S hodnocením výročních klimakonferencí je to v posledních letech dost stejné — záleží na tom, zda chcete vidět sklenici poloplnou, nebo poloprázdnou. V tomto duchu smýšlí o letošním summitu v Durbanu, který skončil v jihoafrickém letovisku teprve v neděli, zvláštní zpravodaj BBC Richrad Black. Lze s ním souhlasit?

Předně a především: vzhledem k přípravným jednáním i vlastnímu průběhu zasedání je příjemným překvapením, že se účastníci dohodli na tom, k čemu se na loňské konferenci v Cancúnu zavázali: na vyjasnění způsobu, jimž má být tlumena změna klimatu v budoucích desetiletích. Z konference vzešel mandát k vypracování nové úmluvy o redukci uhlíkatých emisí — nástupkyně Kjótského protokolu. Podobně jako Kjóto bude mít oporu v mezinárodním právu, na rozdíl od něj však bude postihovat i největší současné znečišťovatele: Čínu, Indii a Spojené státy.

Dojednat mandát, ne vlastní dohodu, se může zdát jako nepodstatné — zvlášť, když se uváží, že toto vyjasnění měla přinést již konference v Kodani v roce 2009. Ale pro další jednání je důležité mít jasno, jestli se základem nové klimatické politiky stane přepsané Kjóto, soustava národních závazků či úplně nová závazná smlouva, jak se nakonec rozhodlo. Závazek dosáhnou právně svazující dohody, podpořený jak Pekingem, tak Washingtonem — toť tedy hlavní pozitivum.

Za druhý a snad jen o málo méně důležitý úspěch jednání v Durbanu lze označit to, co John Vidal s Fionou Harveyovou z Guardianu nazývají návratem pocitu odpovědnosti. Summit měl skončit v pátek 9. prosince. V posledku se ale jednalo až do neděle. Podle Vidala si delegace braly už od sobotního rána jenom skutečně nutné přestávky, což se odráželo na rostoucím vyčerpání. Přesto se nespokojily s pouhou obecnou deklarací jako v Kodani a jednali až do dosažení pokroku.

Vidal a Harveyová v této souvislosti oceňují jednak jihoafrické organizátory summitu (právě ministryně zahraničí JAR Maite Nkoanaová-Mashabaneová přiměla v sobotu klíčové delegace k závěrečnému vyjednávacímu maratonu) a jednak zástupce zemí EU. Ti se navzdory rozporu v zájmech například Polska a Británie zvládli nerozhádat a navíc účinně spolupracovat se dvěma dalšími bloky — svazem nejchudších zemí světa (LDCs) a skupinou malých ostrovních států (Aosis) . I to se dá považovat z úspěch, třebaže svého druhu.

Podle Richarda Blacka pomohly zemím EU také občanská sdružení, jež svůj tlak, argumenty a analytickou pomoc rok co rok zdokonalují.

Jenomže každý z kladů Durbanského základu či Durbanské platformy, jak je ústřední závěr summitu nazýván, doprovázejí četná ale. Za prvé, mandát nestanovuje jednoznačnou garanci právní závaznosti nové úmluvy — zaručuje pouze, že bude mít „právní sílu“. Dle zpráv z jednání přispěchal s tímto pojmem člen brazilské delegace poté, co se konečná fáze rozhovorů zadrhla na indickém vetu jednoznačné závaznosti. Jaký bude faktických rozdíl mezi oběma pojmy, je zatím nejasné. Znalejší pozorovatelé ale už tuší problémy.