Tomáš Sedláček napsal ve své knize Ekonomie dobra a zla v roce 2009 mj. tato slova: „Dluhy je třeba splatit, a to dříve, než nás zasáhne krize další a nalezne nás nepoučené a rozmazlené.“ Zařadil se tak po bok těch renomovaných ekonomů, kteří jsou ochotni tvrdit, že krize je způsobena žitím si na dluh, že jsme příliš rozmazlení, příliš závislí na naší „konzumní droze“. Nedávno s podobným poselstvím vyrukoval člen NERVu a bývalý ministr Vladimír Dlouhý, když prohlásil: „k finanční krizi… přispěly téměř všechny struktury společností vyspělých zemí, ať už jsou to obyvatelé, a to dokonce i z nižších vrstev, kteří absurdním způsobem podlehli různým nákupním horečkám financovaným na dluh.“

Je-li toto poselství lidí, kteří jsou ověnčeni ekonomickými tituly a veřejným renomé, je to spíše smutné. I pokud odhlédneme od skupiny bezdomovců v západním světě, kteří jsou tak konzumně rozmazlení, že jim ani práce na plný úvazek nestačí na nájem (zřejmě se nezřízeně „přežírají“), pak zde zůstává ta skutečnost, že mravokárná poučení ekonomů jsou pozoruhodně v rozporu se základními ekonomickými teoriemi, které nalezneme v učebnicích pro střední školy. Myslím tím především na principy monetarismu, které mají dodnes rozhodující vliv na finanční politiku států a jejich centrálních bank.

Ponaučení babičky vnukovi: „Nezadlužuj se, jinak budeš otrok,“ je samozřejmě v pořádku, ale poučení ekonoma lidstvu: „Nezadlužujte se,“ je na pováženou. Přečteme-li si jakoukoliv učebnici ekonomie, zjistíme, že peníze se dostávají do ekonomiky tak, že si je někdo půjčí od banky. Zároveň se dočteme, že je třeba množství peněz zvyšovat, pokud má docházet k ekonomickému růstu. Kdyby se tak nestalo, nedostatek peněžních prostředků podlomí růst a nastane recese.

Nevím, jak je možné zvyšovat množství peněz, aniž by nedocházelo k dalšímu zadlužování. Možná to někteří z „protidluhových“ ekonomů vědí, ale rozhodně tento trik veřejnosti nesdělili. Co dělají centrální banky vždy, když se blíží příznaky recese? Snižují úrokové sazby. Jistě ne proto, aby se lidé nezadlužovali, nýbrž právě proto, aby se více lidí zadlužilo a tím se dostaly do ekonomiky peníze potřebné pro oživení. Splacení dluhů, resp. jakékoliv jejich významné snížení, znamená jednoznačně pokles peněžní zásoby a to je řečeno slovy Miltona Friedmana „nezbytnou a dostačující podmínkou pro vznik závažné hospodářské krize“. Aplikujeme-li na obecně uznávané ekonomické principy obyčejný selský rozum, pak nám z toho vyplývá jednoduché pravidlo: Pokud má ekonomika šlapat, dluhy musí růst.

Pokud někdo řekne A — totiž, že bychom se neměli v takové míře zadlužovat, pak je třeba říci rovněž B, že za tímto účelem by bylo potřeba zásadně změnit celý finanční systém. V našem systému totiž neplatí, že čím méně si půjčíme, tím více peněz budeme v budoucnu mít (myslím tím my jako společnost, národ či lidstvo, nikoliv jednotlivce). V zájmu každého jedince je, aby ekonomika rostla, aby našel práci a měl tak dostatek prostředků na svou obživu. Pokud má být tento stav zachován, pak nesmí nikdy dojít k poklesu celkového množství peněz. (Pro ekonomy dodávám: předpokládáme-li víceméně konstantní rychlost jejich oběhu.) V souvislosti s principy současného peněžního systému to jinými slovy znamená, že množství splátek úvěrů nesmí překročit množství nových půjček, jinak dojde k recesi. Nepopírám, že v zájmu jednotlivce, a koneckonců ani v zájmu státu, není se příliš zadlužovat, jenže v zájmu každého jednotlivce je, aby se v dostatečné míře zadlužili ti ostatní.