Finanční trhy prý hrají v podstatě pozitivní roli, když nyní odmítají další půjčky zadluženým státům, a to i za cenu toho, že některé z nich už dohnaly na pokraj bankrotu. Je údajně třeba šetřit. A to doslova všude.

Věcí minulosti jsou prý i snahy států stimulovat růst s pomocí vypůjčených peněz v naději, že budoucí vyšší výkon ekonomiky pomůže splatit minulé dluhy.

Ekonom Tomáš Sedláček tak nedávno usoudil, „že jsme dluhové zdroje (ochotu privátních věřitelů půjčovat státu) vyčerpali. Už se nediskutuje o tom, zda stimulovat, nebo ne, protože i dluh je vzácný zdroj, který se sice jevil jako nekonečný, ale nekonečný nebyl a není. Je konec dluhového financování, nebo alespoň začátek konce. Teď jde jen o to, jak dlouho bude trvat, než nám to dojde. Mnoha státům již investoři za únosný úrok prostě půjčovat nechtějí a nemohou.“

Pokud je to pravda, pak lze ovšem argumentovat, že začal útok na samotnou podstatu kapitalismu. Ten je totiž s dluhovým financováním bytostně spojen. Dokonce bychom mohli argumentovat, že kapitalistická modernita začala před zhruba dvěma staletími v okamžiku, kdy se žití a investování na dluh stalo morálně přijatelným. Není náhodou, že v němčině dodnes existuje pro slovo dluh a vina jen jedno slovo: Schuld.

Odmítnutí morálního selhání před Bohem v případě žití na dluh souviselo především s osvícenským nástupem víry v nezastavitelný pokrok, tedy víry ve stálý ekonomický a vědecko-technický růst. V hospodářské sféře zmutovala pak víra v pokrok do honby za neustálým růstem, který lze financovat zadlužováním, protože věříme-li v neustálý pokrok, pak věříme, že naše dnešní dluhy zaplatí bohatší zítřek.

Podnikání i život na dluh jsou tak jednou z esencí západní civilizace od dob osvícenství. Zadlužené nejsou jenom státy, ale vzájemně si dluží subjekty v soukromém sektoru, existují ohromné dluhy mezi bankami, jakož i celý průmysl spotřebitelských a hypotéčních úvěrů jednotlivcům.

Postupem času vzniknul extrémně složitý propletenec vzájemného zadlužení, v němž se dluhy odpoutaly od dlužníků a začaly žít vlastním životem. Staly se obchodními „produkty“, a ačkoliv byly často nesplatitelné, mnohé investiční banky je porcovaly do různých „toxických produktů“.