Polská politika je silně proevropská. Shodují se na tom všechny relevantní strany polské politické scény s výjimkou konzervativně nacionálního Práva a spravedlnosti a od něj odštěpené strany Solidární Polsko. Letos na jaře Sławomir Sierakowski, vlivný sociolog a vedoucí člen sociálně demokratického sdružení Krytyka Polityczna formuloval tezi o Polsku coby prostředníku východní politiky Evropské unie. Ze stejného prostředí vzešel už před osmi lety, v říjnu 2003, Otevřený dopis členů polské občanské společnosti evropskému veřejnému mínění.

„Ústava Evropské unie je jedním dalším krokem na cestě k evropské integraci,“ psalo se v něm tehdy. „Kroky, které vnímáme jako positivní — tvorba společných ústředních institucí, demokratizace voleb, sjednocování států v jeden organismus a z toho vyplývající vznik společné evropské veřejné sféry — jsou nám [doma] představovány jako zjevné riziko. (…) Chceme Evropu, která udržuje společné hodnoty, jakými jsou svoboda, rovnost a solidarita, ale necítí potřebu pojmenovávat jejich zdroje, protože si nepřeje nikomu odcizit ani nikoho vyloučit. Chceme Evropu, která je politicky silná, efektivně řízená a rozhodná ve svém úsilí o jednotu, protože to jediná cesta, jak můžeme čelit jednostranné ekonomické globalizaci.“

Odtud je pak třeba vykládat polský postoj k summitu, kde nevzniklo víc než jedno politické zadání — garantovat Mezinárodnímu měnovému fondu částku 200 miliard euro na půjčky zemím EU se z různých důvodů oslabenou ekonomikou, zavést automatické sankce za porušení rozpočtové kázně a vložit do ústav jednotlivých zemí pravidlo vyrovnaného rozpočtu.