Myslím, že zasazení evropské diskuse (té konkrétní, politické, i teoretizujících ideologů) do české reality se Jakubovi podařilo přesně. Nemyslím si přitom, že volba pro českou levici je ˇ"buď - anebo". Lze zároveň vyjadřovat podporu integračnímu projektu (a to v každé těžké hodině EU) i pracovat na návratu k jeho sociálním kořenům. Úkol, který by tím na sebe ČSSD vzala, je klíčový, ale nelze před ním uhnout. A je též obtížný - tím spíš, že například předáci SPD v rozhovorech mezi čtyřma očima jsou mnohem méně radikální a mnohem více "promerkelovští", než jak vyznívá z jejich okázalých, opozičně laděných veřejných vystoupení...

Jenom mezi čtyřma očima. Názor SPD bude logicky ten nejméně radikální, jelikož dvourychlostní eurozóna je především německá záležitost. Tedy je tu ještě jeden méně radikální, či spíše vůbec ne a to je ten pradoxně český, přitom škrtání nejvíce postihne právě země jako je ČR, která je odkázaná na export. Jinak děkuji, že Jakub Patočka konečně zvedl za spící knížata a některé rádoby taktické eurohurápozitivisty z řad především odborného zázemí ČSSD, autentický levicový názor. Víte, ono mluvit o proeuro postojích a až na Jiřího Havla téměř podrážet nohy přátelům v Evropě, to myslím není zrovna dobrá zpráva o kondici české sociální demokracie. Tedy ještě jednou. Summit EU (ER) prakticky nemá nic společného s EU (EK a EP). Přesto se v ČR vede diskuse program vyprazdňující EU ano/ne. S některými body (zdanění finančních transakcí, které schválil EP po zásadně úspěšné petiční akci PES) souhlasím bezesporu, s některými nemohu, nemohu nabízet všem zemím EU recesivní, nic neřešící strohost, specielně ne tam, jako v ČR, kde se má naopak investovat do nových pracovních míst. Jižní křídlo ostatně už nemá co škrtat, tedy plán Berlína, který vnucuje škrtání tam, kde už není co brát, je defektní. Reakce trhů byla zřejmá, k žádnému uklidnění nedochází, jelikož je po summitu jasné, že EU jde do chronické recese. No nedivte se, když se bude škrtat, ne vytvářet nová pracovní místa, když se nebude modernizovat třeba energetika. Jinak k tomu Švédsku. V tom mém článku jsem to nemyslel tak, že ČR má vystupovat z integračního jádra či že nemá někam na MMF (proč ne přes ECB?) posílat nějakých směšných, nic neřešících 90 miliard, ale Švédsko jsem udával jako demokratickou zemi, kde není možné provádět tupou politiku tupých škrtů. Udával jsem jí jako zemi, která našla recept na krizi, i když jí vládnou konzervativci, co konzervativci, většina levicových stran a hnutí jim jejich středový program může závidět.

a přesně vyjadřuje i mé stanovisko.
Je realistický - protože reflektuje (jak praví i L. Jelínek) právě tu českou, nikoli německou, norskou nebo zkrátka západoevropskou situaci.

o tom je český diskurs, tedy nediskutovat v reálných evropských konturách Evropy, o nějakých nikým nevolených Švédech, ale stáhnout si i tohle výsostně celoevropské téma do české tuně a bát se Klause po večerech, zatajovat u toho i vlastní program. Přitom s takovým Klausem by byl autentický levicový občan velmi rychle programově hotov.

Třeba takto:

Václav Klaus hájí daňové ráje bez přívlastků. To je opravdu poslední ideový konkurent, kterého se v diskusi o programu pro Evropu obávám. Jsem vůbec vylekaný z ultrakonzervativců, kteří leští schody anonymnímu globalizovanému kapitálu akcie na doručitele. Těchto „euroskeptiků“ a jejich pojetí „národního zájmu“ se obávám před 99% občanů Evropy opravdu nejvíc.

Autor: Redakce, Patria Online


Na počátku krize jsem spolu s několika dalšími ekonomy tvrdil, že vstupujeme do pasti likvidity. V ní ani nulové sazby nestačí na obnovení plné zaměstnanosti – je to situace, kdy i při takových sazbách plánované úspory převyšují plánované investice. Past likvidity má několik specifických rysů. Mezi ně patří zejména to, že vládní výdaje nezvyšují sazby (do doby, dokud půjčky nedosáhnou takové velikosti, že dojde k obnovení plné zaměstnanosti). A centrální banka může tisknout tolik peněz, kolik chce, bez toho, aby způsobila inflaci.

Odpůrci této teorie její závěry zesměšňovali. Tvrdili, že rychle rostoucí inflace a růst sazeb už čekají za rohem. Nyní stojíme na konci roku 2011, Fed vytisknul velký objem peněz (ve skutečnosti hodně navýšil rezervy bank) a vláda si půjčila obrovské částky. A co se děje? Sazby zůstaly samozřejmě nízko, v tuto chvíli je dokonce reálný výnos desetiletých vládních dluhopisů záporný. Od léta roku 2010 až do počátku tohoto roku rostly ceny komodit, což se projevilo skokem v celkové inflaci. Nešlo však o inflaci způsobenou domácím vývojem, ale hlavně poptávkou po komoditách z rozvíjejících se ekonomik. Od jara ceny komodit zase klesají a inflace polevuje. Poučení je takové, že jeden z makroekonomických pohledů si v této poněkud menší depresi vede velmi dobře a alternativy se opět ukázaly jako propadák. Chtěl bych, aby to ti na druhé straně debaty uznali. A taky bych chtěl poníka.

Důležité poučení nabízí i vývoj inflace ve Velké Británii. V červnu dosahovala celková inflace v této zemi poměrně vysokých hodnot. Stačila ale i povrchní analýza na to, aby se ukázalo, že jde o odraz přechodných šoků, zejména zvýšení DPH a cen komodit, ke kterému se přidalo oslabení libry. Kolem růstu cen ale vypukla hysterie a mnozí tvrdili, že se Británie nalézá na pokraji stejné inflační spirály jako v 70. letech. Já jsem ale v tu dobu psal: „Můžeme doufat, že si Bank of England bude držet dosavadní směr a až inflace pomine, což se téměř jistě stane, budeme mít před sebou poučení o tom, že nemáme stále reagovat, jako kdyby se psal rok 1979.“ Inflace klesá skutečně rychle, trh očekává, že v následujících pěti letech bude na úrovni 2 %. Zastánci tvrdé měny a úspor to opět neodhadli.

Nesmyslné jsou i závěry evropské dohody. Ta požaduje, aby krize, která primárně představuje problém platební bilance s fiskální krizí až ve druhém sledu, byla řešena fiskálními úsporami. Ty zaručí recesi a skutečný problém se stále řešit nebude. Předpokládalo se ale, že plán bude fungovat. Plánovaná bolestivá opatření měla totiž poskytnout ECB prostor pro nákupy velkého objemu italských a španělských dluhopisů. Celý ten plán měl spočívat v tom, že Draghi udělá z kontrakční politiky politiku expanzivní.

Je docela pozoruhodné, kolik rozumných lidí dnes zakládá své analýzy na tom, že ECB skutečně udělá to, co je třeba. I Barry Eichengreen, který je skutečným expertem na vše, co souvisí s eurem, ve svých očekáváních pro rok 2012 uvádí, že Draghi bude zachraňovat. To se ale pravděpodobně nestane a dluhopisovým trhům už to došlo. Němci a ECB se totiž domnívají, že stačí utahování opasků. Tuto víru si podle všeho budou držet i v případě, že se euro začne rozpadat, a budou tvrdit, že za to může neschopnost dlužníků.

Vývoj nezaměstnanosti je alarmující v Evropě i v USA, v ohrožení jsou samotné demokratické hodnoty: Hrozivé politické trendy by se neměly ignorovat jen proto, že v dohledu není žádný další Hitler. Podívejme se v tomto ohledu na Evropu. Krize eura zabíjí evropský sen – i pokud se vyhneme finanční krizi, recese je pravděpodobná na celém kontinentu.

Od Rakouska až po Finsko roste síla pravicových populistů, v chudších zemích střední a východní Evropy je situace ještě horší než v bohatších ekonomikách. EBRD minulý měsíc informovala o prudkém propadu podpory demokracie v zemích „nové EU“, tedy v těch, které do unie vstoupily po pádu Berlínské zdi. Největší pokles nastal v zemích, které prošly největším ekonomickým propadem. Jedna z hlavních maďarských politických stran, Jobbik, je noční můrou z 30. let, okamžitá hrozba ale přichází od vládní středo-pravicové strany Fidesz. Situace v Maďarsku je znovuzaváděním autoritářské vlády, které maskuje tenké pozlátko demokracie. Dějě se tak v samém srdci Evropy. A zároveň jde o příklad toho, co se v oslabujících ekonomikách může dít v mnohem širším měřítku.

(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)

"Za prvé - a to okamžitě - je třeba trvat na tom, aby Evropská centrální banka (ECB) zaplavila eurozónu likviditou. Dosud napumpovala směšných 200 miliard eur a trapně vybírá dalších 200 pro „pojistku“ v MMF. Spojené státy vrhly „z vrtulníku“ 1700 miliard dolarů (jeden a čtvrt biliónu eur) a krizi s průvodními jevy 30. let mají zatím pod kontrolou (nepodtrhnouli jim Evropané nohy). Obávat se inflace v době zpomalení, blížící se recese a deflace je snad jen německá nemoc. Bude nutné přidat k jedinému stupidnímu cíli ECB - stabilitě cen - i péči o zaměstnanost a růst." Martin Hekrdla, Právo

„...hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti...‟
„Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.‟
„Nemohu-li já pravdy osvoboditi ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy.‟
„Pravda je jen to, co jest dobrem všech.‟
„Zlořečný je ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu.‟

http://cs.wikiquote.org/wiki/Jan_Hus

Přítel Sobotka, přítelkyně pravda: ale přednost je třeba dát pravdě.

Snažím se mít na paměti, že nejsem neomylný, snažím se poznávat, snažím se pochopit. Nestačí mi dostat za pravdu, chci pravdu mít.

Nezáleží mi na tom s kým nebo proti komu.

Jestli mi chce někdo vnutit lež, budeme se prát.

Česká pravice vyhrála volby s pomocí strašáka řeckého dluhu.

Teď Jakub Patočka vyzývá levici ke kolaboraci s pravicí s pomocí strašáka rozpadu Evropy.

Proč se máme pořád jenom bát?

Řekněme si, jakou Evropu chceme. Spojme se se všemi evropany, kteří ji chtějí takovou, a dělejme pro ni, co je v našich silách. Odmítněme Evropu, jakou nám chtějí vnutit lichváři a spekulanti.

Proč se máme bát my? Ať se bojí oni.

Přisluhovat ničitelům Evropy není žádná proevropská politika. Bude-li Evropa zničena, jaký v tom bude rozdíl, jestli se tak stane v celku, nebo po částech?

Proevropská politika musí především prosazovat to, co Evropě doopravdy prospěje.

Proevropskou politikou není kolaborace s každým lumpem, který se zrovna dostal v Evropě k moci. Proevropská politika znamená plánovat ve prospěch celé Evropy a spojence pro takové plány hledat v celé Evropě.

Proevropská politika neznamená sklonit se před zlem, které Evropu ovládlo. Proevropská politika znamená svést s tím zlem zápas na evropské úrovni.

Jakub Patočka staví otázku tak, že je buď Bohuslav Sobotka nebo Václav Klaus. Tak ale otázka nestojí . Otázka přece zní, jak budeme řešit současnou dluhovou krizi? Zda dalším appeasementem vůči finančním trhům anebo zda se státy pokusí znovu ujmout své role suverénů, tedy i suverénů nad finančními trhy? A v tomto bodě jdou Merkelová se Sarkozym chybnou cestou.
Říci, že nyní musíme z taktických důvodů přijmout zlo, abychom zabránili ještě většímu zlu, je vždy velmi nebezpečné.

Navíc, z čeho dovozuje Jakub Patočka, že odmítnutí návrhů Merkelové a Sarkozyho povede k zániku eura a k naplnění vizí Václava Klause? Já to za prokázané rozhodně nepovažuji. Naopak si myslím, že už se hovoří o zdanění finančních transakcí, nabízel by se zákaz daňového dumpingu a daňové konkurence mezi státy EU a omezení daňových rájů. Nemyslím si, že tyto cíle by byly tak nedostižné.
Nejhorší je ale moralizace celého problému a opětovné vytahování ruského strašáka.
Vzpomeňme na českou diskusi, která se vedla před zahájením invaze do Iráku v roce 2003. Čeští novináři tolik neřešili, zda Irák je nebezpečný nebo zda je v invaze v zájmu ČR. Vše se převádělo na otázku věrnosti vůči USA: jsme spolehliví spojenci nebo ne? Vše se moralizovalo: umíme být loajální? Umíme být vděční za to, že nás Američané osvobodili? Vše se moralizovalo.
Totéž nyní dělají zastánci naší účasti v dalším z řady pokusů uchlácholit finanční trhy. Hlavní otázka dle nich není, zda je europeizace škrtpolitiky správná či ne, zda může pomoci nebo zda jde jen o velmi nákladné oddálení skutečného řešení, kterým bude muset být obnovení suverenity států nad finančními trhy? Hlavním tématem je naše loajalita k EU a k hodnotám demokracie.
Opravdu si česká levice stále musí dokazovat, že je evropská? Skutečně nemůžeme konečně začít hájit své zájmy (čím myslím nikoli zájmy „české“ „národní“, nýbrž zájmy těch, kterým se nyní mezi aktivisty zkouší říkat 99%)? A to tím spíše, že hájením svých zájmů budeme – z obsahového hlediska - mnohem „evropštější“ , neboť pomůžeme i Řekům a všem dalším národům EU, aby se vymanili z područí „pomoci“ MMF či Německa.

Pokud levice věří, že reformu dnešního absurdního systému, kdy státy (tj. ty subjekty, které bohatým chrání jejich peníze) krachují, může přinést současný politický systém (já bych byl rád, kdyby to tak bylo), pak TEN ČAS JE NYNÍ. Představa, že si nejprve utáhneme opasky tak strašně, až se nás trhům zželí, ratingové agentury nám zase sníží úroky a euro bude zachráněno, a potom se ti politici, kteří dnes jdou na ruku kapitálu, najednou obrátí a začnou hájit sociální stát, je velmi naivní. Radikální změna, kterou zkrocení trhů bezpochyby bude, se může udát pouze tehdy, pokud k tomu politici budou krizí donuceni. Tedy nyní.

Jakub Patočka má pravdu, že problémy současného světa může EU řešit mnohem lépe než každý stát osamoceně. Začněme tedy budovat Evropsku sociální! Možná to bude právě odpor proti neoliberalismu (tj. dne sproti návrhům Merkelové a Sarkozyho), na čem může EU pevně spočinout a čím může EU překonat svůj letitý demokratický deficit.

Prý je taktické zatím poplácávat německé konzervativce stižené naprosto destruktivní, nic neřešící škrtací obsesí po ramenou, jelikož se prý máme bát europopulistických nacionálně-fašizujících klausovců, ve své podstatě říkají přátelé Jakub Patočka a Lukáš Jelínek. Proto prý máme hájit scestný konzervativní summit a jeho program, jelikož jedině tak si opravdu každý Evropan vyzkouší sílu neonacistů přímo na vlastní kůži v hluboké, z logiky tupých škrtů a tupé politiky přicházející vleklé evropské deprese. Fašizující ulice se už jistě nemůže dočkat. Gratuluji tedy, ale není to moc logická obrana. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman k tomu řekl: „Nesmyslné jsou závěry evropské dohody. Ta požaduje, aby krize, která primárně představuje problém platební bilance s fiskální krizí až ve druhém sledu, byla řešena fiskálními úsporami. Ty zaručí recesi a skutečný problém se stále řešit nebude“ a dodává, že: „vývoj nezaměstnanosti je alarmující v Evropě i v USA, v ohrožení jsou samotné demokratické hodnoty: Hrozivé politické trendy by se neměly ignorovat jen proto, že v dohledu není žádný další Hitler. Podívejme se v tomto ohledu na Evropu. Krize eura zabíjí evropský sen – i pokud se vyhneme finanční krizi, recese je pravděpodobná na celém kontinentu. Od Rakouska až po Finsko roste síla pravicových populistů, v chudších zemích střední a východní Evropy je situace ještě horší než v bohatších ekonomikách.

Po přečtení článku jsem si říkal, že asi bude opravdu lepší se mýlit se Sobotkou a Merkelovou než mít pravdu s Klausem a Nečasem. Díky odvážným a k věci jdoucím příspěvkům se přidávám na stranu Lukáše Krase, Jana Macháčka a Pavla Čižinského. 1) Klaus nemá nikdy pravdu. O Evropu mu nejde tak, jako mu nešlo o Československo, to Patočka popsal dobře. 2) Merkelová je jistě lepší než Nečas, sice si stejně jako Nečas myslí, že škrtáním se doškrtá k vyrovnaným rozpočtům, ale na rozdíl od Nečase jí vedle Německa jde i o Evropu - nicméně z doslechu jsem slyšel, že nechce bourat německý sociální stát jako Nečas s Kalouskem ten český. 3) Základní chyba v článku Patočky, že předpokládal, že odpor Klause a Nečase vůči současné dohodě je stejně správný jako odpor evropské sociální demokracie. Jenže on je zásadně jiný. Klaus je proti, protože užije jakékoli prostředky k likvidaci EU, Nečas je proti, protože se bojí Klause a vlastní strany, kdežto evropská sociální demokracie chce jinou než tupě škrtací politiku. Tedy jejich pozice je diametrálně odlišná.

"Athény: V době krize roste nebývale chudoba, říkají řecké úřady, církve a humanitární organizace podle deníku Ethnos.
Athénský starosta Giorgos Kaminis tuto sobotu řekl, že počet lidí bez domova se zvýšil o 20 procent a fronta na polévku o 15 procent pouze za poslední rok. Ve stejném období přišlo dalších 320.000 lidí o práci. Úřady práce a sdružení uvádějí, že v roce 2012 bude nezaměstnanost vyšší než 20 procent v důsledku chronické recese a nucené strohosti."

dnešní nejčtenější švédský deník Aftonbladet

Ten švédský konzervativní premiér Fredrik Reinfeldt se začíná chovat jako „socan“ (jako Švéd), jelikož nechce škrtat pod taktovkou Berlína, by nějaký český ultrakonzervativec mohl komentovat, ale nekomentuje, jelikož v Čechách nejsou konzervativci, ale spíše taková ta od reality odtržená postprivatizační nahnědlá maketa klausiánských demagogů. ‎

"Švédsko se nepřipojí ke smlouvě, na níž se dohodli lídři eurozóny, pokud to bude znamenat přijetí přísnějších rozpočtových pravidel v zemi."

Je to vzláštní, jak levicové strany bojují za zachování neoliberálního systému, což v současnosti určitě EU je. Pavel Čižinský tu píše : Pokud levice věří, že reformu dnešního absurdního systému, kdy státy (tj. ty subjekty, které bohatým chrání jejich peníze) krachují, může přinést současný politický systém (já bych byl rád, kdyby to tak bylo), pak TEN ČAS JE NYNÍ. Ano, systém je zjevně nefunkční, čekání na zázrak přivede do chudoby další ohromné množství lidí. Neexistuje přece rovnítko kapitalismus=demokracie. Proč vytahovat neoliberály z krize a obětovat na to levicový politický program a zároveň tím hodit přes palubu ohromné množství lidí, kteří, ač nevinní, mají tyhle experimenty platit? Nic lepšího si přece nemohou přát ani neoliberálové, ani ultrapravice, jíž levicové strany přímo nahánějí příznivce. Proč někdo na levici neřekne: tenhle systém zkrachoval, my chceme vybudovat nový, sociálně spravedlivý? Nebo to nechtějí? Tahají nás za nos a ve skutečnosti jsou jen slepé meandry, sloužící k odvedení hněvu chudých od pravých viníků jejich špatné situace a hlavně od jiných, možná daleko lepších řešení?

Je naprosto správné, že DLUHY SE MAJÍ PLATIT. Kdo ale řekne takové A, musí říci i patřičné B. DLUHY MUSÍ ZAPLATIT TEN, KDO SI PŮJČIL. Těmi jsou i v tom Řecku nejbohatší lidé a všude jinde je tomu stejně. Tak ať laskavě platí. Jaképak přerozdělování, čili pozvolné vyrovnávání. Jednorázově, pěkně prašulky na dřevo.