Oběti bez konce?
Jiří SilnýNeviditelná ruka trhu vyžaduje ekonomické oběti a zvláště v době krize se musí obětovat téměř všichni. Někteří se musí uskrovnit v míře luxusu, jiní se musí vzdát života, když není co jíst. Každý podle svého postavení a podle svých možností.
V náboženstvích všech dob a míst se potkáváme s oběťmi. Oběť jako kultické jednání slouží spojení s božstvem, je výrazem vděčnosti nebo pocitu viny a touhy po usmíření, zpečeťuje smlouvu nebo tvoří jakýsi metafyzický úplatek (dám, abys dal). Obětováni bývali lidé, zvířata, plodiny, lidské výtvory, ale oběť může mít i podobu askeze nebo duchovního cvičení. Náboženská oběť je buď dobrovolná, nebo vynucená. Někdo přinese oběť nebo sám sebe obětuje, někdo je obětován ve vyšším zájmu. O tom, co je vyšší zájem a co nebo koho je třeba obětovat, rozhodují obvykle nějací kněží.
Zdálo by se, že naše současná civilizace založená na růstu spotřeby je úplným protikladem životního stylu spojeného s obětí a odříkáním. Rostoucí konzum se stal přední občanskou povinností, protože bez něj nemůže kapitalistická ekonomika fungovat. Přitom je ovšem zároveň potřeba šetřit. Od sedmdesátých let stagnují nebo klesají ve většině průmyslových zemích reálné mzdy a přitom roste výroba, takže je jasné, že stoupající spotřeba může být jen na dluh. Taky že je, a proto na oběti a odříkání nakonec stejně dojde. Samozřejmě u těch, kteří mají málo. Protože, jak přesně analyzoval systém založený na nadvládě Ježíš: kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.
Využijeme-li Googlu, nástroje, který simuluje božskou vševědoucnost, zjistíme, že na síti se to oběťmi jen hemží: milion dvě stě tisíc v češtině, v angličtině čtyřicet milionů obětování (sacrifice) a sedmdesát milionů obětí (victim). Skutečných obětí je ovšem daleko víc, to bychom se dostali k miliardám.
Ale komu se to vlastně obětuje? Jaká jsou to božstva, vyžadující oběti? Ve filmu Martina Marečka Auto*Mat se performer na automobilovém veletrhu klaní bohyni Octavii. Ta scéna je velmi zneklidňující, protože působí naprosto nepatřičně, ale zároveň vnímáme, že se dotýká jádra problému. Kult auta, auto jako božstvo není jen metafora. Automobilismus je systém, který nemá co dělat jen s technickým prostředkem dopravy, ale prorůstá prakticky do všech sfér současné civilizace. Když spočítáme oběti dopravních nehod, oběti válek kvůli ropě, mrtvá zvířata přejetá na silnicích nebo zabitá ropou při ropných haváriích, tak jsou to úplné hekatomby obětí. Vedle životů je obětována krajina na silnice a parkoviště a také spousta peněz na to všechno. A když automobilky krachují, tak se přinášejí další finanční oběti, aby se zachránily.
Z tohoto hlediska žijeme v jakési globální ekonomické teokracii - nad politikou stojí božstvo Růstu. Hlavně aby se božstvo nepohněvalo. Chcete rozdat půdu bezzemkům? Trhy řekly ne! Chcete znárodnit přírodní zdroje? Trhy se zlobí! Moc se zlobí! Rychle přineste nějakou oběť, hoďte chudinu přes palubu, ať se božstvo uklidní!
Na které místo v NZ odkazuje ta parafráze Ježíše?
Marek 4:25 | Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“
• Lukáš 16:13 | Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, k jednomu se přidá, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“
V originále je místo majetku božstvo Mamon.
Je to vize apokalyptická - nebo střízlivá?