Když rostou dluhy, zdá se správné je platit a když to jinak nejde, zavést úsporná opatření. Děje se to tak v soukromí a jeví se to jako potřebné i v životě států. Proto škrty ve veřejných rozpočtech označované jako reformy mohou být odůvodňovány slušností. Kdo by mohl vládě vyčítat, že chce zbavit stát břemene a uchránit jej od rizik spojených se zadlužením.

Je však možná i islandská cesta. V této zemi vyvolala neoliberální ekonomická politika vlnu mohutných demonstrací požadujících demisi vlády. 20. ledna 2009 policie rozehnala dva tisíce demonstrantů slzným plynem (islandská policie ho použila poprvé po 60 letech). O den později demonstranti napadli vajíčky a sněhovými koulemi před úřadem vlády premiéra Haardeho. Ten pak 23. ledna oznámil, že se v květnu uskuteční předčasné volby. Vše vyvrcholilo 26. ledna rozkolem ve vládní koalici a demisí vlády. Islandská vláda se tak stala první na světě, která padla kvůli globální krizi finančních trhů, dosavadní premiér byl postaven před soud a státní dluh, zejména neodůvodněné lichvářské úroky, byl vystaven kritice a důkladnému prozkoumání.

Mohlo by se zdát, že k tématu dluhů by měl veřejně promlouvat odborník. Jenže když slyším ekonomy, i renomované, ověnčené významnými vědeckými cenami, tak se dovídám protichůdné popisy, opačná hodnocení a rozporné recepty na řešení. Podporuje to mé dávné přesvědčení, že v humanitních oborech není naprostá nepředpojatost možná. Badatel ve vědách o člověku jako člověk není distancován od situace, jíž popisuje, analyzuje a hodnotí. Historik svým selektivním a nepřiznaně hodnotícím popisem historie historii spoluutváří. Sociolog je součástí společnosti, která je jeho „předmětem“. Religionista má takový nebo onaký vztah k náboženství a ateista není o nic více neutrální než člověk náboženský. Ekonomové dovedou své osobní preference podložit čísly, ale nejsou apolitičtí. Pak ovšem mám právo se k ekonomickým otázkám vyjadřovat prostě proto, že jsem občan. Nikdo nezpochybňuje právo občana mluvit do politiky a nevyžaduje se politologická kvalifikace.

Mé amatérské, ovšem občanské hodnocení hospodářské situace mi říká, že úsporná opatření toho druhu, jaká vehementně prosazuje současná vládní koalice, nemohou vést ke zlepšení situace. Často jen administrativním zvýšením cen (růstem nepřímé daně), dále přímou daní neúměrně vysokou pro velkou část lidí s nízkými příjmy nepochybně snižuje koupěschopnost. Pokud lidé méně kupují, bude se méně prodávat a méně produkovat. Při nižší výrobě a nižším objemu služeb budou klesat mzdy a tím koupěschopnost ještě poklesne. Nebo se bude propouštět, což bude mít stejný efekt, ale ještě to zatíží stát, který je povinen nezaměstnaným i po současných drastických škrtech platit nezaměstnaným obligatorní dávky. Při nižší produkci budou podniky odvádět méně daní a bude méně prostředků na vyrovnávání dluhu. Jako ekonomickému laikovi, který si jen troufá přemýšlet, mi připadá, že vládní škrtformy situaci spíš zhorší, nezlepší.

Nikdo neumí tak vstoupit do mysli jiného, aby přesvědčivě všem ukázal motivaci. Neposoudíme, jsou-li rozhodující činitelé vládní ekonomické politiky zaslepeni ideologií a postupují bona fide, nebo jsou to cynici, kteří dobře vědí, že peníze berou těm, kdo dluh neudělali a kompenzují nulovou daň pro finanční ústavy a chybějící zdanění hazardu. Jinými slovy vědomě zvyšují příjmy bohatým a okrádají chudší.

Jako spoluzakladatel, člen, a v prvních měsících i mluvčí ProAltu patřím sice, jak jsem se tento týden dověděl, k extremistické organizaci, ale v internetových diskusích trvale krotím rozlícené diskutující, kteří posílají členy vlády, zejména ministra financí na šibenici, nebo aspoň podle islandského vzoru do žaláře, a říkám jim: nevěšte je, nevolte je.

Domnívám se, že mohu aspoň hypoteticky a jako podnět k dalšímu rozhovoru vyslovit domněnku o účinnosti, lépe řečeno neúčinnosti vládních ekonomických opatření, i když ve vládě sedí inženýři ekonomie a další specialisté tvoří její odborné zázemí. Mohu tyto odborníky přehlédnout nebo nebrat smrtelně vážně, když i nesrovnatelně renomovanější profesoři ekonomie a laureáti významných cen říkají spíše své rozmanité názory než (ve skutečnosti neexistující) holá fakta.

K ekonomickým otázkám si smím jako občan dovolit vzít slovo nejen pro smělé odhady ekonomické účinnosti a pro ještě smělejší odhady motivace aktérů. Mohu to udělat i proto, že jde o etické otázky. I když morálku svědomí přenechám vnitřnímu posouzení každého jednotlivce, je tu na očích pro veřejné posouzení ještě, zvlášť u osob veřejně činných, takřečená morálka odpovědnosti.

Jednou z morálních autorit vedle vynikajících osobností, vedle univerzit a možná některých umělců je církev. Přesněji řečeno jsou to různé náboženské autority dnešního názorově pestrého světa. Nezpochybnitelné instituce a osobnosti vyslovují nad systémem, který uměle na troskách přirozeného civilizačního rozvoje konstruuje dnešní neoliberální vládní klika, ostré odsouzení. Papež Jan Pavel II., jemuž při jeho bolestivém konci pozemského údělu v roce 2005 mnozí vyslovovali respekt a účast, byl a je zcela ignorován jako ostrý kritik dnešního systému. Dovolil si kritiku, ač neměl ekonomické vzdělání, protože posuzoval soulad systému s člověkem, s lidskou bytostí, s naší lidskou důstojností a našimi oprávněnými zájmy.

Tento papež ve své encyklice Laborem exercens (1978) mimo jiné říká: Křesťanská tradice nikdy nehájila toto právo [na vlastnictví] jako absolutní a neporušitelnou zásadu. Naopak, vždycky je chápala v nejširší souvislosti společného práva všech na užívání bohatství celého stvoření: právo na soukromé vlastnictví je podřízeno právu na společné užívání, všeobecnému určení statků. - Mimoto vlastnictví podle učení církve nikdy nebylo chápáno tak, aby mohlo být společenským protikladem práce. Jak už bylo na těchto stránkách vzpomenuto, nabývá se vlastnictví především proto prací, aby práci sloužilo. To se týká zvlášť vlastnictví výrobních prostředků. Pokládat je izolovaně za zvláštní souhrn majetku a pak je ve formě "kapitálu" stavět do protikladu k práci, aby práce sloužila vykořisťování, se příčí samotné povaze těchto prostředků a jejich vlastnění. Nesmějí být vlastněny proti práci ani nesmějí být vlastněny pro vlastnění, protože jediný opravdový důvod k jejich vlastnění — jak soukromému, tak i veřejnému či kolektivnímu — je, aby sloužily práci. A dále: aby touto službou umožňovaly uskutečnění první zásady tohoto řádu, totiž zásady, že statky jsou určeny pro všechny a že všichni mají právo je užívat. Z tohoto hlediska, a tedy s ohledem na lidskou práci a na všeobecný přístup k bohatství určenému pro člověka, není vyloučeno, za příslušných podmínek, rovněž zespolečenštění výrobních prostředků.

Čeští římskokatoličtí biskupové v čele s předsedou České biskupské konference (ve shodě s reprezentanty dalších církví) podporují protagonisty neoliberální ekonomické a morální zkázy, skandálně jim poskytují prostor k šíření antikristovské ideologie síly a moci tím, že je nechají promlouvat na církevních shromážděních, které mají sloužit Bohu, a ne Mamonu jako symbolu Božího protivníka. Staví se ostře proti výrokům minulého, ale i současného papeže. Ale s politováním uznám, že i v této sféře, totiž v církevní politice a diplomacii jsem amatérem.