Argumentů proti současným pokusům zachránit eurozónu, které přicházejí zprava, jsou plná média, a vede se o nich živá diskuse. V české kotlině si můžeme těchto argumentů dosytnosti užít, když si otevřeme například Lidové noviny nebo Hospodářské noviny, popřípadě přečteme některé blogy ekonomů na Aktuálně.cz i jinde.

Podstata těchto argumentů se točí okolo údajně neodpovědných států, které si žily nad poměry, a které by se teď pod tlakem finančních trhů prý tudíž měly uskrovnit, zejména pak osekat sociální výdaje. Umírněnější liberálové dávají též jistou vinu finančním trhům, ti „filozofičtěji“ zaměření pak uvažují o „životě na dluh“ jako o součásti civilizačního paradigmatu, které je prý třeba změnit.

Zatímco část této pravicově zaměřené obce ekonomů a komentátorů vítá návrhy na restriktivní opatření, jako je vynucování vyrovnaných rozpočtů s pomocí sankcí, které by měly být obsaženy v nové dohodě eurozóny, další část už zlomila nad eurozónou hůl.

Zejména pak varují před snahou držet s pomocí masivních transferů ekonomicky nad vodou jižní země, jejichž ekonomiky jsou prý v rámci jedné měnové unie nekompatibilní s výkonným severem. Z této části komentátorského a analytického spektra také přichází tuhý odpor proti snahám eurozóny lít další peníze do záchranných valů, například v podobě půjčky MMF.

Odpor proti tomuto aspektu snah o záchranu eurozóny se ovšem také zvednul v levicových kruzích, zejména mezi zastánci radikální levice.

Sociálně demokratická levice podle nich hraje podle not neoliberálů, když je ochotná podporovat půjčky, které beztak protečou jižním křídlem eurozóny jako „cedníkem“ do bezedných chřtánů bank a dalších finančních institucí, a když je ochotná podporovat nové dohody, které v podobě zavádění restriktivních opatření do státních rozpočtů v konečném součtu ohrožují sociální stát.

Řečeno jinak: pokud by se navrhované dohody uskutečnily, je to vlastně vítězství neoliberálů, protože státům nezbude v případě vynucení vyrovnaných rozpočtů nic jiného, než dál omezovat sociální sítě. Potažmo je to vítězství finančních trhů, které krizi zavinily v prvé řadě.

Na těchto argumentech jistě něco je, jenže většinou pomíjejí dvě zásadní skutečnosti. Za prvé: rozpad eurozóny, který by abdikace na strukturální reformy a pomoc slabším členům mohla spustit, by měl sociální dopady, proti kterým je případné přidušení sociálních výdajů kvůli vyrovnaným rozpočtům jen slabý odvar.

Zároveň tyto argumenty dost často pomíjejí skutečnost, že mezi vyrovnanými rozpočty a sociálním státem není přímá úměra. Vždyť právě země s nejmenšími dluhy, tedy země na severu Evropy, mají zároveň nejvýkonnější sociální státy. Evidentně více než na (ne)deficitním hospodaření záleží na míře a struktuře přerozdělování, daňové politice, či celkové míře korupce.

Navíc nikdo nedokáže předpovědět politické dopady případného rozpadu eurozóny. Jakkoliv je možné, že současná opatření už eurozónu nezachrání, a proč tedy lít další peníze do záchranných valů, přesto je s podivem, s jakou lehkostí někteří i v podstatě proevropští komentátoři tvrdí, že rozpad eurozóny by nikterak neohrozil celkový projekt evropské integrace.

Zcela podceňují politicky nekontrolovatelné procesy, které každá taková událost, jakou by rozpad eurozóny byl, vyprovokují.

Za druhé: ubránit sociální stát ve střetu s globálním kapitalismem není dnes už projekt pro jednotlivé země. Jakkoliv někteří kritici pokusů zachránit eurozónu „za každou cenu“ argumentují například Švédskem, které není v eurozóně, nebo Norskem, které není dokonce ani v EU, skutečností je, že ekonomicky slabší země, nebo země bez nerostného bohatství, jaké má třeba Norsko, jen těžko uhájí sociální stát samy.

Jistě, návrhy evropských dohod pro záchranu eurozóny, které zavádějí tuhou fiskální disciplínu, jakož i další půjčky oslabeným zemím, které mají velkou šanci skončit v kapsách soukromého finančního sektoru, jistě nejsou z hlediska levice optimálním řešením. Určitě by bylo lepší takové řešení, jež by vůči neodpovědným trhům bylo mnohem sebevědomější a šlo by k podstatě věci.

Hlavní příčinou současných problémů koneckonců je neregulovaný finanční kapitál. Rozhazovačnost veřejného i soukromého sektoru, například i skrze masivní korupci, kterou vidíme v jižním křídle eurozóny, má jen málo společného se sociálním státem. Nejlépe si s krizí koneckonců poradily právě země s výkonným sociálním státem, politickou racionalitou a nízkými mírami korupce, jako jsou ty skandinávské.

Postoj levice k současným pokusům zachránit eurozónu za každou cenu by měl být tudíž veskrze pragmatický. Podaří-li se to, posílí to projekt evropské integrace ve směru další federalizace. A jenom EU v podobě politické unie bude schopná v případě budoucí převahy evropské levice vytvořit podmínky pro existenci skutečně evropského sociálního státu a zároveň znovu otevřít, například ve spolupráci se zelenými, témata udržitelného rozvoje, která se v současné krizi vytratila.

Případný kolaps evropského projektu, popřípadě masivní nástup „ulice“ v podobě mnohem silnějších projevů hnutí, jakými letos byla hnutí Rozhořčených a Okupujte Wall Street, jistě nelze vyloučit. Je ovšem vždy nutné počítat s tím, že se takový vývoj může lehce vymknout jakékoliv kontrole.

Ti v radikální levici, kdo si od takových jevů slibují změnu systému, nastolují znovu otázku, která na levici dominovala už v první polovině 20. století: revoluce versus evoluce.

Je možné, že se v destruktivním tažení globálního kapitalismu, jehož je eurozóna koneckonců obětí, stejně „revoluci“ nevyhneme. Ti, kdo si ji ale aktivně přejí, by si měli odpovědět na otázku, zda pro tuto „revoluci“ mají „program“.

A ti na levici, kdo si přejí jakousi mírnější „revoluci“, v podobě rozpadu eurozóny, by si měli odpovědět na otázku, zda jsou si jistí, že procesy, které to vyvolá, bude mít skutečně někdo pod kontrolou. A že v nastalém chaosu sociální stát či další „levicové“ vymoženosti vůbec přežijí.

Pravda, demokratická levice tyto vymoženosti v současné situaci jen s vypětím sil brání, a dokonce musí, i například v rámci dohod na záchranu eurozóny, dál a dál zdánlivě i reálně ustupovat neoliberálním postulátům. Na druhou stranu může být zachování a eventuální posílení evropských struktur jedinou možností, jak sociální stát v budoucnosti nejen zachránit, ale eventuálně mu vrátit důležitost, kterou měl ještě před dvaceti lety.