Tomáš Sedláček napsal ve své knize Ekonomie dobra a zla v roce 2009 mj. tato slova: „Dluhy je třeba splatit, a to dříve, než nás zasáhne krize další a nalezne nás nepoučené a rozmazlené.“ Zařadil se tak po bok těch renomovaných ekonomů, kteří jsou ochotni tvrdit, že krize je způsobena žitím si na dluh, že jsme příliš rozmazlení, příliš závislí na naší „konzumní droze“. Nedávno s podobným poselstvím vyrukoval člen NERVu a bývalý ministr Vladimír Dlouhý, když prohlásil: „k finanční krizi… přispěly téměř všechny struktury společností vyspělých zemí, ať už jsou to obyvatelé, a to dokonce i z nižších vrstev, kteří absurdním způsobem podlehli různým nákupním horečkám financovaným na dluh.“

Je-li toto poselství lidí, kteří jsou ověnčeni ekonomickými tituly a veřejným renomé, je to spíše smutné. I pokud odhlédneme od skupiny bezdomovců v západním světě, kteří jsou tak konzumně rozmazlení, že jim ani práce na plný úvazek nestačí na nájem (zřejmě se nezřízeně „přežírají“), pak zde zůstává ta skutečnost, že mravokárná poučení ekonomů jsou pozoruhodně v rozporu se základními ekonomickými teoriemi, které nalezneme v učebnicích pro střední školy. Myslím tím především na principy monetarismu, které mají dodnes rozhodující vliv na finanční politiku států a jejich centrálních bank.

Ponaučení babičky vnukovi: „Nezadlužuj se, jinak budeš otrok,“ je samozřejmě v pořádku, ale poučení ekonoma lidstvu: „Nezadlužujte se,“ je na pováženou. Přečteme-li si jakoukoliv učebnici ekonomie, zjistíme, že peníze se dostávají do ekonomiky tak, že si je někdo půjčí od banky. Zároveň se dočteme, že je třeba množství peněz zvyšovat, pokud má docházet k ekonomickému růstu. Kdyby se tak nestalo, nedostatek peněžních prostředků podlomí růst a nastane recese.

Nevím, jak je možné zvyšovat množství peněz, aniž by nedocházelo k dalšímu zadlužování. Možná to někteří z „protidluhových“ ekonomů vědí, ale rozhodně tento trik veřejnosti nesdělili. Co dělají centrální banky vždy, když se blíží příznaky recese? Snižují úrokové sazby. Jistě ne proto, aby se lidé nezadlužovali, nýbrž právě proto, aby se více lidí zadlužilo a tím se dostaly do ekonomiky peníze potřebné pro oživení. Splacení dluhů, resp. jakékoliv jejich významné snížení, znamená jednoznačně pokles peněžní zásoby a to je řečeno slovy Miltona Friedmana „nezbytnou a dostačující podmínkou pro vznik závažné hospodářské krize“. Aplikujeme-li na obecně uznávané ekonomické principy obyčejný selský rozum, pak nám z toho vyplývá jednoduché pravidlo: Pokud má ekonomika šlapat, dluhy musí růst.

Pokud někdo řekne A — totiž, že bychom se neměli v takové míře zadlužovat, pak je třeba říci rovněž B, že za tímto účelem by bylo potřeba zásadně změnit celý finanční systém. V našem systému totiž neplatí, že čím méně si půjčíme, tím více peněz budeme v budoucnu mít (myslím tím my jako společnost, národ či lidstvo, nikoliv jednotlivce). V zájmu každého jedince je, aby ekonomika rostla, aby našel práci a měl tak dostatek prostředků na svou obživu. Pokud má být tento stav zachován, pak nesmí nikdy dojít k poklesu celkového množství peněz. (Pro ekonomy dodávám: předpokládáme-li víceméně konstantní rychlost jejich oběhu.) V souvislosti s principy současného peněžního systému to jinými slovy znamená, že množství splátek úvěrů nesmí překročit množství nových půjček, jinak dojde k recesi. Nepopírám, že v zájmu jednotlivce, a koneckonců ani v zájmu státu, není se příliš zadlužovat, jenže v zájmu každého jednotlivce je, aby se v dostatečné míře zadlužili ti ostatní.

Dnešní státní dluh České republiky tvoří skoro dvě třetiny celkového množství naší peněžní zásoby (M1 + M2). Pokud bychom tyto dluhy splatili mávnutím kouzelného proutku, např. tak, že by třetina peněz všem občanům, firmám a institucím rázem zmizela a dostala se do rukou věřitelů, pak nastane okamžitá hluboká recese. To je také důvod, proč vlastně příliš nefunguje keynesiánská politika přebytků v tučných letech. Snižovat dluh znamená tlačit ekonomiku do recese bez ohledu na to, v jaké fázi cyklu se právě nachází. Kdo by si vzal za něco takového odpovědnost? Problém je, že nyní selhává stimulace ekonomiky skrze veřejný dluh v letech hubených, neboť finanční trhy vládám něco takového nedovolí.

Jak je možné, že ekonomové jsou ochotni mluvit do médií jako mravokárci a klidně říkat věci, které jsou v rozporu s „jejich“ ekonomickou vědou? Působí to, jako by schopnost těchto lidí přemýšlet byla nějakým specifickým způsobem omezena. Připouštím, že jsem nezjišťoval, jestli jsou to titíž ekonomové, kteří by jednou kritizovali žití na dluh a podruhé podporovali snížení úrokových sazeb kvůli ekonomickému oživení. Pravdou ovšem je, že zmínění kritikové dluhů z řad ekonomů se nikdy od principů současné monetární politiky nedistancovali, což je v podstatě totéž, jako by je schvalovali.

Ekonomové sice mají jistou obezličku ve větě, že půjčovat si na investice je v pořádku, ale na spotřebu nikoliv, která může zdánlivě ex post jejich rozporuplné soudy vysvětlit. Na podstatě problémů se tím však nic nemění. (Mimochodem zajímalo by mě, jestli podle ekonomů člověk, který si bere spotřební půjčku, jedná ekonomicky neracionálně. Že by nemaximalizoval svůj užitek, že by zde přežíval vedle homo oeconomicus ještě paralelně jiný druh, např. homo neanderthalensis?) Navíc krizi vyvolala hypotéční bublina a hypotéky jsou podle ekonomů investice a nikoliv spotřeba. Takže, pokud někdo říká, že za krizi mohou lidé, kteří si žili nad poměry, tak nešlo o lidi, kteří by spotřebovávali nad poměry, ale co investovali nad poměry.

Na tomto místě bych chtěl přejít k dalšímu problému, který s tím, co bylo doposud řečeno, souvisí na první pohled jen volně: k otázce, zda je ekonomie vědou. Sotva bych se rozpakoval prohlásit, že ekonomie není věda, nýbrž spíše cosi na způsob náboženství. Aby mi bylo správně rozuměno: Netvrdím, že v rámci ekonomie neprobíhá relevantní vědecký výzkum, ale ekonomie jako celek je podivuhodnou směsí vědeckého a nevědeckého myšlení.

Nevědecká je ta část ekonomie, která se snaží budovat ekonomické modely na základě axiomů dedukční metodou. Tím odporuje popperovskému principu, že smysluplné věty jsou pouze takové, které lze empiricky falzifikovat. Empirická věda prostě nemůže používat axiomy, to přísluší pouze vědám formálním — matematice a logice. Konečným soudcem hypotéz v rámci každé empirické vědy jsou vždy pouze empiricky doložitelná fakta. Ekonomie se proto v tomto bodě chová jako středověká metafyzika.

Tomáš Sedláček věnuje této otázce oprávněně pozornost, když kritizuje základní utilitaristický axiom v ekonomii totiž, že každý jedinec se snaží maximalizovat svůj užitek. Zcela správně se při tom odvolává též na novopozitivistické filozofy Wittgensteina, Carnapa a Poppera.

Bohužel vzápětí zcela mylně interpretuje Wittgensteinovu známou větu: „O čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet,“ když říká, že svět živých věcí nelze uchopit pomocí modelů. Dělá tak z Wittgensteina jakéhosi zenbuddhistu, Wittgensteinovi ovšem nešlo o to prohlásit, že modely jsou nepřiměřené skutečnosti. To, o čem se má mlčet, jsou metafyzické problémy, neboť nelze říci nic o jsoucnu či o bohu. Wittgenstein nekritizoval vědu (jako např. fenomenologové), nýbrž chtěl provést ostrý řez mezi tím, co je vědeckým poznáním a co jím není.

Jakákoliv jiná věda pod vlivem novopozitivismu už dávno veškeré neempirické předpoklady vyloučila. Každá jiná věda také dávno rezignovala na svůj univerzalistický rozměr a připustila pluralitu dílčích teorií. O těch, kteří v minulosti uvažovali v rozporu se základními principy moderního vědeckého poznání, se učí pouze v dějinách oboru a jejich metafyzické přístupy jsou zmiňovány nanejvýš jako kuriozita. Ne tak v ekonomii, kde lidé, kteří mají v oblibě středověké scholastické způsoby dokazování, jsou váženými představiteli svého oboru.

Sedláček není tedy tak důsledný, aby provedl v ekonomii wittgensteinovský řez mezi vědou a metafyzikou. Jeho pochybnosti o vědecké úrovni jsou příliš neurčité a nezacílené na konkrétní ekonomické teorie.

Existuje však ještě druhý řez, který charakterizuje vědecké poznání, a to je řez mezi vědou a etikou. Zde ovšem Tomáš Sedláček volá po pravém opaku: „Ekonomie bez naznačené teorie mravnosti a nauky o člověku samotném je napůl slepá.“ Problém vztahu ekonomie a etiky je poněkud složitější než v případě metafyziky, neboť se skutečně může zdát, že nedostatek etického vědomí je problémem našeho ekonomizujícího přístupu ke světu. Pokud však lidstvo nadřazuje ekonomické principy nad principy etické, není to problém vědecký, nýbrž politický, filosofický či ideologický.

Osobně soudím, že problémem ekonomie není nedostatek etiky, nýbrž namyšlenost, s níž se cítí povolána vyslovovat soudy k etickým a politickým otázkám. Etika a politika vždy stojí mimo vědu, neboť z žádného empirického faktu nelze vyvodit, jak bychom jako lidé měli jednat. Pokud nějaká věda nemůže či nechce zcela rezignovat na doporučující soudy (např. politologie), pak je třeba alespoň oddělit pozitivní a normativní složku té které disciplíny — s  výhradou, že pouze pozitivní část je vědecká.

To neznamená rezignaci na etické jednání či na politická opatření. Znamená to pouze tolik, že etika a politika není stanovena vědou. Nemůžeme říci, že krádež je z matematického či biologického hlediska špatná, krádež je špatná bez ohledu na matematiku. Fyzik nemůže fyzikálně dokázat, že atomová puma či její použití jsou špatná. Nikoho z těchto vědců by ani nenapadlo něco takového tvrdit v rámci své vědy. Ekonomové naproti tomu věnovali vždy velkou péči tomu, aby např. dokázali, že státní přerozdělování je z ekonomického hlediska špatné, takové a takové daně jsou špatné apod. Nezřídka šlo při tom o „špičkové odborníky“, kteří dostávali za svá díla Nobelovy ceny.

Samozřejmě, pokud se ekonom vzdá svých soudů nad politikou, ztratí i leccos ze své společenské prestiže. Nebude už moci říkat: „Žili jsme si příliš dobře a nad poměry. Dluhy je třeba splatit. Peníze je třeba získat poctivou prací.“ Přestane být středověkým kazatelem, který, jsa sám dobře živen, říká davu, že se musí uskromnit, že žije příliš nezřízeně a požitkářsky. Možná pak bude mít více času přemýšlet o tom, kde se vlastně ty astronomické dluhy berou. Jakási ekonomie dobra a zla, pokud to chápeme tak, že ekonomická věda je povolána vyjadřovat k etickým otázkám, je stejný nesmysl jako ekonomie jsoucna. Morální problémy jsou univerzální, musí být řešeny celospolečensky a nemohou se stát výsadou žádné vědy, protože jsou vědecky nezkoumatelné.

Vrátíme-li se k otázce v názvu článku, pak jde pochopitelně otázku nesmyslnou. Dluhy nejsou z vědeckého hlediska ani dobré ani zlé. Mají pouze své důsledky, jako je např. nejprve konjunktura a pak recese, vydíratelnost států finančními trhy apod. Úkolem ekonomické vědy je analyzovat zjištěná fakta, odhalit příčiny a důsledky. Přít se o to, zda jsou takové důsledky celospolečensky žádoucí či nikoliv je otázkou pro každého, mj. i proto, že každý pocítí dopady ekonomických jevů na vlastní kůži.