V říjnu o listopadu

Skutečným nástupnickým státem Masarykova Československa není Česká republika ani Slovensko, ale Evropská unie.

Letošní výročí Masarykovy republiky přichází ve zvláštní dobu. Vloni bylo kulaté, ale minulo bez zvláštní pozornosti, snad pro samou únavu z vyčerpávajícího seriálu výročí s osmičkami na konci. Nyní výročí republiky přichází jen jako nenápadná předehra k jubileu jinému, na nějž se již všichni, seč jim síly stačí, chystají: k dvacetiletí listopadové revoluce 1989.

Právě údobí dvaceti let je rysem, který obě historická data spojuje. Uvažme, že legendami opředená první republika měla na celou svou existenci právě tolik roků, kolik letos uplyne od listopadové revoluce. Dvacetiletí se ostatně vyskytuje i v jiných kontextech jako perioda, která vyměřuje podstatnou kvalitativní změnu. Právě rok 1989 rozžal světlo na konci tunelu dvaceti let duše obou národů mrzačící Husákovy normalizace. A dokonce i těm proklínaným komunistům stačilo dvacet let na to, aby od nekrofilní slasti nad únorovým pučem roku 1948 procitli k československému jaru 1968. Odkud, s kým a kam jsme se za dvacet let od listopadu 1989 dopracovali my? Strašná otázka.

Formální prvek dvacetiletí by totiž sám o sobě těžko stačil k tomu, abychom obě revoluce spojovali. Pravý smysl takového srovnávání tkví v tom, že letošní jednadevadesáté výročí vzniku státu, jehož nejšťastnější období trvalo pouhých dvacet let a který před pouhými dvaceti lety znovu nabyl svobody, skýtá zřejmě nejúrodnější pole pro přemýšlení nad otázkou, oč nám v listopadu 1989 šlo; a proč se nám to nepodařilo. Právě Československo, a nikoli pouze Česká republika, před dvaceti lety nabylo svobody.

Budeme-li přemítat nad momenty, kde se naše poslední dvacetiletí láme, ačkoli Češi si s hlavou v dlaních vzpomenou na tragickou volbu Klause prezidentem v roce 2003 či na radikálně zklamané naděje roku 1998, kdy vznikla opoziční smlouva, zatímco mnozí Slováci ke stejnému roku vztáhnou svou životní úlevu z pádu Mečiara, a budeme-li důslední, naše myšlenky nakonec spočinou na upatlaném zániku Československa jako na onom osudovém momentu, v němž nám za sebou krásná paní budoucnost rázně přibouchla dveře. Místo ní jsme valnou většinu uplynulých dvaceti let prožili ve veřejném prostoru komoleném oběma provinčními politickými darebáčky, Klausem a Mečiarem, kteří měli troufalost jeden z nejpozoruhodnějších států dvacátého století zlikvidovat.

Stará pravda říká, že státy se udržují myšlenkami, z nichž vznikly. Listopadová revoluce roku 1989 byla posledním velkým výkonem československého politického génia. Svým duchem se vracela jak k humanitně-demokratické kultuře a panevropským ambicím Masarykovy a Benešovy republiky, tak k vzepětí let 1968 a 1969, které rovněž nelze bez porozumění Masarykovu československému hnutí vysvětlit.

Na jakých myšlenkách vznikly v roce 1992 Slovensko a Česká republika? Z průzkumů víme, že výrazná většina obou národů si rozdělení Československa nepřála, oba státy vznikaly nedemokraticky jako intrika dvou populistických vítězů národních voleb, kteří jistě získali mandát k ledasčemu, ale k rozdělení země v žádném případě ne. Klaus i Mečiar navíc oproti původnímu listopadovému ideálu představovali závažný až kontrarevoluční posun. Listopadový ideál stručně vyjádřitelný tezí „odteď bude na prvním místě občan“ nahradil Klaus větou „peníze jsou až na prvním místě“, zatímco Mečiarovi mazaně využívajícímu dílem oprávněných obav prostých Slováků, že na ně v Praze nikdo nemyslí, stačilo s otcovskou grimasou slíbit, že pro něj na prvním místě budou vždy a všude jedině Slováci.

Místo státu založeného Masarykem, v němž jsme žili před dvaceti lety, máme tedy nyní státy dva, založené Klausem a Mečiarem. Udržují-li se státy idejemi, z nichž se zrodily, nedivme se, že v českých zemích sedí na Hradě právě Klaus a že teze o penězích na prvním místě se zhmotnila do volného trhu s právnickými tituly, s poslaneckými mandáty a nakonec i s úřadem hlavy státu jako takové.

Za necelý měsíc se bude diskutovat o tom, zda představa, že Československo se mohlo vydat po výrazně lepší cestě, není jen šálivou romantickou iluzí. V převaze takřka absolutní budou nepochybně hlasy skeptiků, jejichž nejpádnějším argumentem bude skutečný průběh dějin. Jenomže tak jako vpád Rusů v roce 1968 neprokazuje pošetilost československého reformního ideálu, tak jako tragické konce životních poutí Ježíše Nazaretského či Sokrata nevyvracejí jejich myšlenky, ani politický úspěch Klause a Mečiara není důkazem, že Československo se jinudy vskutku ubírat nemohlo.

Otázku, zda vůdci listopadové revoluce nedopustili vznik vakua, jejž oba populisté jen obratně využili, můžeme ponechat otevřenu, ale nelze obcházet fakt, že Václav Havel velmi rychle vyklidil pole ve stanovování praktického politického programu, dopustil likvidaci nejnadějnějšího ze slovenských demokratických politiků Jána Budaje, nečinně přihlížel izolaci všech mužů spjatých s rokem 1968, ačkoli právě mezi nimi byla řada prvotřídních politických talentů, a nakonec toleroval zánik Československa proti vůli většiny jeho občanů, ačkoli byl jeho hlavou.

Argument, že radikalizující se aktivistické menšině slovenských nacionalistů nebylo možné dlouhodobě vzdorovat, přiostřovaný poukazem na krvavé dělení Jugoslávie, nemůže obstát. Mezi Čechy a Slováky nestála žádná historie vzájemných válečných ukrutností jako mezi Chorvaty a Srby. Zvládání radikálních separatistických hnutí patří k rutinní výbavě sebevědomých evropských demokracií, jak ukazují příklady Velké Británie či Španělska. Nakonec i meziválečná československá republika musela radikální separatistické menšiny zvládat, a jakkoli ne vždy bez potíží, vcelku to dokázala způsobem hodným obdivu. Jako Španělsko či Británie bylo i Československo pro celý svět zajímavé a nikdo nepochyboval, že mu má co dát.

Československa je věčná škoda. Masaryk je ovšem koncipoval jako zemi, která se má stát součástí hnutí za proměnu „člověčenstva v přátelský všecelek“. My Čechoslováci tudíž nemusíme v den výročí vzniku zaniklé republiky o sobě smýšlet jako o beznadějných sirotcích. A spor o Lisabonskou smlouvu nepostrádá tuto dějinnou souvislost. Současná Evropská unie totiž na Masarykův ideál navazuje důsledněji než současná Česká republika, a nikoli náhodou se Masarykova Nová Evropa dočkala nedávno čerstvých vydání v řadě evropských jazyků. Takto lze na jedné straně pochopit Klausův úporný vzdor proti Lisabonské smlouvě, na straně druhé Evropskou unii lze brát jako pokus o Československo pro 21. století – i jako příležitost k drobné práci na tom, aby se jím skutečně stala.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.