České přešlapování před evropským zrcadlem
Lukáš JelínekJsme svědky pouhé epizody při utváření dlouhodobého vztahu České republiky k integrované Evropě. Jedná se ale o epizodu velmi významnou. Odhaluje pravou tvář řady stran a politiků.
Osud integrované Evropy se nešťastně prolnul s osudem ekonomického systému, který se ukázal jako skandálně vadný. Nechat padnout systém, v němž hrají prim banky, ratingové agentury a zákulisní byznysovo-politická bratrstva, i za cenu rozpadu eurozóny, potažmo Evropské unie? Anebo nejdřív zachránit integrační projekt a pak se snažit krotit nadnárodní kapitál? Nebo existuje nějaká opravdu reálná „třetí cesta“?
Česká republika však momentálně stojí před mnohem přízemnější zkouškou. Čeká ji test loajality, test odpovědného partnerství. V jejím životním zájmu je táhnout to v dobrém i zlém se státy našeho nejbližšího civilizačního okruhu. Dvojnásob to platí v době, kdy konkurenčním modelům, zejména tomu čínskému, rostou křídla…
Nemylme se však: být loajální neznamená baštit vše i s navijákem. Argument, který říká, že nelze od Evropy jen brát, ale je čas od času nutné i dávat, není lichý. Ovšem ještě důležitější je zdánlivě banální „být u toho“. To mimo jiné znamená být u diskuse nad východisky z krize, být u hledání a přijímání řešení.
Čím rychleji a čím konsensuálněji se podaří překonat dnešní dramatickou situaci, tím rychleji se přiblíží okamžik, kdy budeme moci iniciovat další důležité kroky. Kroky, kterými bychom směřovali k Evropě plně demokratické a plně sociální, Evropě, která nebude připomínat loutkové divadlo. Ano, taková Evropa, Evropa bez demokratického deficitu, bude patrně též mnohem více federalizovaná a měla by v ní fungovat společná pravidla i v oblastech, které zatím národní státy nechtějí pustit ze svých rukou.
Tématem dne je, zda se Česká republika zúčastní akce na podporu udržení eurozóny, do níž od referenda o přistoupení k EU systematicky směřujeme. Stát by nás to mohlo na devadesát miliard korun. Mohlo, ne muselo. Na jednání ještě nějaký čas zbývá.
Není ostatně ani stoprocentně jisté, jestli by ona půjčka — nikoli dotace — šla přes Mezinárodní měnový fond nebo jinou, Evropě bližší instituci. MMF je na jedné straně kontroverzní (symbolizuje dobu, kdy bankéři vládnou politikům), na straně druhé se jedná o nejspolehlivějšího možného věřitele, resp. dlužníka. Bývalý ministr financí Jiří Rusnok dokonce v úterním vysílání Českého rozhlasu uvedl, že peníze půjčené z ČR by mohl MMF ještě zhodnotit. Stejně tak se počítá s tím, že z 200 miliard euro, což je na záchranu eurozóny částka nejspíš nedostatečná, by MMF dokázal udělat sumu vyšší.
Vraťme se ale zpět k České republice. Na její jednání s partnery je sice ještě čas, ovšem aby ČR mohla jednat, potřebuje mít na věc nějaký názor. Toho se premiér Petr Nečas na posledním zasedání Evropské rady nedopustil. Prý neměl mandát — ačkoli jednání o mandátu opozice ve Sněmovně s předstihem nabízela. Stejně tak zatím marně celé měsíce čekáme na vládní koncepci českého působení v EU. Snad prý příští rok… V posledních hodinách se naštěstí o názoru ČR na aktuální krizovou situaci začíná mluvit, ba hádat. Míra české účasti na záchraně eurozóny dokonce začíná otřásat českou politickou scénou, víc než samotný původní vstup do EU.
Rýsuje se tak téma, na kterém by mohla padnout celá vláda. Téma nepochybně ušlechtilejší než žabomyší spor o policejního prezidenta nebo o exponenty soukromé bezpečnostní agentury v exekutivě. Jistý předobraz můžeme vidět na sousedním Slovensku.
Potíž je však v tom, že „europůjčka“ nebezpečně rozkmitala nejen partajní spektrum, ale i prezidenta a národní banku.
„Nemusíme se bát, že zůstaneme na okraji Evropské unie,“ napsal 13.12. v Hospodářských novinách viceguvernér ČNB Mojmír Hampl. „Strašák vícerychlostní integrace“ je podle něj „jen dalším mýtem, který nás vede k tomu, abychom navěky byli jako ČR tím chudším příbuzným, byť možná v tvrdém jádru unie.“ Cavyky s půjčkou naznačil guvernér České národní banky Miroslav Singer: „Pokud vláda za námi přijde, tak si to důkladně prostudujeme a budeme se muset hodně zamýšlet.“
Také se vám zdá, že guvernér Singer hovoří o ČNB jako o soukromém podniku, který žije mimo politický prostor a čas? Není se čemu divit. ČNB tak trochu soukromý podnik je. Mezi sedmi členy její bankovní rady najdeme vyznavače pouze jedné ekonomické školy, pochopitelně té, jež udává celoplanetární tón. Ekonomičtí „opozičníci“ zůstali mimo - v neziskových organizacích, na vysokých školách, v menšinových think-tancích. Až na akademika Lubomíra Lízala je rada složena z lidí, kteří ještě donedávna kopali za zájmy privátního bankovního sektoru. Nakolik se dá předpokládat, že nyní jsou oddanými služebníky státu? Stejně tak lze Bankovní radu ČNB považovat za jednoznačně euroskeptickou. Ne, nejedná se v drtivé většině o nezávislé osobnosti, ale o stoupence konkrétní ideologie. Podle toho si je také prezident Václav Klaus vybral.
Vida, jaký zajímavý podpůrný argument tu máme pro — vypadá to, že marnou - snahu sociální demokracie podmínit prezidentův výběr členů Bankovní rady ČNB kontrasignací. Jistotu, že by byla složena pluralitněji, bychom tím sice nezískali, nicméně přežívala by ale aspoň nějaká naděje. Takto představuje ČNB ústavního hráče, který je — narozdíl od Ústavního soudu — skutečně zdivočelý a nebezpečný.
Tentokrát však Václav Klaus na poplach nebije. Naopak si v nastalém zmatku libuje. A do světa hlásá: „Pokud bude třeba likvidovat euro, hlásím se jako dobrovolník, protože mám zkušenosti v rozmontování československé měnové unie.“ Ano, na co sáhne, to zničí. Ochotně pohřbil československou federaci a ochotně pohřbí i Evropskou unii. Na otázku, proč, odpovídá nejen jeho zalíbení v putinovském Rusku, ale i Klausova věta: „Já se cítím více Slovanem, než Evropanem.“
Hlava českého státu ovšem hledí i do budoucnosti a myslí na chvíle, kdy opustí prezidentské křeslo. Pak se nám vylíhne příkladný národovec, zapálený vlastenec Klaus. Dnes varuje před federalizačními tendencemi a tepe už i schengenský — bezhraniční a bezpečnostní — prostor. Zítra zahlaholí proti imigraci a pozítří bude pět „Čechy Čechům“. Sbor mu obstará Akce D.O.S.T. (donedávna Bártova, nyní Semínova), Bobošíkové Suverenita, Machova Strana svobodných občanů a další radikálové. Může z nich jednoho dne vyrůst vlivná politická síla. Ale nelze ani vyloučit, že se je Klaus pokusí integrovat do své druhdy domovské ODS. Šlo by o nápaditý vklad do jeho další politické kariéry.
Občanští demokraté jsou ve vztahu k EU naladěni s Klausem na tutéž notu, a to včetně Petra Nečase, který chce svoji stranickou pozici uhájit stůj co stůj a pro kterého je protievropská rétorika zajímavým tmelem jinak atomizovaného mužstva. Chtějí chránit ten náš malý český suverénní dvoreček. Jen nevíme, pro koho. Pro občany, nebo pro nadnárodně koordinovaný kapitál? Náznak odpovědi skýtá vyjádření senátora Zdeňka Schwarze (ODS) pro Parlamentní listy: „Jsem proti současné podobě EU, ale jsem i proti referendu. Občané mají možnost, ale i jedinou, vyjádřit svůj názor ve volbách, které patří k demokratické společnosti, kterou Česká republika je.“ Dál nechť drží pusu a krok.
Další modrý poslanec, Boris Šťastný, témuž internetovému serveru zase připomněl: „ODS vždy bojovala proti dalšímu a dalšímu odevzdávání národní suverenity Bruselu.“ Onou suverenitou tentokrát myslel miliardy na pomoc eurozóně. Bohužel se Šťastný nevyjádřil k tomu, zda ODS podobně srdnatě bojovala (a bojuje) proti toku peněz z Bruselu do České republiky. Snad jen z liknavého čerpání prostředků z evropských fondů lze dovodit, že o tyto peníze vládnoucí politická reprezentace nestojí.
Blýskly se též Věci veřejné. „Jenom osel by dával bianko šek devadesát miliard,“ vyjádřil se jejich předseda a s kvalitami osla jistě nesrovnatelný exministr vnitra Radek John. Podle Johna jsou patrně osly zástupci těch zemí, které na půjčku kývly. Ještě před loňskými volbami se Věci veřejné svým evropanstvím zaklínaly. Ve svém programu deklarují: „Jsme proevropskou stranou a podporujeme proces evropské integrace. Velká část národního důchodu v naší zemi vzniká díky exportu. Uvědomujeme si, že k řešení problémů v EU je často třeba mnoho kompromisů. ČR by se na jejich hledání měla aktivně podílet.“ Tyto věty ale byly napsány ještě v době, kdy VV také přesvědčovaly voliče, že budou bojovat s korupcí a nepůjdou na ruku dinosaurům. To už je dávno. Pak nepřekvapí ani to, když se jim zamlouvá české pasivní zápecnictví. Věci veřejné tuší, že inteligentní voliče už ztratily, a pohrávají si se sázkou na voliče vyplašeného, více nebo méně xenofobního, slyšícího na protibruselský populismus.
TOP 09 můžeme její evropský kurz věřit. A je jedno, jestli se u Karla Schwarzenberga jedná o autentický životní postoj a u Miroslava Kalouska o určitý kalkul. Topka potřebuje zapustit kořeny doma, v pravicovém elektorátu, ale i v mezinárodních strukturách. Aby se aspoň v něčem odlišila od ODS, musí TOP 09 zvedat evropské a liberální nahlížení světa proti euroskeptickému národovectví Nečasových oveček. Jak moc to myslí vážně, ukáže její manévrování v celém, nikoli jen koaličním politickém spektru. S tím souvisí otázky, nakolik je TOP 09 ochotna spolupracovat v evropských tématech s ČSSD a zda je případně připravena potopit i koaliční antievropskou vládu.
Komunisté se drží tradiční strategie: Jsme kritičtí k EU i k pravicové vládě, ani Brusel, ani Nečas se na nás spolehnout nemůže. Sociální demokracie zase trpí tím, jak málo jejích politiků je s to uvažovat v širším evropském kontextu. Jisté je u ní ale to, že vnímá výhody české účasti v evropském projektu a hlásí se k závazkům vůči našim spojencům, které nelze v drsných časech házet přes palubu.
Jsme svědky pouhé epizody při utváření dlouhodobého vztahu České republiky k integrované Evropě. Jedná se ale o epizodu velmi významnou. Odhaluje pravou tvář řady stran a politiků (zvlášť těch, co se nevyhýbají koketování s nahnědlými proudy) a upozorňuje i na ústavní a institucionální konsekvence zideologizovaného tuzemského veřejného prostoru. Tady už nejde jen o nějaké miliardy eurozóně. Tady jde o kulturní a politickou vyspělost české společnosti dvaadvacet let po Listopadu.
Prý je to populistický pokřik (ústy Jiřího Havla), kdo nepreferuje zásadně nic neřešící, slepou cestu přes MMF a naopak navrhuje jako opoziční německá SPD zapojení ECB. Prý je to populistický pokřik, když se někdo nechce přidat k nic neřešícím plošným škrtům veřejného prostoru a naopak volá jako opoziční SPD po nových pracovních místech a růstových impulsech. Prý je málo kulturně a politicky vyspělý každý, kdo si dovolí jen verbálně nabízet jiné cesty a nechce jít po té konzervativně-neoliberální, ve své podstatě tvrdí Lukáš Jelínek. No to se podívejme na tu vyspělost českého diskursu. Popření vlastního hlavního programu, tedy modernizace, inovace, růst kvality života, pracovní místa, federalizace, ne maketa a solidarita, konkrétní pomoc jižnímu křídlu, to už prý není levicové. „Být u toho“ a ústavně škrtat je prý větší ctností než se programově a lidsky vyhranit.
O jakém Bruselu je zde ostatně řeč? O jakém Bruselu Lukáš Jelínek hovoří? Ten summit EU nebyl o Bruselu, ale konzervativní většině vlád v Evropě. Rozumíte, to je naprosto zásadní. Tady se zase někdo pokouší nálepkovat něco značkou EU, přitom si má jít spíše potřást rukou s Merkel do Berlína a pokleknout před tamní škrtací obsesí postižené konzervativce. Ani SPD to neudělala, ani já to dělat občansky nehodlám a to považuji za evropské směřování. Levice nabízí celoevropsky jiný koncept řešení krize, jen se ale ukazuje, že dost přátel ve střední Evropě má velmi mělké či spíše vůbec žádné ukotvení.....
Tady je pohled socialistů, ne maket: http://www.pes.org/en/news/pes-verdict-european-council-attempt-institutionalise-austerity
As predicted by the PES the European Council of 8-9 December, dominated by right-wing political power plays, was more bad news for the people of Europe. The so-called “fiscal compact” is an attempt to ‘institutionalise austerity’. It is far from being a comprehensive plan enabling the EU to get out of the crisis. The key concepts that are missing are growth and solidarity.
In an in-depth interview with Euractiv PES interim-President, Sergei Stanishev, argued that the important elements missing from the summit decisions are granting the European bailout fund a banking licence, introducing eurobonds, introducing a financial transactions tax, and a "real plan" for investment and growth.
On the decision by the UK’s Conservative-led Government to walk away from the table, Mr. Stanishev said that; “First we had casino capitalism, now we have casino politics”. He added that; “like most conservative governments, they are more obsessed with internal party politics that the future of European citizens. This was a ‘win or bust’ approach to politics”.
The deal agreed at the summit is designed to make austerity or “stability” the guiding principle. Fiscal rule of structural debt is not to exceed 0.5%. Although the fact that for the first time a more refined approach to deficit is introduced at EU level is encouraging, this provision is only intended to be in addition to the 3% SGP rule – rather than a replacement. Thus the draconian limitations imposed by the 3% rule remain. In addition, the excessive Deficit Procedure (EDP) (3% public budget and 60% GDP/debt ratio), is to be strengthened.
The European Court of Justice (ECJ) is set to have a role in how the so-called ‘automatic correction mechanism’ is transposed at national level. While this does not equate to full ECJ powers to rule on national budgets, it is seen by the PES as a step in the wrong direction.
The European Central Bank (ECB) has also been given the possibility to provide ‘technical support’ for the European Financial Stability Fund (EFSF) and buy bonds only on secondary markets. The European Stability Mechanism is set to start in July 2012.
In summary, this draft plan is a clear and historical signal of what a Conservative majority in Europe means for ordinary people. In the past, the European Union succeeded because any advance on the single market or on monetary union was always balanced by improvements in social Europe. This is not the case this time. The absence of a growth strategy and solidarity is striking.
There is a huge risk that the absence of proposals on Eurobonds, on an EFSF banking license, and on a coherent Investment strategy, could lead to an absence of public support.
Von großen Fortschritten bei der Bewältigung der europäischen Krise sprach die Bundeskanzlerin nach dem vergangenen EU-Gipfel. Doch nur wenige Tage später zeigt sich, dass die Öffentlichkeit wie auch die Finanzmärkte die Gipfelrhetorik durchschaut haben. Bei den Anlegern herrscht weiterhin großes Misstrauen gegenüber dem Euroraum. Europa hat sich nicht einig gezeigt – vielmehr droht nach dem EU-Gipfel eine voranschreitende Spaltung zwischen Kontinentaleuropa und Großbritannien.
„Wir wollten es dieses Mal besser machen, aber es ist geworden wie immer.“ Mit diesen Worten des früheren russischen Ministerpräsidenten Viktor Tschernomyrdin beschrieb SPD-Fraktionschef Frank-Walter Steinmeier am Mittwoch die Regierungserklärung von Bundeskanzlerin Angela Merkel zu den Ergebnissen des vergangenen EU-Gipfels.
Regierung gefährdet Stabilität Europas
Steinmeier betonte, zwischen der SPD und der Bundesregierung bestehe über das Ziel der Stabilität in Europa kein Streit. Allerdings habe die Kanzlerin mit ihrem Handeln die Stabilität eher gefährdet als hergestellt. Als nicht tragfähig bezeichnete er die Beschlüsse des EU-Gipfels für strengere Euro-Stabilitätsregeln. So begebe man sich mit dem geplanten neuen Vertrag zwischen 25 oder 26 Mitgliedsstaaten auf einen „politisch und rechtlich völlig unkalkulierbaren Weg“. Schließlich könnte sich ein Land im Zweifel stets darauf berufen, dass das EU-Recht des Lissaboner Vertrags Vorrang habe. Deshalb sei der Fiskalpakt ein „Scheinriese“, so Steinmeier. Hinzu komme der hohe Preis, dass Großbritannien ausschere.
Merkel führt Öffentlichkeit an der Nase herum
Scharf kritisierte der Oppositionsführer, dass Angela Merkel die deutsche Öffentlichkeit über die Rolle der Europäischen Zentralbank täusche. So behauptet die Bundesregierung, dass die EZB unabhängig ist und bleibt. Zugleich habe man aber in die „Trickkiste“ gegriffen und auf dem Gipfel beschlossen, dass die Zentralbanken nun den Umweg über den Internationalen Währungsfonds (IWF) nehmen sollen. So wurde auf dem EU-Gipfel beschlossen, dem IWF zur Bekämpfung der Schuldenkrise 200 Milliarden Euro zur Bekämpfung der Schuldenkrise zu überweisen. Alleine Deutschland soll 45 Milliarden Euro ohne Zustimmung des Bundestags überweisen. „Das geht nicht!“, rief Steinmeier der Regierungsbank zu.
Deutsche Bundesbank ruft um Hilfe
Doch nicht nur die Opposition kritisiert diese Täuschung der Öffentlichkeit, auch der Vorstand der Bundesbank fühlt sich missbraucht. Der SPD-Fraktionschef verwies auf ein Schreiben des Bundesbankvorstands an den Bundesfinanzminister. Darin wird das Parlament aufgefordert, diesen Deal aus dem Schatten der Heimlichtuerei herauszuholen und mit einer klaren politischen Entscheidung abzusichern.
Kein Wort zu Wachstumsimpulsen in Europa
Angesichts der hohen Jugendarbeitslosigkeit in vielen Ländern Europas kritisierte der Oppositionsführer zudem, dass auf dem EU-Gipfel kein einziges Wort darüber verloren wurde, wie neues Wachstum in Europa entstehen kann. Auch verurteilte er, dass die Beteiligung privater Gläubiger auf dem Gipfel „still und heimlich“ beerdigt worden sei. Es könne nicht angehen, das sämtliche Kosten der Krise einfach dem Steuerzahler zur Last gelegt werden. Wenn man die Gläubigerbeteiligung streiche, „dann ist es ein Gebot der Gerechtigkeit, das man auf der anderen Seite endlich ernst macht und die Besteuerung der Finanzmärkte einführt“, sagte Steinmeier.
Gemeinsamer Schuldentilgungsfonds notwendig
Zugleich betonte er, dass ohne eine Lösung der Altschuldenprobleme der Krisenländer keine tragfähige Entwicklung erreicht werde. Umso unverständlicher sei, dass Merkel die Lösungsvorschläge der Wirtschaftsweisen schnell in ihrer „Regierungsschublade“ verborgen habe.
Steinmeier: „Wir sind mit diesem Gipfel, der hinter uns liegt, nicht über den Berg. Da liegt noch viel Arbeit vor uns.“
Pokud má nastat to, o čem píšete vy i PES, pak musí přece nejdříve levice v evropských (i v národních) volbách vyhrát! Tak dlouho ale čekat nemůžeme, nejen "trhy", ale i evropská ekonomika a s ní miliony lidí potřebují řešení ihned. Proto je třeba - opakuji z taktických důvodů - opravdu být teď hlavně "při tom", stabilizovat euro - a pak teprve může přijít na řadu všechno ostatní, Nemá smysl debatovat o protipožárních opatřeních, když hoří. Když hoří, je třeba hasit!
Je legitimní se totiž ptát, proč není pozice ČSSD tak čistá, tedy zásadně kritická, když to zvládají i naše sesterské strany. Tedy alespoň touto cestou se snažím seznamovat české občany s evropským diskursem, když po něm tolik Lukáš Jelínek a další volají.
Proč ani Lukáš Jelínek nemluví o regulaci bankovnictví, snad jediné slušné části Merkozyho plánů, která prý ohrožuje londýnskou City natolik, že David cameron raději odvede Británii z EU?
Proč dokumenty PES cituje pouze Lukáš Kraus v Deníku Referendum? Není ČSSD jejím členem? Neúčastní se setkání PES a nezná jejich závěry? Nepodporuje evropskou koordinaci levicové politiky, nechce u nás doma o levicových plánech pro Evropu mluvit, nehodlá je uskutečňovat?
Dává snad ČSSD přednost pravicové Evropě před levicovou?
Kromě toho soudím, že když nahoře sedí lumpové, musíme pracovat na tom, co můžeme udělat zdola, a ne snít planě o tom, co bychom mohli dělat, kdybychom nahoře seděli my.
1) Zdůraznit, že Evropa není Merkozy. Zapojit do jednání o cestě z krize Evropský parlament a tlačit na posílení jeho role v EU.
2) Trvat na demokratických zásadách, podmínit změny EU referendem.
3) Nedopustit, aby do referenda šel zase metrákový balík diplomatických žvástů. Rozdělit návrhy na další směřování EU tematicky, rozpočtová odpovědnost zvlášť, změna zadání Evropské centrální banky zvlášť, půjčky přes Mezinárodní měnový fond zvlášť, regulaci finančních trhů zvlášť... Nechat v referendech hlasovat o jednoduchých a srozumitelných tezích, referendum o přijetí jejich technického rozpracování si nechat v záloze jako pojistku proti překroucení schválených tezí „odborníky‟.
"Dočkáme se českého Sikorského?", ptá se Miloš Balabán v Právu. Ano, bezesporu je nutné vypsat bianko šek a hodit ho konzervativcům v Berlíně pod nohy. Vůbec přeci není nutný obsah, diskuse o programu pro Evropu, demokracie, tedy soutěž idejí a vizí, je naopak nutné vypisovat bianko šeky, je nutné definitivně vyhladit tu jakoukoliv možnou levicovou alternativu pro Evropu.
1) V těchto dnech opouští Irák vojáci USA. Vzpomeňme na českou diskusi, která se vedla před zahájením invaze do Iráku. Čeští novináři tolik neřešili, zda Irák je nebezpečný nebo zda je v invaze v zájmu ČR. Vše se převádělo na otázku věrnosti vůči USA: jsme spolehliví spojenci nebo ne? Vše se moralizovalo: umíme být loajální? Umíme být vděční za to, že nás Američané osvobodili? Vše se moralizovalo.
Totéž nyní dělá Lukáš Jelínek. Hlavní otázka dle něj není, zda je europeizace škrtpolitiky správná či ne, zda může pomoci nebo zda jde jen o velmi nákladné oddálení skutečného řešení, kterým bude muset být obnovení suverenity států nad finančními trhy? Hlavním tématem Lukáše Jelínka je české zápecnictví.
Opravdu si česká levice stále musí dokazovat, že je evropská? Skutečně nemůžeme konečně začít hájit své zájmy (čím myslím nikoli zájmy „české“ „národní“, nýbrž zájmy těch, kterým se nyní mezi aktivisty zkouší říkat 99%)? A to tím spíše, že hájením svých zájmů budeme – z obsahového hlediska - mnohem „evropštější“ , neboť pomůžeme i Řekům a všem dalším národům EU, aby se vymanili z područí „pomoci“ MMF či Německa.
2) Lukáš Jelínek se tomu tolik nevěnoval, ale další – taktický – obhájce Merkozyho, Jakub Patočka, se ve svém článku primárně věnoval Václavovi Klausovi, přičemž jedním z důležitých argumentů bylo, že přeci nemůžeme být na stejné lodi, jako Václav Klaus. Opravdu je ale Václav Klaus celoevropsky tak významný, že jeho názor a politika jeho nohsledů (včetně ODS) mohou nějak vážně přispět k rozpadu eurozóny? Není to spíše tak, že Klausovy výroky jsou určeny primárně dovnitř české politiky? Nepřenáší Jakub Patočka dosti chybně české problémy na celoevropskou úroveň?
3) A (to je zase vyjádření hlavně na adresu pana Peheho) opět se vytahuje starý dobrý strašák Ruska. Pokud prý nedáme 90 miliard Bruselu, tak spadneme zpět do chřtánu Ruska (ono se trochu hodilo, že před pár dny byl tu na návštěvě Medvěděv, takže tím se nám to tak trochu připomnělo). Jsou zkrátka jen 2 možnosti: buď Merkelová se Sarkozym nebo Putin, buď budeme platit MMF (kterým nás ostatně Kalousek s Nečasem před volbami strašili) nebo z nás bude česká gubernie. Není už toto trochu ohrané? Že se Ruskem strašilo, když jsme vstupovali do NATO, tenkrát tomu snad ještě někdo mohl věřit. Ale dnes? A proč nestrašit třeba Čínou? Nebo zase strašit sudetskými Němci?
Pokud levice věří, že reformu dnešního absurdního systému, kdy státy (tj. ty subjekty, které bohatým chrání jejich peníze) krachují, může přinést současný politickým systém (já bych byl rád, kdyby to tak bylo), pak TEN ČAS JE NYNÍ. Představa, že si nejprve utáhneme opasky tak strašně, až se nás trhum zželí, ratingové agentury nám zase sníží úroky a euro bude zachráněno, a potom se ti politici, kteří dnes jdou na ruku kapitálu, najednou obrátí a začnou hájit sociální stát, je velmi naivní. Radikální změna, kterou zkrocení trhů bezpochyby bude, se může udát pouze tehdy, pokud k tomu politici budou krizí donuceni. Tedy nyní.
16.12.2011 18:59
Autor: Redakce, Patria Online
Na počátku krize jsem spolu s několika dalšími ekonomy tvrdil, že vstupujeme do pasti likvidity. V ní ani nulové sazby nestačí na obnovení plné zaměstnanosti – je to situace, kdy i při takových sazbách plánované úspory převyšují plánované investice. Past likvidity má několik specifických rysů. Mezi ně patří zejména to, že vládní výdaje nezvyšují sazby (do doby, dokud půjčky nedosáhnou takové velikosti, že dojde k obnovení plné zaměstnanosti). A centrální banka může tisknout tolik peněz, kolik chce, bez toho, aby způsobila inflaci.
Odpůrci této teorie její závěry zesměšňovali. Tvrdili, že rychle rostoucí inflace a růst sazeb už čekají za rohem. Nyní stojíme na konci roku 2011, Fed vytisknul velký objem peněz (ve skutečnosti hodně navýšil rezervy bank) a vláda si půjčila obrovské částky. A co se děje? Sazby zůstaly samozřejmě nízko, v tuto chvíli je dokonce reálný výnos desetiletých vládních dluhopisů záporný. Od léta roku 2010 až do počátku tohoto roku rostly ceny komodit, což se projevilo skokem v celkové inflaci. Nešlo však o inflaci způsobenou domácím vývojem, ale hlavně poptávkou po komoditách z rozvíjejících se ekonomik. Od jara ceny komodit zase klesají a inflace polevuje. Poučení je takové, že jeden z makroekonomických pohledů si v této poněkud menší depresi vede velmi dobře a alternativy se opět ukázaly jako propadák. Chtěl bych, aby to ti na druhé straně debaty uznali. A taky bych chtěl poníka.
Důležité poučení nabízí i vývoj inflace ve Velké Británii. V červnu dosahovala celková inflace v této zemi poměrně vysokých hodnot. Stačila ale i povrchní analýza na to, aby se ukázalo, že jde o odraz přechodných šoků, zejména zvýšení DPH a cen komodit, ke kterému se přidalo oslabení libry. Kolem růstu cen ale vypukla hysterie a mnozí tvrdili, že se Británie nalézá na pokraji stejné inflační spirály jako v 70. letech. Já jsem ale v tu dobu psal: „Můžeme doufat, že si Bank of England bude držet dosavadní směr a až inflace pomine, což se téměř jistě stane, budeme mít před sebou poučení o tom, že nemáme stále reagovat, jako kdyby se psal rok 1979.“ Inflace klesá skutečně rychle, trh očekává, že v následujících pěti letech bude na úrovni 2 %. Zastánci tvrdé měny a úspor to opět neodhadli.
Nesmyslné jsou i závěry evropské dohody. Ta požaduje, aby krize, která primárně představuje problém platební bilance s fiskální krizí až ve druhém sledu, byla řešena fiskálními úsporami. Ty zaručí recesi a skutečný problém se stále řešit nebude. Předpokládalo se ale, že plán bude fungovat. Plánovaná bolestivá opatření měla totiž poskytnout ECB prostor pro nákupy velkého objemu italských a španělských dluhopisů. Celý ten plán měl spočívat v tom, že Draghi udělá z kontrakční politiky politiku expanzivní.
Je docela pozoruhodné, kolik rozumných lidí dnes zakládá své analýzy na tom, že ECB skutečně udělá to, co je třeba. I Barry Eichengreen, který je skutečným expertem na vše, co souvisí s eurem, ve svých očekáváních pro rok 2012 uvádí, že Draghi bude zachraňovat. To se ale pravděpodobně nestane a dluhopisovým trhům už to došlo. Němci a ECB se totiž domnívají, že stačí utahování opasků. Tuto víru si podle všeho budou držet i v případě, že se euro začne rozpadat, a budou tvrdit, že za to může neschopnost dlužníků.
Vývoj nezaměstnanosti je alarmující v Evropě i v USA, v ohrožení jsou samotné demokratické hodnoty: Hrozivé politické trendy by se neměly ignorovat jen proto, že v dohledu není žádný další Hitler. Podívejme se v tomto ohledu na Evropu. Krize eura zabíjí evropský sen – i pokud se vyhneme finanční krizi, recese je pravděpodobná na celém kontinentu.
Od Rakouska až po Finsko roste síla pravicových populistů, v chudších zemích střední a východní Evropy je situace ještě horší než v bohatších ekonomikách. EBRD minulý měsíc informovala o prudkém propadu podpory demokracie v zemích „nové EU“, tedy v těch, které do unie vstoupily po pádu Berlínské zdi. Největší pokles nastal v zemích, které prošly největším ekonomickým propadem. Jedna z hlavních maďarských politických stran, Jobbik, je noční můrou z 30. let, okamžitá hrozba ale přichází od vládní středo-pravicové strany Fidesz. Situace v Maďarsku je znovuzaváděním autoritářské vlády, které maskuje tenké pozlátko demokracie. Dějě se tak v samém srdci Evropy. A zároveň jde o příklad toho, co se v oslabujících ekonomikách může dít v mnohem širším měřítku.
(Zdroj: NYTimes, blog Paula Krugmana)