Oběti bez konce?

Jiří Silný

Neviditelná ruka trhu vyžaduje ekonomické oběti a zvláště v době krize se musí obětovat téměř všichni. Někteří se musí uskrovnit v míře luxusu, jiní se musí vzdát života, když není co jíst. Každý podle svého postavení a podle svých možností.

V náboženstvích všech dob a míst se potkáváme s oběťmi. Oběť jako kultické jednání slouží spojení s božstvem, je výrazem vděčnosti nebo pocitu viny a touhy po usmíření, zpečeťuje smlouvu nebo tvoří jakýsi metafyzický úplatek (dám, abys dal). Obětováni bývali lidé, zvířata, plodiny, lidské výtvory, ale oběť může mít i podobu askeze nebo duchovního cvičení. Náboženská oběť je buď dobrovolná, nebo vynucená. Někdo přinese oběť nebo sám sebe obětuje, někdo je obětován ve vyšším zájmu. O tom, co je vyšší zájem a co nebo koho je třeba obětovat, rozhodují obvykle nějací kněží.

Zdálo by se, že naše současná civilizace založená na růstu spotřeby je úplným protikladem životního stylu spojeného s obětí a odříkáním. Rostoucí konzum se stal přední občanskou povinností, protože bez něj nemůže kapitalistická ekonomika fungovat. Přitom je ovšem zároveň potřeba šetřit. Od sedmdesátých let stagnují nebo klesají ve většině průmyslových zemích reálné mzdy a přitom roste výroba, takže je jasné, že stoupající spotřeba může být jen na dluh. Taky že je, a proto na oběti a odříkání nakonec stejně dojde. Samozřejmě u těch, kteří mají málo. Protože, jak přesně analyzoval systém založený na nadvládě Ježíš: kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má.

Využijeme-li Googlu, nástroje, který simuluje božskou vševědoucnost, zjistíme, že na síti se to oběťmi jen hemží: milion dvě stě tisíc v češtině, v angličtině čtyřicet milionů obětování (sacrifice) a sedmdesát milionů obětí (victim). Skutečných obětí je ovšem daleko víc, to bychom se dostali k miliardám.

Ale komu se to vlastně obětuje? Jaká jsou to božstva, vyžadující oběti? Ve filmu Martina Marečka Auto*Mat se performer na automobilovém veletrhu klaní bohyni Octavii. Ta scéna je velmi zneklidňující, protože působí naprosto nepatřičně, ale zároveň vnímáme, že se dotýká jádra problému. Kult auta, auto jako božstvo není jen metafora. Automobilismus je systém, který nemá co dělat jen s technickým prostředkem dopravy, ale prorůstá prakticky do všech sfér současné civilizace. Když spočítáme oběti dopravních nehod, oběti válek kvůli ropě, mrtvá zvířata přejetá na silnicích nebo zabitá ropou při ropných haváriích, tak jsou to úplné hekatomby obětí. Vedle životů je obětována krajina na silnice a parkoviště a také spousta peněz na to všechno. A když automobilky krachují, tak se přinášejí další finanční oběti, aby se zachránily.

×
Diskuse
Není pochyb o tom, že trhy se staly orákulem jakéhosi božstva. Když jsem tuhle sledoval na ČT24 živé vysílání o Egyptu (výjimečně, jinak se na televizi prakticky nedívám), tak mě zaujalo, že cítili potřebu průběžně se ujišťovat, co na to říkají trhy.

Z tohoto hlediska žijeme v jakési globální ekonomické teokracii - nad politikou stojí božstvo Růstu. Hlavně aby se božstvo nepohněvalo. Chcete rozdat půdu bezzemkům? Trhy řekly ne! Chcete znárodnit přírodní zdroje? Trhy se zlobí! Moc se zlobí! Rychle přineste nějakou oběť, hoďte chudinu přes palubu, ať se božstvo uklidní!

Na které místo v NZ odkazuje ta parafráze Ježíše?
JS
February 15, 2011 v 12.39
Podle Českého ekumenického překladu jsou to uvedené texty a jejich paralely u dalších evangelistů:
Marek 4:25 | Neboť kdo má, tomu bude dáno, a kdo nemá, tomu bude odňato i to, co má.“
• Lukáš 16:13 | Žádný sluha nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět, a druhého milovat, k jednomu se přidá, a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“
V originále je místo majetku božstvo Mamon.
February 15, 2011 v 15.07
ad MŠ
Kosík šel o něco dál, když tvrdil, že "charakteristikou dnešní doby není trh, nýbrž kapitalistická globalizace, planetární nadvláda superkapitálu. Kdo směšuje trh s kapitalismem, popírá existenci superkapitálu jako planetární mocnosti."
Je to vize apokalyptická - nebo střízlivá?
SH
February 17, 2011 v 19.07
Pěkné metafory. Přidám taky jednu.
Žádná neviditelná ruka trhu, žádná Kálí, či Mamon. Za vším tím jsou jen a jenom konkrétní lidé, v konkrétní situaci, tedy v určité pozici vůči jiným. Nám všem, koho neviditelná ruka trhu obětovává, nezbývá proto nic jiného, než identifikovat které konkrétní bytosti (hlavy) ovládají tu prokletou a „mytickou“ paži…a zničit je. Ruka bez hlav bude vždycky mrtvou.
JS
February 17, 2011 v 22.33
Ryba smrdí od hlavy
Tou hlavou jsou jistě globální elity, transnacionální třída vlastníků, která obhospodařuje superkapitál a je to asi až překvapivě malý okruh konkrétních osob. Ale jejich postavení je umožněno tím, jak se jim daří uzpůsobovat pravidla trhu a strukturu tak, aby posilovaly přerozdělování od chudých k bohatým. Právě ty strukturu pak mají neosobní charakter, u kterého není bez užitku používat i symoblický jazyk metafor a mytologie. Pokud je řídící princip (hodnota, božstvo) ekonomiky sharholder value - maximalizace zisku pro akcionáře (a to mohou být i drobní střadatelé, absurdně i spoluvlastníci kapitalistických podniků) pak to nutně vede k snižování nákladů vykořisťováním pracovníků a přírody, ať si o tom konkrétní manažer myslí co chce. Buď bude propouštět a vydělá si, nebo vyhodí jeho. Není to zdaleka jen otázka mravní integrity bankéřů, jak se často vysvětlují příčiny krize. Je to nemravný systém, který neumožňuje jednotlivcům se chovat mravně. A jednotlivec ani nemůže změnit systém. Myslím, že řešení je jen na rovině kolektivní politické akce, prosazující jiné hodnoty.