Klimakonference v Durbanu - kompromis jako vždycky?

Výroční jednání o redukci skleníkových emisí se letos protáhlo o dva dny a skončilo překvapením. I to však nese mnohá ale. K záchraně stabilního klimatu navíc durbanské ujednání nestačí.

S hodnocením výročních klimakonferencí je to v posledních letech dost stejné – záleží na tom, zda chcete vidět sklenici poloplnou, nebo poloprázdnou. V tomto duchu smýšlí o letošním summitu v Durbanu, který skončil v jihoafrickém letovisku teprve v neděli, zvláštní zpravodaj BBC Richrad Black. Lze s ním souhlasit?

Předně a především: vzhledem k přípravným jednáním i vlastnímu průběhu zasedání je příjemným překvapením, že se účastníci dohodli na tom, k čemu se na loňské konferenci v Cancúnu zavázali: na vyjasnění způsobu, jimž má být tlumena změna klimatu v budoucích desetiletích. Z konference vzešel mandát k vypracování nové úmluvy o redukci uhlíkatých emisí – nástupkyně Kjótského protokolu. Podobně jako Kjóto bude mít oporu v mezinárodním právu, na rozdíl od něj však bude postihovat i největší současné znečišťovatele: Čínu, Indii a Spojené státy.

Dojednat mandát, ne vlastní dohodu, se může zdát jako nepodstatné – zvlášť, když se uváží, že toto vyjasnění měla přinést již konference v Kodani v roce 2009. Ale pro další jednání je důležité mít jasno, jestli se základem nové klimatické politiky stane přepsané Kjóto, soustava národních závazků či úplně nová závazná smlouva, jak se nakonec rozhodlo. Závazek dosáhnou právně svazující dohody, podpořený jak Pekingem, tak Washingtonem – toť tedy hlavní pozitivum.

Za druhý a snad jen o málo méně důležitý úspěch jednání v Durbanu lze označit to, co John Vidal s Fionou Harveyovou z Guardianu nazývají návratem pocitu odpovědnosti. Summit měl skončit v pátek 9. prosince. V posledku se ale jednalo až do neděle. Podle Vidala si delegace braly už od sobotního rána jenom skutečně nutné přestávky, což se odráželo na rostoucím vyčerpání. Přesto se nespokojily s pouhou obecnou deklarací jako v Kodani a jednali až do dosažení pokroku.

Vidal a Harveyová v této souvislosti oceňují jednak jihoafrické organizátory summitu (právě ministryně zahraničí JAR Maite Nkoanaová-Mashabaneová přiměla v sobotu klíčové delegace k závěrečnému vyjednávacímu maratonu) a jednak zástupce zemí EU. Ti se navzdory rozporu v zájmech například Polska a Británie zvládli nerozhádat a navíc účinně spolupracovat se dvěma dalšími bloky – svazem nejchudších zemí světa (LDCs) a skupinou malých ostrovních států (Aosis) . I to se dá považovat z úspěch, třebaže svého druhu.

Podle Richarda Blacka pomohly zemím EU také občanská sdružení, jež svůj tlak, argumenty a analytickou pomoc rok co rok zdokonalují.

Jenomže každý z kladů Durbanského základu či Durbanské platformy, jak je ústřední závěr summitu nazýván, doprovázejí četná ale. Za prvé, mandát nestanovuje jednoznačnou garanci právní závaznosti nové úmluvy – zaručuje pouze, že bude mít „právní sílu“. Dle zpráv z jednání přispěchal s tímto pojmem člen brazilské delegace poté, co se konečná fáze rozhovorů zadrhla na indickém vetu jednoznačné závaznosti. Jaký bude faktických rozdíl mezi oběma pojmy, je zatím nejasné. Znalejší pozorovatelé ale už tuší problémy.

Za druhé, nová dohoda má podle durbanského ujednání vzniknout do roku 2015 a v platnost vstoupit o pět let později. Dosud zavazující Kjótský protokol ovšem vyprší už s rokem 2012. Tím vzniká osmiletá kapsa, kdy mohou strany protokolu teoreticky emise zvýšit. Státy EU sice v Durbanu slíbily, že kjótské závazky budou dodržovat i nadále; Kanada, Japonsko a Rusko ovšem takovýto slib odmítly. Podobně jako Čína, Indie, USA a řada dalších zemí chtějí dodržovat vlastní emisní limity. Ty si však budou samy stanovovat, samy kontrolovat a případně – což je nejhorší – i samy rušit.

Jak již v úvodu nadneseno, mandát je nesmírně důležitá věc; zároveň je ale „jenom“ počátkem dlouhého formativního procesu. Jestliže je dnes stanoveno, že nová dohoda o snižování emisí skleníkových plynů začne platit v roce 2020, je pouze málo pravděpodobné, že se tak stane dříve – pro hospodářství hlavních velmocí totiž znamená spíše zatížení. Znečišťování vzduchu uhlíkatými výměšky přitom postupuje stále rychleji.

Dle Boba Warda z Granthamova institutu při London School of Economics se bude při důsledném dodržování současných závazků (což durbanské závěry předpokládají, ale být to tak nemusí) roční průměr vyloučených emisí skleníkových plynů pohybovat v roce 2020 okolo 50 miliard tun. Aby se ovšem udržela alespoň padesátiprocentní šance, že se podaří odvrátit větší oteplení, než o dva stupně Celsia, je podle Warda zapotřebí příslušný objem snížit na 44 miliard tun v roce 2020, 35 miliard tun v roce 2030 a 20 miliard tun v roce 2050. To všechno podle konzervativních modelů.

Těžko se tedy divit Andymu Atkinsovi, řediteli Friends of Earth, či Billu Haremu z Climate Action Trackeru, když nazývají závěry z Durbanu „prázdnou skořápkou“ a „cestou k oteplení o nejméně tři stupně“. Letošní klimasummit přinesl přeci jen určitý průlom a také v dílčích záležitostech, jako je správa Zeleného klimatického fondu nebo mechanismu, jímž má být bráněno dalšímu odlesňování, bylo dosaženo posunu. Viděno v delší řadě však mohl příměr k poloplné/poloprázdné sklenici obstát tak v roce 2007 po konferenci na Bali anebo v roce 2008 po Poznani. Dnes se vše vleče už příliš dlouho. Klima na dohodu nečeká. Stále se mění. A pokud začne tát v arktických oblastech permafrost, jenž váže metan, který má na skleníkový efekt přibližně pětadvacetkrát větší účinek než oxid uhličitý, bude se jevit současné vážení kompromisů z velkých klimakonferencí jako pošetilý vtip.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.