Ahoj. Já myslím, že ta Kosíkova formulace, polemická vůči ekologii, je správná. Představa, že podstatou krize je nedostatek přírodních zdrojů, je v principu stejně falešná jako představa, že příčinou je nedostatek finančních zdrojů, i když věcně vzato je to samozřejmě představa daleko oprávněnější. Podstatou krize ale nejsou ty či ony materiální zdroje, ale "produkční vztahy", nebudeme-li ten termín chápat ekonomisticky. On nakonec říká totéž , co moralisticky vyznívající Masarykova "revoluce hlav a srdcí" - budeme-li mít na paměti, že srdce i hlava jsou zároveň orgány nějakého těla. Nakonec jde vždy o lidi a vztahy mezi nimi. Otázka je, jak dát politický výraz tomu, že součástí sociálních vztahů jsou z dnešního hlediska vlastně i jiné formy života či bytí obecně, když vidíme naši propojenost s nimi. Nelze je vidět právě jen jako zdroje, protože zdroj je zpravidla něco, co chápeme čistě instrumentálně, a nevnímáme tu existenci v plnosti jeho vztahů. To se ostatně týká i "lidských zdrojů".

Přesně tak, jak píše Martin. Článek má nepochybně pravdu v tom, že v mnoha úvahách o dnešní krizi bývá notoricky podceňována její ekologická komponenta; ekonomický redukcionismus mainstreamových úvah je nepřesvědčivý. Věci ovšem mnoho nepomůžeme, když vyrazíme klín klínem a jeden redukcionismus (ten, který vše převádí na tržní vztahy) nahradíme jiným redukcionismem (tím, který v základu všech problémů spatřuje příčiny ekologické). Ekologickou komponentu je třeba v našich úvahách o současném stavu světa posilovat právě proto, že je tak často opomíjena a nedoceňována: v tom článek bych článek podepsal. Ale myslím, že jí nejmíň pomůžeme tím, že ji přeceníme a učiníme jediným společným jmenovatelem všech hlavních problémů současného světa. Tím ji karikujeme - a nepříjemně se v tom podobáme svým protivníkům, kteří dělají totéž, jenže v opačném gardu. Co je horší: redukcionistickou autokarikaturou vlastní pozice poskytujeme protivníkovi poměrně snadný nástroj k tomu, aby nás diskreditoval právě v tom zápase, o nějž tu běží a na jehož výsledku nám tolik záleží.

mělo tam samozřejmě být: "... v tom bych článek podepsal..."

poslední odstavec bych si klidně napsal na tričko, ale je tu řada problémů a námitek:

1. Diskurz o tom, že žijeme v příliš velkém blahobytu (a v jeho důsledku plýtváme, ničíme přírodu atd.) je snadno zneužitelný konzervativní, pravicovou propagandou, která tak může morálně ospravedlňovat své reformy. Je tedy třeba Patočkův text doplnit a doříci to podstatné: uskromňovat se musíme, jenže ono "my" je třeba pojímat přísně sociálně (řekl bych dokonce třídně). Nejdříve ať se začnou uskromňovat ti bohatí, kteří mimochodem i na této krizi stále ještě vydělávají...

2. Není vyřešeno, jak by "nerůstová" ekonomika budoucnosti měla vypadat: čím by se lidé živili, co bychom produkovali atd. Nutné bude (a tím se vracíme k bodu 1) nové přerozdělení příjmů a bohatství - pokud koláč nebude celkově větší, pak asociálním důsledkům zabráníme jen tak, že začneme konečně (v protikladu vůči trendu posledních 30 let) přerozdělovat shora dolů.

3. Krátkodobě (a to je největší paradox, který se mimochodem týká i socdem ekonomické politiky) je potřeba postupovat přesně opačným trendem, než je v textu naznačeno: tedy neškrtat a naopak podporovat poptávku (jen to nás může uchránit před ještě větší krizí a recesí, než která stejně tak jak tak přijde). Zároveň ale bude třeba začít pracovat na přestavbě celé struktury ekonomiky, změně systému, s tím souhlasím (demokratická kontrola nad kapitálem musí být základem).

také jsem si nejdřív myslela, že vše "ekologicky" zjednodušuje, ale čím dál jsem četla jeho podnětnou stať, tím víc mě přesvědčoval, že ví, o čem píše,proč vše od ekologie odvíjí a v závěru už přece zcela jasně ukazuje, co je skutečnou příčinou ekologických (a jiných) běd našeho dnešního světa i kudy by měla vést cesta k nápravě. Nic nezjednodušuje a nekarikuje. "Striktně omezit moc soukromého kaptálu a organizaci ekonomiky podřídit ekologickým, kulturním a sociálním zájmům demokratického společenství". Ovšem sama realizace "nového přerozdělení příjmů a bohatství" nás může přivést k ještě daleko horším výsledkům, než dosáhl dnešní kapitalismus. Jde o to, na jakém základě a s jakými cíli nového přerozdělení dosáhnout, aby byl nastartován nový systém soustavného rozdělování společenského produktu za účelem uspokojování "ekologických, kulturních a sociálních zájmů demokratického společenství". Něco jsem k tomu napsala v Blistech 14.11.t.r. Pokračování této diskuse i oponenturu mého návrhu na majetkovou restituci pracujících na mém mailu uvítám.

Přátelé, děkuji za podnětné ohlasy.

1. Martinu Škabrahovi: shoda je v tom, že filosofický či duchovní základ krize, je hlubší než základ hmotný, ekologický. V čem je podle mě má výhrada vůči Kosíkovu chápání ekologie oprávněná, to je jeho redukce pojmu na "ochranu životního prostředí". Psal to předtím, než se prosadil s jinou možnou definicí pojmu právě Edward Goldsmith v svém po dlouhý čas neobyčejně vlivném časopise The Ecologist. Napsal mj. eseje Ekologie vzdělání, Ekologie války, Ekologie zdraví apod. a používal ten termín v obdobném významu, v jakém ho používám i já, tj. systémový přístup ke skutečnosti, který vychází z toho, že jakékoli společenské systémy jsou pouze subsystémem přírody. Toto jsme dosud opravdu příliš nikde ani v teoretické reflexi ani v současných kritických hnutích nerespektovali a bude nutné podle mne úplně změnit.

2. K Tomáši Samkovi: V tom symslu se domnívám, že se nejedná o redukci analogickou k redukci ekonomické. Současnou krizi je možné jistě chápat primárně jako krizi politiky, je totiž jasné, že jiné než politické řešení nakonec nemá. Ale i sebelepší politické řešení bude muset vyjít z toho, že ekologické danosti nejsou něčím, co je možné vzít v potaz později nebo na stejné úrovni jako ohledy sociální, kulturní, vzdělávací apod, tak jak se to dělo -- v nejlepším případě -- doposud. Můj text se snaží ukázat, že ekologické limity už promlouvají do každodenní politiky jako faktor, který v podstatě požírá a neguje jakoukoli další snahu o ekonomický růst a tím pádem celková reforma bude muset vyjít z toho, že zkrátka jakákoli budoucí ekonomická aktivita bude muset především -- a opravdu doslova především -- vzít v potaz tento fakt.

3. Podmínkou politického řešení -- a v tom -- už si opět podle mě všichni rozumíme je radikální a úplné zlomení moci finančního kapitálu, a to jednak přerozdělováním v míře větší, než ke které se zatím odvažují i ty nejsmělejší politické návrhy, a pak v proměně ekonomiky v participativní, což znamená, že se nalezne způsob, jak se dohled nad veškerou ekonomickou činností z anonymních nadnárodních struktur předá do rukou občanů a veřejných institucí, jako jsou spolky, obce i státy. Tím pádem pomine spontánní tlak na úpravy zákonů tak, aby ycházely vstříc zájmům kapitálu, ale ekonomické ohledy se stanou jen jedněmi z řady srovnatelně zvažovaných ohledů: vedle kvality demokracie, vzdělávání, zdravotnictví, sociálních, médií apod. Stále ale platí, že nad tím -- a společnost k tomu svobodnou debatou podle mě velmi rychle sama dospěje -- bude především snaha vybrat ekologickou krizi bez toho, aniž by přerostla v katastrofu, k čemuž je nyní mnohem blíž, než si ve svém kažodennosti uvědomujeme.

4. To také znamená, že keynesiánský recept v klasické podobě, jak to popisuje kolega Pleva, už prostě nebude připadat v úvahu. Jistěže stát i jiné veřejné instituce budou muset sebrat prostředky bankám a různým nadnárodním i národním spekulantům, kteří své majetky nabyly nelegitmním způsobem v této kriminální perverzi tržní ekonomiky, a používat je k vytvoření pracovních míst, tlumení sociálních tlakům vzdělávání společnosti, tak aby vzrůstala schopnost demokracie kompetentně se rozhodovat: ale bude to celé opravdu ve velice úsporném režimu, daném tím, že zkrátka ceny základních ekonomických vstupů budou strašně vysoké (ten dvou a půl procentní nárůst, o kterém v textu mluvím, který více než anuloval celý pokles minulého století, se na současné hladině nezastaví, ale poroste dál).

A přitom všem si myslím, že nakonec kvalita života, když se to celé dobře zvládne, může být mnohem, by nesouměřitelně vyšší dnes.

Ještě jednou děkuju za podnětné ohlasy.

Tak, jako na Blízkém východě bude existovat neustálý krizový stav, dokud si jeden jeho národ bude myslet, že je vyvolencem božím, tak na Glóbu bude stále hůře všem, dokud je jeden národ skálopevně přesvědčen, že právě on má nárok na nejvyšší životní úroveň a z toho důvodu na přírodní zdroje kdekoliv na planetě, kvůli čemuž má po celé Zeměkouli své vojenské základny. Není většího plýtvání, nad zbrojení. Pokud má lidstvo začít šetřit, musí v této oblasti. Žádné nově vykonstruované přerozdělování, žádný diktát (nevím dokonce koho) nad investory a ostatními korporacemi nic nezmění, pokud se bude většina volných prostředků dál utápět v neustálé inovaci odstrašujících zbraní, tedy takových, s jejichž užitím se již předem nepočítá. MÍR, bez toho idiotského starořímského doplňku o přípravě na válku, tam by lidstvo mělo začít. Ale přiznávám, že tato perspektiva je pro lidstvo zatarasena, dokud v něm převládá stupidní sebehodnocení, považování se za vrcholné predátory.

Zbrojení rozhodně patří k věcem, které jsou pro ekologii daleko nejškodlivější. Je strašně drahé a navíc nebezpečné. A aby si jeden národ přestal myslet, že má nárok na nejvyšší životní úroveň na světě, k tomu je nutné zrušit "americký sen" a nahradit ho nějakým jiným snem.

Ono i ekonomické myšlení, správně uchopeno, je stejně široký, svým způsobem všepokrývající přístup. Vposledku jde v ekonomii vždy o rozhodování se o nakládání se zdroji, které jsou omezené, počítaje v to i samotný čas lidského života. Už tím, že jsem se rozhodl napsat tento diskusní příspěvek jsem se rozhodl využít nějaký čas, který mi v tomto okamžiku už nikdo nevrátí. Nicméně doufám, že i tak dostávám nějakou protihodnotu :-)

to ale říkáte jinými slovy víceméně totéž co ostatní. Zbrojení je přece jeden velký byznys - a lidstvo nepřestane ani zbrojit, ani válčit, dokud nebude ustavena demokratická kontrola i nad tímto zbrojním kapitálem (nejde o diktát!).

Americký sen se rozpadá, samotným Američanům před očima, ale jde o to, co jej nahradí. V "nejhloupějším národě na světě" (což samozřejmě neplatí pro řadu skvělých amerických intelektuálů atd.) se osvěta dělá těžko. Ale snad se to Occupy Wall Street a jiným přece jen povede...