Generační zlom a vize mírové demokracie v Evropě

Jakub Patočka

Ještě jeden pokus ukázat, v čem dnes můžeme na Václava Havla společně navazovat.

Myslím, že zármutek nad skonem Václava Havla prohlubuje pro mnohé z nás okolnost, že zakončuje divný rok, během nějž nás opustila celá řada příslušníků vynikající generace: Věra Jirousová, Ivan Jirous, Arnošt Lustig, Jiří Gruša, Zdeněk Vašíček, Jiří Dienstbier...

Přestože z Havlovy generace s námi stále zůstává a veřejně působí několik dalších skvělých osobností, nejvýrazněji dva muži ještě starší než Václav Havel, Ludvík Vaculík a Jaroslav Šabata, je jasné, že hlas jejich generace slábne a pomalu zaniká. To na člověka — alespoň tedy na mě — skutečně těžce doléhá, poněvadž se jedná o poslední velkou českou generaci 20. století; a rozhlížíme-li se kolem sebe, vůbec není jasné, kdo by ji měl nahradit.

Je to poslední generace předválečná: lidí, kteří ještě mají přímou, byť dětskou zkušenost s válkou, s převratnými lety po ní a která se poprvé ve veřejném prostoru výrazně přihlásila o slovo v šedesátých letech. Její nejlepší představitelé se nezlomili s ruskou okupací, ale naopak vše další ve svém životě postavili na tom, že z jednou poznané svobody učinili osobnostní nutnost orientující jejich další životní dráhu. Proto tak fascinují, ačkoli v dílčích otázkách se s nimi člověk může rozcházet.

Jedná se také o poslední generaci, která vědomě a silně těží z kontinuity či z jakéhosi spontánního tahu moderních českých dějin. Ačkoli se její příslušníci narodili ještě za Masarykova života, pod jeho přímým vlivem už samozřejmě nebyli. Nicméně jejich působení ještě přirozeně a bezprostředně vyrůstá z emancipační energie kulturního a politického kvasu první republiky, energie, která se naposledy jako vlivný faktor promítá do působení občanských iniciativ v údobí Husákovy normalizace.

Snad proto lidé o dvě generace mladší, kteří politicky stihli dospívat už na sklonku Husákovy éry a své první přirozené vzory měli v tehdejších občanských iniciativách, jsou tak hluboce Havlovým odchodem zasaženi. Když se s jeho jménem ve svých životech setkali poprvé, byl klíčovým uzlem přediva neformálních občanských iniciativ v čele s Chartou, které představovaly jejich naděje, že „jiný lepší svět je možný“, a používal přitom metody práce, ze kterých se bylo možné učit a pokoušet se na ně navázat.

Ve svém životě jsem si mnohokrát všiml záblesků skutečně hlubokého neporozumění s lidmi jinak blízkými, kteří jsou jen o pár let mladší a tento iniciační zážitek jim schází, protože z mentality nových poměrů po roce 1989 se již velmi rychle vytratil. Analogicky se člověk ocitá znenadání blízko lidem, s nimiž se v jiných principiálních věcech rozešel, poněvadž se před nimi najednou v některých situacích, jako je například tato, zjevují jejich příbuzné kořeny: ejhle, specifická generační zkušenost.

Přitom samozřejmě lze nalézt příklady lidí i podstatně mladších, kteří se k této tradici hlásí, byť samo sebou v mnohém kriticky, ale jejich cesta už je nesamozřejmá a obtížnější. Příslušníci nejmladší generace vstupující do veřejného života už vesměs trpí určitou diskontinuitou: buď byli zasaženi v tuzemských intelektuálních kruzích poslední dvě dekády převládajícím konzervativně-liberálním dogmatismem, anebo, stojí-li k němu v příkré opozici, obracejí se především k zahraničním vzorům, snad ani netušíce o duchovních či intelektuálních pokladech zakopaných na vlastním zápraží.

Když se například hojně cituje vynikající výrok Ludvíka Vaculíka, že komunismus zanikl a místo něj tu máme příčiny, z nichž vznikl, často se zdá, že to platí až do takových detailů, že mladá česká levice bude — obrazně řečeno — dospívat k Masarykovi opět blouděním přes všechny slepé uličky, které světové levici Marx odkázal.

Jedině ztrátou kontinuity s podmanivou ekumenickou silou Charty, k jejíž metodě práce patřila samozřejmá snaha integrovat k odporu vůči společnému protivníkovi vše, co integrovat lze, je možno vysvětlit chorobně zlostné reakce na smrt Václava Havla od části progresivní české levice — a stejně tak chorobně zlostné odpovědi, i nesnášenlivě majetnické vznášení nároku na Havlův politický odkaz, zprava.

Přitom k věci by bylo možno přistupovat veskrze prakticky. Polský historik Kacper Szulecki je autorem mimořádně zajímavé studie o fenoménu, který nazývá kacířská geopolitika. Popisuje v ní situaci evropské občanské společnosti poloviny 80. let, ale paralely k situaci, v níž stojí Evropa dnes, jsou očividné.

Tehdy západní mírové hnutí vycházelo z přesvědčení, že závody ve zbrojení nutně povedou ke zničení světa jadernou katastrofou. A v této apokalyptické perspektivě požadovalo jednostranné odzbrojení na Západě a rozdělení světa do dvou bloků bralo jako neměnný fakt. Je jasné, jak velkou radost z toho měli v Moskvě, a dokonce se po určitý čas dařilo západní mírové hnutí propojovat s oficiálními mírovými organizacemi zemí Varšavského paktu, které samy sebe v jednom z typických eufemismů označovaly za „tábor míru“.

Není divu, že východoevropští disidenti pohlíželi na západní mírová hnutí vesměs skepticky jako na cosi na způsob Brežněvových užitečných idiotů, a pochopitelně je to sbližovalo s nekompromisními západními vládami Reagana a Thatcherové, jejichž smýšlení o podstatě sovětské moci bylo mnohem realističtější nežli smýšlení mírových aktivistů pochodujících s hesly „Better Red Than Dead“.

Změnit se to podařilo díky strategii, jejíž autorství Szulecki připisuje Jaroslavu Šabatovi, kterou ovšem spolu s ním dále propracovávali lidé jako Jiří Dienstbier či Jiří Hájek, ke které zásadně přispěl svým slavným esejem o střední Evropě Milan Kundera a kterou si intelektuální jádro Charty včetně Václava Havla tehdy osvojilo. Nejvýrazněji ji zformulovalo roku 1985 v Pražské výzvě, navrhující syntézu západních mírových hnutí s disidentským hnutím za lidská práva.

Szulecki rovněž popisuje, jak strategii vzaly za svou i podstatné kruhy polského disentu, kde dokonce na jejím základě vznikla vlivná nezávislá občanská iniciativa Svoboda a mír. Autor poznamenává, že když principy strategie poprvé Šabata zformuloval v roce 1983 v otevřeném dopise vůdčímu představiteli západoevropského mírového hnutí profesoru Thompsonovi, ten mu byl nucen odpovědět, že samozřejmě nemůže nesouhlasit: „A kdyby byly Vaše myšlenky zformulovány nikoli jako dopis, ale jako modlitba, nezbylo by mi než říct jen: Amen.“

Vize heretické geopolitiky vycházela z toho, že mír v Evropě nemůže nastat, nebudou-li vlády žít v míru se svými občany, tj. nebudou-li respektovat jejich lidská práva, ale současně nastolila vizi překonávající optiku západních vlád i jejich kritiků, která byla uvězněna v mentalitě studené války. Disidentská vize „demokratického míru“ mířila k překonání jaltského rozdělení Evropy demilitarizací Evropy, zrušením obou vojenských bloků, a — což tehdy znělo jako zvlášť výbušná provokace — znovusjednocením Německa.

Sjednocení Německa tu samozřejmě nebylo — nemohlo být — projektováno jako anšlus východu, který posléze nastal, ale jako základ transformace Evropy v mírové, vnitřně i navenek demokratické a čím dál tím více politicky propojené soustátí. Tato strategie označovaná někdy jako „Helsinky zdola“, občansky odpovídající a využívající Konferenci pro spolupráci a bezpečnost v Evropě byla vlastně ve všem, co směřovalo k revolucím roku 1989 fenomenálně úspěšná, i když poté z více důvodů, zasluhujících vlastní analýzu, odsunuta na vedlejší kolej.

Doba ani lidé ještě zřejmě nebyli dost zralí, takže namísto éry nové Evropy demokracie a míru, nastala nová éra dosti brutální restaurace vulgárního kapitalismu, označovaná také jako ekonomická globalizace či neoliberalismus, která Evropu i svět přivedla na pokraj katastrofy.

Alternativa je přitom známa, jde o to se na ni rozvzpomenout. A skutečnost, že Václav Havel byl po své smrti na titulních stranách všech světových médií a vzpomínalo se na něj s nostalgickým sentimentem, má mnoho co do činění s tím, že lidé cítí či tuší, že tenkrát v roce 1989 zosobněním takovéto lepší možnosti Evropy i světa byl.

Je pošetilé, podobně pošetilé jako svého času bylo chtít de facto v Brežněvově zájmu jednostranné odzbrojení v západní Evropě, vinit Václava Havla z toho, že proti monumentálnímu pohybu dějin nedokázal tuto vizi sám obhájit. Také tehdy v polovině 80. let měli středoevropští disidenti a západoevropští míroví aktivisté, ač si byli v tolika věcech tak blízcí, možnost pokřikovat na sebe ze svých zákopů a strefovat se navzájem do svých krátkozrakostí a slabin. Rozhodli se jinak. Evropské hnutí proti sociální nespravedlnosti, evropští sociální demokraté i další segmenty evropské demokratické politiky i evropská občanská společnost o svých volbách v obdobně kritické dějinné situaci rozhodují právě dnes.

    Diskuse
    SH
    December 27, 2011 v 17.12
    Odcházející generace a záchrana lidstva.
    Jediným, skutečně významným prožitkem nejstarší odcházející generace, je zkušenost se silně antisociálním předválečným a válečným kapitalismem. A to se v žádném případě netýkalo Havla, takže ten nemůže být jejím typickým příslušníkem, nadtož nějakým symbolem. Stejně tak si myslím, že spojovat mír s osobou Havla je spíš ironií, než nosnou myšlenkou.
    Vojensko-průmyslový komplex, vnesený do politického diskursu C.W.Millsem, nebyl a ani dneska není abstraktním pojmem. V současnosti je naopak posílen. Současnou sociologií a politickou filosofií kritizované korporace jsou totiž jeho organickým pokračováním. Finančně-průmyslově-vojenský komplex je nyní jediným reálným vládcem globálního světa. Pokud této supertřídě bude vynášet větší zisky válčení, lidstvo mu neunikne. Navíc totiž válkami se zajistí i redukce „nadbytečných“ uživatelů neobnovitelných zdrojů. Lidstvo se svou predátorskou podstatou má v sobě zakódováno žít v neustálých bojích a válkách a ne v míru, který je jenom obdobím soustřeďování sil na další válku. Bohužel. Nejvyšší představitelný humanismus nejsou proto ani lidská práva, už vůbec ne demokracie, ba ani ten sociální stát, ale všeobecný mír. Pokud si ho lidstvo nezajistí, nemusí se dokonce ani snažit, chránit své životní prostředí.
    December 28, 2011 v 8.59
    "blouděním přes všechny slepé uličky, které světové levici Marx odkázal." Který Marx - Chico, Harpo, Groucho nebo Gummo? Nebo tam mělo být napsáno přímo bratři Marxově? Vůbec totiž nepřepokládám, že by levici po slepých uličkách vodil Karel Marx, takže to musí být zajisté někdo jiný. Pokud by nedejbože autor myslel skutečně K.Marxe, je spíše reálné, že po slepých uličkách bloudí ještě on sám.