Při svých návštěvách Vídně už jsem si zvykl, že se tam chlubí ne tím, že bytový fond privatizují, ale naopak výstavbou levných obecních bytů, a že kdykoli se tam dostanu, nabízejí se na výběr nejméně tři úžasné výstavy, které bych určitě chtěl vidět, ale většinou stihnu jen jednu. Tentokrát byla volba jasná už předem. Souborná výstava díla René Magritta je kulturní událost prvního řádu a i na vídeňské poměry je opulentní. V Albertině je k vidění na 150 děl tohoto nezaměnitelného malíře, svezených z celého světa.

Dočetl jsem se, že Magritte na výstavy nechodil a tvrdil, že nepotřebuje vidět originál, stejně jako nemusí číst rukopis knihy, dobrá reprodukce postačí (katalog výstavy jich nabízí spoustu). I jinak se vymykal. Byl nejdřív dadaista, pak surrealista, ale psychoanalýza ho nezajímala.

Do komunistické strany vstoupil hned třikrát. Stal se světově proslulým malířem, ale neměl ateliér, pracoval ve svém salónu („barvy se nanášejí na plátno a ne na koberec“) a malování ho údajně nebavilo, raději hrál šachy nebo četl Hegela a Heideggera. K tomu měl rád staré filmy s Fantomasem a bratry Marxovými (sám natáčel krátké groteskní filmy) a celý život miloval svou ženu a jedinou modelku Georgette, s kterou se seznámil, když mu bylo čtrnáct. Vedl s ní tichý a nenápadný život a i ve své malířské tvorbě zachovával věrnost uhlazenému akademickému stylu, který si brzy osvojil a nedbal na přicházející a odcházející výtvarné módy.

Přitom jeho dílo je svým způsobem abstraktnější než abstraktní malby a už na druhý pohled narušuje zaběhané pořádky, je hluboce podvratné. Sám říkal, že maluje myšlenky a jsou to vesměs myšlenky znepokojivé, často ovšem také nepostrádají humor.

Když divák na výstavě dorazí k malému obrazu, představujícímu kus zralého sýra, který je nainstalován pod skleněným poklopem, aby zápach neobtěžoval, ubrání se málokterý úsměvu. Plátno, na kterém je namalovaná dýmka a pod ní nápis „Toto není dýmka“ patří k jeho nejznámějším a má mnoho různých variant, které ukazují, že obraz je obraz a ne skutečnost, že symboly i slova jsou mnohoznačné, že skutečnost má mnoho dimenzí, které jsou zahaleny (častý motiv opony) a jen někdy se dají spatřit.

Jsou samozřejmě i další vrstvy a směry malířovy tvorby a  Magrittovo dílo je vděčným zdrojem inspirace a reflexe pro uměnovědce i filosofy ale stejně tak je schopné zasáhnout i nepoučeného diváka. Málokterému modernímu malíři se podařilo oslovit tak široký okruh diváků a přitom nic neslevit ze svého poselství a málokdo se také v nějaké podobě s jeho dílem nesetkal. On sám byl ovlivněn populární kulturou a také ji zpětně ovlivnil.

Nedávno jsem od Patrika Eichlera dostal jeden současný artefakt, který přímo cituje z Magrittovy tvorby. Je to plakát Strany evropských socialistů (PES) na kterém jsou namalované siluety hlav Angely Merkelové a Nicolase Sarkozyho, z profilu, zády k sobě, zarámované evropskými hvězdami. Pod tím je nápis psaný typickým školáckým rukopisem: Toto není Evropa. Evropa jste vy.

Plakát v politické rovině podle mého věrně interpretuje Magrittovo poselství, které se opírá jak o surrealistickou víru, že skutečný zdravý rozum je jen ten, který proniká skrze povrch a zdání, tak o dialekticky školenou kritiku moci a jí posluhující ideologie.

Takové podivné postavy jako Sarkozy nebo celá surreálná plejáda současné české vlády mohou opravdu vládnout jen tam, kde je většina lidí schopná a ochotná propadat iluzím, věřit všemu, podřizovat se bez odporu, nemyslet a nedomýšlet, nevidět a neslyšet. Jako výsostný umělec a intelektuál nás Magritte učí poznání, že přední lidskou ctností a povinností je pochybovat a přemýšlet a pomáhá tak rozšiřovat prostor svobody.

Vídeňská výstava potrvá ještě do 26. února, vstupenky, které stojí 12 euro, se dají zakoupit i přes internet a ve vybraných předprodejích v Bulharsku, Německu, Itálii, Chorvatsku, Polsku, Rumunsku, Srbsku, Slovinsku, Maďarsku a na Slovensku. V Česku? Proč? Kašlem na Evropu, máme svého Nečase a svoje výstavy!