České místo v Evropě
Jakub PatočkaJsme v situaci, kdy je mnohem lepší mýlit se s Bohuslavem Sobotkou než mít pravdu s Václavem Klausem. Scestnost směru, kterým se Evropa nyní ubírá, vyjde záhy najevo. Ale jen jako celek bude mít Evropa šanci kritickou situaci zvládnout.
Celkově špatný návrh na řešení současné krize eurozóny, který se minulý týden prosadil na vrcholném summitu špiček evropské politiky, lze kritizovat jednak z dobrých a jednak ze špatných důvodů. Ty dobré popsal například europoslanec Jiří Havel nebo v Deníku Referendum Lukáš Kraus, s těmi špatnými předstoupili před poslance svých zemí David Cameron v Londýně či Petr Nečas v Praze.
Potíž oprávněné principiální kritiky plánu, který Angela Merkelová a Nicolas Sarkozy vnutili evropským zemím v zájmu čím dál zvlčilejšího finančního kapitálu, spočívá v tom, že v dané politické konstelaci a ve velké většině případů tato kritika nemůže nabídnout příhodnější uskutečnitelnou alternativu. Zřejmě jedinou výjimku představuje Lukášem Krausem zmiňované Švédsko, ale ani v tomto případě není jisté, zda nakonec politický ohled na budoucnost Evropské unie nepřeváží nad ohledem sociálně-ekonomickým vůči vlastním občanům.
České země ani žádný jiný člen EU v tuto chvíli příhodnější řešení, než to špatné, před týdnem vyjednané, nemají z toho důvodu, že jako jediná reálná politická a evropsky relevantní alternativa k neohrabanému hokusu pokusu Merkelové a Sarkozyho se nenabízí lepší řešení, jak by ho snad kdysi koncipovali Mitterand, Brandt a Palme, nebo třeba dnes intuitivně hnutí Occupy, nýbrž vyloženě horší, neboť za národní obzor nesahající řešení prosazované uvědomělými zpátečníky, jako jsou Václav Klaus či David Cameron.
Odmítnutím návrhu Merkelové a Sarkozyho by Česká republika či konkrétně Lukášem Krausem oslovovaná česká sociální demokracie, nenastolovala kýženou situaci, v níž bychom spěli k příznivému řešení na evropské úrovni, ale naopak napomohla by k radikálně horší situaci: možnému rozkladu Evropské unie jako takové. To je přece deklarovaný cíl kazisvětů na Pražském hradě i těch z britských toryů, kdož mají z Cameronovy evropské eskapády největší radost.
V případě České republiky i jiných postkomunistických zemí, ale bohužel platí to rovněž o Británii, se nejpočetnější skupiny odpůrců Evropské unie nerekrutují z řad principálních ochránců přísných sociálních, ekologických a dalších civilizačních norem, nýbrž z řad těch nejtemnějších nacionálně-konzervativních kruhů. Myslím, že kdyby se Bohuslav Sobotka nechal přemluvit k veřejnému odporu proti tak zvanému plánu na záchranu eurozóny, nestačil by vycházet z údivu, s kým by se na takové sociálně ohleduplné manifestaci sešel...
Je realistický - protože reflektuje (jak praví i L. Jelínek) právě tu českou, nikoli německou, norskou nebo zkrátka západoevropskou situaci.
Třeba takto:
Václav Klaus hájí daňové ráje bez přívlastků. To je opravdu poslední ideový konkurent, kterého se v diskusi o programu pro Evropu obávám. Jsem vůbec vylekaný z ultrakonzervativců, kteří leští schody anonymnímu globalizovanému kapitálu akcie na doručitele. Těchto „euroskeptiků“ a jejich pojetí „národního zájmu“ se obávám před 99% občanů Evropy opravdu nejvíc.
Na počátku krize jsem spolu s několika dalšími ekonomy tvrdil, že vstupujeme do pasti likvidity. V ní ani nulové sazby nestačí na obnovení plné zaměstnanosti – je to situace, kdy i při takových sazbách plánované úspory převyšují plánované investice. Past likvidity má několik specifických rysů. Mezi ně patří zejména to, že vládní výdaje nezvyšují sazby (do doby, dokud půjčky nedosáhnou takové velikosti, že dojde k obnovení plné zaměstnanosti). A centrální banka může tisknout tolik peněz, kolik chce, bez toho, aby způsobila inflaci.
Odpůrci této teorie její závěry zesměšňovali. Tvrdili, že rychle rostoucí inflace a růst sazeb už čekají za rohem. Nyní stojíme na konci roku 2011, Fed vytisknul velký objem peněz (ve skutečnosti hodně navýšil rezervy bank) a vláda si půjčila obrovské částky. A co se děje? Sazby zůstaly samozřejmě nízko, v tuto chvíli je dokonce reálný výnos desetiletých vládních dluhopisů záporný. Od léta roku 2010 až do počátku tohoto roku rostly ceny komodit, což se projevilo skokem v celkové inflaci. Nešlo však o inflaci způsobenou domácím vývojem, ale hlavně poptávkou po komoditách z rozvíjejících se ekonomik. Od jara ceny komodit zase klesají a inflace polevuje. Poučení je takové, že jeden z makroekonomických pohledů si v této poněkud menší depresi vede velmi dobře a alternativy se opět ukázaly jako propadák. Chtěl bych, aby to ti na druhé straně debaty uznali. A taky bych chtěl poníka.
Důležité poučení nabízí i vývoj inflace ve Velké Británii. V červnu dosahovala celková inflace v této zemi poměrně vysokých hodnot. Stačila ale i povrchní analýza na to, aby se ukázalo, že jde o odraz přechodných šoků, zejména zvýšení DPH a cen komodit, ke kterému se přidalo oslabení libry. Kolem růstu cen ale vypukla hysterie a mnozí tvrdili, že se Británie nalézá na pokraji stejné inflační spirály jako v 70. letech. Já jsem ale v tu dobu psal: „Můžeme doufat, že si Bank of England bude držet dosavadní směr a až inflace pomine, což se téměř jistě stane, budeme mít před sebou poučení o tom, že nemáme stále reagovat, jako kdyby se psal rok 1979.“ Inflace klesá skutečně rychle, trh očekává, že v následujících pěti letech bude na úrovni 2 %. Zastánci tvrdé měny a úspor to opět neodhadli.
Nesmyslné jsou i závěry evropské dohody. Ta požaduje, aby krize, která primárně představuje problém platební bilance s fiskální krizí až ve druhém sledu, byla řešena fiskálními úsporami. Ty zaručí recesi a skutečný problém se stále řešit nebude. Předpokládalo se ale, že plán bude fungovat. Plánovaná bolestivá opatření měla totiž poskytnout ECB prostor pro nákupy velkého objemu italských a španělských dluhopisů. Celý ten plán měl spočívat v tom, že Draghi udělá z kontrakční politiky politiku expanzivní.
Je docela pozoruhodné, kolik rozumných lidí dnes zakládá své analýzy na tom, že ECB skutečně udělá to, co je třeba. I Barry Eichengreen, který je skutečným expertem na vše, co souvisí s eurem, ve svých očekáváních pro rok 2012 uvádí, že Draghi bude zachraňovat. To se ale pravděpodobně nestane a dluhopisovým trhům už to došlo. Němci a ECB se totiž domnívají, že stačí utahování opasků. Tuto víru si podle všeho budou držet i v případě, že se euro začne rozpadat, a budou tvrdit, že za to může neschopnost dlužníků.
Vývoj nezaměstnanosti je alarmující v Evropě i v USA, v ohrožení jsou samotné demokratické hodnoty: Hrozivé politické trendy by se neměly ignorovat jen proto, že v dohledu není žádný další Hitler. Podívejme se v tomto ohledu na Evropu. Krize eura zabíjí evropský sen – i pokud se vyhneme finanční krizi, recese je pravděpodobná na celém kontinentu.
Od Rakouska až po Finsko roste síla pravicových populistů, v chudších zemích střední a východní Evropy je situace ještě horší než v bohatších ekonomikách. EBRD minulý měsíc informovala o prudkém propadu podpory demokracie v zemích „nové EU“, tedy v těch, které do unie vstoupily po pádu Berlínské zdi. Největší pokles nastal v zemích, které prošly největším ekonomickým propadem. Jedna z hlavních maďarských politických stran, Jobbik, je noční můrou z 30. let, okamžitá hrozba ale přichází od vládní středo-pravicové strany Fidesz. Situace v Maďarsku je znovuzaváděním autoritářské vlády, které maskuje tenké pozlátko demokracie. Dějě se tak v samém srdci Evropy. A zároveň jde o příklad toho, co se v oslabujících ekonomikách může dít v mnohem širším měřítku.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)
„Nemůže-li pravda býti projevena bez pohoršení, lépe je přijmouti pohoršení, nežli pustiti pravdu.‟
„Nemohu-li já pravdy osvoboditi ve všem, aspoň nechci býti nepřítelem pravdy.‟
„Pravda je jen to, co jest dobrem všech.‟
„Zlořečný je ten, kdo pro skývu chleba opustí pravdu.‟
http://cs.wikiquote.org/wiki/Jan_Hus
Přítel Sobotka, přítelkyně pravda: ale přednost je třeba dát pravdě.
Snažím se mít na paměti, že nejsem neomylný, snažím se poznávat, snažím se pochopit. Nestačí mi dostat za pravdu, chci pravdu mít.
Nezáleží mi na tom s kým nebo proti komu.
Jestli mi chce někdo vnutit lež, budeme se prát.
Teď Jakub Patočka vyzývá levici ke kolaboraci s pravicí s pomocí strašáka rozpadu Evropy.
Proč se máme pořád jenom bát?
Řekněme si, jakou Evropu chceme. Spojme se se všemi evropany, kteří ji chtějí takovou, a dělejme pro ni, co je v našich silách. Odmítněme Evropu, jakou nám chtějí vnutit lichváři a spekulanti.
Proč se máme bát my? Ať se bojí oni.
Proevropská politika musí především prosazovat to, co Evropě doopravdy prospěje.
Proevropskou politikou není kolaborace s každým lumpem, který se zrovna dostal v Evropě k moci. Proevropská politika znamená plánovat ve prospěch celé Evropy a spojence pro takové plány hledat v celé Evropě.
Proevropská politika neznamená sklonit se před zlem, které Evropu ovládlo. Proevropská politika znamená svést s tím zlem zápas na evropské úrovni.
Říci, že nyní musíme z taktických důvodů přijmout zlo, abychom zabránili ještě většímu zlu, je vždy velmi nebezpečné.
Navíc, z čeho dovozuje Jakub Patočka, že odmítnutí návrhů Merkelové a Sarkozyho povede k zániku eura a k naplnění vizí Václava Klause? Já to za prokázané rozhodně nepovažuji. Naopak si myslím, že už se hovoří o zdanění finančních transakcí, nabízel by se zákaz daňového dumpingu a daňové konkurence mezi státy EU a omezení daňových rájů. Nemyslím si, že tyto cíle by byly tak nedostižné.
Nejhorší je ale moralizace celého problému a opětovné vytahování ruského strašáka.
Vzpomeňme na českou diskusi, která se vedla před zahájením invaze do Iráku v roce 2003. Čeští novináři tolik neřešili, zda Irák je nebezpečný nebo zda je v invaze v zájmu ČR. Vše se převádělo na otázku věrnosti vůči USA: jsme spolehliví spojenci nebo ne? Vše se moralizovalo: umíme být loajální? Umíme být vděční za to, že nás Američané osvobodili? Vše se moralizovalo.
Totéž nyní dělají zastánci naší účasti v dalším z řady pokusů uchlácholit finanční trhy. Hlavní otázka dle nich není, zda je europeizace škrtpolitiky správná či ne, zda může pomoci nebo zda jde jen o velmi nákladné oddálení skutečného řešení, kterým bude muset být obnovení suverenity států nad finančními trhy? Hlavním tématem je naše loajalita k EU a k hodnotám demokracie.
Opravdu si česká levice stále musí dokazovat, že je evropská? Skutečně nemůžeme konečně začít hájit své zájmy (čím myslím nikoli zájmy „české“ „národní“, nýbrž zájmy těch, kterým se nyní mezi aktivisty zkouší říkat 99%)? A to tím spíše, že hájením svých zájmů budeme – z obsahového hlediska - mnohem „evropštější“ , neboť pomůžeme i Řekům a všem dalším národům EU, aby se vymanili z područí „pomoci“ MMF či Německa.
Pokud levice věří, že reformu dnešního absurdního systému, kdy státy (tj. ty subjekty, které bohatým chrání jejich peníze) krachují, může přinést současný politický systém (já bych byl rád, kdyby to tak bylo), pak TEN ČAS JE NYNÍ. Představa, že si nejprve utáhneme opasky tak strašně, až se nás trhům zželí, ratingové agentury nám zase sníží úroky a euro bude zachráněno, a potom se ti politici, kteří dnes jdou na ruku kapitálu, najednou obrátí a začnou hájit sociální stát, je velmi naivní. Radikální změna, kterou zkrocení trhů bezpochyby bude, se může udát pouze tehdy, pokud k tomu politici budou krizí donuceni. Tedy nyní.
Jakub Patočka má pravdu, že problémy současného světa může EU řešit mnohem lépe než každý stát osamoceně. Začněme tedy budovat Evropsku sociální! Možná to bude právě odpor proti neoliberalismu (tj. dne sproti návrhům Merkelové a Sarkozyho), na čem může EU pevně spočinout a čím může EU překonat svůj letitý demokratický deficit.
Prý je taktické zatím poplácávat německé konzervativce stižené naprosto destruktivní, nic neřešící škrtací obsesí po ramenou, jelikož se prý máme bát europopulistických nacionálně-fašizujících klausovců, ve své podstatě říkají přátelé Jakub Patočka a Lukáš Jelínek. Proto prý máme hájit scestný konzervativní summit a jeho program, jelikož jedině tak si opravdu každý Evropan vyzkouší sílu neonacistů přímo na vlastní kůži v hluboké, z logiky tupých škrtů a tupé politiky přicházející vleklé evropské deprese. Fašizující ulice se už jistě nemůže dočkat. Gratuluji tedy, ale není to moc logická obrana. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman k tomu řekl: „Nesmyslné jsou závěry evropské dohody. Ta požaduje, aby krize, která primárně představuje problém platební bilance s fiskální krizí až ve druhém sledu, byla řešena fiskálními úsporami. Ty zaručí recesi a skutečný problém se stále řešit nebude“ a dodává, že: „vývoj nezaměstnanosti je alarmující v Evropě i v USA, v ohrožení jsou samotné demokratické hodnoty: Hrozivé politické trendy by se neměly ignorovat jen proto, že v dohledu není žádný další Hitler. Podívejme se v tomto ohledu na Evropu. Krize eura zabíjí evropský sen – i pokud se vyhneme finanční krizi, recese je pravděpodobná na celém kontinentu. Od Rakouska až po Finsko roste síla pravicových populistů, v chudších zemích střední a východní Evropy je situace ještě horší než v bohatších ekonomikách.
"Athény: V době krize roste nebývale chudoba, říkají řecké úřady, církve a humanitární organizace podle deníku Ethnos.
Athénský starosta Giorgos Kaminis tuto sobotu řekl, že počet lidí bez domova se zvýšil o 20 procent a fronta na polévku o 15 procent pouze za poslední rok. Ve stejném období přišlo dalších 320.000 lidí o práci. Úřady práce a sdružení uvádějí, že v roce 2012 bude nezaměstnanost vyšší než 20 procent v důsledku chronické recese a nucené strohosti."
dnešní nejčtenější švédský deník Aftonbladet
"Švédsko se nepřipojí ke smlouvě, na níž se dohodli lídři eurozóny, pokud to bude znamenat přijetí přísnějších rozpočtových pravidel v zemi."