Krize z roku 2009, spuštěná splasknutím americké hypotéční bubliny, nebyla zdaleka překonána. Světová ekonomika sice nedosahuje tehdejšího zpomalení, pro USA se odhady růstu zlepšují kolem 3% HDP a Asie jako celek odhaduje svůj růst na 7% HDP, ohniskem krize se ale tentokrát stává ekonomika EU, druhá největší na světě. Pro země eurozóny se na letošní rok předpovídá stagnační vývoj HDP (kolem 0%).

Hospodářská stagnace a neschopnost čelit dluhům odhaluje problémy evropského rozhodování. Země EU jsou spolu ekonomicky úzce propojené, přitom EU není schopná větší makroekonomické kontroly evropského hospodářského prostoru. Krize potvrdila nefunkčnost Paktu stability přijatého v roce 1997.

Pokud má být evropskou odpovědí na krizové procesy a zostření globální konkurence prohloubení evropské integrace, naráží to na zásadní politické limity. Z jedné strany má být restrikcemi odvrácen „neodpovědný život na dluh“ a je kritizováno lití peněz do záchranných valů (požadavek na couvnutí od hospodářské unie k unii liberálního byznysu). Z druhé strany se má za to, že striktní vymáhání požadavku Paktu stability podvazuje sociální transfery a že výdaje na záchranné valy jen protečou do bezedných chřtánů bank a spekulantů.(před hospodářskou unií se dává přednost unii sociální). Tlak z obou těchto stran vede k tomu, že řízení krizových problémů EU v podstatě nefunguje a tato impotence ohrožuje dosažený výsledek evropské integrace.

Jakou alternativu řešení tedy chce předložit proevropská levice a jak se v jejím světle má dívat na nedávný návrh fiskální úmluvy? Pakt stability potřebujeme, ale jednak respektovaný, jednak flexibilnější, vstřícný i k potřebám růstu a zaměstnanosti. Potřebné jsou i postupné kroky k silnější koordinaci hospodářské a rozpočtové politiky bez zásahů do suverenity (společná hospodářská politika je zřejmě hodně dlouhodobý cíl).

Vedle konsolidace veřejných financí na národní i evropské úrovni tu je i otázka úpravy měnové politiky, včetně úvah na reformu Evropské centrální banky. Na otázky kursu eura k dolaru, masivní emisi peněz pro veřejné projekty či způsob regulace soukromého finančního sektoru nemá levice zrovna konkrétní představu. Pravidla pro hospodářskou unii jsou klíčová, přesto jim nevěnuje levice mnoho pozornosti, má je často jen za technokratický detail.

Na summitu EU v prosinci 2011 se základními tématy stala fiskální úmluva zemí eurozóny (otevřená i nečlenům EA) a posílení stabilizačních nástrojů jako jsou zdroje dosavadního EFSF, jeho urychlené nahrazení ESM a poskytnutí prostředků MMF pro pomoc Evropě (dnes pomoc MMF už směřuje více do Evropy než do třetího světa). Míra zadlužení je v EU je zhruba stejně velká jako v USA. Nám s ohledem na nedotaženost některých pravidel ovšem chybí schopnost jednotné hospodářské politiky. Máme tedy brát tyto integrující kroky jako nezbytnost a nebo je máme odmítat jako zásadně pomýlené ?

Fiskální úmluva sleduje nezbytnou vymahatelnost Paktu stability (včetně autority sankčních opatření) a nastoluje tomu odpovídající nové rozhodovací procedury. Zvýšení kapacity stabilizačních fondů v podstatě spíš získává čas pro skutečné nápravy ekonomiky a je jakýmsi air bagem pro finanční sektor. Po tomto polštáři volají i ostatní globální hráči (USA, Čína, Rusko), neboť evropský kolaps by poškodil i je.

Myslím, že pouze negovat toto řešení evropské krize nestačí. Nějaká regulace zadlužování je potřebná, ke koordinaci hospodářské politiky určitá koordinace rozpočtů patří a koordinace ex post není zásahem do suverenity země. Alternativou negace je úprava úmluvy — k diskusi jaká, kdy a s kým. Pokud se v březnu 2012 nepřipojíme k těm 25 ze 27 zemí EU, které jsou pro, není to konec. Pozdější přistoupení k paktu ani nevyžaduje souhlas ostatních. Druhá strana ovšem tvrdí, že by se nic nestalo ani kdybychom smlouvu odsouhlasili, protože se nás do přijetí eura vlastně netýká.

Tady je třeba říci, že návrh tzv. fiskální úmluvy je jednostranný, protože neřeší další rozvoj a hospodářskou prosperitu. Soustřeďuje se jen na akutní otázku finanční stability a dluhové brzdy, dominuje restrikce a chybí prorůstová opatření, stimulace poptávky, podpora konkurenceschopnosti a zaměstnanosti. Je tedy potřebné organizovat společné evropské vystoupení řešící krizi komplexněji, chránící i ekonomický rozvoj a sociální stát. Znamená to však, že do té doby je třeba blokovat polovičatou a se sporným mandátem přijatou úmluvu ?

K samotné fiskální úmluvě neuškodí připomenout, že její obsah je velmi podobný tomu, co již bylo přijato v rovině sekundárního evropského práva. Loni byl schválen balíček šesti aktů k posílení fiskální discipliny (tzv. six pack), který by měl být implementován do dvou let. Ten znamená povinnost (!) zavádět příslušná opatření na národní úrovni, zatímco fiskální úmluva tomu dává rámec mezivládní smlouvy, která má být doplňkem evropského primárního práva. Spor tedy není ani tak sporem o obsah (vláda ČR cosi podobného připravuje v návrhu o tzv. fiskální ústavě), jako sporem o nadnárodní zastřešení jejich zavádění.

Základem je návrh, že roční strukturální schodek nepřekročí 0,5 % nominálního HDP (to znamená očištění o hospodářský cyklus); v ČR již máme cíl do 1% strukturálního deficitu. V zemích s veřejným dluhem nad 60 % musí pak být zakotveny přesné hodnoty jeho snižování (v průměru o dvacetinu ročně). To se nás naštěstí netýká. Otázkou je zda lze považovat za vpád do suverenity konzultační tlak EK na národní exekutivu u klíčovým parametrů nastavení fiskální politiky, popř. zavedení partnerství pro nezbytné strukturální reformy.

Sankce na evropské úrovni vedou k otázkám po právním základu takového nástroje, který je mimo primární evropské právo. Mimo evropské právo pak ale je i zmocnění evropských institucí (evropský soudní dvůr) k přezkumu opatření na zajištění fiskální discipliny a rozhodování o postupu při nadměrném schodku. Tady stanovisko Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě asi nestačí

Dobře ve veřejné debatě nebude ani působit nátlak ve formě: kdo nesouhlasí s úmluvou, musí počítat s potížemi při uvolnění zablokovaných zdrojů z evropských fondů. Zástupci Ministerstva pro místní rozvoj i Ministerstva financí takovou souvislost popírají. Faktem ale je, že vícerychlostní integrace je v rozporu se smyslem kohezní politiky a tento způsob nátlakové argumentace se prostě objevuje.

Posouzení fiskální úmluvy v detailu i v širších souvislostech boje s krizí bude proto nutností. Jinak by se mohlo stát, že volání po tom, aby ČR se nevyřazovala z podobných evropských iniciativ, bude hlasem značně opuštěným v moři nedůvěry.