem lepším, dočká se leda toho, že po příštích volbách už žádná Evropská unie nebude.

    Evropská levice musí ty projekty solidární Evropy, které chce prosazovat po vyhraných volbách, předložit teď hned. A teď hned za ně musí bojovat.
    December 20, 2011 v 16.46
    1) Nejsem radikál, ale sociální demokrat a jako sociální demokrat v evropském kontextu nad celou záležitostí uvažuji. Jestli je něco radikálního, tak je to radikálně mělká diskuse na levici v ČR o problematice Evropy jako celku. Jiří Pehe, Petr Uhl a další vlastně představují levici prázdného Sikorského jako řešení, přitom ten neudělal vůbec nic, ani se nesnaží diskutovat, tedy jediné, co udělal, je, že složil vlajky v Berlíně a čeká na zázrak. Tahle situace je o to nebezpečnější, že tím odkýváme prostor pro europopulisty, neofašisty, klausisty.
    2) Tím, že naopak nechci nechat Řecko vykrvácet, jižní křídlo, střední a východní Evropu, tím říkám jediné, jsem Evropan a hledám celoplošné evropské řešení, ne pouze řešení pro německý bankovní sektor a paní Merkel. Kdo naopak Evropu rozděluje jsou konzervativci svým defektním, tupým škrtacím plánem, který trhy bezesporu neuklidil, tím méně občany.
    3) Není pravda, že plán přes MMF něco řeší, neřeší nic, o tu hluchou, nulovou částku vůbec nejde, naopak volám po zapojení ECB, volám po evropských dluhopisech, volám po evropské federaci, minimálně společném rozpočtu převyšujícího 10% celého HDP eurozóny, aby byla vůbec nějaká možnost napravit současné defektní uspořádání, kdy je jih odkázán na škrty, přitom mu bylo půjčováno na německý úrok, dnes to ale neplatí, Německo se veškeré odpovědnosti vzdalo a hraje to na MMF, drží si svou kasu a svůj rating.
    4) To, že preferuji švédské směřování, tím neříkám nic jiného, než že Skandinávie pochopila podstatu krize, dokáže jí řešit a rozhodně proto nebude přistupovat na defektní, dokonce drze ústavní pokus snížit jakýkoliv manévrovací prostor demokratického státu, společenství.
    5) Včera bývalý předseda MMF ostatně vysvětlil, co se má či nemá dělat a já s ním souhlasím velmi. Je to v zásadní rozporu se směřování Merkel a současného vedení MMF.
    6) Proto říkám, že jestli chceme zachránit jednotnou Evropu, eurozónu, musíme na to naprosto, ale naprosto jinak.
    7) V lednu o této záležitosti bude jednat vedení ČSSD, diskuse bude otevřena všem názorům a pohledům, není totiž jedno jediné řešení, jak tu se tu trochu falešně a o to víc prázdně snaží nastínit Pehe.
    8) Je to velmi mrzuté, že tohle musím psát, přitom má Jiří Pehe jistě na talíři jiné, násobě lepší protikrizové směřování z USA. Tedy je třeba řešit likviditu bankovního sektoru, je třeba začít investovat do nových pracovních míst, je třeba násobě razantněji přistoupit k fiskální a sociální unii v Evropě.
    9) Česká servilita na levici může dosáhnout jediného, podrazí nohy francouzským sociálním demokratům, kteří se připravují na volby a možný počátek změny jednosměrné Evropy.

    10) Pro naprostý základ, pro jakýkoliv vstup do reálné evropské diskuse o eurozóně, je nutné si na levici v ČR vysvětlit problematiku současné „dvourychlostní eurozóny“. Až tohle někteří analytici v ČR pochopí, mohou si to ostatně přečíst hned v několika pracích renomovaných ekonomů, je možné konečně začít diskutovat věcně, je možné se konečně dostat k problematice předluženého jihu a exportního Německa.








    December 20, 2011 v 18.16
    a aby to, o čem diskutuji, pochopil opravdu každý analytik v ČR, jaký názor, jakou pozici stavíme proti Merkel
    Eurozóně zbývají na to, aby se svou dluhovou krizí něco udělala, pouze týdny. Na ekonomickém fóru v Pekingu to uvedl bývalý šéf Mezinárodního měnového fondu (MMF) Dominique Strauss-Kahn.
    "Nevznikla žádná fiskální unie, ani věřitel poslední instance, ani se nerozšířila pravomoc Evropské centrální banky," posteskl si Strauss-Kahn.
    Sám považuje za řešení hlubší integraci, jejíž součástí by měl být i společný rozpočet, který umožní přesouvat peníze do zemí s horšími výsledky.
    MP
    December 20, 2011 v 22.36
    Lukáši, jen aby západní socialisté nepodrazili nohy nám...
    Ten DSK byl šéfem MMF léta - a co udělal levicového?
    SPD se ještě stále nezřekla Hartzu IV (ukázkového exempláře schroederovského neoliberalismu a "odbourávání" sociálního státu). O britské Labour, která dokonce ani teď, v éře Eda Milibanda, se nebyla schopna postavit v době onoho letního drancování Cameronovým řečem, že to chce hlavně větší bič, tedy o této Labour škoda mluvit...

    Ne, k alternativě je ještě daleko - PES ji nemá, a než ji najdeme, musíme držet basu s proevropskou pravicí, i když je to smutné.
    December 20, 2011 v 23.42
    Martine
    já chápu situaci na bojišti trochu jinak, tedy jdu po věcné rovině, ne ideologické...Tedy ještě jednou, tady nejde o to držet s někým basu, ale diskutujeme nad programem pro Evropu, bavíme se o alternativním scénáři, jelikož ten, který představila Merkel, nic neřeší, vede k destrukci eurozóny, chronické recesi a fašizaci Evropy... Tedy kritizuji německé konzervativce za "neplán", "neřešení", neřešení a nepřiznání si odpovědnosti Německa za jižní křídlo, střední a východní Evropu....
    December 21, 2011 v 0.12

    Tedy ještě jinak, Jiří Pehe brání Merkel za to, že jako prý něco dělá, že jako se snaží zachránit eurozónu. Bezva, já jí kritizuji za to, že to jen hraje, že se do toho Německu nechce, že eurozónu vlastně odepisují. Proto nevolám po Sikorském, ale někom, kdo to konečně řekne, že chceme zachránit eurozónu, tedy chceme opravdu plán, jak vyřešit její dvourychlostní podstatu, tedy systmový problém, který si v sobě nese a který nás dovedl až sem. Řešit se to dá rozpočtem na 10% HDP eurozóny, že tu bude rozpočet, kterým se dají vyrovnávat rozpory mezi vysávajícím centrem a luxovanou periferií. Ve své podstatě Pehe přistoupil na ten pravičácký diskurs o líných Řecích a ne logicky jednajících Řecích, kteří si půjčují násobně víc, levně, růst růstu, jelikož na německý úrok, snaží se modernizovat, bránit se růstem, jistě se i krade, než sklapne past a Německo od toho dá ruce pryč. Proto po nich jdou nyní trhy, po celém jižním křídlu, jelikož jim to došlo, že mohou..., že je nikdo bránit nebude, tím méně Merkel, která sabotuje eurobondy.
    December 21, 2011 v 2.7
    Logikou, kterou použil Jiří Pehe, je přeci nutné již nyní být proti budoucímu summitu, je nutné stát za tím minulým, defektním, nic neřešícím. Je nutné se postavit za Sikorského a pokleknout, mlčet. Neřešit nic a čekat, jak to dopadne.To je jádro situace na české levici, kterou jsem kritizoval, tedy tu servilitu a vyplašenost.

    Brusel - Prezident Evropské unie Herman Van Rompuy svolal mimořádný summit EU na 30. ledna. V krátkém videozáznamu podotkl, že vrcholná schůzka se bude zabývat dopady současné krize, zejména na oblast zaměstnanosti.
    December 21, 2011 v 2.52
    "Evropská unie se nyní potýká nejen s dluhovou krizí, ale i s obavami z návratu recese. Ta by mohla mít citelný dopad na trh práce. Například ve Španělsku se nezaměstnanost už nyní pohybuje kolem 22 procent. Velkým problémem je navíc nezaměstnanost mezi mladými absolventy škol. "Musíme přijmout energická rozhodnutí ve věci zaměstnanosti," zdůraznil Van Rompuy."


    Ano, ještě stopnout defektní tupé škrty, vytvořit věřitele poslední instance, tedy větší mandát ECB a ne jedno, ale 10% HDP rozpočtu a pumpovat to do zemí, které jsou odsávány centrem a v první řadě je nutné jako v USA zvýšit likviditu bankovního sektoru a přestat se tupě bát inflace, jak vysvětlil nedávno Krugman.
    Kolik lidí na levici je schopno chápat, co zde píšu a proč? Nějaké znám, ale není jich moc. Švihlíková, Dolejší, Hekrdla, zde v diskusi Honza Macháček….
    Kolik lidí pochopilo, že Evropě hrozí naprosto bezprecedentní nebezpečí návratu fašismu nečinností Německa, naší společnou nečinností, kdy nejdeme k jádru věci?
    December 21, 2011 v 16.32
    "Nedávno eurozóna rozhodla, že bude „soudně stíhat“ státy za strukturální deficit větší než půlprocentní a že komisaři v Bruselu budou dohlížet už na sestavování rozpočtu. Odmítla solidaritu, „federální“ transfery ve prospěch „padlých zemí“, snížení úroků společnými eurobondy. A Evropské centrální bance zatrhla roli „věřitele poslední instance“." Martin Hekrdla, Právo
    December 21, 2011 v 17.14
    Jinak k tomu Norsku, když tu bylo jako vláčeno za nesolidaritu či co...
    Norsko nabízí MMF přes 9 miliard eur
    Norsko podle tamního premiéra Jense Stoltenberga poskytne MMF až 9,35 miliard eur. (cca 240 mld. Kč) na pomoc při řešení dluhové krize eurozóny. Uvedl to norský premiér Jens Stoltenberg.
    "Zdůrazňuji: Norsko nabízí MMF půjčku ne pomoc. MMF je důvěryhodná instituce, bezpečná pro vložení investic, které nám vynesou jistý úrok a budou opět splaceny," uvedl Stoltenberg.
    Norsko je jedinou skandinávskou zemí mimo Evropskou unii, která nabízí půjčku 55 miliard norských korun jako podporu širšímu mezinárodnímu úsilí o navýšení zdrojů MMF . Pokud by k půjčce skutečně došlo, musí ji potvrdit norský parlament, ale očekává se, že by ji schválil.


    To je logický tah a nic proti němu nemám. Norsko na to zdroje má a tady jde o globální rozměr, ne pouze Evropu. Diskuse v eurozóně by ale měla jít naprosto jiným směrem, tedy přes společné eurobondy, přes ECB, fiskální a sociální politiku, společný rozpočet minimálně na 10%, jelikož jedině tak se dá řešit vnitřní rozpor v eurozóně, tedy exportního centra a vysávané, předlužené periferie.
    + Další komentáře