Finanční trhy prý hrají v podstatě pozitivní roli, když nyní odmítají další půjčky zadluženým státům, a to i za cenu toho, že některé z nich už dohnaly na pokraj bankrotu. Je údajně třeba šetřit. A to doslova všude.

Věcí minulosti jsou prý i snahy států stimulovat růst s pomocí vypůjčených peněz v naději, že budoucí vyšší výkon ekonomiky pomůže splatit minulé dluhy.

Ekonom Tomáš Sedláček tak nedávno usoudil, „že jsme dluhové zdroje (ochotu privátních věřitelů půjčovat státu) vyčerpali. Už se nediskutuje o tom, zda stimulovat, nebo ne, protože i dluh je vzácný zdroj, který se sice jevil jako nekonečný, ale nekonečný nebyl a není. Je konec dluhového financování, nebo alespoň začátek konce. Teď jde jen o to, jak dlouho bude trvat, než nám to dojde. Mnoha státům již investoři za únosný úrok prostě půjčovat nechtějí a nemohou.“

Pokud je to pravda, pak lze ovšem argumentovat, že začal útok na samotnou podstatu kapitalismu. Ten je totiž s dluhovým financováním bytostně spojen. Dokonce bychom mohli argumentovat, že kapitalistická modernita začala před zhruba dvěma staletími v okamžiku, kdy se žití a investování na dluh stalo morálně přijatelným. Není náhodou, že v němčině dodnes existuje pro slovo dluh a vina jen jedno slovo: Schuld.

Odmítnutí morálního selhání před Bohem v případě žití na dluh souviselo především s osvícenským nástupem víry v nezastavitelný pokrok, tedy víry ve stálý ekonomický a vědecko-technický růst. V hospodářské sféře zmutovala pak víra v pokrok do honby za neustálým růstem, který lze financovat zadlužováním, protože věříme-li v neustálý pokrok, pak věříme, že naše dnešní dluhy zaplatí bohatší zítřek.

Podnikání i život na dluh jsou tak jednou z esencí západní civilizace od dob osvícenství. Zadlužené nejsou jenom státy, ale vzájemně si dluží subjekty v soukromém sektoru, existují ohromné dluhy mezi bankami, jakož i celý průmysl spotřebitelských a hypotéčních úvěrů jednotlivcům.

Postupem času vzniknul extrémně složitý propletenec vzájemného zadlužení, v němž se dluhy odpoutaly od dlužníků a začaly žít vlastním životem. Staly se obchodními „produkty“, a ačkoliv byly často nesplatitelné, mnohé investiční banky je porcovaly do různých „toxických produktů“.

Zejména od nástupu vskutku globálního kapitalismu po roce 1989 se s dluhy ve velkém obchodovalo v pomyslné globální finanční stratosféře a vznikaly tak umělé bubliny, nad nimiž neměl skoro nikdo kontrolu. V roce 2008 praskly.

Prý jsme se z této krize poučili. To je ovšem diskutabilní, protože neustálá expanze, jejímž motorem jsou dluhy, je podstatou moderního kapitalismu. S pomocí dluhů se financují nejenom nové investice, expanze firem v podobě akvizic i přátelských či nepřátelských převzetí jiných firem, ale i spotřeba.

Dokonce i sociální stát vznikl svého času nejenom proto, že bylo třeba otupit ostří sociálních konfliktů, ale proto, že to byla to nejlepší možná investice kapitálu do spotřeby. Střední třídy vytvořené s pomocí sociálních států byly motorem této spotřeby.

I proto nemá dnes v západních společnostech příliš velký smysl mluvit o jakési zásadní dělící čáře mezi tržním hospodářstvím, tedy kapitalismem, a státy. Státní dluhy koneckonců vždy financovaly nejen spotřebu, ale i investice v podobě státních zakázek soukromému sektoru. A trhy časem zprivatizovaly velké části dříve státních sektorů, jako jsou penzijní systémy nebo zdravotnictví.

Příběh o rozmařilých státech a šetřivých trzích je neoliberální pohádka. Politické elity západních demokracií jsou se vším všudy produkty hospodářského systému, v němž musí neustále vytvářet podmínky, a to za každou cenu, tedy i s pomocí dluhů, pro ekonomický růst, což je v konečných důsledcích růst kapitalistického hospodářství.

Všechno, co státy financují s pomocí státních dluhů, tedy s pomocí půjček od soukromého sektoru, se vrací zpět „trhu“. Ať se půjčené peníze takříkajíc projídají, nebo jdou do investic, jsou nakonec zase jen palivem pro „trh“.

Navíc se z obchodu s dluhy - státními, firemními, bankovními i soukromými - stal průmysl sám o sobě. Finanční trhy coby instituce, které hledají nejvhodnější podmínky pro alokaci a zhodnocení kapitálu, už dávno neobchodují jen s „nadhodnotou“ vytvořenou akumulací kapitálu, ale ve stále větší míře obchodují s dluhy. Státní dluhopisy jsou nejdůležitější částí tohoto byznysu.

Představme si hypotetickou situaci, v níž by se naplnilo volání neoliberálů po odpovědném, tedy nedeficitním hospodaření. Představme si tedy, že by všechny státy zavedly opatření, která by vyústila ve vyrovnané rozpočty, a že by si po splacení minulých dluhů přestaly na trzích úplně půjčovat peníze.

Představme si zároveň, že by své dluhy splatili všichni jednotlivci, a že bychom se vrátili k předosvícenské víře, že dluh = morální provinění před Bohem. Zhroutil by se nejen světový obchod se státními dluhopisy, ale i s hypotékami a spotřebitelskými úvěry. Což znamená, že by se rychle zhroutila většina bank. A nad propastí by se ocitnul celý kapitalistický systém.

Ačkoliv se může výše uvedený příklad jevit jako nereálná absurdita, přesto je užitečný. Vyjevuje totiž v podstatě neřešitelné dilema současného globálního kapitalismu.

Ten nemůže bez obchodování s dluhy existovat, přičemž dobrým obchodem mohou být jak dluhy splacené, tak dluhy které spláceny nejsou, nebo jsou dokonce nesplatitelné. Útoky trhů na „neodpovědné“ státy jsou svým způsobem útokem trhů na sebe samé, protože kapitalismus je už dávno se státy zcela prorostlý.

Trhy tak „půjčují“ státům, státy naopak zachraňují tržní instituce. Evropská centrální banka například ve snaze stabilizovat euro umožnila soukromým bankám v EU, aby si od ní za velmi nízký úrok půjčily peníze, které pak mohou například investovat do nákupu státních obligací i problematických zemí.

Problém spočívá především v tom, že globální trhy, ač na státech bytostně závisí, nemají žádné „globální svědomí“, řídí se kritérii okamžitého zisku, a nezajímá je tudíž, že spekulace proti státním pokladnám mají značný potenciál zažehnout řetězovou reakci krachů, které nakonec odnesou v podobě „restrukturalizace“ státních dluhů především instituce v soukromém sektoru, zejména banky, které státům „půjčily“. V horším případě se může zhroutit celý systém.

Pokud by státy začaly hospodařit skutečně „odpovědně“, tedy bez deficitů, jak to trhy v neoliberálním syžetu prý chtějí, pak to nepostihne jenom občany jednotlivých států v podobě drastického snížení jejich současné životní úrovně, ale i „trhy“, tedy soukromé investory. Vždyť státní deficity byly dosud jejich zisky.

Podobně jako je absurdní v prostředí provázanosti trhů a států stavět proti sobě státy a trhy, je v globální ekonomice absurdní oddělovat, jak se to dnes děje, údajně upadající Západ a rostoucí Východ i Jih. Čínská, indická nebo brazilská ekonomika jsou bytostně závislé na spotřebě svých produktů v onom údajně upadlém Západu.

Samy o sobě nemají tyto země dostatečnou kupní sílu, aby si vystačily samy. Jenže kupní síla Západu je z části financována dluhy. Pokud kvůli „dluhové krizi“ padne Západ, padne ekonomika celosvětově.

Celý globální hospodářský systém se tedy zdá být v pasti. Jakési řešení „dluhové krize“ by se dalo snad najít, kdyby státy a trhy postupovaly koordinovaně a velmi opatrně.

Jenže „neviditelná ruka trhu“, jakkoliv je bytostně závislá na ekonomickém přežití velkých západních států, není takové racionální spolupráce schopná už proto, že dnes působí jako globální síla, zatímco státy zůstávají „místní“. I proto stojíme na prahu krize, kterou sice můžeme eufemisticky dál nazývat „krizí dluhovou“, ale která je v podstatě krizí paradigmatu civilizace, z niž vzešel moderní kapitalismus.