V náboženstvích všech dob a míst se potkáváme s oběťmi. Oběť jako kultické jednání slouží spojení s božstvem, je výrazem vděčnosti nebo pocitu viny a touhy po usmíření, zpečeťuje smlouvu nebo tvoří jakýsi metafyzický úplatek (dám, abys dal). Obětováni bývali lidé, zvířata, plodiny, lidské výtvory, ale oběť může mít i podobu askeze nebo duchovního cvičení. Náboženská oběť je buď dobrovolná, nebo vynucená. Někdo přinese oběť nebo sám sebe obětuje, někdo je obětován ve vyšším zájmu. O tom, co je vyšší zájem a co nebo koho je třeba obětovat, rozhodují obvykle nějací kněží.

Zdálo by se, že naše současná civilizace založená na růstu spotřeby je úplným protikladem životního stylu spojeného s obětí a odříkáním. Rostoucí konzum se stal přední občanskou povinností, protože bez něj nemůže kapitalistická ekonomika fungovat. Přitom je ovšem zároveň potřeba šetřit. Od sedmdesátých let stagnují nebo klesají ve většině průmyslových zemích reálné mzdy a přitom roste výroba, takže je jasné, že stoupající spotřeba může být jen na dluh. Taky že je, a proto na oběti a odříkání nakonec stejně dojde. Samozřejmě u těch, kteří mají málo. Protože, jak přesně analyzoval systém založený na nadvládě Ježíš: kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.

Využijeme-li Googlu, nástroje, který simuluje božskou vševědoucnost, zjistíme, že na síti se to oběťmi jen hemží: milion dvě stě tisíc v češtině, v angličtině čtyřicet milionů obětování (sacrifice) a sedmdesát milionů obětí (victim). Skutečných obětí je ovšem daleko víc, to bychom se dostali k miliardám.

Ale komu se to vlastně obětuje? Jaká jsou to božstva, vyžadující oběti? Ve filmu Martina Marečka Auto*Mat se performer na automobilovém veletrhu klaní bohyni Octavii. Ta scéna je velmi zneklidňující, protože působí naprosto nepatřičně, ale zároveň vnímáme, že se dotýká jádra problému. Kult auta, auto jako božstvo není jen metafora. Automobilismus je systém, který nemá co dělat jen s technickým prostředkem dopravy, ale prorůstá prakticky do všech sfér současné civilizace. Když spočítáme oběti dopravních nehod, oběti válek kvůli ropě, mrtvá zvířata přejetá na silnicích nebo zabitá ropou při ropných haváriích, tak jsou to úplné hekatomby obětí. Vedle životů je obětována krajina na silnice a parkoviště a také spousta peněz na to všechno. A když automobilky krachují, tak se přinášejí další finanční oběti, aby se zachránily.

Vždycky se obětuje v nějakém vyšším zájmu, a ten, kdo vyžaduje oběti, staví se do kvazi božské pozice. V zájmu víry, státu, civilizace, lidu, národa lze popřípadě masakrovat ty druhé a obětovat ty naše.

Neviditelná ruka trhu vyžaduje ekonomické oběti a zvláště v době krize musí přinášet oběti téměř všichni. Někteří se musí uskrovnit v míře luxusu, jiní se musí vzdát života, když není co jíst. Každý podle svého postavení a podle svých možností.

Nic není zadarmo. Růst růstu, pokrok něco stojí, to se nedá nic dělat, takový je život, slýcháme. Tak mluví kněží krvežíznivých božstev, která vyžadují oběti.

A co na to oběti? Pokusným zvířatům často nejprve odstraňují hlasivky, aby nemohla nahlas vyjadřovat svou bolest, protože by to výzkumníky rušilo při bádání.

Ano, němé oběti jsou dobré oběti. Ale úplně nejlepší je oběti přesvědčit, že si za to mohou samy. Oběti strukturální nezaměstnanosti označit za lenochy a příživníky funguje docela dobře. Mnozí se opravdu stydí a považují se za neschopné lůzry. Takoví se nebouří.

Jinou, tisíciletími osvědčenou metodou je nalezení obětního beránka, aby se frustrace a hněv obětí svedly žádoucím směrem. S hlubokým vhledem o tom píše francouzský filosof René Girard. Jako obětní beránci dobře fungují menšiny: Romové, cizinci, staří, mladí, je to celkem jedno. Nakonec ani žádnou skutečnou menšinu nepotřebujete — stačí pár muslimů a můžete mít bezvadné ohrožení naší křesťanské civilizace, i když většina obyvatel v životě živého muslima kromě dovolené v Egyptě nebo Tunisu neviděla.

I to, že Arabové už, zdá se, nechtějí být oběťmi svých vlád a bouří se, je ostatně podezřelé, hlavně aby nenastal chaos a mohli jsme zase jezdit na dovolenou do egyptské země, kde vládne pořádek. A že to byl nějaký pořádek, s tím zabíjením, vězněním a mučením odpůrců. Ještěže o tom nikdo nevěděl. Dokonce i tak bdělá a neúplatná organizace jako Člověk v tísni se stala obětí nedostatku informací a nikoho nevarovala před dovolenou v Egyptě. Představte si ty ekonomické ztráty a dopady na naše transatlantické vztahy.

Je pěkné, když si oběti zvyknou. Raději jim ani nedat vydechnout. Je to pracné, ale vyplatí se. Staletí kolonialismu, desetiletí neokolonialismu a kapitalistické globalizace naučilo národy v Africe, Asii a Latinské Americe takové obětavosti, o jaké by se jim jinak ani nesnilo. Osvědčily se v tom tak dobře, že je jim teď umožněno, aby se staly hlavními oběťmi klimatické změny a všech těch katastrof, které přináší.

Kam se hrabou krvežíznivá božstva jako Kálí nebo Moloch na božstvo Mamon, které představuje nenasytnou touhu po moci a majetku. Efektivita a systematičnost mamonářství jsou omračující a schopnost proměňovat všechno na peníze už se téměř blíží mytickému králi Midasovi.

Bible pečlivě rozlišuje mezi bohem beze jména a bez podoby a jinými božstvy, která nazývá modlami a chápe je jako lidské výtvory, která sice nemají existenci, jsou virtuální, ale pomocí lži a klamu se přesto stávají účinnými mocnostmi, vyžadujícími lidské oběti.

Nemůžete sloužit Bohu a Mamonu, musíte si vybrat, říkal Ježíš. Ten, který obětoval sebe, chtěl udělal konec všem obětem. Protože ten jeho bůh nežádá oběti, ale nabízí za spravedlnost a milosrdenství svobodu. Bez ohledu na to, co všechno se později s křesťanstvím spojilo, tahle zvěst nijak neztratila na převratnosti.

Říká nám, že člověk může svobodně zvolit svou oběť, ale že obětovat druhé je zločin, kterému je třeba bránit. A nechat ze sebe bez odporu oběť udělat není ctnost, ale bezbožná rezignace na vlastní důstojnost.