V roce 1968 vycházel v Literárních novinách na pokračování esej filosofa Karla Kosíka nazvaný Naše nynější krize, který byl pokusem dát tehdejšímu obrodnému hnutí hlubší politicko-filosofický program. Z osmidílného eseje vyšlo tehdy pouze prvních šest částí, poněvadž po zveřejnění kapitoly nazvané Krize socialismu redakce usoudila, že vydávání zbylých částí odloží na tak zvaně příhodnější čas, aby nestupňovala napětí ve vratké situaci. Byli jsme členy Varšavského paktu.

Příhodnější čas tak přišel už v roce 1993, kdy kompletní text Naší nynější krize včetně posledních dvou částí vydalo nakladatelství Český spisovatel ve skvělém souboru Kosíkových esejů Století Markéty Samsové. Tak se český čtenář po čtvrt století mohl dovědět, čím měl původní Kosíkův text gradovat, v co měl vyústit. Osmou poslední kapitolu jeho stěžejního eseje, nazvanou Krize základů, nelze číst jinak než jako text radikálně ekologický.

„Nadřazený a exploatátorský vztah k přírodě znamená, že se duch natolik zhlédl sám v sobě a ve svém vladařském zaslepení, že již není schopen rozhledu a soudnosti a je natolik zpit svou mocí, že je zralý k pádu do propasti,“ píše autor. A dále: „Člověk utíká před ztrátou podstatného a žene se za dosažitelným a vedlejším, utíká tedy stále kupředu a ve skutečnosti ustupuje. Tento nesoulad dvojího protilehlého pohybu, couvat kupředu a jít pokrokově dozadu, je zdrojem tragikomické povahy moderní doby.“

Když Kosík v závěru svého textu označuje moderní dobu za dobu krize, „protože její základy jsou v krizi“, dává jasně najevo, že má na mysli právě základy ekologické: člověk se v jeho očích mění na osobu, „která si arogantně osobuje, že má právo žít za každou cenu v blahobytu, a že právo je na její straně, jestliže žádá samozřejmé, tj. podílet se na výnosu a kořisti, kterou lidstvo denně a ročně na přírodě vydobývá.“

Programový text českého filosofa v roce 1968 měl končit těmito větami: „Nestačí pouhé opravy a úpravy, pravda si žádá, aby byl proveden základní obrat v postoji k tomu, co jest, a pouze takový základní obrat vyvede člověka z krize. Ekologie se domnívá, že stačí chránit životní prostředí. Filosofie soudí, že je třeba zachránit svět.“

Na Kosíkově dodnes podmanivém textu je mimořádně zajímavá i okolnost, že byl napsán ještě před tím, než Římský klub vydal průlomovou zprávu Limity růstu, ještě před vznikem Greenpeace či Přátel Země, ještě před tím nežli Edward Goldsmith založil časopis The Ecologist, jinak řečeno ještě před tím nežli se ekologická argumentace ocitla v ohnisku všech kompetentních debat o civilizačním směřování. Tím lze naproti tomu vysvětlit, proč ve svém pojetí chápal Kosík „ekologii“ tak úzce, jak citace naznačuje.

Od té doby uplynuly dvě další dekády do konce studené války. A po něm ještě další dvě dekády ekonomické globalizace. Dnes svět již třetím rokem znovu čelí bezprostřední a hluboké krizi, která se prezentuje primárně jako finanční či ekonomická, jejíž příčiny jsou však hlubší, ekologické.

Minulý týden se v Londýně konala konference pořádaná Nadací Friedricha Eberta a organizací Compass zabývající se mimo jiné otázkou, nakolik může být řešením současné krize syntéza zelené a sociálně-demokratické politiky.

Ekologické příčiny současné finanční krize zde působivě vylíčil Ray Cunningham z organizace Green House na příkladu krize eura. Dluhy zemí eurozóny nenabyly nijak bezprecedentní výše. Například Japonsko má dluh vyjádřený v procentech ročního HDP vyšší než Itálie, o celku eurozóny vůbec nemluvě. Japonsko přitom není vystaveno obdobným tlakům. Kdyby se jednalo jen o problém ryze ekonomický, nebyly by v rámci běžného fungování kapitalismu dluhy eurozóny ničím znepokojivým.

Cunnigham ale argumentuje, že veškeré dluhy v minulosti byly vyváženy důvěrou věřitelů a investorů v to, že budoucí ekonomický růst závazky vyrovná a vklady zhodnotí. Jenomže tato důvěra, která je základem celého systému kapitalismu i z něj vyrůstající ekonomické globalizace, je čím dál tím více zeslabována množícími se příznaky, že ekonomický růst narazil na své hmotné neboli ekologické limity.

Cunningham tuto tezi ilustruje citacemi z právě publikované studie McKinsey Global Institute, což je organizace zabývající se výzkumem investičních příležitostí pro nadnárodní kapitál. Studie přináší mimořádně zajímavý postřeh, že zatímco během dvacátého století se reálná cena souboru komodit klíčových pro chod globální ekonomiky snížila na polovinu, následně během první dekády 21. století tato cena dvaapůlkrát vzrostla.

Jedná se o důsledek okolnosti, kterou studie popisuje mimo jiné takto: „vyčerpávání přírodních zdrojů se urychluje a s pozoruhodnou výjimkou zemního plynu a obnovitelných zdrojů energie jsou všechny čím dál hůře dostupné. Projekty na těžbu ropy jsou čím dál tím méně výtěžné a přitom čím dál nákladnější, nová naleziště nerostů se daří nalézat stále zhruba stejným tempem, ačkoli náklady na průzkum vzrostly čtyřnásobně, vzrůstající poptávka po vodě povede k tomu, že některé země budou patrně nuceny vynakládat zvláštní prostředky na přivádění vody proti gravitaci či dokonce k odsolování...“

Ekologické limity ekonomického počínání tu byly vždy a, jak ilustrují citace z Kosíkova textu, nejpozději od konce 60. let o nich věděl každý, kdo se civilizačním směřováním zabýval svědomitě a uceleně. Teprve nyní ale vstupují do ekonomické reality tak, že je už nelze ignorovat jako ryze intelektuální spekulativní otázku, poněvadž se promítají bezprostředně do vstupních parametrů ekonomických aktivit a zcela nově formátují jejich rámce.

Námitka vůči této analýze, že globální ekonomika jako celek posud stále roste, neobstojí, neboť již v minulosti mnozí z kritiků spolehlivě vyvrátili představu, že ekonomický růst sám o sobě je měřítkem přínosného ekonomického počínání.

Principiální bod kritiky výpočtu hrubého domácího produktu, z nějž se propočty ekonomického růstu odvíjejí, spočíval vždy v argumentu, že různé vynucené náklady na odstraňování nezamýšlených důsledků a vedlejších škod žádoucí ekonomické aktivity se nezohledňují jako náklady, nýbrž započítávají se jako aktiva. Tím pádem soustavně rostoucí podíl vynucených nežádoucích nákladů spjatých do značné míry právě s důsledky globální ekologické devastace, nyní zejména s množícími se dopady změn klimatu, tvoří základní díl toho, co se statisticky jeví jako růst, i když ve skutečnosti to všichni právem pociťují jako součást zhoršování ekonomických i celkově společenských poměrů.

Není bez zajímavosti, že McKinsey Global Institute, která svou zprávu píše z pohledu investora zvažujícího, kde by mohl na globální ekonomice vydělat, si všímá jako potenciální hrozby i růstu sociálního napětí, rovněž o něm ale v posledku hovoří s chladnou dikcí, jako by se vlastně nic zvláštního nedělo: „znepokojení nad růstem nerovností si možná rovněž vyžádá reakci,“ píší lakonicky byznysmeni. Jejich klid Cunningham trefně hodnotí jako klid autisty.

Přitom je zřejmé, že pod tíhou neúprosně se vyvíjející skutečnosti začíná potřeba hledání principiálních alternativ prostupovat i prostředím donedávna se vším všudy konformním. Michael Jacobs, který působí na London School of Economics a patřil do týmu poradců Gordona Browna, dnes o éře blairovské politiky, na níž se sám jako její dílčí konstruktér podílel, hovoří kriticky jako o období „růstu vypůjčeného z budoucnosti“.

Jacobs patří k sociálnědemokratickým myslitelům, kteří bez obalu prohlásí, že dnešní situace dává beze zbytku za pravdu ekologické kritice stávajícího systému. I v jeho očích vstupujeme do éry, ve které primárním cílem politiky už nebude ekonomický růst, nýbrž zajištění co nejslušnějšího živobytí pro všechny občany. Ekonomiku bude nutné bez odkladu reorganizovat tak, aby se vměstnala do ekologických mezí. Čistě teoreticky bude možný dílčí ekonomický růst i pak, ale už to nebude stěžejní cíl politiky.

Nepříliš dlouhou diskusí o zelené a sociálně-demokratické politické tradici bychom snadno dospěli k závěru, že právě na průsečíku těchto dvou politických koncepcí dnes leží nejslibnější praktické politické východisko.

Ekologické politické myšlení se bude muset zbavit předsudků vůči silnému státu, bez nějž síly profitující z neregulované ekonomiky nikdo nezkrotí, i výhrad vůči masivnímu přerozdělování a jako základ své ekonomické vize si bude muset osvojit ideály participativní ekonomiky, charakterizované podílem zaměstnanců i spotřebitelů na vlastnictví i řízení firem. Sociální demokraté naopak budou muset opustit bludnou a neproduktivní představu o uzavírání kompromisů s „kapitálem“, ale budou muset začít hledat cestu k uzavření historických kompromisů s lidmi, kteří se dnes v rámci okupačního hnutí konfrontují s ohnisky finanční moci; a změnit sociální demokracie rovněž samozřejmě musí svůj vztah k přírodě.

Je přitom nasnadě, že bezprostřední politické konfrontace jsou jiné. U nás stále ještě platíme snad až nepřiměřeně vysokou daň za ztrátu orientace po listopadové revoluci, takže jsme nuceni potýkat se s Václavem Klausem, tímto nekonečně anachronickým formálním reprezentantem naší země, jehož veškeré poslední veřejné projevy, jako by si kladly za cíl ubezpečit veřejnost, že on sám i všichni jeho poradci už definitivně ztratili i poslední špetky kontaktu s realitou.

Zdánlivě nejprogresivnější část české politiky se pak zabývá orientálním tématem, jak zatočit s korupcí. Přitom nelze říct, že by se jednalo o banalitu, ale základní politické otázky dneška jsou úplně jiné. A přesně v míře, v jaké se institucionální korupce u nás udržuje jako relevantní politické téma, lze stanovit i míru zpozdilosti českých politických poměrů.

V Británii, v Evropě, a ve zvlášť vulgární podobě samozřejmě i u nás nyní čelíme posledním křečovitým snahám o vyřešení ekonomické krize přesně tím typem politiky, který ji způsobil.

Vedle toho evidentně slepou uličku představují i snahy o udržení eura metodami, které oslabují evropskou demokracii, jakkoli by mělo být jasné, že jediný způsob, jak euro zachránit jako slibný politický projekt spočívá v prohloubení evropské demokracie, přesněji v tom, že se konečně nadřadí evropská demokratická politika nad — nadnárodním korporacím poplatnou — ekonomiku.

To všechno jsou důležité, ale přece jen pouze dílčí konflikty, které by neměly zastřít to základní: svět stojí v opravdu hluboké primárně ekologické, ale odvozeně též sociální, kulturní i politické krizi vyvolané samopohybem růstové neregulované tržní ekonomiky. A reálně hrozí, že během nepříliš dlouhé doby tato krize přeroste v nekontrolovatelné katastrofické děje.

Přitom se zdá, že řešení je stále totéž, k jakému českoslovenští radikální demokraté směřovali už během jara 1968: v politické filosofii, která striktně omezí moc soukromého kapitálu a organizaci ekonomiky podřídí ekologickým, kulturním a sociálním zájmům demokratického společenství.