Myslím, že zármutek nad skonem Václava Havla prohlubuje pro mnohé z nás okolnost, že zakončuje divný rok, během nějž nás opustila celá řada příslušníků vynikající generace: Věra Jirousová, Ivan Jirous, Arnošt Lustig, Jiří Gruša, Zdeněk Vašíček, Jiří Dienstbier...

Přestože z Havlovy generace s námi stále zůstává a veřejně působí několik dalších skvělých osobností, nejvýrazněji dva muži ještě starší než Václav Havel, Ludvík Vaculík a Jaroslav Šabata, je jasné, že hlas jejich generace slábne a pomalu zaniká. To na člověka — alespoň tedy na mě — skutečně těžce doléhá, poněvadž se jedná o poslední velkou českou generaci 20. století; a rozhlížíme-li se kolem sebe, vůbec není jasné, kdo by ji měl nahradit.

Je to poslední generace předválečná: lidí, kteří ještě mají přímou, byť dětskou zkušenost s válkou, s převratnými lety po ní a která se poprvé ve veřejném prostoru výrazně přihlásila o slovo v šedesátých letech. Její nejlepší představitelé se nezlomili s ruskou okupací, ale naopak vše další ve svém životě postavili na tom, že z jednou poznané svobody učinili osobnostní nutnost orientující jejich další životní dráhu. Proto tak fascinují, ačkoli v dílčích otázkách se s nimi člověk může rozcházet.

Jedná se také o poslední generaci, která vědomě a silně těží z kontinuity či z jakéhosi spontánního tahu moderních českých dějin. Ačkoli se její příslušníci narodili ještě za Masarykova života, pod jeho přímým vlivem už samozřejmě nebyli. Nicméně jejich působení ještě přirozeně a bezprostředně vyrůstá z emancipační energie kulturního a politického kvasu první republiky, energie, která se naposledy jako vlivný faktor promítá do působení občanských iniciativ v údobí Husákovy normalizace.

Snad proto lidé o dvě generace mladší, kteří politicky stihli dospívat už na sklonku Husákovy éry a své první přirozené vzory měli v tehdejších občanských iniciativách, jsou tak hluboce Havlovým odchodem zasaženi. Když se s jeho jménem ve svých životech setkali poprvé, byl klíčovým uzlem přediva neformálních občanských iniciativ v čele s Chartou, které představovaly jejich naděje, že „jiný lepší svět je možný“, a používal přitom metody práce, ze kterých se bylo možné učit a pokoušet se na ně navázat.